Autor: Vlastimil Podracký

Cyril a Metoděj v dnešní době

Připomínáme si 1149. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu...

Svatí věrozvěstové Cyril a Metoděj mají výjimečné postavení mezi svatými. Třeba svatý Antonín kdysi žil na poušti asketickým životem a dělal zázraky. Svatý Václav také žil asketicky, byl navíc vzdělaný vladař, stavěl kostely a prosazoval křesťanskou víru, ale hlavně byl zavražděn nikoliv pro víru, ale v rámci politických sporů. Ale Cyril a Metoděj jsou v tomto naprosto zvláštní, kromě náboženského významu, jejich hlavní přínos je kulturní. Svoje místo mezi patrony Evropy si zaslouží.

Středověká Evropa měla jisté zvláštnosti, které snad jinde ve světě nebyly. Tou byla především nezávislost církve. Ta měla svoji hierarchii nezávislou na světské moci. Netvrdím, že světská moc nemohla nikdy do moci církve zasahovat, to jistě často činila, nicméně to nebylo snadné, protože potvrzení muselo přijít od nadřízených orgánů církve, které byly za hranicemi. Kněží, kteří byli výkonnými orgány církve na nejnižších a tím nejdůležitějších postech, museli být vysvěceni biskupem. Toho ovšem jmenoval arcibiskup a toho zase patriarcha (římský papež byl tenkrát jedním z patriarchů). Také se to ještě arcibiskupy nehemžilo, důležití byli biskupové, kteří světili kněze. A zde se střetávaly zájmy světských panovníků.

Kněz byl důležitý, protože se stýkal přímo s lidmi. Na něm závisel úspěch misie, ale i jiné věci, třeba jeho závislost na světských ideologiích, které mohl zároveň se svým posláním hlásat, mohl podrývat nebo podporovat autoritu světského vládce, mohl konat mnoho světských poslání, být třeba informátorem. Proto byl důležitý i biskup, který kněze světil, ten mohl někoho vysvětit a jiného ne, přičemž bychom asi byli velmi naivní, kdybychom se domnívali, že konání nemohlo být účelové a politicky motivované. Získat biskupa do své říše byl cíl každého panovníka, mohl potom ovlivňovat mnoho věcí skrze něj.

Morava

Mojmírovská Morava se stala významným státním útvarem a stále neměla svého biskupa. Kněží byli vysíláni z Francké říše, ale působili také Italové a nepochybně i irsko-skotská misie. Kněží nejenom že mohli být vyzvědači to snad ani nebylo nutné, ale hlavně měli problém se s lidmi domluvit. Těžko si to představit kompletně, ale bohoslužba nutně probíhala v cizím jazyku a lid byl nucen opakovat některá slova, kterým nerozuměl. Byl to pro ně nějaký mystický obřad, těžko se lidem přednášela nějaká pravidla života, která byla hlavním posláním křesťanství. Boj proti pohanství spočíval přece v přijetí naprosto jiných norem. Nevím, zda kněží měli překladatele, nebo snad znali několik důležitých slov k dorozumění. Jistě se vyskytly případy domácích kněží vysvěcených v cizině. Kolik jich tak mohlo být? Nezapomeňme, že kněz se musel nutně naučit latinsky, aby mohl číst knihy, ale o to nešlo, určitě musel znát němčinu, aby se v Řezně nebo Norimberku, kde studoval, domluvil.

Tyto problémy by odpadly s domácím biskupem, ale jeho ustanovení blokovali především Frankové, protože by se zmenšila jejich diecéze a také vliv. Když se kníže Rostislav začal považovat za dostatečně silného, rozhodl se o vlastní iniciativu. Nejprve požádal římského papeže, aby mu vlastního biskupa poslal, když neuspěl, obrátil se do Konstantinopole. Žádal, aby vyslali misii minimálně s biskupem v čele a dále, aby znali slovanský jazyk, tedy aby se nějak domluvili. Zřejmě chápal jádro problému. Byzantský císař však poslal mnichy Konstantina a Metoděje, kteří kněze světit nemohli. Byli tedy jakousi průzkumnou skupinou na území jiného patriarchy, ale hlavně měli misijní poslání, tedy křesťanství šířit slovanským jazykem, pro který měli připraveny potřebné věci: knihy ve slovanském jazyce, písmo vytvořil Konstantin. Musíme uvážit, že musel též vytvořit slovníky a celou gramatiku jazyka, který doposud nebyl spisovný. Byla to úžasná práce a doznala později velkého ocenění i úspěchů. Přesto tento první pobyt na Moravě přinesl zřejmě velké plody v šíření křesťanství, ale také nenávist německého kléru. S touto misií se ještě mnoho nezměnilo, pouze se usnadnilo šíření víry. Především sami misionáři a nejspíše i jejich doprovod znali slovansky a domluvili se. Kázání mohli provádět ve srozumitelném jazyce. Také křesťanské normy připomínat a mít vliv na morální představy.

Posléze se vydávají věrozvěstové domů, aby sdělili, že Morava je připravena k přijetí biskupa. Tenkrát ještě jednotné křesťanství mělo určitá území rozdělena do diecézí a Morava patřila římskému papeži, který tenkrát byl jedním z patriarchů. V Benátkách se dozvěděli, že v Konstantinopoli proběhl převrat, vyměnil se císař a patriarcha Fotia, který je vyslal, byl odstraněn. Římský papež se ovšem o nich dozvěděl a pozval je do Říma. Tam proběhl nejdůležitější akt celé historie: Papež jmenoval arcibiskupem Metoděje a povolil slovanskou bohoslužbu. Konstantin byl nemocen, odešel do kláštera, kde přijal jméno Cyril a následně umírá. Metoděj se vydává na strastiplnou pouť za uznáním svých práv na místě samém - v Panonii a na Moravě (k tomuto arcibiskupství patřilo také Chorvatsko). Nezapomeňme, že jeho arcibiskupství mělo stejnou váhu jako každé jiné, a že bylo vlastně vyčleněno z franckého vlivu a podřízeno přímo Římu. Je chycen německými kněžími a vězněn, teprve papež jej musí svojí autoritou vysvobodit. Potom se svého úřadu ujímá za okolností nepříliš příznivých. Nový vládce Svatopluk mu nějak moc nepřeje, nicméně jeho autoritu ctí. Metoděj koná svoje poslání celkem 30 let. Především má právo světit kněze, což je velmi důležité. Kněžími se mohli stát místní lidé, nemuseli znát ani latinsky ani německy, stačilo se naučit písmenka a možná některá odlišná a nová slova.

Nejsou záznamy z té doby. V Mikulčicích a dalších místech můžeme vidět vykopávky měst, ve kterých působil, nebyla to žádná barbarská sídla, v Mikulčicích byly zatím odkryty základy 17. kostelů. Také to bylo velké město o 2000 - 3000 obyvatelích (odhalena zatím třetina plochy). O dalších se mnoho neví, v Olomouci jsou staré památky ukryty pod základy města, jen občas se na něco z nich narazí. Podobně v Nitře. Pouze zaniklá města, kde dnes roste tráva, jsou úplně k disposici k vykopávkám.

Metoděj před svojí smrtí jmenuje nástupcem Gorazda. Jak známo, po smrti Metoděje jsou Metodějovi žáci z Moravy vyhnáni. Co se stalo s Gorazdem, nevíme, možná byl zavražděn. Ale už předtím se Metoděj setkává s Maďary na východě Slovenska a též asi vykonal cestu do Bulharska, kam potom poslal některé svoje žáky. Papež to podporoval, domnívaje se, že dostane Bulharsko do své sféry, tedy pod moravské arcibiskupství. Bohužel, vše se vyvinulo jinak. Vyhnaní moravští kněží potom v Bulharsku dostávají volné pole působnosti, ale pod jurisdikcí Byzance, protože arcibiskupství na Moravě provází spory a nakonec zaniká. Papež byl spíše oklamáván, dokonce jsou mu předkládány falsifikáty, je pod tlakem německých kněží a nakonec na svoji nedůslednost doplácí a arcibiskupství ztrácí. Slovanská bohoslužba nezaniká, kněží ji uplatňují v Čechách, v Bulharsku, v Chorvatsku, v Polsku, na Slovensku zůstává pod vládou Maďarů a později zakotvuje v Rusku. Velká Morava záhy na to zaniká jako stát.

Čechy

První historicky doložený přemyslovský vládce v Čechách je Bořivoj. Je se svojí ženou Ludmilou pokřtěn na Moravě Metodějem a jeho knížectví se dostává pod vliv Svatoplukovy Moravy. Po pádu Velké Moravy se Čechové zase přihlásili k francké říši. Mezitím slovanská liturgie zakotvuje v Čechách, zřejmě ještě velice pohanských, a dobývá tu úspěchů zřejmě větších než na Moravě. Potom proniká i liturgie latinská. Josef Pekař ve své knize: O smyslu českých dějin osvětluje tuto dobu: „Co víme, opravňuje k závěru, že ještě po stu letech, v době Vojtěchově, kněží obou písem vedle sebe a zdá se svorně působili v zemi. Nepochybuji, že ti, kteří považují vliv slovanských kněží a církevněslovanského písma a literatury na české půdě za nepatrný nebo jen chvilkový, podléhají omylu, jehož vznik sahá od nepřátelství Kosmova k slovanské liturgii až k nedbání nebo neznalosti svědectví Kristiánova a počtu a významu legend slovanských."

Sv. Ludmila, babička sv. Václava, jej vychovává. Je to vychovatelka více než vhodná, pamětnice sv. Metoděje, který ji křtil, a celé historie křesťanství v Čechách. Ludmila po smrti svého muže a později i syna vládne a je zavražděna svojí snachou Drahomírou zřejmě v požehnaném věku, avšak svůj hlavní životní úkol - výchovu svého vnuka - už splnila. Ten její ostatky nechá převést na pražský hrad a v očích lidu se stává světicí. Václava čeká stejný osud: je zavražděn svým bratrem Boleslavem. Později je prohlášen za svatého.

Sázavský klášter založený sv. Prokopem udržuje slovanskou bohoslužbu a překládá vzájemně knihy slovanské a latinské. Odtud nejspíše pochází naše nejstarší legendy, které jsou psané slovansky, slovanštinu znali i sv. Václav a Vojtěch.

Když v roce 1054 nastal rozkol mezi východní a západní církví, chtěl český král Vratislav od papeže uznání slovanské bohoslužby. Povolení nedostal a jen vlastní autoritou chránil Sázavský klášter až do své smrti. Potom v r. 1094 byl klášter vyvrácen, což můžeme pokládat za konec slovanského spisovného jazyka u nás.

Do té doby byly zřejmě styky s východem samozřejmé, nejstarší legendy o sv. Ludmile a Václavovi se dostaly do Bulharska i Ruska, jména zařazena do kalendáře a používána dodnes jako křestní. V západní církvi byl za svatého prohlášen Václav. Později též sv. Vojtěch, který šířil křesťanství v Polsku, Uhrách a v Pobaltí.

Nová doba

Cyril a Metoděj byli na východě vždy považování za zakladatele pravoslaví a uznáváni za svaté. Uznání Cyrila a Metoděje v katolické církvi bylo problematické jako jejich život. Už král Karel IV. s tím měl potíže, když je chtěl zařadit mezi zemské patrony. Musel mít speciální povolení papeže, protože za svaté uznáni nebyli. Svátek byl zaveden až roku 1880 na začátek července, aby se mohly konat poutě. Skutečné výročí je prý v květnu.

Schvalování slovanské bohoslužby, kterou na Moravu přinesli, prodělalo v katolické církvi mnoho rozpaků, souhlasu i odmítání. Byla sice schválena, ale v určitých obdobích nepovolována. Dnes se u nás v katolické církvi běžně nepraktikuje. Ale to už jsme v nové době, kdy i latina při bohoslužbách byla omezena a převážně zavedeny národní jazyky.