Autor: Vlastimil Podracký

Bělohradského démoni zla

O Sudetských Němcích na pozadí textu V. Bělohradského

Dovolil bych si reagovat na článek profesora Bělohradského Sudetoněmecká verze Evropy. Nechtěl bych zde vysvětlovat celou problematiku, ale navázat na širší souvislosti, než podává článek samotný.

Bělohradský a Brennerová

Nejprve zopakuji Bělohradského myšlenky: Sudetoněmecká verze Evropy je etnická. Jejich rétorika nepřispívá k evropskému občanskému pojetí státu, ale stále udržuje etnické vědomí a následně tím vyvolává „démony zla", motající se v kruhu. Bělohradský jako nepřítel nacionalismu vidí v této činnosti zbytečné udržování etnického napětí. Diskurs vedený v německých zemích se přesouvá k nám a naše kulturní sféra jej reflektuje. Jeden typ reflexe přebírá nekriticky od Němců jejich verzi dějin, druhým typem je zvýrazňování německých zločinů. Uvádí příklad z filmu Alana Klimova - Jdi a dívej se. Němečtí vojáci tam naženou ruské vesničany do stodoly, především děti, a zapálí ji. Jestliže rodiče dítě vydají k upálení, nechají je odejít. Z takové krutosti vyplývá cokoliv a nikdo nemá právo „cokoliv" soudit (o případné pomstě). Češi neobstáli ve zkoušce začarovaný kruh zla rozetnout. Kdo ale má právo vynášet soudy? Může někdo říci, že do něj nepatří?

Nakonec Bělohradský uvádí příklad nepravdivých vyjádření na případu rčení předsedy vyhnanců v Rakousku Zeihsela: „Kdyby Beneš splnil Henleinovy požadavky autonomie uvnitř Československa, neměl by Hitler důvod k zásahu." Hitler šel přece do války vyvražďovat jiné národy a vytvářet prostor pro etnickou expanzi německého národa. Sudety dostal zadarmo, a přesto obsadil zbytek českých zemí. Přepadl Polsko a tím vyvolal válku na Západě a nezávisle na tom potom i na Východě. Válka nebyla tažení Hitlera osvobozujícího sudetské Němce.

Německá historička Brennerová kdysi napsala článek, jehož překlad je v časopise Dějiny a současnost. V něm popisuje velice kvalifikovaně historii německého myšlení od druhé světové války až po přítomnost. Poslední fázi německého v současnosti probíhajícího diskursu nazývá: „nový německý mýtus oběti". Po všech různých cyklech vypořádávání se s minulostí přichází nakonec Němci k přesvědčení, že byli obětí, že ostatní se na nich vyřádili, a že oni toho vlastně zase tak moc zlého nezpůsobili, hlavně se však s minulostí poctivě vyrovnali. To ovšem nezaznívá od Němců jako takových, protože mladé lidi to zase nějak moc nezajímá, ale od spolků vyhnanců. Ti jsou jaksi „pověřeni" německým nacionalismem bojovat za své a tím potažmo za německé zájmy. Pokud jsou nějaké německé nacionalistické plány, zobrazují se dnes právě v těchto spolcích (třeba i okrajově).

K tomu dodávám, že reakce „rozumných" zase vede k dalšímu souzení válečných zločinců a otevíráním pravdy o zločinech Němců, které prosazuje současný německý prezident Joachim Gauck. To má nějak zadržet „nový německý mýtus oběti", aby nepřešel do extrémů a lidé si znovu uvědomili, co nacismus byl, a že do nějaké míry přece musí Němci nést jeho následky. Tak se v Německu bezvýchodně motá mýtus a diskurs, který už dnes v podstatě jiné národy nezajímá. Ale ty jsou strhávány do tohoto diskursu, protože „nový německý mýtus oběti" i reakce na něj chce, aby se toho zúčastnily. Německo není okrajová země a tak se jim to daří.

Otevírání minulosti jako německý mýtus oběti

Na české straně se diskurs tohoto druhu nekoná. Je to podobně jako v Polsku, Rusku a dalších zemích, kde se považují obyvatelé s Němci za vyrovnané: „Němci vykonali obrovské zločiny a my jsme se pomstili. To je sice selhání, ale menší než na německé straně". Dokonce převažuje smýšlení, že šlo o trest. Proč stále mluvit o křivdách? Strůjci mýtických kampaní buší do Čechů, aby v nich vzbudili nějakou lítost, nějaké omluvy, nějaké reflexe. Češi se tomu vyhýbají. To není výsledkem špatného svědomí, které u Čechů není a také k němu není důvod. Němci vyvraždili 350 tisíc bývalých občanů republiky, většinou Židů. Z toho bylo 60 tisíc Čechů zcela jednoznačně zavražděných popravou (35 tisíc) nebo zahynulých v koncentračních táborech a na pochodech smrti. Do toho se nezahrnuje 10 000 padlých vojáků. Nejsou zahrnuta následná úmrtí. Při odsunu Češi připravili o život asi 18 tisíc Němců, z toho bylo 6 tisíc přímo zavražděno, ostatní zemřeli na nemoci v táborech a na pochodech, jejichž účelem většinou nebylo vraždit, ale odsunout. Z toho je velký počet sebevražd. Některé prameny udávají maximálně 30 tisíc obětí, ale ty jsou většinou už nejednoznačné, jsou zahrnuta úmrtí na německém území v důsledku odsunu apod., tedy vyčíslení metodami, které v jiných případech nejsou používány. Ohledně majetku sice nemůžeme souhlasit se způsobem plošného zabavení, nicméně každé jednání českých představitelů vždy narazilo na odpor německé strany hovořit o německých válečných reparacích a tím o nějakém oboustranném vyrovnání.

Snaha o nějaké pohnutí Čechů k lítosti nebo jiným projevům sebereflexe vypadá jako jednostranný kalkul snažící se o porušení rovnováhy. Lítost může být jen v případě jednotlivců, o kterých víme, že byli nevinní, ale to jsou Češi zahynulí za války stoprocentně na rozdíl od sudetských Němců, na kterých leží stín zrady republiky, napomáhání nacismu a u mnohých i přímých válečných zločinů. Takže o co vlastně jde? Aby to bylo nějak rovnovážné, měl by se snad vykonat nějaký trapný výjev vzájemné lítosti. Češi jej ovšem nepotřebují, je to německý problém a Češi by měli v tom nějak aportovat, aby se naplnilo zadání „nového německého mýtu oběti"? Ono by se totiž stejně v tomto harmonickém výjevu přišlo na to, že Němci mají vinu neskonale větší. Proto je lepší stále spoléhat na to, že hloupí Češi nějak ustoupí a podřídí se německé verzi požadující nějakou lítost vyňatou ze souvislostí. Je to tak, jako bych někomu oplatil facku a měl se za ni omlouvat. Je to logické? V podstatě to může udělat jen zmanipulovaný hlupák nebo pod nátlakem. Útočná strana ovšem důvod k omluvě má, spustila totiž onen kolotoč zla, kdyby nebylo akce nebylo by reakce. Toto vše ovšem platí pro celková zhodnocení nikoliv pro jednotlivé příběhy lidí, kteří byli v mnoha případech nevinní a zaslouží si pochopení.

Německý mýtus českou stranu zatěžuje. Jednak musí neustále vyvracet lživá obvinění, třeba podobná případu uvedeného Bělohradským a mnohá jiná, čehož mnozí kompetentní činitelé nejsou schopni, jednak to vede k reakcím zdůrazňovat stále německé zločiny, dále potom zasahuje dokonce do politiky, protože vyvolává obavy lidí v pohraničí s mnoha dalšími návaznostmi.

Jak neproduktivní je vytahování německých mýtů se přesvědčil i kandidát na prezidenta Karel Schwarzenberg. Neřešil český problém, když mluvil kdysi o tom, že vyhnání sudetských Němců nebylo spravedlivé, že kolektivní trest je nepřijatelný a další deriváty německého mýtu. Řešil nejspíše svůj problém, který má se svými přáteli a rodinou v Rakousku. Tam po něm celé prostředí chtělo, aby řešil „nový německý mýtus oběti" jako český politik v Česku. Nejde o to, že by Schwarzenberg v oněch vybraných tématech onoho mýtu neměl pravdu, ale proč to říká? Jde o to, že otevírá zbytečný problém opětované facky; je v podezření, že slouží protistraně.

Kdysi přišel o část popularity i prezident Havel, když začal s omluvou sudetským Němcům. Jak vidět jsou to tlaky z Německa řešit jejich problémy. U nás to vypadá, že jim musíme vyhovět z důvodů nějakého usmíření. To se ale neděje, protože jako reakce se vytahují německé zločiny opět démonizující Němce a utvrzující přesvědčení, že si pomstu zasloužili.

Pokud budeme nezávislí a nebudou nám vládnout cizinci, nikdy to nebude jinak. Řešit a vyřešit německý mýtus u nás se může jen násilím na Češích, aby přijali historické verze, tak jak je dnes propagují přisluhovači německého nacionalismu. Nejčastěji se plédují asi tyto lži: Češi povraždili při odsunu mnohem více Němců než Němci Čechů za celou válku. Češi mohou za druhou světovou válku, protože utlačovali sudetské Němce a Hitler jim musel jít na pomoc. Češi se měli za Protektorátu dobře, milovali své kolaborantské vůdce a po válce vyhnali sudetské Němce na základě svého nenávistného nacionalismu pěstovaného bez důvodu. Národní socialismus vznikl v Čechách a Němci jej přejali. Atentátníci na legitimního vládce Heydricha byli teroristé vyslaní diktátorem Benešem, aby vzbudili německou reakci a po válce potom mohli vyhnat sudetské Němce. Češi měli v Protektorátě svobodu, rádi z vlastní vůle pomáhali Němcům v pronásledování Židů a sami vytvořili rómský tábor v Letech, kde povraždili Rómy. A jiné nesmysly.

Falešné kosmopolitní postoje

Všechny tyto kruhy zla a vyvolávání démonů mají nacionalistický podtext. Jako téměř vždy v historii začínají nějakou německou akcí a vzbuzují české reakce. Sudetoněmecké spolky jsou sice většinou vzpomínkovými společnostmi, požadavky odškodnění jsou pragmatickou akcí, nemůžeme je hned považovat za nacionalistický úmysl. Nicméně v těchto spolcích zaznívají i jiné projevy. Je to prosazení návratu do vlasti, plédování jakéhosi požadavku na „právo na vlast", prosazování německých nápisů v českém pohraničí apod. To je ovšem už nacionalismus se vším všudy. Přesto kosmopolité jej jakoby nevidí. Bělohradský je asi první z této skupiny kosmopolitně smýšlejících sociologů, který tyto kampaně správně zařadil do projevů etnického nacionalismu.

Němečtí nacionalisté samozřejmě nemohou být spokojeni s výsledky druhé světové války. Zatímco jejich válečná kampaň měla zabrat území jiným národům, byla jejich pýcha silně dotčena, když sami území ztratili. Nelze říci, že by vysídlenci po válce byli do Německa nějak „nacpáni". V Německu chybělo 15 milionů pracujících v průmyslu, který po válce po odchodu totálně nasazených prakticky stál a poválečný problém byl nejenom ve zničeném bytovém fondu, ale i v nedostatku pracovních sil v průmyslu, který ještě do posledních dnů války, navzdory částečnému zničení, naplno pracoval díky nasazeným cizincům. Vysídlenci jen nedostatečně nahradili zavražděné Židy a Němce padlé ve válečných taženích a při bombardování měst. Pokud byl nedostatek bytů, tedy kvůli bombardování, jinak by asi snadno osídlili byty po zahynulých. Nezvýšili nezaměstnanost, pomohli udržet průmysl v chodu a tím přispět k obnově Německa. Zapadli tam jak šroubek do matky. Jejich návrat v podstatě nebyl nikdy nutný, a většina si jej ani nepřála a nepřeje.

Jejich utrpení při odsunu je ovšem jiná věc a je zapotřebí chápat pocity těch, kteří jej skutečně prožili a oplakali i své mrtvé, na rozdíl od těch, kteří se toho snaží dnes zneužívat.