Autor: Vlastimil Podracký

Bátora a národní pospolitost

"Národní pospolitost" a "občanská společnost"

Bátorovo rčení: „Raději národní pospolitost než občanská společnost" je mu vyčítáno kosmopolity až tak moc, že se na jeho obranu ozval i prezident. Přitom oba pojmy se nevylučují, občanská společnost může existovat v národní pospolitosti, dokonce taková symbióza je víc než potřebná. Nicméně národní pospolitost se v krajním případě bez občanské společnosti obejde (třeba ve feudálním systému, v totalitním nebo diktátorském režimu), ale obejde se občanská společnost bez národní pospolitosti? Domnívám se, že ne. Je to mýtus multikulturalistů, kteří by rádi viděli občanskou společnost mnoha národů a kultur. Někteří „fandové" občanské společnosti jim sedli na lep. Že to nefunguje, vidíme už v západní Evropě s muslimy. Pro občanskou společnost je tedy národní rámec nutný.

Můžeme se asi poněkud přít o význam výrazu „národní pospolitost", protože může být míněn na etnickém nebo kulturním principu nebo zcela ve shodě s občanským principem. Nicméně nedejme se oklamat: zcela jednoznačně se musí lidé s rámcem pospolitosti identifikovat a cítit sounáležitost. Právě ten rámec, který je nejčastěji kulturně národní, sjednocuje lidi do společenstva, k národu se potom hlásí všichni bez ohledu na náboženství nebo politickou příslušnost, bez ohledu na názorovou orientaci a jednotlivé spolky jsou vlastně nějak propojeny národní sounáležitostí a tím i případnou solidaritou. Bez tohoto zastřešujícího principu nemůže společnost spolehlivě existovat, jinak jsou si jednotlivé prvky občanské společnosti nepřátelské a stojí proti sobě, vznikají neustálé spory, lidé se na ničem nedomluví. Muslimové se v západní Evropě do národní pospolitosti nezačlenili, a proto společnost spěje k vnitřní válce. Pokud k tomu zatím otevřeně nedošlo, je to jen proto, že menšiny jsou upláceny sociálními podporami a je různě nadbíháno jejich požadavkům. Ale jak dlouho je to možné?

Pokud chybí sociální soudržnost (sounáležitost, solidarita), potom jsou v popředí jen osobní materiální zájmy, nebo zájmy skupin, ať už klientských, náboženských, etnických apod. Politikové jsou v politice jen kvůli osobnímu prospěchu, úředníci pracují jen pro svůj plat. Možná někdo řekne, že národní cítění není nutné, že stačí obyčejná slušnost a občanské chování na základě zákonů. To je kolosální omyl. Lze sice zajistit určitou korektnost a spravedlnost, nestrannost apod., ale bez emotivního vztahu k lidem to nejde. Mnohdy je zapotřebí u veřejných činitelů udělat věci navíc, pro lidi, pro národ, pro druhé, a to se bez emotivního vztahu nezajistí. Jestliže si kosmopolita myslí, že bude nějak nestranný, že bude dělat pro ostatní „dobře", potom se mýlí. Emotivní vztah je to, co dělá národ národem, to co se potom zobrazí v sounáležitosti lidí, ve společných cílech, ve společném cítění a vidění světa, prostě v táhnutí za jeden provaz a to má za konečný důsledek ekonomickou prosperitu. Určitě si vzpomínáme na ekonomické zázraky západního Německy a Japonska v poválečném období. Převážně to bylo dáno národní pospolitostí sevřenou v soudržnosti lidí po prohrané válce a společné cíle poválečné obnovy a zajištění prosperity. Ale ani československá první republika nebyla jiná, i když se to těžko mohlo projevit díky krizi, nicméně se to projevilo alespoň někde, třeba v Baťově koncernu, který krizi nezažil, lidi stále zaměstnával a sledoval jakýsi národně sociální cíl - ekonomickou prosperitu a materiální úroveň občanů společnou prací podnikatele a dělníků. To nevytvořila žádná univerzalistická idea, ani náboženská, ani komunistická, ani multikulturalistická.

Pouhá občanská slušnost a nestrannost totiž nestačí ještě z dalšího důvodu: Neexistuje a nikdy nebude existovat všesvětová společnost bez národů a místních sobě vzájemně si odporujících cílů. Internacionalista a univerzalista potom nebrání zájmy vlastní skupiny či národa a stává se v mnohých případech zrádcem, i když se chová slušně, nestranně a humánně. Konkurence jednotlivých národních celků a jejich rozdílné zájmy nikdy nezmizí a tím nezmizí stranění vlastnímu národu. V tomto světě není možné se chovat jinak než ostatní. Být vzorem můžeme být v ekonomické prosperitě, soudržnosti, ale nikoliv v ustupování druhým a nehájením svých zájmů. Proto také nemůže nikdy zmizet vlastenectví a proto také nikdy nemůže být na prvním místě nějaká kosmopolitní nebo univerzalistická idea, ale obhajoba vlastních zájmů. Národ bez vlastenců se rozplyne a ostatní s poťukáváním na čele jej roznesou na kopytech. Příkladem je to, co udělal prezident Havel po nástupu k moci, když zakázal vyvážet zbraně. Podlehl univerzalistickému náhledu a poškodil hospodářství. Současný vědomě šířený kosmopolitismus, univerzalismus a odmítání národních zájmů jsou ideje zcela jasně zaměřené na službu cizím zájmům, které sledují vykoupit všechnu naši půdu a důležité zdroje, zlikvidovat střední třídu a domácí vlastníky, národ proletarizovat, aby si zvolil rovnostářské otroctví.

Často je jako řešení předkládána láska k lidem na základě křesťanského přesvědčení. Historie nás však poučuje, že pospolitost na základě pouhého křesťanství neexistovala, lépe řečeno křesťanství mohlo být jakousi vyšší vrstvou vzájemné solidarity třeba v boji proti Turkům apod. Ale národní pospolitosti v rámci křesťanské Evropy existovaly spíše na principu monarchistickém a územním než etnickém, a vzájemně proti sobě bojovaly. Křesťanství, evropanství, příslušnost k euroamerické civilizaci může tedy být vyšší vrstvou identity a sjednocovat národy na společných cílech, pokud existují. Na vnitřní sounáležitost to vliv nemá, pouze kulturní hodnoty, na křesťanství založené, vytváří národní tradice. Jestli si někdo myslí, že vytvoří „nové křesťanství", které nahradí národy nějakou univerzální pospolitostí, je to sice pěkné přání, ale utopické jen o chloupek méně než multikulturalistické blouznění, a to i za předpokladu, že by se víra obnovila na bývalé úrovni.

Bátora tedy dal přednost národní pospolitosti před občanskou společností, což není zrovna nejlepší způsob vyznání vlastenectví. Docela bych si představil lepší vyjádření, nicméně zase toho neřekl tak moc, aby z toho muselo být tolik křiku. Jestliže prezident Klaus nazval reakce na něj politickou korektností, v koutku duše se asi domnívá, že ti křiklouni v nitru svého nevyjádřeného přesvědčení vlastenci přece jen jsou a jen navenek chtějí být poslušnými chlapci. Myslím si, že situace je horší.