PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

18.11.2008

Autor: Vlastimil Podracký

Angažovaný konzervatizmus a monarchistický princip

Angažovaný konzervatizmus a jeho náplň, Mýtus o rozbití starého Rakouska, Vina na spuštění války a zodpovědnost za poválečné uspořádání, Monarchizmus dnes. Navazuje na texty "90 let od založení Československa" a "Nebylo jiného východiska…"


Angažovaný konzervatizmus a jeho náplň

Kolegové mi vytýkají, že používám výraz angažovaný v přívlastku před slovem konzervatizmus při popisu nebo výkladu konzervativních myšlenek, tak jak jsem to udělal ve svých dílech (Občanská obroda, Návrat k domovu, ap.). Výraz používám proto, abych odlišil ony konzervatizmy čistě defenzivní, tedy konzervativce, kteří jen obhajují stávající stav, od ofenzivního chápání konzervatizmu. Konzervativci v minulosti, kdy šlo o obranu konzervativních myšlenek proti nastupující modernitě, mohli pouze defenzivně jednat. Ale tento typ konzervatizmu by v současné době vlastně znamenal obhajobu komunizmu a postkomunizmu, což jistě nechceme. Zda je výraz angažovaný vhodný, je jiná záležitost, ale zatím jsem nenašel vhodnější. Angažovaný konzervatizmus tedy definuji jako návrat k předtotalitním myšlenkám, z nichž lze použít samozřejmě jen některé. Které to mají být, vedu často spor s panem RNDr. Kubalčíkem.

Já tvrdím, že myšlenky českého národního obrození, T.G. Masaryka a první republiky jsou použitelné, že Masaryk není jen osoba zasluhující si úcty, ale jeho myšlenky jsou většinou i pro nás použitelné. Je to především proto, že hlásal a prosazoval myšlenky americké demokracie klasického typu, tedy té, která ještě obsahovala protestantskou morálku (svobodu jednotlivce, zodpovědnost za sebe, úctu k práci a jejím výsledkům) a nebyla nakažena levicovým liberalizmem. Hlavní myšlenky se týkají individualizmu: člověk si má svůj osud zasloužit prací, nikoliv zděděnými právy (vyjma zděděného majetku), tedy právo má být v rovnováze s plněním povinností. Myšlenky amerického demokratizmu a protestantské morálky jsou základem těch, které má Konzervativní strana v Konservativní smlouvě, v Základních tezích a ve všech ostatních produktech z těchto základních dokumentů odvozených. Zároveň však do značné míry odporují tomu co reprezentovalo kdysi staré Rakousko.

Kolega Kubalčík však rakouské císařství obhajuje jakoby se nesmělo na něj sáhnout ani stínem pláště a vždy napadne moje články, ve kterých se zabývám jeho kritikou. Jeho argumentům nerozumím, protože v podstatě žádné nejsou a kritika odbíhá obvykle do nějakých formálních nebo s věcí nesouvisejících konstrukcí nebo slovíčkaření. Chápu, že lze R-U mocnářství obhajovat, pokud je o něm šířena nepravda, tato obhajoba je vlastně jen obhajobou historické pravdy a nezávisí na smýšlení osoby, která obhajobu dělá (pokud se jedná o osobu pravdu hledající a pravdivé argumenty přijímající, nikoliv o demagogické konstrukce). Nicméně dělat obhajobu R-U mocnářství nad rámec objektivního posuzování znamená být nějak ideologicky spojen s R-U mocnářstvím a přesahovat od obhajoby do vytváření mýtů a ideologických klišé. Kolega Kubalčík zřejmě nemá další argumenty k mé kritice R-U mocnářství a jeho reakce: Nebylo jiného východiska na můj článek 90 let od založení ČSR zabíhá do osobního nařčení z monizmu a determinizmu, což je úplně od věci a nemá s článkem nic společného. Věty jako: „nebylo jiného východiska" nebo „nedalo se nic dělat" jsou věty používané denně každým člověkem a je jen na zvážení, zda jsou pravdivé nebo ne. V historickém pojednání jde pouze o popis kauzálního vztahu, tedy vyjádření následku na základě příčin, a to je buď pravdivé nebo ne.

Především tu musím též obhájit svoje díla, která v žádném případě monizmus ani determinizmus neobsahují a to už jen poukazem na onu shora uvedenou angažovanost. Taktéž si myslím, že jsem svým jednáním v rámci činnosti v Konzervativní straně nikdy nejednal v intencích těchto filozofických pojmů, především musím poukázat na zdůrazňování ofenzivnosti po všech stránkách, kterou jsem vždy prosazoval.

 

Mýtus o rozbití starého Rakouska

Když se vrátím k předmětu sporu, tedy k tomu, co přivedlo pana kolegu Kubalčíka k oné reakci, musím nutně potvrdit důkazy o tom, že s rozpadem Rakouska se opravdu v r. 1918 „nedalo nic dělat" a že opravdu šlo o útvar, který nemohl dále existovat, protože už dávno nezapadal do nacionalistické Evropy. Francouzi se do poslední chvíle snažili zachránit R-U mocnářství, protože si byli vědomi nebezpečí Německa směrem na východ. Nicméně si byli vědomi také toho, že nemůže zůstat takové, jaké je. Otázka, kterou bylo obtížné odpovědět, byla, jak udělat z Rakouska demokratický stát, který by tvořil hráz proti německému nacionalizmu, což samozřejmě neznamená, že by musela padnout monarchie. Tato otázka se těžko odpovídala, protože v daném historickém okamžiku činilo Rakousko opak, nebylo demokratické a podporovalo německý nacionalizmus. Ani Masaryk původně nepočítal z rozpadem Rakouska a jeho činnost u Dohodových velmocí byla zaměřena na prosazení co nejlepších podmínek pro český národ, což nemusel být hned rozpad mocnářství a vznik ČSR. Nicméně poté, co ČSR vznikla a Masaryk byl oprávněně oslavován za svoji činnost, bylo mu přisouzeno více zásluh než vlastně mohl ve skutečnosti ve svém postavení dosáhnout a tak vznikl mýtus - Masaryk a další protagonisté protihabsburského odboje rozbili Rakousko. Na základě toho mýtu se odvíjí postoj mnohých, spíše neznalých lidí: Masaryk a tehdejší česká reprezentace jsou vinni rozpadu Rakouska a tím i nástupu nacizmu a komunizmu! Rčení je následkem víry v zakořeněný mýtus o zázračných Masarykových činech a ve světle historické pravdy nedává smysl.

Já se jen snažím vyvrátit často vyslovovaný mýtus: Rakousko mohlo zůstat. Samozřejmě, je otázka, zda je to jen zbožné přání nebo je to obvinění Masaryka, či jiných činitelů, kteří se zasloužili o rozpad monarchie. Pokud je to jen zbožné přání, je asi na místě, protože z geopolitického hlediska opravdu měl existovat na východ od Německa silný stát, který ale měl být oponentem Německu a ne jeho spojencem, jak v té době zrovna byl. Jak udělat ze spojence Německa jeho oponenta uprostřed krvavé války? Asi ne mávnutím proutku, jak se domnívají oni obhajovatelé existence Rakouska.

Pokud jde o obvinění, potom je nutno vidět věci opravdu pravdivě a je nutno sledovat vinu či nevinu ve světle dobových skutečností. Hranice R-U monarchie probíhaly napříč národnostmi a v období nacionalizmu představovaly jakýsi anachronizmus. To se projevilo v r. 1918, kdy vítězné mocnosti: Itálie, Rumunsko a Srbsko chtěly svoje národní území, které se nacházelo v R-U mocnářství. Jejich hlas byl mocnější než hlas Masaryka, byli to jednoznační vítězové v dlouhé válce, kteří položili na oltář tohoto vítězství mnohé oběti. Potom tu bylo Polsko, jehož cca třetina ležela na území mocnářství. Polsko bylo významný spojenec a velký národ. Mohlo vůbec mocnářství dále existovat bez těchto území? Takové mocnářství by bylo jakýmsi omezeným státem zahrnujícím ČSR, Rakousko a Maďarsko. Tedy státem, který žádný z těchto národů nechtěl, státem, kde by převládaly národy Německu příznivě nakloněné a tedy asi jeho další expanzi nebránící (to se ukázalo později, kdy ani Rakušané, ani Maďaři německé expanzi nebránili, dokonce ji podporovali). Je naprostý nesmysl spekulovat o tom, že by snad tehdejší Rakušané a Maďaři byli oponenty Německa v jeho nacionalistické rozpínavosti na východ. Takového něco mohou vyslovit pouze lidé naprosto postrádající představu o souvislostech. Omezené Rakousko s německou a maďarskou většinou by tedy neplnilo zadání, které mu dohodové velmoci chtěly dát. První byli Rakušané, kteří vyhlásili republiku. Měli strach že by původní R-U mocnářství zůstalo a oni se ocitli v demokratickém spolkovém státě se slovanskou většinou. Proto opravdu nebylo možno jinak než R-U mocnářství rozpustit a Francouzi a Angličané to dělali neradi. Dalo se spoléhat na to, že se zase nějaký státní útvar vytvoří. Jenže ústřední národy: Rakušané a Maďaři se mohli těžko spojit s jejich oponenty Čechy, Slováky, Poláky, Jugoslávci, spíše hledali cestu k Německu. Vytvoření nějaké podunajské federace bylo v té době utopií.

 

Vina na spuštění války a zodpovědnost za poválečné uspořádání

Je jistě na dlouhou diskusi, kdo byl vinen antagonizmu národů v R-U monarchii. V žádném případě ovšem ne Masaryk a vůbec ne české národní obrození a jeho protagonisté. Vždyť Palacký hlásal: Nebylo by-li Rakouska, museli bychom ho vytvořit. Slovanské národy v Rakousku čekaly na všeobecnou demokracii, která jednou musí přijít a potom opravdu bude konat Rakousko oponenta Německu, nikoliv přisluhovače. Jaké řešení do budoucnosti se rýsovalo císaři? Buď konzervativní, tedy obnovit samosprávné útvary z doby před třicetiletou válkou, tady české království s jeho právy. To neudělal a ani se nenechal formálně korunovat českým králem. Je otázkou potom, zda byl vůbec legitimním monarchou? Dalším řešením byla všeobecná demokracie, která byla už téměř ve všech státech Evropy. To by znamenalo, že v říšském sněmu by zasedla většina slovanských poslanců. Rakousko by se orientovalo mimo spolupráci s Německem a pravděpodobně by bylo jeho silným oponentem, tedy vrátilo by se ke svému původnímu poslání, které konalo do r. 1866. To císař také neudělal a napovídá to, že už prosazoval silnou proněmeckou politiku, německé myšlence obětoval i svůj vlastní stát (nikoliv asi úmyslně). Tím si vlastně podepsal svůj ortel ve válce, kterou prohrál.

Po válce už „slovanské Rakousko" jako silný a legitimní oponent Německa vzniknout nemohlo, protože, jak jsem napsal shora, vítězné sousední mocnosti chtěly svoje území. Bylo opravdu škoda, že před válkou takové demokratické Rakousko nevzniklo v původních hranicích (a zde se shoduji s těmi, kteří vzdychají, že Rakousko mohlo zůstat). Ale to není vina Masaryka, ale především Habsburků, kteří dávno takový stát nevytvořili a zaprodali se Německu. Není monizmem prohlašovat, že po válce to už nebylo možné. Rakousko opravdu zradilo svůj původní princip, být oponentem Německu. Stalo se nástrojem německé politiky a vítězná válka by proto znamenala jen německou hegemonii, nic jiného.

Když přijde na lámání chleba, každý musí někam patřit. A volby byly jen dvě: Německá hegemonie - tedy Německo a jeho závislý spojenec staré Rakousko nebo druhá strana Dohodových velmocí oponující německé hegemonii a představující naději, že bude tato zlomena a národy se dočkají nějakého demokratického řešení západního (amerického a francouzského) typu.

Legionáři a další protirakouské síly stály tedy na správné straně barikády, protože bojovali proti uskutečnění německé hegemonie ve střední Evropě. A proti Rakousku byli nikoliv proto, že to byl císař a Rakousko jako takové, ale proto, že stálo na špatné straně, na straně Německa a už před válkou vedlo proněmeckou politiku. Bojovat za císaře, který chtěl německou hegemonii, bylo v zájmu jen Rakušanů a Maďarů. V zájmu ostatních národů to nebylo. Nakonec to byl císař, který zahájil přepadem Srbska nešťastné období dvacátého století. Už v první světové válce, kterou vyprovokoval, vznikl komunistický zločinecký režim, během dalšího období potom zločinecký režim nacistický. To vše končilo nejkrvavější válkou dějin a dlouhým obdobím komunistické totality. Ale nikdo jiný než habsburský císař tyto neštěstí nespustil a bylo by lživým výkladem dějin, že za to není zodpovědný.

 

Monarchizmus dnes

Protože lidé dnešní doby obvykle srovnávají věci s dneškem, je nutno zdůraznit, že staré Rakousko v době míru nebylo totalitní stát. Postoj císaře a jeho vlády byl spíše založen na ústupcích vnějším tlakům. Ani si nemyslím, že císař nenáviděl Čechy. Nicméně vedl proněmeckou politiku, jeho novoty byly omezené do té míry, aby nemusel naplno demokratizovat a tím udělat ze svého státu stát se slovanskou rozhodovací většinou. Vedl tedy nacionalistickou politiku. Ostatní atributy života v takovém státě nebyly nepříznivé, hospodářský pokrok šel směrem jako v jiných státech Evropy. Lidé žijící mimo dosah nacionalistické politiky vlády nemuseli pociťovat žádnou křivdu a mohli být až do vypuknutí zbytečné a nesmyslné války se svým osudem spokojeni.

Vzhledem k prosazování monarchistického principu, je nutno si položit dvě otázky: Jednu formální, jaké pravomoci by měl mít král? A druhou, jaké tradice z minulosti by měl přijmout? Na první otázku je nutno odpovědět na základě základních dokumentů Konzervativní strany: Monarchie může být pouze symbolická a kulturní. Monarcha nemůže mít přiděleny výkonné politické pravomoci, může být jen strážce tradic a to pouze na základě svých hospodářských pravomocí. Vychází to ze základního principu rovnováhy pravomoci a zodpovědnosti, monarchistický princip nedovoluje krále pohnat k zodpovědnosti za špatná rozhodnutí.

Tradice Českého království jsou bohaté a lze si v nich nalézt téměř cokoliv. Je pouze nepřípustné hledat řešení na základě lživého vylepšování obrazu habsburské monarchie, na znásilňování historických skutečností a demagogie založené na částečné pravdě. Takový princip by byl snadno napadnutelný a určitě levicovými silami snadno vyvratitelný. Základy nového království by musely být pevné, tedy nezaložené na zbožných přáních, jak by měla historie vypadat, ale na pravdě a jenom pravdě.

Sledujíce pravdivý pohled bych obzvláště připomněl zkušenosti konzervativních států - USA, Anglie a severských zemí, které se vyhnuly zničujícím revolucím, zachránily evropskou civilizaci od totalitních režimů, jejichž ustanovení právě německá a rakouská monarchie svojí nezodpovědností zapříčinila. Státní ideje konzervativních států jsou oním kladným vzorem, který se rozhodla Konzervativní strana následovat a ve kterých monarchistický princip nějakou omezenou roli hrát může, ale není nikterak nutný.

 

4. listopadu 2008

 

Vlastimil Podracký

www.konzervativnistrana.cz