Autor: Karel Ledvinka

Radar v kontextu české politiky

Předneseno 26. dubna 2007 v Brně na veřejném shromážděn „Radar? Jen malá splátka za svobodu!“ na podporu zřízení radarové stanice armády USA na území ČR.

---

Dík za to, že se lidé v listopadu 1989 spontánně rozhodli žít ve svobodě. Mnoho věcí se od té doby změnilo k lepšímu. Stačí si uvědomit, že jsme členem Severoatlantické aliance. A stačí se rozhlédnout po lidech, domech, městech a obcích, řekách a lesích a podívat se na dobové fotografie z dob totality... Co je to ale platné, když my, lidé, jsme se příliš nezměnili...

Nepodařilo se prosadit novou politickou kulturu, nepodařilo se opustit v ekonomice nesmyslné třetí cesty, plné korupce, nezabránili jsme bilionovému zadlužení a hlavně jsme se nevyrovnali s minulostí. Za zločiny komunismu se udělala tlustá čára, což do paměti národa uložilo informaci, že zločiny se vyplácejí - pokud jsou konány kolektivně a jsou dostatečně velké. Místo nové politické kultury se přestaly střetávat různé politické názory a hodnoty, setřel se rozdíl mezi pravicí a levicí, mezi konzervativci, liberály, socialisty. Každý se dokáže spojit s každým, Desatero se stalo cizím slovem, natož Bůh.

Je nesporné, že současná politická scéna se právě proto nachází ve stavu degenerace. Zdá se, že pro vytváření a profilování stranických strategií je důležitější vzájemné vymezování se vůči ostatním subjektům a soustředění se na mediálně zajímavé osobní spory, zatímco ideově podložené představy a postoje ke konkrétním, občany zajímajícím problémům, se odsouvají do pozadí. Jako příklad bych uvedl nechutné výmluvy na nutnost politické podpory celého parlamentního spektra pro uskutečňování nutných reforem finanční, důchodové či zdravotní politiky. Je to jen obyčejná zbabělost a strach politiků ze ztráty voličské podpory.

Zdá se mi, že v mnohých případech jde o odpoutání pozornosti široké veřejnosti od daleko důležitějších problémů. Jako příklad si dovolím některé causy z poslední doby připomenout:

Chtěli bychom Ústav paměti národa, který by nic nezveřejňoval a v němž by jen několik poblázněných historiků bádalo nad nějakými dokumenty? Ne.

Chceme Ústav paměti národa, který by konečně dal na světlo boží utajované dokumenty z doby komunismu. Část národa přesto křičí - ne!

Chtěli bychom radarovou stanici, o níž bychom věděli, že žádnou raketu nikdy neobjeví, natož aby dala pokyn k jejímu zneškodnění, a navíc si ji zaplatíme ze svého? Ne.

Chceme základnu USA, kterou náš spojenec sám zaplatí, která zvýší naší bezpečnost a dá jasně najevo německým neonacistům, ruským generálům, čínským hegemonistům, íránským duchovním, či teroristům na celém světě, že zdejší prostor není nic pro jejich strategické plány. Část národa přesto křičí hlasitě - ne!

Abychom věděli lépe, kdopak že to křičí ne, měli bychom si odpovědět na tyto 2 otázky:

1. Máme mít Ústav paměti národa, který provětrá paměť těch, kteří nechtějí vědět, co se dělo v minulém režimu?

2. Máme zde mít americkou radarovou stanici, protože o naší bezpečnost nejsme schopni pečovat bez NATO a Aliance nemůže existovat bez vojenské síly USA?

Kdo na tyto otázky odpovídá ne, musí k tomu mít jistě osobní důvod. V prvním případě to jistě není ten, jehož nejbližší „prošli komunistickými koncentráky". Ve druhém případě by to snad mohli být ti, kteří s nostalgií vzpomínají na dvacetiletou sovětskou okupaci a kterým vadí, že po padesáti letech nejprve hnědého a pak rudého otroctví jsme si rovni se svými spojenci a kterým právě proto vadí, že podmínkou této rovnosti je, že se budeme ochotni podílet na společných zájmech - tedy i bezpečnosti a prosazování občanské svobody - se svými spojenci v dobrém i ve zlém.

Zdá se mi proto, že každý rozumný člověk by měl na tyto předložené otázky odpovědět ANO.

Proč tedy někteří politici (a část novinářů jim v tom velmi účinně pomáhá) mlží, dávají úmyslně neúplné informace, a to většinou v době, kdy sami nemají na příslušnou věc vlastní názor, či vytahují jeden zástupný problém za druhým? Protože nechtějí, aby občané věděli plnou pravdu. Ať se jedná o Ústav paměti národa, nebo o radarovou stanici, či o jinou důležitou věc.

Komu tento stav vyhovuje? Přece tomu, kdo se bojí pravdy, přece tomu, kdo se v pravdě bojí žít. Samozřejmě, že za nynější stav nesou největší odpovědnost politici. Ale považuji za nutné připomenout fakt, že za všechno dobré i zlé nemohou jen politici, ale i ti, kteří z nich politiky udělali. I proto jsem přijal pozvání Konzervativní strany na dnešní mítink. Protože chci podpořit základní myšlenku svobody - možnost říkat veřejně pravdu.

Naše země potřebuje, aby ji konečně řídili schopní a odvážní lidé. Jako u nás president T. G. Masaryk, či ve Spojených státech president Ronald Reagan. Ale ne lidé, schopni všeho. Hlavně však lidé, kteří sami dokáží v pravdě žít.

Co s toho vyplývá pro nás občany?

Vážené dámy, vážení pánové. Prosím Vás ve jménu pravdy - úplně obyčejně myslete, máte totiž na štěstí vlastní mozek. Ať jde o Ústav paměti národa, zadlužení občanů, nedodržování předvolebních slibů politiky, i o politiku jako fenomén - tedy také o radarovou stanici.

 

Karel Ledvinka

 

Předneseno 26. dubna 2007 v Brně na veřejném shromážděn „Radar? Jen malá splátka za svobodu!" na podporu zřízení radarové stanice armády USA na území ČR pořádaného Konzervativní stranou (www.konzervataivnistrana.cz).

---