PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

09.07.2008

Autor: Čestmír Hofhanzl

Zloděj křičí "Chyťte zloděje!"

Od starého reakčního "modli se a pracuj" šla naše cesta přes prvorepublikové "pravda vítězí" ke „spojení proletářů všech zemí“. Dnes je zásadou českých 'státníků' "vrána vráně oči nevyklove".


V neděli 29. června 2008 jsem na televizní obrazovce v pořadu „168 hodin" s úžasem sledoval, co mladičká televizní reportérka předložila veřejnosti k věření o aféře s prodejem dřeva ze Státních lesů. Většina záběrů na obrazovce byla natočena v úterý 24. června na jednání Zemědělského výboru Poslanecké sněmovny. Jednání výboru jsem byl přítomen, „problém" obchodování se státním dřevem znám od samého počátku jeho „sametového" vzniku.

Svět není spravedlivý, opak by odporoval nedokonalé přirozenosti člověka. Každý, kdo používá hlavu k přemýšlení, to musí vědět. Dokud bylo širší veřejností vnímáno a bráno vážně benediktinské „modli se a pracuj", stála naše civilisace na realitě, na pravdě. Modlitba člověka podstatně podporovala ve víře v Dobro a odolnosti vůči zlu, které je součástí světa. Pracovitost byla nadějí, že může i vlastními silami přispět ke svému povznesení a umenšení zla.

Prvorepublikové heslo „pravda vítězí" bylo jalovou proklamací. Pravda to nebyla. Pravda zde na zemi nikdy nevítězí sama od sebe. Zvláště když již chybí prý staré a zaostalé „modli se a pracuj". Jako národní společenství a stát jsme se nepostavili a nebojovali proti Hitlerovi a nacismu - nepracovali jsme pro naši pravdu. Téměř bez odporu jsme pak „vplynuli" do spojení všeho sovětského plebsu - bylo to přirozeným důsledkem ztráty „staré morálky".

Sovětský komunismus stvořil z ctižádostivců a podnikavců zločince, jimž žádné vnitřní zábrany ani ideje nenastavovaly hranici, za kterou nelze jít. Udělali z nás otrockou masu bez víry a vlastního přesvědčení, materiál, ze kterého komunismem stvoření zločinci mohou plácat své virtuální stavby.

Život mi dal příležitost pozorovat kolem sebe, jak jsme se měnili a jak se měnil i náš pojmový svět. Zůstal jsem „zaostalý", v pojmové a hodnotovém světě, který nám dětem do paměti vtiskla naše máma stálým opakováním „přeskoč, přelez, nepodlez" a „takové věci se nedělají". Byl jsem, podle komunistů, „sociálně nepřizpůsobivý". To, jaký „dar", nebo „nectnost" jsem si uchoval, mi ale ukázala až „sametová obroda" společnosti v devadesátých letech.

V konci osmdesátých let jsem věděl, že se něco musí stát, ten rozklad sám i způsob jakým se děl již páchli na sto honů. Stejně to věděla komunismem a jeho hodnotami vypěstovaná morální spodina „podnikavců" ve státní bezpečnosti, hospodářské sféře i státním aparátu. Také chtěli změnu, připravovali se na ni a - pochopitelně - jejich představy o změně odpovídaly jejich hodnotám a vidění světa.

V listopadu 1989 jsem všeho nechal a angažoval se v politice. Chtěl jsem skutečnou změnu a věděl, že sama nepřijde, že pravda sama nezvítězí. V samém začátku jsem si řekl „budeš jednat tak, jak považuješ za správné a pravdivé". Až po létech jsem si začal uvědomovat, jak jsem svému politickému okolí (a nejen jemu) musel připadat „mimo mísu". Všichni měli svou životní zkušenost s komunismem a v různé míře přijali jeho hodnoty. Jedinečně to v polovině devadesátých let vyjádřil dnešní úspěšný ministr kultury Václav Jehlička: „Čestmír nemá v politice co dělat, mohl se do ní dostat jen díky zmatkům na počátku.". V dlouhodobější perspektivě však byla má „nerozumnost a hloupost" darem a klíčem, který v reakcích na mé otázky nebo jednání často odkrýval to, co bylo za oponou.

O co v sametové revoluci a „privatizaci" šlo jsem do všech důsledků pochopil na tzv. reformě lesního hospodářství. Její počátky, aktéry, průběh a cíl jsem sledoval a viděl do podrobností. Pro přehlednost - les pokrývá třetinu území státu, dnes po restitucích stále více než polovinu této plochy spravují Státní lesy, tj. více než šestinu plochy státu. Hospodářský cyklus lesa trvá sto roků, výnosnost lesa je malá, udává se 1 až 4 %. Znamená to, že když na konci stoletého cyklu ukradne zloděj vlastníkovi čtyři stromy ze sta, nemá za sto let vlastník z lesa žádný výnos a zisk. Princip „reformy" byl v tom, a ten stav panuje dodnes, že kupec dřeva si sám poráží stromy, sám udává množství a kvalitu dřeva. Ve smlouvě na zakázku je cena placená státu dána odhadem. Všichni zúčastnění se mezi sebou znají, vedení Státních lesů bylo propojeno s politickými i podnikatelskými „špičkami" od samého počátku.

Někdy na přelomu let 1990 a 1991 jsem autoru „reformní" koncepce Zdeňku Domesovi na jeho první návrh dát všechny lesy do třicetiletého nájmu akciovým společnostem ve výboru České národní rady řekl: „Váš návrh je udělán pro nekontrolovatelné vykradení lesů.". Starostlivě vyhlížející stařeček Zdeněk Domes mi odpověděl „pane poslanče, vy nedůvěřujete lidem". O dva roky později ten pán nejen že byl ekonomem podniku Státních ledů, ale byl i v představenstvu Forestinvest s.r.o. Dnes již legendární „podnikatel" ve dřevě Honza Mičánek v únoru 1991 v oboře Březka řečnil při předkládání „reformní koncepce": „...čtyřicet tisíc lesníků trpělo pod komunismem a poškozovalo les. Dnes, ve svobodném státě, budou les s láskou pěstovat.". Zarazil jsem ho slovy „...pane inženýre, nejsem na tyto vaše kecy zvědavý, chci slyšet návrh odpovědné koncepce s jasnými kontrolními vazbami, jinak budou krást jako za komunistů.". Dnes je ten pán příkladem jedinečného talentu parazita na státním lese. První ředitel Státního podniku Lesy České republiky a člen „reformní" skupiny Jiří Oliva mi na mé konstatování „vaše koncepce hospodaření ve státním lese je udělána tak, aby se mohlo krást ve velkém" odpověděl: „Děláme jen to, co od nás žádají nejvyšší představitelé vlády...".

Dvakrát jsem se jako poslanec „vlámal" do jednání vlády, když měli na programu lesnictví a kuponovou privatisaci lesních závodů. Postavil jsem se návrhu, který schvalovali a řekl proč. Vláda této země schválila koncepci hospodaření s lesem cíleně založenou na vykrádání nejen státního lesa - všichni to věděli. Po celé dlouhé roky udával Státní podnik Lesy České republiky roční zisk kolem třista milionů korun. Připomínám - z více jak šestiny území státu. Žádnému ministru financí ani poslanci to nepřipadalo podivné a nevadilo. Stejně tak to nevadilo „hlídacím psům" demokracie a svobodného podnikání v médiích. To, co se občas v médiích objeví, jsou čtvrtpravdy a většinou ještě obrácené naruby. Mé texty, zejména k této problematice, již dlouhá léta nemají šanci být v „demokratickém a svobodném" tisku zveřejněny. Je to ale „logické a přirozené". Po celá devadesátá léta jsem měl příležitost vidět, kam šly peníze získané z toho podivného obchodu a podnikání a jak se měnily společnosti, které na něm profitovaly. Máme formálně Státní podnik LČR, zisky z více než šestiny území státu jdou však již více než patnáct let do jiné kapsy, než je pokladna státu. Jsou to nekontrolovatelné cash peníze. Viděl jsem, jak za tyto peníze byla „konsolidována" média, byly a jsou placeny politické strany. Ne vláda, ale ti, kdo z toho zdroje žijí, určují, kdo bude ve vedení slepičky nesoucí zlatá - dřevěná vajíčka, která se jmenuje Státní lesy.

Lesníci však učinili pokus změnit a zprůhlednit hospodaření státního podniku. Pro lesníka, který ještě není zcela zkažený, je jistě těžké dělat to, o čem profesně ví, že je špatné a lesu škodí. Tento pokus učinilo vedení Státních lesů na jaře loňského roku. Aby ji legitimizovali, předložili svou koncepci v dubnu 2007 v Zemědělském výboru Poslanecké sněmovny. Po létech jsem dostal, ve výboru, jehož jsem byl osm let členem, příležitost promluvit. Na konci své řeči jsem řekl „...všichni víte, že celá koncepce hospodaření a prodeje dřeva je podvodná. Jste zvyklí se bát a pak si též myslíte, že si líznete. Vyvedu váz z omylu - nelíznete si. V podvodném systému totiž vyhraje vždy největší podvodník, který nakonec zůstává sám... Tak zvaná reforma lesního hospodářství byla hanebnost a vy to víte.". Ministru zemědělství Petru Gandalovičovi jsem řekl „...doufám, že to už dokážeš dotáhnout do konce a změnit.". Nedotáhl, podlehl tlaku a postupně odvolal vedení, které na veřejném fóru parlamentního výboru jasně přesvědčilo. Ti, kterým ustoupil, jej nedávno obvinili a zažalovali, že zakázky na těžbu dřeva po vichřici Ema nebyly rozděleny podle zákona a přijatých pravidel.

V jednom se snad ministr Gandalovič poučil. Jistě ví, že v tom jedou všichni a využil prostřednictví Zemědělského výboru Sněmovny. Na zdrojích z „dřevěného businessu" jsou všechny divadelní soubory pohybující se po parlamentní politické scéně závislé a tedy na nich zainteresované. Jistě budou mít snahu „dohodnout kompromis". Ve výboru se odehrálo předem dohodnuté divadlo. „Protivné" strany si zařečnily, žádný ze stěžovatelů ani poslanců se však slovem nedotknul podstaty problému. Požádal jsem o slovo a divil se, jak „skoro rád" mi předseda výboru poslanec Papež slovo udělil. Řekl jsem „...všichni jistě znáte hospodářské i přírodní zákonitosti, v jejichž rámci při odpovědném přístupu k lesu může hospodaření v lese a jeho využívání probíhat. Mám otázku. Již téměř dvacet let se zde hrají virtuální hry kolem lesa a jeho zdrojů, ve kterých není zlomku pravdy. Kdy se v této zemi začnou respektovat a dodržovat staleté zásady hospodaření s lesem? Dožiji se toho?". Tím debata skončila, tak jako před více než rokem. Za to, co jsem veřejně řekl, mi přišli dva poslanci poděkovat. Žádný z nich totiž to, co je jeho povinností, neudělá - skončil by.

Vedení výboru se odešlo s ministrem Gandalovičem poradit. Usnesli se a odhlasovali, že spor předají k posouzení Úřadu pro hospodářskou soutěž. Pro dokreslení problému: Již první dlouholetý ministr - předseda tohoto „ctihodného" úřadu Bělehrádek,... tedy abych byl přesný - jeho žena byla podílníkem a spolumajitelem s.r.o. Ekobena, které mělo pronajato 5 tisíc hektarů státního lesa...

Na počátku devadesátých let jsem ve své řeči o tom, jaké důsledky bude mít pro naši zemi nepotrestání komunistického zla, sněmovně řekl: „...kladete základy zločineckého státu..." a vysvětlil, proč si to myslím. Varoval jsem před tím, co jsem tušil. Dnes, s odstupem let, na základě toho, co vidím odehrávat se na veřejné politické a hospodářské scéně, jak fungují média, právo, policie... mohu jen konstatovat: stalo se, jsme zločinecký stát.

 

V Třeštici, 5. července 2008

 

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz