Autor: Jan Kubalčík

Týdenní ohlédnutí

44. týden 2012

Vládní krize pokračuje, rozhodnutí o zakázce na dostavbu JETE se blíží, ekonomové přesvědčení o nutnosti „táhnout" okonomiku spotřebou jsou stále na scéně, střet o vyrovnání státu a církví vrcholí, okruh presidentských kandidátů se pomalu uzavírá, Andrej Babiš se patrně připravuje na převzetí těžebních kapacit Lesů ČR, v Rusku hrozí vězení dalšímu opozičnímu aktivistovi, tamní Svobodná Evropa přechází z éteru na internet, zpřísňují se tam tresty za špionáž, ruské tajné služby požívají velké důvěry u obyvatelstva a hlavního svědka letecké tragédie polského letounu u Smolenska nalezli oběšeného. Jedna podstatná a zajímavá záležitost vedle druhé.

Vše však podle mého názoru zastiňuje oznámení Jiřího Rusnoka, že ING odstupuje od záměru účastnit se v rámci reformy penzijního systému tzv. 2. pilíře. Je to pravděpodobně rána z milosti stávajícím vládním snahám reformu konečně spustit. Zbytek je, obávám se, již pouhou formalitou, kdy se nejprve budou všichni nějakou dobu tvářit, že se nic neděje - to aby neztratili tvář - a následovat bude postupné přiznávání pravdy, jehož rychlost bude ovlivněna ostatními okolnostmi (např. tím, zda dojde či nedojde k předčasným parlamentním volbám). No a vše má samozřejmě příčinu v sebenaplňujícím se křiku o tom, že na reformě nepanuje široká shoda „napříč politickým spektrem".

Každý penzijní fond, resp. jeho vedení, si bude muset položit otázku stejnou, jako v případě ING: jak je vůči akcionářům odpovědné zúčastnit se celé taškařice, když člověk, jenž bude velmi pravděpodobně nejpozději za dva roky předsedou vlády, nepokrytě vyhrožuje, že reformu zlikviduje? A zjevně to myslí vážně - copak socialistům se hodí, aby voliči učinili krok od stavu společnosti klientů sociálního státu ke společnosti vlastníků? Copak socialistům se může líbit, že by přišli o podstatnou část možnosti manipulovat lidmi prostřednictvím důchodů? Inu, může; věřím, že existují lidé s levicovým přesvědčením, kteří jsou zároveň i uvážliví a odpovědní. Rozhodne-li se ale pan Sobotka, nebo kterýkoli budoucí předseda ČSSD, že k oprávněnému zájmu většiny budoucích seniorů zkrátka nepřihlédne a bude se držet uvedené strategie, nebude na reformě shoda nikdy. Tím se však nutnost reformy nijak neodstraní... Vlastně odstraní - neustálým odkládáním samozřejmě dojdeme do bodu, kdy nebude žádná reforma vůbec možná a jediným realistickým scénářem bude krach a následný pád do chaosu. Jsme tomu bodu blízko. Víc než si myslíte.

Téměř všichni naši současní politici, staří či mladí, nevidí dál než za horizont jednoho funkčního období - ne že bych si na to zvykl, ale nedivím se tomu. Že socialističtí politici nejsou výjimkou není žádným překvapením. Ale co jejich členská základna, potažmo jejich voliči? Ti mladší (a tím myslím trošku troufale i své vrstevníky kolem čtyřicítky...) přece nemohou nevidět, že až budou oni přicházet do let, kterým se dnes říká „důchodové", stát zkrátka na žádné důchody mít nebude... zatím jsem neviděl, že by na to nějaká sázková kancelář vypsala kurz - vsadil bych si na to a tím své vyhlídky na starobní materiální zajištění poněkud vylepšil. A ti starší členové / voličové ČSSD? Copak nemají děti a vnuky, o jejichž budoucnost by mohli mít starost?

Můžete odpovědět, že to nevadí, že přece ti odpovědní už si dnes spoří, mají děti, kupují nemovitosti, investují do umění... a tedy po zásluze budou čerpat ze svých rezerv, zatímco ti neodpovědní spláčou nad výdělkem. To bychom ale nesměli mít volební systém „jeden člověk - jeden hlas". Protože jej ale máme, tak neodpovědná většina odpovědnou menšinu prostřednictvím své řádně zvolené politické representace zdaní tak, že se opět naplní socialistický ideál rovnosti: všichni si budou rovni v bídě. A ty děti? Pokud někdo nezadrátuje hranice, budou ty opravdu dobře vychované a šikovné dávno - s požehnáním svých rodičů - za horama. Jak se vám taková budoucnost líbí?