PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

03.06.2012

Autor: Vlastimil Podracký

Proč levicová politika neřeší krizi

Polemika s prof. Janem Kellerem


Pro diskusní téma podle nadpisu jsem si jako etalon vzal přednášku profesora Jana Kellera. Jako všichni levicoví činitelé, dopouští se profesor Keller dvou základních účelových zanedbání: Nebere na zřetel vliv civilizační krize (vymírání obyvatelstva, zhoršování zdravotního stavu, vyčerpávání zdrojů) a vliv globalizace. Tváří se jakoby tyto krizové jevy neměly žádný význam. Připomínání prvního tématu berou levicoví aktivisté jako zlolajný záměr pravice odvést pozornost od následků neoliberální politiky a druhé téma zanedbávají především proto, že jsou sami globalisté (internacionalisté, univerzalisté).

Jestliže se k tomu přidá zaujatá obhajoba marxismu, je z toho idea nutící k redukcionismu tak zúženému, že skutečné řešení krize se nenalézá a zatím nelze jinak než zadlužovat stát a čekat, že to nějak dopadne. Neoliberální pravice má ovšem pozici mnohem snadnější, nemusí tolik manévrovat a redukovat témata. Nedělá jí problém první téma přiznat a řešit jej, bohužel opatřeními, ve kterých si jednotliví hráči snadno pro sebe najdou neoprávněné příjmy. Nutno ovšem říci, že fatální problémy nelze řešit bezbolestně a slibování ráje je cestou do pekel.

Přednášku profesora Kellera Tunel na konci světla budu komentovat (uvedeno VP) k jejím jednotlivým částem: „Česká republika nemá svou vlastní politiku. Pouze plně respektuje diktát neoliberalismu. Co je podstatou neoliberálního modelu? Stručně řečeno, je to jakási »mafianizace ekonomiky«. Nebudu tady mluvit o státních zakázkách a o míře korupce v ČR, ale o tom, že celá neoliberální ekonomika (bez ohledu na míru konkrétní korupce) funguje na principech klasické mafie. Jak funguje mafie? Je to v první řadě podnik na poskytování ochrany. Mafiáni poskytují za úplatu ochranu v situaci, kdy existuje určité riziko, ale zároveň chybí důvěra v to, že toto riziko může být zvládnuto pomocí služeb státu a veřejného sektoru. Aby měla mafie dostatek zakázek, sama nejistotu pečlivě vytváří a udržuje ji přesně na té úrovni, kterou potřebuje pro svůj byznys. Soudobá neoliberální ekonomika se chová velice podobně. Nejistotu udržuje dvojím způsobem. Jednak v oblasti trhu práce - prostřednictvím neplnohodnotných pracovních smluv, skrze erozi práv zaměstnanců. Jednak v oblasti sociálního zabezpečení, osekáváním sociálního státu a redukcí sociálních práv občanů. Nejprve je vyvolán strach z budoucnosti, zároveň se vzbudí sen o zajištěném zítřku a nabídne se ochrana v podobě soukromého fondu... trh se soukromým pojištěním shrábne svoji odměnu. Mafie nešíří nejistotu nijak samoúčelně. Dokáže na jejím pečlivém dávkování pohádkově vydělávat...... Solventním klientům nabízí pojištění v soukromých fondech. Klienty méně solventní chce přimět, aby se v nich pojistili přímo ze zákona. Nejvyšší úsilí v tomto směru je vyvíjeno v oblasti zabezpečení na stáří a ve zdravotnictví, protože zde protéká zdaleka nejvíce peněz. (VP: Trochu neprokázaná konspirační teorie) Druhý strukturální rys spočívá v tom, že zhruba od přelomu 70. a 80. let 20. století se v řadě zemí prosazuje snaha zprivatizovat celé části veřejného sektoru a pojistné systémy sociálního státu. Z historického pohledu se jedná o velice paradoxní proces. Právě ty instituce, které po zhruba 100 let kompenzovaly (vyrovnávaly) zaměstnancům jejich podřízenou pozici, se mají proměnit v nový zdroj zisku pro majitele velkého finančního kapitálu. Pojistky na ochranu pracovní síly, které se budovaly po celé generace, se mají změnit v nástroje, jež umožní podnikatelům s penězi mít peněz stále více. Co znamená privatizace pojistných systémů pro zaměstnance? Oni by měli platit jedné skupině podnikatelů (těm, kteří obchodují se zdravím, s půjčkami na vzdělání, se zajištěním ve stáří), aby si mohli zachovat svoji pracovní sílu na takové úrovni, že to bude přinášet maximální zisk jiným skupinám podnikatelů (majitelům firem), kteří pracují ještě v klasickém průmyslu nebo poskytování služeb... Domnívám se, že tato dělba práce vytváří ostrý rozpor ve fungování celého dnešního kapitalistického systému. Ti, kdož investují do klasické výroby, potřebují, aby mzdy byly nízké (kvůli konkurenceschopnosti firem). Naopak ti, kdož investují do soukromých pojišťovacích fondů, které zpoplatňují nejrůznější mimopracovní aktivity (vzdělání, zdraví, stáří aj.), potřebují mít pokud možno solventní klienty. Tento rozpor se dá velice obtížně řešit i v zemích, jejichž bohatství nebylo vytunelováno a jejichž střední vrstvy zatím ještě nebyly příliš ožebračeny. V našich podmínkách jde o rozpor ještě mnohem více vyostřený a my se stáváme v jistém smyslu laboratoří budoucnosti Evropy."

VP: Pan profesor vidí tento vývoj jako spiknutí kapitalistů. Ale přitom sám uznává, že si v tom kapitalisté vzájemně odporují. Jedni by chtěli snižovat mzdy a druzí zase mít solventní klienty pro své pojišťovací projekty. Přitom zde není řečeno vše. Klienti pojišťovacích fondů nebudou mít potom peníze na utrácení za konzumní zboží a celý průmysl a obchod vlastně oslabí s dalekosáhlými následky. Proto by vlastně pojišťovací mafie musela být velmi silná, silnější než lobby průmyslu a obchodu, což nelze předpokládat. Svobodná společnost je založena na rovnováze zájmů. Pokud nezbaví některá z mafií ty ostatní svobody, nastane situační rovnováha a extrémní zisky se nekonají. Určitě se do fondů nebudou dávat velké peníze už z důvodů nejistoty takto uložených peněz a lidé pod vlivem reklamy spíše budou kupovat zboží.

Privatizace pojistných systémů je proces vyvolaný stárnutím populace v globálním prostředí. Stárnutí obyvatelstva vyžaduje zvyšující se výdaje na důchody a zdravotnictví, které se nedají financovat z průběžných zdrojů právě kvůli otevřenému světu. V otevřeném světě se těžko zachycují zisky, největší zisky jdou do zahraničí a těžko z nich lze vyždímat daně. Nastává daňová konkurence, tzn., že státy se snaží nalákat kapitál tím, že mu upravují podmínky sníženými daněmi a levnou pracovní silou. Tím ovšem se daně pro zvýšené sociální výdaje neopatří. Tento rozpor je v otevřeném světě neřešitelný. Uzavřené státy mohly dělat sociální politiku právě proto, že domácí podnikatele, zatížené velkými daněmi, chránily hradbou cel proti lacinému zahraničnímu zboží. Jen v uzavřeném státě mohla být sociální politika. Neoliberální politika jednak řeší civilizační krizi a jednak se podřizuje diktátu globalizace, který jí nedovoluje získat více prostředků.

V globálním prostoru (i ve sjednoceném prostoru EU) obyvatelé vyspělých provincií nebudou chtít doplácet na zaostalé (rozdíly budou obrovské), proto nemůže být společný průběžně placený solidární pojišťovací systém. Je nutno se vrátit ke starému Rakousku, kde žádné státem garantované pojištění nebylo a proto tam mohly existovat různě vyspělé oblasti bez výraznější vzájemné solidarity a ještě se nabalovat o další zaostalé (Bosna a Hercegovina). Chce-li EU existovat jako superstrát, musí nutně privatizovat veřejný prostor ve všech státech transformujících se na provincie, převést veškeré solidární pojišťovací systémy na soukromé, jinak integrace není možná. Obhájci pojišťovacích systémů z veřejných prostředků by se proto měli stavět proti evropské integraci, což nedělají a potom vlastně nelze pochopit, co chtějí...

Keller pokračuje: Tunelování minulosti proběhlo v souvislosti s privatizací státního majetku v 90. letech. Tato privatizace vedla ke dvěma velkým paradoxům. Za prvé se ukázalo, že údajně zoufale nevýkonné a zanedbané hospodářství dokázalo poskytnout dostatek zdrojů k prudkému zbohatnutí celé jedné sociální vrstvy v republice a k přenosu dalšího obrovského bohatství do ciziny. Druhým paradoxem privatizace 90. let bylo, že i když se stát zbavil mnohasetmiliardového majetku, nijak tím nezbohatl. Naopak, vydal se na cestu rostoucího zadlužování. Transformační náklady privatizace jsou odhadovány na 500 či 600 miliard korun a staly se základem rodícího se státního dluhu. Veřejnost tehdy byla v klidu a sledovala tyto procesy víceméně apaticky. Mimo jiné proto, že přetrvávaly iluze, že se jedná o přechodné transformační potíže, které nás podle slov Václava Klause z poloviny 90. let již brzy přivedou z operačního sálu do fitcentra a my začneme rychle dohánět Evropu. Dnes jsme tedy v tom fitcentru, kde to vypadá jak na operačním sále. Výsledkem této první fáze tunelování bylo, že vznikla vrstva vlastníků firem, jejichž nově nabytý majetek se promítl do dluhů státu. Kromě toho se ve firmách, které státu zůstaly, utvořila úzká vrstva pohádkově placených manažerů a členů dozorčích rad. A tady se přechází k dalšímu období: Tunelování přítomnosti: Období od konce 20. století až do voleb v r. 2006 se dá považovat za jakousi přípravu k tunelování přítomnosti. Ekonomika začala růst, ale většina lidí to ve své peněžence příliš nepoznala. Růst ekonomiky nevedl ani ke snižování státního dluhu. Naopak, jak známo, tehdy se začali vyhrabávat ze skříně kostlivci, kteří tam byli pečlivě naskládáni ještě z dob Klausovy transformace. Objevily se první návrhy na tzv. modernizaci sociálního státu (krátce po r. 2000). Většinou nebyly ničím jiným než snahou seškrtat údajně příliš rozbujelý systém sociálních dávek a přenést financování toho, co ještě zbylo, na bedra zaměstnanců. Pod povrchem návrhů na reformy, které se tehdejší sociálnědemokratické vlády neodvážily provést, protože tušily jejich sociální brutalitu, a pod povrchem opoziční smlouvy se někdy v té době dotvořily mafiánské kliky, které se stále větší drzostí začaly pouštět státu žilou. Protože ekonomice se tehdy dařilo poměrně rychle růst, v černých dírách korupce mizely každoročně úctyhodné sumy peněz, aniž by to někoho příliš vzrušovalo. Státní dluh mezitím pomalu, ale soustavně narůstal. Byla to doba jakéhosi klidu před bouří..."

VP: Zde jen dokreslím již řečené v první reakci: Otevření hranic znamenalo hospodářský pokrok, zdálo se, že je vše v pořádku, protože rostly i příjmy státu. Civilizační krize ovšem plíživě pokračovala, vznikl další milion důchodců, o který kleslo množství pracujících, a náklady na zdravotnictví se zvýšily dvojnásobně za deset let. Socialistické vlády na to odmítly reagovat právě onou slepotou k tomuto trendu, kterou projevuje i pan profesor. Teprve krize znamenala propad příjmů a odhalení těchto problémů, které se ovšem daly předvídat a včas se na ně připravit.

Nebudu zde komentovat privatizaci v devadesátých letech, dávám panu profesorovi za pravdu, že mohla proběhnout lépe.

Keller pokračuje: „Vše se rázem změnilo po volbách r. 2006. Pravice mohla konečně předvést, co si v klidu připravila během doby, kdy byla v opozici. Transformační polštáře už byly vyčerpány a kromě několika posledních tučných soust už nebylo prakticky co privatizovat. Korupce ovšem vyžadovala svůj každoroční přísun peněz. Růst ekonomiky se přitom výrazně zpomalil a vypuknutí světové hospodářské krize mu zasadilo další ránu. I přes tyto varovné momenty Topolánkova vláda s Miroslavem Kalouskem coby už tehdy nejlepším ministrem financí podřízla příjmy státního rozpočtu rovnou daní a opakovaným snižováním pojistného."

VP: Topolánkova vláda zastavila prudké zadlužování, dokázala schodek snížit na pouhých 30 miliard, což jen dokazuje, jaké možnosti snížení deficitu byly před krizí. Samozřejmě, že snižování daní a pojistného se potom záporně projevilo za krize, se kterou zřejmě nepočítali.

Keller: „Tunelování přítomnosti se projevilo tím, že firmy a top manažeři byli zbavováni daňové zátěže, která se postupně přesouvá na ty samé zaměstnance, kteří už hradí dluhy vzniklé v první fázi privatizace. Bohatí byli zproštěni nemalé části svých daňových povinností a posledními transformačními polštáři se stávají peníze, které měly směřovat na financování školství, zdravotnictví, kultury, ale také peníze určené na sociální účely včetně podpory lidí zdravotně handicapovaných. Bez podvázání těchto oblastí už není možno při poklesu ekonomiky nakrmit hydru těch, kdo se předbíhají ve frontě státních zakázek, či jinak se podílejí na korupci... Občané, kterým bylo vcelku jedno, dokud se rozdávalo ze státního, náhle zpozorněli (někdy v roce 2007-2008). Tehdy se jim dostalo pohádky o tom, že líní chudí nás vedou na cestu do Řecka. Nevěřím tomu, že tato pohádka vznikla během posledních týdnů před volbami, to už se muselo chystat delší dobu. Jak víme, dostatečný počet voličů této pohádce uvěřil a výsledkem byl vznik vlády Petra Nečase..."

VP: Vítězství pravice ve volbách nebylo v žádném případě o hloupých lidech, kteří snad uvěřili strašení Řeckem. Myslím si, že levice nepředložila smysluplný program, jak řešit zadlužení a navíc se chovala hulvátsky ke svým protivníkům. TOP 09 si získala mladé lidi, kterým slíbila, že zastaví zvyšování dluhu, který by jednou museli právě oni platit. Levice nedokázala nic jiného, než odvádět pozornost od zadlužování, slovně manévrovat, slibovat sociální projekty, na něž nebyla schopna předložit zdroje peněz. Tuto nedostatečnost má v podstatě dodnes a je to výsledek shora uvedeného redukcionismu. Pan profesor sice dovede dobře a poutavě vysvětlit určitý výsek sociálního dění, ale taktéž smysluplný program nemá.

Převádění problémů na pracující je samozřejmé. Není to jen na zaměstnance, ale i na podnikatele. Když má stát problémy, musí je řešit lidé, kteří mají nějaké příjmy nebo je mohou vytvořit. Kdo jiný? Ovšem pan profesor dostatečně nekomentoval jeden velmi záporný jev: Je to neustávající privatizace všeho, co se zprivatizovat dá. Třeba exekuce jsou obrovským džobem. Taktéž všechny možné poplatky, třeba notářské jsou neuvěřitelně vysoké. Prostě to, co by udělal státní úředník za normální plat, na tom se nabalují soukromé firmy a stát jim zatím tyto kšefty ponechává a vytváří jim podmínky. Zde ovšem levicové vlády dělaly totéž. Možná proto se o tom pan profesor nezmiňuje.

Tunelování budoucnosti je především zadlužování, o kterém se ovšem pan profesor nezmiňuje, podle něj je to jen penzijní a zdravotní reforma (?). Pan profesor opět probírá fondové systémy, říká: „Veřejný penzijní systém bude stále více zbavován své funkčnosti a peníze z něho se stále vydatněji budou přelévat těm, kdož se budou zaklínat, že nám je za nějakých 30 či 40 let bohatě zhodnocené přinesou zpět. Za tu dobu se vystřídá zhruba 10 dalších vlád, takže v případě nedodržení slibu už nikdo nedohledá, kde se vlastně stala chyba. V případě zdravotní reformy budou za kouřovou clonou různých poplatků prováděny operace s cílem zprivatizovat jak nemocnice, tak systém zdravotního pojištění. Vznikne tak další mohutný proud přelévání peněz soukromým investorům..."

VP: Takový výsledek se opravdu může dostavit. Nicméně nejspíše to vše bude podpořeno obrovským dluhem a placením úroků, které pan profesor v rámci svého redukcionismu zanedbává. V dalším se pan profesor zabývá redukcí stavů policie a všechny nedostatky jsou podle něj spiknutím mocných. Na závěr ovšem má zajímavý prorocký názor: „Abych to uzavřel, celá logika tunelování, kdybychom si to dali do nejabstraktnějších souvislostí, spočívá v podstatě v tom, o čem Karel Marx psal např. v knize 'Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta'. Marx ukazuje, že tehdy ve Francii se velká finanční buržoazie nejdříve vyrovnala s dělníky, nechala je zmasakrovat na barikádách, a poté si vyrovnala účty s drobným kramářem, který ji na barikádách pomáhal porážet dělníky. To, co Marx tehdy popsal v měřítku Francie, se dnes děje v měřítku celosvětovém. Velký finanční kapitál nejprve degradoval dělníky tím, že je nutí, aby konkurovali nepojištěným Číňanům a Indům (VP: díky globalizaci), a poté, co se mu podařilo deklasovat dělnictvo, si hodlá vyřídit účty se středními vrstvami. Přesně s těmi vrstvami, které u nás i jinde zatím volily pravici. Takže pokud existuje nějaká naděje, domnívám se, že spočívá v tom, že středním vrstvám začne pomalu docházet, že právě teď už přišla řada i na ně."

VP: Marx se mýlil, demokratické státy dovolily dělníkům, aby obhájili svoje zájmy, střední třída se naopak rozmnožila, nakonec vznikl i evropský sociální stát, jehož dobrodiní stále ještě prožíváme. Na rozdíl od toho, státy, které se striktně držely Marxe, nadělaly obrovské zločiny a nakonec marxistický režim opustily. Pan profesor lituje současného ústupu od sociálního státu, který však vznikl navzdory Marxovým věštbám.

Nikde není řečeno, že to co se nestalo, se stát nemůže. Střední třída je opravdu podstatným prvkem demokracie. Pokud mezinárodní kapitál bude silnější než národní státy a začne je ovládat, především ožebračí střední třídy. Cestou k tomu však především může být velké zadlužení státu a občanů nebo úplatné vlády. Levice svojí podporou zadlužování tomuto neslavnému konci národní nezávislosti a ožebračení středních tříd nahrává. Toto nebezpečí si spíše dnes uvědomuje pravice, domácí podnikatelé, kteří v této zemi mají majetky a zavedené obchody. Ztráta svobody i pro obyčejné občany může vyjít buď od globálního kapitálu, který zneschopní národní státy, které jediné svého občana mohou bránit, nebo od komunistického diktátu jako reakce na první nebezpečí.

Suverénní stát s rozsáhlou a angažovanou střední třídou je totiž jediná záruka, že lidé mohou demokraticky rozhodovat a určovat si svůj osud. Nějaká světová vláda (dokonce i evropská vláda) nikdy nebude splňovat podmínky pro demokracii. Proto mezinárodnímu kapitálu nemůže ve světovém rybníku nikdo nastavovat pravidla, a proto mohou dělat se svými penězi cokoliv, kapitál libovolně přelévat a neplatit daně. Částečně uzavřené hranice znamenají ochranu a svobodu občanů. Dále se musí řešit civilizační krize, ale o tom jinde.

Řešení je tedy přednostně v překonání fatálních krizových jevů: civilizační krize a globalizace. Další věci jsou potom řešitelné demokratickou cestou ve funkčním státě svobodných lidí.