PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

10.05.2010

Autor: Vlastimil Podracký

Korupce bez závoje

Korupce bez emocí.


Korupce je dnes hlavní předvolební téma. Určitě to není téma okrajové, nicméně se domnívám, že je v mnohých případech zástupné a na korupci se svádí věci zaviněné jinými fenomény, třeba nekompetentností, hlavně však špatnou a rozhazovačnou politikou. Jednak se mohou na ni svádět nešvary účelově, ale korupce je především tak frekventovaná proto, že v pozadí je závist: On dostal nezasloužené peníze, ale já ne! Jak je to možné? Protože závist je vůdčí emocí ve společenském českém myšlení, převyšuje frekventovanost korupce nad ostatními. Podívejme se tedy na věci bez emocí.

Když budeme empatičtí a vcítíme se do situace regionální volené správy rozhodující o nějaké veřejné zakázce, okamžitě nás, pokud o tom něco víme, musí napadnout mnoho věcí. Jednak tato správa musí mít dobré odborníky. Ty většinou nemá, protože zvolení zastupitelé a starostové jsou obyčejnými občany, zatímco firmy mají odborníky a také obvykle dobré manažéry a obchodníky. Veřejný orgán sice může mít také dobré odborníky, ale musí si je zaplatit. Je otázkou, zda by se potom nekritizovalo plýtvání na různé poradenské firmy. Další velice důležitou věcí je, že dotace mají svůj termín výběru. Najednou, jak v českým poměrech bývá, se na konci roku zjistí, že schází vybrat ještě nějaké peníze a tak se rychle hledá, jak je utratit. V podstatě to vede ke dvěma výsledkům: Buď se koupí honem nějaká nepotřebná věc, třeba vybavení kanceláří, nové počítače a vyhodí se staré, které by jinak sloužily třeba ještě i řadu let. Nebo se domluví s nějakou firmou, že se jí zaplatí faktura na práci, kterou neudělala, s tím, že tu práci udělá v příštím období. Když se ale takto zaplatí předem, je to vždy riskantní a vyžaduje to dobré vztahy s firmou. Obvykle firma patří známým nebo rodinným příslušníkům. A už je tu podezření, že jde o korupci. Veřejné orgány musí mít takové „dobré známé" v záloze a spolupracovat s nimi nejen v tomto případě, když vyjde firma vstříc, ale také se na oplátku musí vyjít vstříc té firmě. Vzniká „bratrství ve zbrani", ke kterému je vždy dobrý důvod. Bez tohoto „bratrství" se nic nevyřídí, ani nepostaví, protože obcházet předpisy je zkrátka nutné. Prostě tyto drobné nemorálnosti, které jsou nezbytné k životu v byrokratické společnosti, potom přerůstají mnohdy v nemorálnosti stále větší a větší. Součástí takového „procesu" pak může být i vydírání.

V řadě případů plýtvání veřejnými prostředky, včetně těch závažných, které se pak všeobecně vysvětlují korupcí, obvykle vše začíná právě nekompetentností veřejných orgánů. Když se nekompetentně začne, obvykle se nastartuje série zbytečných výdajů: soudy, právníci, poradci a nakonec zaplacení ztrát nějaké firmě. Obvykle je pak následné klání daleko dražší, než původní, byť i předražená, zakázka více či méně solidní a známé firmě.

Výběrové řízení není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Transparentnost je sice na místě, zveřejnění všech údajů také, ale nemysleme si, že je to samospasitelné. Veřejnost se obvykle věnuje těm kauzám, které jsou už v televizi. Naopak těm, které právě probíhají, i kdyby probíhaly sebetransparentněji, se obvykle nevěnuje vůbec nikdo. Pochybuji, že by někdo sledoval neustále všechna výběrová řízení a vznášel předem připomínky. Stane se tak výjimečně.

Pokud se týká firem, které by měly mít transparentní vlastnictví, může něco takového požadovat opravdu jen neznalec. Akcie firem jsou obvykle veřejně prodejné a v daném okamžiku nelze předvídat, jestli přes noc někdo nekoupí dokonce i většinový balík akcií a tím firmu získá. Podobně lze dát zakázku transparentní firmě, ale ta může hned za týden být prodána jiné firmě, netransparentní. Nemluvě o tom, že nelze upřednostňovat nějaký druh firem pro výběrová řízení, protože ty ostatní by okamžitě podaly žalobu na diskriminační postup. Taková žaloba by mohla potom oddálit realizaci zakázky o mnoho let a pokud si dovedeme jen trochu představit následky, uprostřed náměstí města by třeba mnoho let zela díra, se kterou by se nedalo nic dělat.

Chtít obecně transparentní vlastnictví, jak navrhuje ČSSD, vypadá na první pohled velmi pěkně, ale je to opět jen jedna z mnoha mystifikací. Vlastnictví nikdy nebude transparentní. Lze nasadit transparentního „bílého koně", na kterého bude firma napsána, ale ve skutečnosti bude vlastníkem někdo jiný. Navíc se ztíží podnikání vůbec a tak nakonec domácí firmy, dodržující obrovský soubor předpisů a podmínek, nebudou konkurenceschopné se zahraničními. Navíc se bude nedostávat kapitálu, protože ten nebude splňovat potřebné podmínky pro transparentnost. Co třeba půjčky, ty také musí být z transparentních zdrojů? Z jakých? Pokud by se zavedly podmínky transparentnosti, u zahraničních firem jsou často vlastnické poměry naprosto neprokazatelné a rád bych viděl toho, kdo bude někde ve světě zjišťovat, jaké má firma vlastníky. Kolik to bude stát? Protože těmito podmínkami by byly vyřazeny zahraniční firmy všechny, určitě by tahaly u mezinárodních soudů české veřejné subjekty tak dlouho, až by z nich vyždímaly odškodné.

Podmínky soutěže jsou největším úskalím. Kvalita práce je předem nepostižitelná, firmy se sice mohou pochlubit již vykonanými díly, ale to nic neříká o tom, jestli dobře vykonají dílo stávající, protože třeba provedly změny managementu a zaměstnanců vůbec. To ovšem není nejpodstatnější. Hlídat práce firmy během práce je téměř nemožné, opět by to vyžadovalo odborníky a vysoké náklady. Obvykle je hlavní otázkou kvalita a rychlost práce v porovnání s cenou. Kritikové, kteří hned ve všem vidí korupci, obvykle nechtějí slyšet, že levnější firma třeba zrovna nedává záruku kvality a lepší je firma známá, místní, jejíž práce již byla prověřena. Obvykle se potom za tím vidí nějaká místní mafie. Přitom nejlepší, nejproduktivnější a v posledku nejlevnější práce se vždy provedla dobrou spoluprací a vzájemnou důvěrou veřejné správy a firmy, většinou lidí vzájemně propojených, známých, kteří si nedovolí jeden druhého podrazit, protože by přerušili pouto důvěry tak důležité pro ostatní akce a celý život v místních podmínkách. Pokud stála firma a veřejná správa proti sobě, hledali jak koho ošálit, stálo to daňové poplatníky podstatně více než třeba mírné navýšení ceny. Těžko se to ovšem dokazuje a vysvětluje veřejnosti, která je nakloněna skandalizaci.

Hlavní podmínkou je obvykle cena. Nejde jen o to, že by snad firma s nízkou cenou nebyla schopna udělat dobrou práci, ale jde o mnoho dalších navazujících problémů. U stavebních firem, o které obvykle jde, jsou zaměstnáváni lidé načerno, cizí státní příslušníci a nezaměstnaní, kteří pobírají podporu a dostávají od firmy peníze na ruku. Představme si, že by se přísně hledělo na takové černé zaměstnávání. Firma by potom byla podstatně dražší a ve výběrovém řízení by neobstála proti té, která je nepoctivá. Také by samozřejmě okamžitě propadla ve srovnání se zahraniční konkurencí z Východu. Dokonce jsem slyšel, že v Polsku si nechávají silnice stavět Číňany. Je to prý i o polovinu levnější. Asi by potom nebylo možno čínskou firmu ve výběrovém řízení odmítnout, i když víme, jaké nepříjemné následky to má: Domácí firmy ztratí práci, propustí lidi a Číňané si prý z Číny přivezou i cement a asfalt. Všechny peníze jdou do zahraničí. Jak vidíme, jsou to všechno velmi složité otázky. Rád bych slyšel některého z kritiků, jak by tyto věci odpovědně řešil. Obvykle při argumentech, pokud se emočně odladí, ztratí řeč. Opravdové důsledné řešení totiž po ruce není.

Rozdělení zakázek na menší díly, aby jednotlivě nedosáhly objemu pro vypsání veřejné soutěže a bylo tedy možno celou akci provést bez výběrových řízení, opět bývá kritiky považováno za nepřípustné jednání. Přitom není jasné, jak tomu zabránit? Dělat výběrové řízení na každou, i malou zakázku? Hlídat každou zakázku, jak se porcuje? Dovedete si představit to úřadování a zdržování?

Korupce v soukromé sféře může být pomalu větší než ve veřejném sektoru. Firmy si mohou vybírat subdodavatele podle napěchovanosti obálky s tisícikorunami. Samozřejmě, že tím vlastníka firmy příliš nepoškodí, protože se obvykle jedná o dodavatele se stejnou kvalitou a cenou. Protože těchto firem se zvláště v období krize nabízí velké množství, mohou případně opravdu tloušťku obálek porovnávat. Dokonce si dovedu představit, že vlastníci firmy nad tím přivírají oči - je to pro ně výhodné, protože potom mohou takového managera, který si pomohl úplatky od subdodavatelů, třeba zase omezit na platě s poukazem na to, že si už plat vybral. Tím tento manager dává větší důraz na svůj výběr od subdodavatelů a tak se tento postup rozmáhá, vydělává manager i majitel, a prostě se využívá krizové situace k obohacení stále více. Tyto praktiky jsou přítomné i na Západě a české firmy, které tam kdysi začínaly, se setkávaly s tím, že korupční prostředí neznaly a někdy zíraly, když zakázku dostala firma, která zdaleka nenabízela takovou kvalitu a cenu.

Korupce je nakažlivá a pokud nejsou odstrašující vzory jejího neúspěchu, rychle zachvátí celý organismus. V podstatě ji lze jen omezeně potlačit.

Většina skandalizovaných kauz v televizi je spíše demagogie a vysvětlení podrobností chybí, protože jsou složité (při opravdovém vysvětlení by se totiž často zjistilo, že to tak není, že důkazy nejsou a o věci se nic neví). Všimněme si, že většina obžalovaných nebyla odsouzena; po dlouhých soudních jednáních byli osvobozeni. Někdy to sice může být jen pro nedostatek důkazů, ale někdy je to prostě proto, že kauza byla demagogicky zjednodušena a zkreslena. Všimněme si, že televize nelže. Nikdo ji nikdy ze lži neobžaloval, protože by soudní při nevyhrál. I kdyby se tak stalo, nikdo to nezveřejní. Veřejnost je na straně dobře připravených a emočně laděných obrazovkových příběhů, které vytvářejí klima skandalizace a zjednodušování. To sice pomáhá udržovat veřejnost v bdělém stavu, ale nastavuje nepravdivé vidění světa. Ta nepravdivost není mnohdy ve výsledku příběhu, ale v jeho podání jako jednoduché věci, které se jednoduše dá vyřešit, jenom to chce ty správné politiky. Jsou ovšem věci, na které politici vliv nemají, přesto je veřejnost po nich chce.

Otevřený svět nedovolí zatěžovat domácí firmy zbytečnými podmínkami. Znamenalo by to podkopávat jejich konkurenceschopnost. Transparentnost vlastnictví je v otevřeném světě volného pohybu kapitálu částečně nesmyslný požadavek. Transparentnost výběrového řízení je možná, ale také nemusí nic podstatného přinést. To samozřejmě neznamená, že se na oba zmíněné požadavky průhlednosti nemá dbát. Je ale třeba mít na paměti, že se jedná o podmínky nutné, nikoli však postačující. Tedy že je zřejmé, že musíme o transparentnost usilovat, ale neměli bychom podléhat iluzi, že ona sama vše vždy vyřeší. Bylo by mi líto, kdyby si čtenář myslel, že píši tento článek proto, abych korupci obhajoval. Chci jen upozornit na redukované a nekompetentní názory a stanoviska vycházející z neznalosti a někdy operující planým moralismem. To vše potom řešení komplikuje. Musíme si uvědomit, že zloděje dělá především příležitost a určitě známe příklady lidí, kteří původně ani nějak nemorální nebyli, ale nakonec si vnitřně vysvětlili, když je k tomu okolnosti přivedly, i větší morální selhání než nějakou korupci. Člověk je prostě nedokonalý. Svírání pěstí k těm nemorálním a bušení do prsou, že bych to nikdy neudělal, a že všechno je „v lidech", nepomáhá a je směšné. Život takto nefunguje.

Systémová opatření mohou být pouze taková, aby příležitost k nemorálnostem minimalizovala. Jestliže je ve veřejné sféře na Západě korupce nižší, je to dáno systémem, který je dokonalejší a vyzkoušenější. Stálo by určitě za to se podívat jak to dělají v zemích kde je korupce nízká. Jakým způsobem probíhají výběrová řízení, aby to bylo produktivní? Jaké mají podmínky? Nicméně samozřejmě velmi důležitou roli hrají nepsaná pravidla, která tam platí pořád nesrovnatelně víc, než u nás. To, na co přijde „našinec", který prošel vysokou školou podvodu před rokem 1989, kdy často navíc za takový „úspěch" sklidil uznání svého okolí,... tak to kolikrát Angličana nebo Dána nenapadne ani ve snu.

Domnívám se také, že dotační politika, která je dnes u nás většinou hlavním zdrojem financování, je špatná z principu; je hlavní systémovou příčinou korupce. Obvykle totiž „z cizího krev neteče", peníze se utratí za cokoliv a nikoho to nezajímá, protože na ně nemusel těžce vydělávat. Není možnost ovlivnit cíl (dotace jsou účelové) a proto se utrácí za věci, o kterých občané nejsou přesvědčeni, že jsou nezbytné či jen potřebné. Vše je zahaleno do mlhy složitých administrativních úkonů a vysoce odborných znalostí, ve kterých se většina lidí nevyzná, proto ani nemůže kontrolovat, zda se dotace nerozkrádá a zda se s ní neplýtvá.

Konečně se domnívám, že alespoň na místní úrovni by se mnoho věcí vyřešilo, kdyby obce byly financovány ze svých zdrojů, měly v daleko větší míře „svoje daně", které by mohly v nějakých mantinelech měnit a ty byly hlavním zdrojem financování. Lidé by si svoje peníze lépe hlídali, možnost snížit daně by vedla k větší angažovanosti. Úspora rozpočtu by mohla vést k vrácení peněz, atp.. Rozhodování by bylo jednodušší, lidé by mu rozuměli a mohli by jeho plnění dobře hlídat. Dotační politika by byla jen omezená. Velké státní zakázky musí být pečlivě hlídány a transparentní výběrové řízení a nezávislé poradenské firmy se při nich určitě vyplatí.

V tomto článku jsem se věnoval korupci, do které jsou jen omezeně zapleteny politické subjekty. Ohledně korupce v oblasti politiky jsem už psal ve článku Pětiprocentní hranice: „Strana, která dává do voleb stamiliony a tvrdí, že odstraní korupci, už z principu lže. Pokud se nezmění volební fenomén, není z kruhu úniku. Sponzoři musejí svoje peníze dostat zpět.". Proto se také domnívám, že česká korupce se spíše svádí na běžné nepolitické subjekty, ale hlavní korupční kauzy procházejí právě přes politické strany. Kromě zrušení pětiprocentní hranice je zapotřebí především změnit podmínky pro financování politických stran, volební náklady omezit stropem a zajistit skutečně rovnou prezentaci všech politických subjektů v hlavních „veřejnoprávních" sdělovacích prostředcích. Předvolební výzkumy veřejného mínění je pak na místě výrazně omezit. Sice to neodstraní korupci úplně, ale domnívám se, že ji podstatně zredukuje.

 

7. května 2010

 

Vlastimil Podracký

kandidát Konzervativní strany ve Zlínském kraji

www.konzervativnistrana.cz

 

Dejte minulé Sněmovně známku, kterou si zaslouží: volte 5.