PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

11.01.2010

Autor: Jan Friedlaender

Znovu o odvlečených do SSSR

Článek publikovaný v Konzervativních listech


Na podzim roku 1947 zavítal do našeho skautského oddílu vedoucí střediska Raja B. Poté co odešel, seznámil mě můj podrádce s jeho osudem. Jeho rodina emigrovala do naší první republiky z tehdy sovětské Arménie. Již 11. května 1945 vnikla do jejich pražského bytu sovětská vojenská policie a odvedla jeho otce. Co se s ním stalo dál, to se po celé ty dva roky nikdo nedověděl. Po dalším roce byl už náš oddíl rozpuštěn, čímž, alespoň pro mne, veškeré informace o panu B. končí.

Tehdy, v onom sedmačtyřicátém roce, bych byl mohl tu událost považovat za ojedinělou. Nebyl jsem však takto nastaven a proto mě vůbec nepřekvapilo, když jsem se v průběhu komunistického režimu dovídal o dalších podobných případech, mimo jiné i o Češích a Slovácích, kteří v prvních letech nacistické okupace hledali v SSSR (v němž alespoň někteří z nich spatřovali svou druhou, ne-li dokonce první vlast) záchranu před německým nacismem a došli až do Gulagu. A pak o dalších případech těch, kteří k nám emigrovali a stali se našimi spoluobčany. S tím ladí i vzpomínka na naše gymnazijní hodiny ruštiny v letech 1945-51. Učili ji vesměs ruští emigranti, zřejmě ti šťastnější, o které se NKVD nezajímala. Byli to lidé vzdělaní, z jejichž pohledu i projevu však bylo možno vycítit hluboký smutek, díky němuž nám jejich hodiny přinášely jen málo radosti. Každý z nich určitě přišel díky únosům o své příbuzné či alespoň přátele; v každém případě se však ocitli v systému, v němž nechtěli žít. Zdalipak už tenkrát věděli, že je to pro ně na doživotí?Byly to však až listopadové změny roku 1989, po nichž jsem se mohl spolu s celou naší veřejností seznámit s děsivým rozsahem této akce, v jejíž rámci byly jen z našeho území do SSSR odvlečeny tisíce lidí, z nichž naprostou většinu tvořili českoslovenští státní občané, jejichž ochrana byla povinností československé vlády. A byl to především Vladimír Bystrov, kdo ve svých vystoupení v mediích i v knižních publikacích (např. Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945-1955, vydané 2003 nebo Průvodce říší zla, 2007) informoval českou veřejnost o rozsahu, průběhu a výsledcích této zvůle. Nyní se autor vrací k této problematice další knižní publikací nazvanou Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček.  O věrolomnosti sovětských orgánů   a jejich pohrdání právem se dovídáme hned v úvodní kapitole. Navzdory dohodě podepsané československou exilovou vládou a sovětským velvyslancem již v květnu 1944 v Londýně, podle níž měla československá vláda s výjimkou pásma válečných operací převzít plný výkon veřejné moci a všichni civilisté i vojáci československé státní příslušnosti podléhat československé jurisdikci, zahájila vojska NKVD spolu s oddíly SMĚRŠ okamžitě odvlékání čs. občanů z dobytých území. Dělo se tak bez vědomí našich vládních orgánů, některé naše policejní útvary či jednotliví policisté se však již tehdy vyznamenali svou kolaborací s tímto zločinným jednáním.Sled následujících kapitol odpovídá postupu sovětských vojsk na československé území. Prvními na řadě byli tudíž obyvatelé Podkarpatské Rusi. Odvlékány byly rozličné kategorie: přívrženci příslušnosti této země k ČSR, spolupracovníci s maďarskými okupačními úřady, velkoukrajinští nacionalisté. A také mnozí z těch, kteří využili možnosti optovat pro československé občanství. Přesné zjištění počtu odvlečených je nemožné, odhady sahají až k číslu 187 000 Rusínů. Mnozí z těch politiků, kteří po maďarské okupaci odjeli do Prahy, byli v květnu 1945 v Praze zatčeni a následně deportováni. Nejvyšší představitel dr. Vološyn zahynul několik měsíců po svém zatčení, k němuž došlo již 15. května 1945.Následoval postup na Slovensko. Tam se „osvoboditelé" vyznamenali tím, že deportovali nejen představitele sovětské emigrace, ale i několik tisíc řadových občanů Slovenska, které pochytali způsobem nikoli nepodobným lovu afrických černochů za účelem získání dalších otroků pro jih USA. I účel byl podobný: tentokrát ne politická msta, nýbrž získání pracovních sil. Šlo o občany státu, který byl všemi velmocemi uznám za součást protihitlerovské koalice a s nímž měl SSSR uzavřenu spojeneckou smlouvu.Další štací byla Morava. I z jejího území byli unášeni nejen představitelé ruské emigrace, ale i řada osob německé či české národnosti. Čtenář se, stejně jako v ostatních kapitolách, seznámí s celou řadou konkrétních lidských osudů. Prostor je věnován i případu Věry Sosnarové, o němž nedávno informovala naše media.Pak již přicházejí na řadu Čechy  a v nich zejména Praha. I v této partii se seznamujeme s profilem mnohých unesených emigrantů, často vynikajících osobností. Mezi osoby unesené z Prahy patřil i československý generál Sergej Vojcechovský, jenž byl v Praze zatčen příslušníky kontrarozvědky SMĚRŠ již 12. května 1945 a zahynul v SSSR o šest let později.Následující kapitoly se zabývají pokusy o intervence ve prospěch unesených a o satisfakci pro oběti únosů. Nelze tvrdit, že by představitelé ČSR odmítli veškeré snahy o nápravu zmíněných zločinů. Řada pokusů však končila na příslušných československých orgánech, mnohé další doputovaly k sovětským autoritám, avšak zůstávaly nezodpovězeny. Zřejmá byla snaha všech našich orgánů nepodniknout nic, co by bylo nepříznivě hodnoceno sovětskými představiteli. Odtud onen ustrašený československý králíček. Všechny tyto aktivity musely navíc i před únorem 1948 zůstat na neveřejné úrovni. I na této skutečnosti lze dokumentovat, jak trapné a nepřiměřené je hovořit o svobodě a demokracii v souvislosti s poválečnou třetí republikou, touto diktaturou Národní fronty sdružující politické subjekty jen od středu doleva, vázané celou řadou omezení ve vnitropolitických i zahraničně politických záležitostech. Nemluvme zde však jen o našich představitelích. I celkové smýšlení obyvatelstva bylo takové, že můžeme s úspěchem pochybovat o tom, že by se byl osud unesených vyvíjel podstatně jinak, kdyby občané byli měli možnost vyjádřit svou skutečnou vůli. Nepodceňujme ani možnost SSSR mocensky zasáhnout proti případnému „nevhodnému" chování svého spojence.Radostnou četbou není ani závěrečná kapitola o satisfakci a odškodnění obětí únosů. Definitivní právní úprava spatřila světlo světa až v roce 2002 a i její realizace narážela na řadu byrokratických obstrukcí.Kniha je napsána čtivým jazykem a je opatřena pečlivě zpracovaným poznámkovým aparátem, který umožní plnou orientaci v problematice i čtenářům, kteří se dosud o tuto epochu příliš nezajímali. Neméně pečlivě je zpracován jmenný rejstřík, a to i s ohledem na variabilní pravopis jmen aktérů, a také přehled 24 míst, kde unesení žili a umírali.Je to kniha, kterou by si měli přečíst všichni občané naší republiky. Aby si uvědomili ty megatuny nejstrašnější brutality, zvůle a bezpráví. A také skutečnost, že současný ruský stát se  za zvěrstva spáchaná Sovětským svazem nikterak neomluvil a oběti prakticky neodškodnil. Aby pochopili, že, na rozdíl od tvrzení některých českých politiků, opakování těchto dějů rozhodně není vyloučeno. Že nevíme, jaké adresáře už možná byly pořízeny a jak by mohly být využity.

 

Vladimír Bystrov: Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček, 316 stran, nakladatelství Euroslavica,  Praha 2009