PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

20.06.2008

Autor: Čestmír Hofhanzl

Komunismus není mrtev

"Člověk se svou schopností myslet vymknul z řádu přírody. Nejlepší duchové v počátcích civilizačního vývoje dospěli zjevenou zkušeností k tomu, že v zájmu přežití své skupiny i druhu musí mít myšlení pevná pravidla a řád. Tak a i proto vzniklo náboženství a filosofie."


Křesťanství pozvedlo svým etickým a morálním poselstvím evropskou civilizaci ke světské a technologické velikosti. Platilo to jen do doby, kdy víra zůstávala živá a zpětná vazba „božího oka", vážícího všechny naše činy, platila: jednej vždy tak, abys nepřekročil zásady morálního poselství, hledej míru sám k sobě.

K napsání úvahy o aktuálnosti a nových formách komunismu mne inspiroval televizní pořad o slušovickém kolchoze odvysílaný v úterý 10. června. Záminkou pro uvedení na obrazovku byla písnička pěvců Janíka a Palečka z poloviny osmdesátých let. „Stateční" pěvci, v době, kdy jejich písnička byla šlágrem, jistě nevěděli, co za fenoménem Slušovic stojí. Podle toho, jak jsem je viděl se na obrazovce tvářit a k čemu se dali použít, to nevědí dosud. O velikosti slušovického podnikatelského zázraku z obrazovky rozprávěl slušovický „profesor" Trnka a důstojník Státní bezpečnosti, „privatizátor" Dušan Tříska.

Cestu ke komunismu započali francouzští osvícenci. Jean Jacques Rousseau sepisoval traktáty o původní čistotě a nezkaženosti lidí a společenské blaženosti. O svou rodinu a potomky se nikdy nestaral.

Společenské a duchovní základy pro osvícenství položil za Ludvíka XIII. kardinál Richelieu. On vtiskl francouzskému království metody a rysy totalitního státu. Ze šlechty, která v té době byla politickým národem, udělal sluhy a neodpovědné příživníky. Prvotní velmocenský úspěch centralisace ve svých důsledcích vytvořil společenské „duchovní" prostředí, které vyústilo ve Francouzské revoluci. Myšlení ztratilo korekční mechanismy. V mocné říši nebylo kriticky myslících osobnostní, které svým jednáním a činy udržují ve společnosti míru a rovnováhu.

„Listinu práv občana" jako první zneužili ti, kdo ji v revoluci vyhlásili. V jejím jménu gilotinovali své konkurenty, domnělé soupeře i obyčejné nešťastníky.

Komunismus byl vymyšlen v evropském prostředí, když ztratilo své křesťanské duchovní brzdy a korekce. Systémově, jako státní moc a ideologie, se poprvé ujal v Rusku. To bylo velmi pravděpodobné, neboť v samoděržavně ovládaném státu byly pro uplatnění se stádní mocenské politické technologie ideální podmínky. Ruský stát a společnost neměl společenskou elitu, která by zvykově, zkušeností i vědomím odpovědnosti byla schopna zabránit pádu společnosti do duchovního pravěku. Tím komunismus bezpochyby je.

Vývoj Evropy je ve dvacátém století se světovými válkami, německým fašismem, komunismem a růstem moci sovětského impéria svědectvím úpadku evropského ducha a jeho hodnot. Evropané přestali být společenstvím vedeným nosnou a stabilizující ideou.

V Československu, přesněji řečeno v jeho české části, bylo po únorovém převratu nejvíce politických trestů smrti v Evropě. Česká komunistická strana měla vzhledem k jiným sovětským satelitům poměrně nejvyšší počet registrovaných členů.

Na své cestě životem v komunistickém Československu jsem prošel celou zemi. Nebyl jsem ochoten se přizpůsobit a „zařadit se", tak jsme se s rodinou vždy po pár letech stěhovali. V Gottwaldově jsem žil a pracoval deset let. Na své vlastní kůži jsem okusil „moderní, podnikatelské způsoby řízení", jaké ve slušovickém podnikatelském zázraku předseda Čuba užíval. Pracoval jsem v nemocnici, můj šéf patřil do stejné mocenské skupiny, která se v Gottwaldově vytvořila po srpnové okupaci roku 1968 z lidí, kteří včas pochopili vývoj a postavili se na „správnou stranu barikády". Všichni byli kmenovými příslušníky nebo agenty Státní bezpečnosti.

Tvrdím, že v sedmdesátých a osmdesátých letech si mocenské centrum uvnitř komunistického aparátu koordinované Státní bezpečností ve Slušovicích zkoušelo a ověřovalo „nové, moderní" způsoby řizení. Připravovali se na změnu technologie řízení toho, co dosud bylo nazýváno komunismem.

Nový, k „odpovědnosti" vychovávající způsob řízení, který v televizním pořadu líčil soudruh Trnka, ve skutečnosti vypadal takto: lidé byli pomalu ohýbáni a zbavováni identity, museli se naučit, že mohou být použiti k čemukoli. Nakonec, aniž by jim to muselo být nařizováno, byli ochotni udělat jakékoli svinstvo, dělat věci, které byly nemorální a protizákonné; pomalu byli do takového jednání vtahováni. Žádný vedoucí pracovník neměl své místo a postavení ani na okamžik jisté, nevěděl, co bude dělat zítra. Nesplnil-li úkol, který považoval za profesně a/nebo morálně špatný, následoval trest: přeřazení nebo rovnou vyhazov. Plnil-li tyto úkoly a prokazoval iniciativu, měl naději na postup a finanční odměnu. Den „otevřených dveří" u předsedy znamenal, že podřízení pracovník mohl v určitý čas přijít k předsedovi Čubovi a stěžovat si tam na svého nadřízeného - co dělá špatně a navrhnout zlepšení. Hlavní smysl „osvíceného" institutu však nebylo zlepšení práce a fungování provozu, ale permanentní rozeštvávání lidí mezi sebou. Předseda podle potřeby využil to, co vyhovovalo jeho aktuálním záměrům. Každý vedoucí pracovník musel být namočen do protizákonného jednání, aby byl použitelný a nemohl říct ne. Dva vedoucí provozů mi v sedmdesátých letech řekli: „Nechal jsem se přinutit dělat protizákonné věci, už nemohu říci ne. Odmítnu-li, sám předseda mě shodí, mám naději dostat tak deset, patnáct let."

Podnikatelský zázrak měl při svém hotelu ve Všemině i „sexuální pracovnice". Nebylo problémem si v případě potřeby nafilmovat „zajímavého" prominenta v prekérních situacích - i tento moderní způsob řízení jsem viděl používat o léta později, během Sametové revoluce.

Na mezinárodní scéně plnil kopaničářský kolchoz některé funkce a činnosti, které za sovětské bratry nemohl dělat ani snaživý satelit - Československý stát. Vyváželi zbraně teroristickým skupinám, přes Vietnam dováželi špičkové komponenty počítačových technologií pro rakety sovětských bratrů,...

Prodělal jsem pokusy o tento způsob převýchovy na sobě a měl jsem možnost pozorovat účinky na nejbližším okolí. Moji kolegové se museli naučit, kdy správně diagnostikovat a léčit a komu „ulehčit" cestu do lovišť Velkého Manitoua. Důvodem a smyslem výchovy nebyla úchylka nebo zločinná paranoia - byl to pragmatický, promyšlený postup jak si ověřit, do čeho a jak se dají lidé natvarovat.

Odešel jsem sám a věděl jsem, že svůj obor již nikdy dělat nebudu - můj „pán" mě o tom také ujistil. Následujících deset let bylo pro mě, po tom co jsem viděl v Gottwaldově, těžkým vnitřním traumatem. Naučil jsem se však díky tomu důsledně přemýšlet o vážných věcech a ta zkušenost mě nakonec dovedla do Parlamentu. Dnes, s odstupem let, za ni děkuji. Pochopil jsem, o čem je komunistický způsob myšlení a bytí a jaké jsou jeho důsledky. Ta zkušenost mi umožnila vidět tam, kde většina neviděla nebo vidět nechtěla. V průběhu devadesátých let jsem pozoroval, jak se na úrovni celého státu odehrává totéž, čeho jsem byl svědkem v sedmdesátých letech v gottwaldovské experimentální dílně.

Nejprve „pokrokovou, všeobjímající lásku a odpuštění", v Parlamentu hektické projednávání a schvalování „Listiny práv a svobod", na scéně a za scénou cukr a bič, kterými byli nezasvěcení účastníci vé veliké hry upravování k použití. Stejně tak, jako jedno-dvě desetiletí před tím v gottwaldovské dílně - na povrchu „moderní, progresivní" technologie, uvnitř lež, špína a zločin.

„Státníci", jak je v té době média označovala, byli tajtrlíci nebo naprogramovaní reprezentanti mocenské mafie, která zemi ovládala před „velkým sametovým přesmykem".

Komunismus neprohrál, on jen rozšířil své spektrum metod a technologií. Máme parlament, v něm pět „politických stran" - ve skutečnosti divadelních souborů. Formálně jsou to jiné firmy, jejich chování na scéně však odvisí od toho, jakou funkci právě plní, jaký je úkol od těch, kteří je (všechny) platí. V situaci, v jaké je a čím prošla naše společnost, je to logické a přirozené.

„Standardní" komunismus byl mocenskou politickou technologií, která pod firmou vlády proletariátu vytvořila privilegovanou vládnoucí vrstvu, která se časem stala fakticky dědičnou. Byla to společenská vrstva neodpovědná a zločinecká, zcela závislá na držení politické moci. Smyslem jejího konání se tak přirozeně nakonec stalo udržení centralisované moci a to světilo všechny prostředky. Čas a přirozené zákonitosti nepodléhající vůli ani sebevětšímu teroru komunistických technologů však prokázal neudržitelnost tohoto způsobu politické technologie.

Způsob „sametové revoluce" znamenal decentralisaci společnost ovládající politické moci. Ústředním smyslem „privatisace" byl přesun strategického majetku v jeho rozhodujícím objemu do společností nebo bank, které reprezentanti původní a v důsledku toho tedy i současné moci ovládají. Faktická politická moc se přesunula ze sekretariátů „samojediné" strany do rukou lidí, kteří ovládají klíčové hospodářské a mediální podniky a struktury. Jak prokázal nejeden výzkum o rekrutaci elit ve střední a východní Evropě, jde de facto o tytéž lidi, kteří dříve seděli na zmíněných sekretariátech.

Celý tento politický a hospodářský proces „změny" mocenské technologie byl logický a „přirozený" - připraveni na něj byli pouze ti, kdo moc drželi a měli s ní půlstoletou zkušenost. Společnost jako celek, až na jedince, byla v otrockém stavu, neschopná rozlišovat co je co. „Vzdělanci" vykonali kázáním o morálce a etice, o neoplácení „zla zlem", špinavou práci. Svou tvář sami nenastavovali, mohli si za to také trochu líznout.

To, že nebyl ani učiněn důsledný pokus o potrestání zla a nalezení spravedlnosti, ztrvdilo ústřední princip komunistického způsobu vládnutí a bytí - totiž že „účel světí všechny prostředky".

Přes vnější nátěr a krásná slova o pluralitě a svobodě jsme dále pokročili na cestě totálního společenského sebezničení, systém se svou podstatou nezměnil, změnil se jen způsob výkonu moci. Za „standardního" komunismu bylo ještě možno identifikovat odpovědné struktury nebo lidi. V modernizované „posametové demogracii" se po scéně pohybují loutky, rozhoduje se zcela jinde. Hybatelé jsou přesvědčeni, že se jim, ať udělají cokoli, nemůže nic stát. Mají pravdu? Zatím rozhodně ano.

 

V Třeštici, 17. června 2008

 

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz