Autor: Dan Drápal

Půjčit či nepůjčit?

K případné půjčce MMF.

Po událostech konce minulého roku, Vánocích a Silvestru se vracíme k otázkám, které zůstaly nezodpovězené. Jednou z nich je, zda se má Česká republika podílet na záchraně eura nebo ne.

          Mnoho přátel mi již položilo tuto otázku. Dlouho jsem s odpovědí váhal. Nejsem přece odborník na ekonomii. Nicméně tato otázka není (jen) čistě odborná a nakonec o ní patrně rozhodnou jiná hlediska než čistě ekonomická. Po poradě s lidmi, kteří rozumí ekonomii více než já, se tedy rozhoduji a odpovídám: Ne.

          Zároveň ale chci tuto odpověď nějak vysvětlit. Nechci, abych byl jednoduše zařazen do tábora zásadních odpůrců evropské integrace. Evropskou integraci považuji za správnou a důležitou. Jsem ale přesvědčen, že cesta, která byla k této integraci zvolena, není správná a vede do slepé uličky.

          Rozhodně si nepřeji nějakou světovládu. Nicméně v současném světě hrají velkou roli větší státní celky, ať už jde o Čínu, Indii, Brazílii nebo Rusko. Má-li si Evropa uchránit určité hodnoty, které ji utvářely a které budeme velmi postrádat, pokud je neuchráníme, je určité integrace potřeba. Integrace malých národních států do větších celků zatím vznikaly vždy násilnou cestou. Násilnou cestou vznikaly i národní státy. Konkrétně u nás Přemyslovci Slavníkovce a Vršovce tvrdě udolali - České knížectví nevzniklo na základě demokratického referenda. I Francie, již v raném novověku silný unitární stát pod absolutistickou vládou, byla v raném středověku směsicí různých více či méně příbuzných kmenů, které se nespojovaly dobrovolně na základě uvědomělého bratrství. Totéž platí i pro Španělsko a Británii.

          Ve srovnání s jakoukoli jinou integrací státních celků probíhala integrace Evropské unie velice demokraticky. Jistě, pokud volíte absolutní hlediska, tak ledacos neobstojí; pokud současnou evropskou integraci hodnotíte z hlediska dějin, pak jde snad o jediný integrační proces, který lze nazvat skutečně demokratickým.

          Rusko si silnou Evropskou unii rozhodně nepřeje - a dobře ví, proč. Mnohým z nás připadá upozorňování na ruské nebezpečí jako zbytečné strašení. Pokud člověk ale jen trochu zná dějiny, nemůže nevidět, jak se ruská říše periodicky smršťuje a zase rozpíná - a když se rozepne, je vždy o něco větší než dříve. Česká republika v podstatě zrušila svou armádu a tajné služby jsou v naprostém rozkladu. Pokud se rozloží Evropská unie, dostaneme se pod ruskou nadvládu coby dup. Ne, nebojím se, že by sem Rusové přijeli na tancích. Prostě ovládnou českou ekonomiku a postupně sem zavedou ruské poměry - vraždy novinářů, které se nikdy nevyšetří, politicky motivované „soudní" procesy s nepohodlnými „oligarchy", ovládnutí tisku a podobné ruské vymoženosti.

          Ano, mám stále z Ruska strach - i když vidím, jak tato země slábne. Kvůli vysokému alkoholismu a jiným nepříznivým jevům jí ubývá obyvatelstvo, ať už v důsledku nízké porodnosti nebo emigrace, a rozvoj internetu poněkud zmírňuje nedostatek svobody médií.

          Dále: Pokud jde o spravedlnost a právo, věřím Evropské unii víc než České republice. Je mi líto, že tomu tak je, a stydím se za to. Nicméně třeba takový případ Mostecké uhelné ukazuje, že česká policie a justice na podobné věci nestačí, a to ani když jim případ podají z půlky vyřešený na stříbrném podnose. (A nehraje žádnou podstatnou roli, že v případě MUS věc vyšetřuje Švýcarsko a nikoli EU.) Jsem rád, že stále existuje možnost odvolat se od českých soudů do Štrasburku, a nejeden občan se už touto cestou práva domohl.

          Nepatřím tedy k lidem, kteří dokáží na Evropskou unii jen plivat a kteří se radují z toho, dostane-li se do potíží. Takový přístup považuji za velmi krátkozraký a nechci s ním být spojován.

          Přesto říkám „ne" pokusu o záchranu eura přes „půjčku" Mezinárodnímu měnovému fondu. Proč?

          Zavedení eura bylo politické rozhodnutí. Politická rozhodnutí bývají dobrá nebo špatná. Záměr byl dle mého názoru dobrý (posílení evropské integrace), zvolený způsob však byl nevhodný. Společná měna by mohla - po poměrně dlouhé době - integrační proces završit. Byla však zavedena kdesi v poločase. Byly odbourány obchodní a celní bariéry, a to bylo dobře. Na tom více méně všichni zúčastnění vydělali. Společná měna ale propojila ekonomiky různé síly a vzala tak národním vládám možnost pružně reagovat na ekonomickou situaci.

          Dojde-li k faktické měnové unii, zpočátku se zdá, že slabší ekonomika na tom vydělává. K takové faktické měnové unii došlo například i tehdy, když argentinská vláda navázala argentinské peso na americký dolar. Následuje několik let (zdánlivé) prosperity, neboť firmy z chudší ekonomiky snadno získávají „levné" peníze. Navenek se zdá, že životní úroveň částí spojených měnovou unií se vyrovnává. Tak tomu bylo v případě Argentiny, a tak tomu bylo i v případě Řecka. Řekové se opravdu měli stejně dobře jako Němci - někdy dokonce lépe. Alespoň po nějakou dobu. I v Argentině životní úroveň stoupala. A pak přišel velký krach.

          Po několika letech prosperity se poměrně rychle ukáže, že ekonomická výkonnost slabší části celku je pouze zdánlivá. V případě Řecka prakticky neexistující. Řekové nezačali produkovat nic, čím by mohli konkurovat silnějším částem Evropské unie. Nadto zavedení eura způsobilo i vyrovnání spotřebitelských cen, čímž Řecko ztratilo komparativní výhodu. Sám jsem to pocítil před sedmi lety. Moc jsem chtěl jet s dětmi na dovolenou do Řecka, ale nakonec jsme letěli do Tuniska, protože pro nás bylo nesrovnatelně levnější než Řecko.

          Jelikož euro je politický projekt, ztratilo se hodně času snahou zachránit Řecko. Ve skutečnosti se ale zachraňuje euro. Řecko nakonec bude muset drachmu zavést - už teď ho „ozdravná kúra" zcela zabíjí. Jenže nepopulární rozhodnutí se nedělají snadno. Ano, krachne Řecko, a krachne i euro. Bude to mít dosti děsivé následky - připravme se na to. Ale nemusí to být konec světa. Bude to mnohem složitější než rozdělení československé měny na českou a slovenskou, následky budou mnohem bolestivější, ale pokud si nalejeme čistého vína a pokud se vynoří odvážní politici, dá se to zvládnout. Proto říkám „ne". Čím dříve přijmeme tuto nepříjemnou skutečnost, tím menší budou ztráty.

          Tím neříkám, že se musí rozpadnout celá eurozóna. Státy se srovnatelně silnou ekonomikou si patrně budou moci euro podržet.

          Kancléřka Merkelová řekla, že padne-li euro, rozpadne se i Evropská unie. Mám kancléřku rád, v mnohém je mi sympatická a pravidelně se za ni modlím. Tomuto výroku ale vyčítám nedostatek skutečné vize. Ano, pokusili jsme se o integraci a něco se nám nepovedlo. Pojďme přiznat neúspěch, zachraňme, co se dá, a pojďme hledat vhodnější cesty, jak uchránit Evropu před válkami a jak uchovat to nejlepší, co euroatlantická civilizace přinesla lidstvu. Není toho málo.