Autor: Jan Kubalčík

O jedné nutné podmínce těsnější integrace EU

Je nezbytné, aby lidé tvořící společenství, které ustavení vlastního státu zvažuje, hovořili jedním jazykem?

Před více než pěti lety jsem napsal text „Stop evropskému federalismu". Byla to reakce na jiný článek a opřel jsem ji o tvrzení, dnes poměrně široce diskutované, že Evropané netvoří jeden politický národ (zejména v kontrastu s občany třinácti amerických států, kteří naopak politický národ již v druhé polovině 18. století tvořili...), tedy že pro možnost úspěchu federalizačních snah (obecněji by se dalo říct snah o to utvořit z EU stát...) není splněn tento navýsost důležitý předpolitický předpoklad (viz Alexis de Tocqueville: Demokracie v Americe). Na tomto tvrzení nemám po pěti letech co měnit, chtěl bych se však zde nad touto otázkou zamyslet z jiného úhlu pohledu.

Rád bych se pozastavil nad jednou podmínkou, která je pro společenství nutná, aby mohlo funkčním způsobem ustavit svůj vlastní stát. Domnívám se, že je nezbytné, aby lidé tvořící společenství, které ustavení vlastního státu zvažuje, hovořili jedním jazykem.

Jedním jazykem však nemyslím jazyk národní. Nemyslím tím ani např. latinu, kterou svého času hovořili všichni vzdělaní Evropané, přičemž tato vrstva vzdělanců se prakticky kryla s těmi, kteří mohli tehdejší politický národ tvořit. Mám na mysli jazyk jisté smlouvy... „Žádná společnost nemůže existovat bez představy o sobě, bez iluzí, mýtů, snů nebo vizí. Ony vytvářejí celkové společenské klima a z nich lze odvodit hodnoty, které společnost uznává, a úctu, kterou sama k sobě chová. Stát takto nikdy není společenstvím, které sleduje jenom nějaké příležitostné zájmy, ani společným sdílením prostředků k naplnění živočišné existence, jejíž přirozeností je její pomíjivost a zánik. Stát je udržitelný pouze hodnotami, které přesahují životy jedinců i celých rodů díky sdílení toho nejlepšího, co bylo vymyšleno nebo vytvořeno, zachováno v činech a úsilí těch, kteří rozmnožovali ctnost, vědění a dovednosti. Těchto cílů nelze dosáhnout ani v mnoha generacích, a proto se stát stává partnerstvím nejen těch, kdo právě žijí, ale všech živých, zemřelých a dosud nenarozených. Každá smlouva každého jednotlivého státu je klauzulí velké původní smlouvy věčné společnosti, která váže nižší přirozenost k vyšší, spojující viditelný a neviditelný svět, jež přiděluje bytostem náležité místo. ..." (Viktor Dobal) Pro jistotu snad dodám, že tuto smlouvu nelze ani omylem zaměňovat za „společenskou smlouvu", výplod to mozku Rousseauova.

To, co je objektivně platné, platí a trvá bez ohledu na to, zda si to někdo z nás či dokonce třeba i vůbec nikdo znás (ne)uvědomuje. A tak téměř vždy může být znovu nalezeno to, co bylo ztraceno. Zmíněná hierarchie patří k takovým ztrátám. Ono „náležité místo" mimo jiné znamená, že člověk může být legitimní autoritou jiným lidem pouze tehdy, pokud sám nad sebou také uznává nějakou autoritu. To je dnes skutečně zapomenuto, nebo to ve světě alespoň tak vypadá. Roztříštěnost autorit však implikuje, že společenství podléhající autoritám bez vyšších autorit nectí „původní smlouvu", a neboť ji nectí, nehovoří ani jejím jazykem. Není pak nic překvapivého, že taková společenství („mezistátně" i uvnitř států) si vzájemně mezi sebou v málo čem rozumějí. Dalším důsledkem je pak postupující dezintegrace v rámci každého jednoho společenství, neboť ničemu a nikomu nepodřízená autorita se často zvrhává a proto snadno ztrácí souhlas těch, kteří jí podléhali. Nemusí se přitom jednat jen o nějakou tyranii, i když i to je možné. Zcela stačí, že autorita neukotvená v jiné, vyšší autoritě a jí neregulovaná, hledá-li v těžké chvíli oporu, obrací se zpět k těm, jež má vést a tak v důsledku nevede, ale je jen vláčena a tím zaslouženě přichází o úctu druhých, až si jí nakonec nikdo neváží a každý se ještě těsněji přimkne coby k autoritě jen sám k sobě. Neblahý vývoj vrcholí, když jedinou autoritou, kterou člověk nad sebou uznává, je on sám. Není se co divit, vždyť onen příslib také tak zněl: „Budete jako bohové!". Taková dezintegrace zároveň člověka vzdaluje od života, který by byl v souladu s jeho přirozeností. Pravdu měl totiž Aristoteles, nikoli moderní „filosofové", když nahlédl, že život ve společenství je pro člověka přirozený. Vždyť přesto, že konečný cíl lidského pozemského života je otázkou individuální a i způsobů jak cestovat k tomuto cíli je tolik, kolik lidí je na zemi (cesta je však v zásadě pouze jedna...), neobejdeme se bez bližních, kterým bychom mohli prokazovat dobrodiní. I ti, jejichž způsobem je fyzické osamění a radikální askese, myslí také na jiné a mohou jim prokazovat mnohá dobra, snad ne ihned rozpoznatelná, ale o to trvalejší.

V nastíněné situaci však mezi lidmi panuje naprostá nedůvěra. Na každou věc, která má být společně vykonána, je nezbytné vynaložit zcela neúměrné náklady, protože tam, kde nikdo nikomu nevěří, se chce pojistit každý proti každému. Stát, jehož občané si takto nedůvěřují, musí být pouhým technickým strojem na výkon moci, neboť cokoli širšího či hlubšího tito občané, uznávající pouze autoritu sama sebe, odmítnou jako nelegitimní. Přesto však je třeba značného množství velmi podrobných zákonů - pojistek jedněch proti jiným, které jsou ale nakonec zneužity ve prospěch aktuálně mocných. Ti za to mohou být dílem nenáviděni, dílem závistivě obdivováni - vždyť v rámci takového státu se chovají celkem logicky. Zneužití je přitom docela snadné, protože prakticky bez rizika trestu, neboť ti, kteří by se za normálních okolností mohli sdružit a hájit své, nejsou schopni se dohodnout vůbec na ničem - každý pod týmiž slovy chápe jiný obsah. Vždyť, považte, onen stav, kdy člověk neuznává jinou autoritu mimo sebe sama, jsou lidé ochotni nazývat svobodou. Je přitom jen zdánlivé (přičemž toto zdání je zapříčiněno pouhou syntaxí), že takoví lidé chápou svobodu stejně. Naopak, chápou ji zcela odlišně, protože ji každý vztahuje jen k sobě.

Ani blízkost etnická či kulturní nepřeváží tuto nedůvěru a jí zapříčiněné vzájemné nepochopení. Nežijeme náhodou my sami v takovém státě? Myslím, že ještě nikoli. Myslím, že uvnitř mnoha rodin si jejich členové stále důvěřují. Myslím, že důvěra panuje dokonce uvnitř některých obcí. Ale dále? Nechť se každý rozhlédne a odpoví si sám... Obávám se zkrátka, že občané České republiky směřují mílovými kroky k tomu, aby přestali být schopni tvořit jeden politický národ a že k tomuto okamžiku nemáme příliš daleko.

Ani blízkost etnická či kulturní nepřeváží tuto nedůvěru. Naopak, panuje-li mezi lidmi taková důvěra, lze překonat i rozdíly jinak značné. Domnívám se, že z hlediska diskutované (ne)důvěry je na tom české společenství nejméně tak špatně jako společenství evropské. Pokud by stát případně utvořený z EU měl být pouhým technickým nástrojem pro výkon moci, stačí, aby Evropané tvořili politický národ ve velmi omezeném slova smyslu - prostě v tom smyslu, v jakém jej dnes tvoří Češi, Moravané a Slezané... tedy ve smyslu značně rozšířené nedůvěry. Možná tedy, že pokud jsme způsobilí k tomu mít svůj stát my, půjde to i s obyvateli států EU jako celkem. Nebylo by to určitě nic moc, prostě tak nějak podobně, jako jsme na to zvyklí dnes a tady... Když Tocqueville jasnozřivě detekoval, že bez existence politického národa není možné stát ustavit, těžko si dokázal představit, že jako stát bude nazýváno něco tak téměř bezobsažného, jako je to, v čem my dnes žijeme (možná by se na prezidentské standartě mohlo známé heslo doplnit na „Relativní pravda vítězí"...). Jeho podmínku lze tak, po mém soudu, plně vztahovat pouze na takový stát, o kterém výše hovoří Viktor Dobal. Pro utvoření útvaru, kterému my jsme dnes ochotni říkat stát, může být tedy podmínka existence politického národa naplněna v radikálně menší míře.

To určitě není ideál. Tím je prvořadě nastolení důvěry, nalezení společného jazyka smlouvy. Tato stejnost jazyka může být zaručena pouze tím, že se budou všichni pokoušet hovořit ke stejné Autoritě, stojící na samotném vrcholu hierarchické pyramidy... Jak víme, ani Pilát by nad Kristem neměl žádnou moc, kdyby mu nebyla dána. A tak je samozřejmě zároveň správné i nutné odlišovat Boží a císařovo, ale s plným vědomím, kde je čí místo v hierarchii.

Nastíněný ideál je samozřejmě nedosažitelný, jako ostatně každý v tomto nedokonalém světě. Jistě však existuje míra, od které by bylo možné prohlásit, že je důvěra uvnitř společenství prakticky obnovena, že smlouva je opět dodržována. „...Jedinou viditelnou spojnicí s tímto řádem je naše kultura a naše morálka v nejširším slova smyslu. To jsou základy, bez nichž se žádná společnost neobejde a bez kterých těžko může směřovat k dobru a prospěchu. Zmatení těchto hodnot, které nám vnutili budovatelé lepších zítřků a které stále přetrvává jako obecný omyl, vychází z jakési ekonomické základny s kulturní a další nástavbou. Tento pohled je třeba radikálně obrátit, protože právě dnešní svět poskytuje dostatek důkazů, že společnost bez morálního a kulturního základu nemůže nikdy okusit ovoce prosperity." (Viktor Dobal)

Není zcela vyloučeno, že nutná podmínka, kterou jsem se pokusil výše stanovit, je zároveň pro možnost, aby nějaké společenství ustavilo svůj stát (nikoli pouze v technickém slova smyslu), také podmínkou postačující - tedy že jejím splněním je vlastně zároveň dosaženo všeho, co je pro tuto možnost potřebné. Ale na takové tvrzení si v této chvíli netroufám...

Konečně, za daleko podstatnější než je to, nakolik EU v příštích letech sváže sama sebe těsnějšími pouty, považuji otázku, do jaké míry a zda vůbec se může zdařit obnovit na Západě vzájemnou důvěru - jazyk smlouvy. Je jím „naše kultura a naše morálka v nejširším slova smyslu", nerelativizovaná, opřená o tradice, vycházející z vědomí ušlechtilého cíle a pravdivého nahlížení lidské přirozenosti, právě ta, která stojí v základech západního úspěchu minulosti, a která by, dokážeme-li ji znovu nalézt a správně aplikovat na situaci dnešního světa, mohla být opět odrazovým můstkem pro rozkvět Západu v budoucnu. Přesněji, kdyby důvěra panovala, byla by případná užší integrace Západu položena na dost odlišném - a podstatně pevnějším - základě, než jsme toho svědky dnes a naopak, zásadní otázka aktuálně prosazovaného vývoje zní, zda situace na další metě předpokládané cesty spíše usnadní či spíše ublíží možnosti obnovení důvěry. Jinými slovy, je otázkou, kterou si zde neodvažuji rozhodovat, zda je pro potřebnou obnovu důvěry větší naděje v rámci malých celků, kde přece jen etnická a kulturní blízkost navozuje jakési vztahy onu skutečnou důvěru připomínající, nebo zda by ona naděje byla větší v celku větším, kde je přece jen ještě dost těch, kteří tím správným jazykem stále hovoří.

Nemyslím však, že jakýkoli ryze politický krok může o osudu smlouvy na Západě definitivně rozhodnout. Tuto bitvu totiž nelze primárně vybojovat ani demonstracemi na ulicích, ani hlasováním v parlamentech - tu musí prvořadě opakovaně svést každý z nás ve svém srdci. Základní rozlišení pak není mezi těmi, kteří spíše vítězí a těmi spíše podléhajícími; hranice vede mezi tím, kdo v rámci smlouvy reálně vykazuje potřebné úsilí a tím, kdo rezignoval. Z vnitřního úsilí, alespoň částečně úspěšného (neboť kdo upřímně usiluje, nezůstane bez pomoci...), je pak možné a třeba i nutné vyjít ven, do společenství, s cílem maximalizovat obnovení důvěry v aktuální lidské realitě, být příkladem, že stojí za to úsilí podstoupit. Dokážeme tedy „naši kulturu a naši morálku v nejširším slova smyslu" znovu nalézt a správně aplikovat na situaci dnešního světa? Tato otázka má již i svůj politický rozměr. Proto dám ještě jednou slovo Viktoru Dobalovi: „Nabytí a uvedení do života společnosti čehokoli nového musí zároveň ochraňovat to dobré, co již bylo osvojeno. Řídíme-li stát přirozeně, nejsou naše zdokonalení nikdy zcela nová a to, co uchováváme, není nikdy úplně zastaralé." Neumím s jistotou odpovědět, zda uspějeme. Jsem si však zcela jistý, že jsme povinni se o to se vší rozhodností pokusit.

15. února 2009

Jan Kubalčík

www.konzervativnistrana.cz