PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

21.01.2011

Autor: Martin Rejman

Nebojme se o budoucnost konzervativní pravice

Chci-li zde polemizovat s textem Adama B. Bartoše Proti novému světovému řádu, je to proto, že si jeho autora vážím jako čestného a statečného člověka a novináře, s nímž mi bylo ctí a potěšením spolupracovat na organizování různých protikomunistických akcí, zejména pak několika pietních shromáždění k uctění památky obětí teroristického útoku na Spojené státy 11. listopadu 2001, kdy jsme se sešli - on za Mladou pravici, já za Konzervativní stranu...


Autor tvrdí, že česká pravice, kterou vidí především v ODS, je v úpadku ze-jména proto, že ODS ztratila nejvíce voličů ve své historii. Příliš se však nezabývá příčinami. Ale právě pojmenování příčin, proč tratí nejen ODS, ale především proč je díky ní dlouhodobě diskreditována pravicová politika, je důležité. ODS se nedostala do problémů proto, že ztratila nejvíc voličů, ale ztratila nejvíc voličů, protože její politice a jejím politikům přestali voliči nejen rozumět, ale i věřit. Jedna z příčin tohoto tristního stavu: komunisté v jejich řadách od jejího vzniku. Jestli zakladatelé ODS věřili, že bývalí komunisté nejsou nebezpečím, že se jaksi "promění" z vlků v beránky, byli naivní. Tak jako jinde ve společnosti, v průmyslu, státní správě, policii, justici a armádě, ani v politických stranách nebylo možné očekávat, že lidé, kteří čtyřicet let komunistické éry svévolně a neodborně řídili obce, úřady, továrny, družstva, zneužívali policii a justici, a připoutali nás ke zločinné mocnosti, že tito stejní lidé, podílející se na totalitním režimu, budou spoluvytvářet demokratickou, svobodnou a sebevědomou společnost.

Co je to za lidi, se ukázalo už krátce po Listopadu 89. Postupně se tak jejich vlivem rozmělňovalo pravicové odhodlání ODS. Dodnes se jim podařilo kolosálními podvody a neuvěřitelnou korupcí způsobit naší společnosti stamiliardové škody, ovšem už za pomoci "pravicových" politiků, kteří se dokonale přizpůsobili jejich komunistické mentalitě. Společně tak dodnes přispívají k další demoralizaci občanů i k již zmíněné diskreditaci pravicové politiky. Dění po komunálních volbách je toho názorným příkladem.

A podíváme-li se do řad "konzervativní" TOP 09, je situace obdobná: TOP 09 má zejména mimo Prahu a mezi podporujícími starosty tolik politicky nečitelných a nezařaditelných členů, že je to pro její proklamovaný konzervatismus stejné nebezpečí, jako nevyzpytatelný Miroslav Kalousek pro její poctivost.

Pokud jde o KDU-ČSL, mluvit o její pravicovosti nemá cenu - je to strana jednou středopravicová, podruhé tíhne k levici, podle toho, co je výhodnější. To neznamená, že by v ní nebyli jednotliví skutečně pravicoví členové, kteří si zoufají tu z Cyrila Svobody, tu z poslance Hovorky...

Nu, a neposledním problémem je, že se za pravici považují i liberálové. V ekonomické oblasti je to snad - s některými výhradami - možné, ale liberální myšlení s jeho relativizací dobra a zla, s bezbřehou svobodou bez omezení a zábran, s neuznáváním objektivních pravd a útokem na ně - je liberalismus stejně levicový jako socialismus.

Žijeme v postkomunismu

Dále autor nastiňuje své, jak říká, provokativní teze obnovy. Píše, že českému politickému konzervatismu je potřeba dát jasný cíl a jasnou vizi. A začíná vskutku provokativně - podle mne však naprosto mylně, když tvrdí, že nepřítelem konzervatismu není levice a nejsou jím komunisté. Nás, antikomunisty, vidí jako téměř směšné figury, které bojují dávno prohrané bitvy. (Ptám se tedy: Adame, vaše účast na společně organizovaných protikomunistických demonstracích byla omylem?)

Ne, naše současná demokracie je ohrožena tím, že jsme se nevyrovnali s komunistickou minulostí, nepotrestali zločiny, jichž se totalitní režim čtyřicet let dopouštěl, že KSČ nebyla okamžitě po listopadové revoluci postavena mimo zákon a naopak bylo jejím exponentům dovoleno vplynout do všech struktur nově budovaného státu.

Žijeme v postkomunismu, s pátou kolonou Ruska - KSČM - a agenty KGB, aktivními či "spícími", mezi námi. Jsme v Evropské unii, řízené převážně levicovými elitami, které vidí Rusko jako demokratickou zemi a ne jako potenciální nebezpečí pro demokracii.

Nesdílím tedy autorův pohled na Rusko, který v něm nebezpečí nevidí. Opravdu není evidentní návrat Ruska k imperiálním ambicím? Nevidíme zastrašování, dokonce i vojenské napadení některých bývalých republik SSSR a uplácení jiných, nepocítili jsme sami ruské vydírání prostřednictvím ropy a zemního plynu? Nejsme snad svědky ruského torpedování všech snah Západu zastavit nebezpečné snahy Íránu získat jaderné zbraně? A mohl bych pokračovat třeba korumpováním západních politiků, nebo budováním mafiánských a špionážních sítí v západní Evropě i USA. Rusko jen dosud nemá potřebný potenciál k dosažení svých cílů. Nebezpečné pro západní demokracie však bezpochyby je. A evropským i americkým levicovým elitám - obávám se - to nevadí, ne že to nevidí.

Bruselský Leviathan

Naopak sdílím skepsi vůči Evropské unii. EU je stále více tím Leviathanem, před kterým varoval Thomas Hobbes. Leviathanem, osobujícím si právo stále více omezovat naši svobodu, určovat, co si smíme a nesmíme myslet, říkat, psát. Evropské elity rezignovaly na ochranu západní, židovsko - křesťanské civilizace a potlačují její projevy a ustálené zvyky. Jako modlu vzývají multikulturalismus. Ustupují silám, které otevřeně deklarují cíl nás zničit a nejsou ochotny tyto síly jasně pojmenovat a dát jim nesmlouvavě najevo, že pokud budou pokračovat ve svých plánech, budou samy zničeny.

Dnešní Evropa je slabá právě proto, že se vzdává svých kořenů. Že nahradila demokratické rozhodování občanů zatím suverénních států svévolí svých elit, které dávají najevo pohrdání evropskými občany v zájmu svých plánů na vytvoření jakéhosi vše-evropana, podléhajícího jednotnému řízení z Bruselu. Řecká krize a její očividné příčiny (žití na dluh, v rozmařilém, neefektivním, nekonkurenceschopném sociálním státě) konečně vyděsila některé představitele EU včetně předsedy Evropské komise natolik, že dokonce, světe div se!, hovoří o možném zániku EU, pokud se "něco" nestane. Zázrak? Ne, ten se nechystá. Pokud evropské elity neuznají, že se v EU sdružuje 27 suverénních států s rozdílnou úrovní ekonomiky, vědy, s rozdílnou mentalitou, myšlením, jazyky, náboženstvími, politickou a společenskou kulturou, ale třeba i podnebím, dokud budou usilovat o federaci s jednou vládou, zahraniční politikou (jistě proruskou, protiizraelskou a v případě porážky Obamy opět protiamerickou), dokud se nevzdají ideje sociálního superstrátu s regulovanou ekonomikou, jednotnými a vysokými daněmi, zeleným šílenstvím, politickou korektností a dalšími levicovými nesmysly, čeká nás jen stagnace nebo postupný rozklad. Neměli bychom se divit, že německé elity tiše uvažují o návratu k marce. Musíme být připraveni na eventualitu dvourychlostní Evropy, v delším horizontu dokonce možná rozpadu EU, a musíme proto posilovat konkurenceschopnost naší ekonomiky, investovat do nových technologií a do vzdělání a usilovat o návrat konzervativní morálky, abychom nezůstali v zóně bezvýznamných outsiderů.

Suverénní stát není přežitek

Důležitá je také role národního státu, ne ve smyslu primitivního nacionalismu, ale jak píše přední britský konzervativec Roger Scruton ve své knize Smysl konzervatismu (Torst, 1993): "Národní stát je stát, který si je maximálně vědom sám sebe. Má své území, svůj národ, svůj jazyk a dokonce svou církev. A vůči vnějšímu světu lpí na tom všem nikoli jako na daru přírody, ale jako na vlastnickém právu, pro něž je připraven posílat své občany i na smrt. ... Tento národní stát je podmínkou existence Evropy a zároveň tím nejpřijatelnějším způsobem, jak národu předvést, co obnáší složitý pojem loajality. Je-li tomu tak, pak o společnosti, která se nemůže přihlásit k žádnému národnímu principu, lze říci, že je to společnost nešťastná."

Neokonzervativci nejsou nepřátelé

Dále autor píše, že konzervatismus neznamená naivní podporu USA, ať Američané udělají cokoli. Nemá však na mysli Obamovy Spojené státy, s čím by jistě konzervativci rádi souhlasili; míří na USA amerických neokonzervativců a vládu presidenta Bushe. Jim autor vyčítá mesianismus s touhou šířit demokracii po celém světě, a to i násilnou cestou. Jenže neokonzervativci by nešli nic šířit, a už vůbec ne násilnou cestou, kdyby 11. září 2001 nebyly Spojené státy napadeny islamistickými teroristy cvičenými v Afghánistánu, za nadšeného souhlasu milionových davů v islámských zemích. Spojené státy by dvakrát v rozmezí několika let neválčily s Irákem, kdyby ponejprv Irák nenapadl Kuvajt, a podruhé kdyby se Saddám Husajn neholedbal vlastnictvím atomových a jiných zbraní hromadného ničení. Napadat Spojené státy za vlády neokonzervativců za to, že takřka jediné měly dost prozíravosti a odvahy postavit se silou zlu tam, odkud přišlo, a označovat neokonzervativce za "přirozeného nepřítele konzervativců", je snad nejfatálnější a nejnebezpečnější omyl Adama Bartoše.

Konzervativní strana existuje! 

Dostávám se k poslednímu Bartošovu tvrzení, s nímž si dovolím nesouhlasit. Jde o autorovo přesvědčení, že u nás skutečná konzervativní strana chybí. Autor má na mysli, že ODS, KDU-ČSL a TOP 09 nejsou konzervativními stranami. Avšak, při vší skromnosti, jedna konzervativní strana tady existuje, a to Konzervativní strana. Zdaleka není tak nevýznamná, jak by se mnohým mohlo zdát, a věřím, že může poměrně brzy kolem sebe a v sobě soustředit skutečné konzervativce.

Kdo je Konzervativní strana? Pravicová neparlamentní strana hájící hodnoty západní civilizace, tedy demokracii, svobodu a řád. Je proto rozhodnou zastánkyní silných transatlantických vazeb. Odporuje egoismu a mravnímu a hodnotovému relativismu, rasismu a antisemitismu. Je stoupenkyní tržního hospodářství, tedy kapitalismu. Chce zastavit zadlužování státu podstatným snížením mandatorních výdajů reformou sociálního, penzijního a zdravotního systému, opuštěním levicového rozdávání a populismu, redukováním přebujelého státního aparátu a korupce. Ví, že vymahatelnost práva je klíčová pro dosažení spravedlnosti, že po zločinu musí následovat rychlý a spravedlivý trest bez ohledu na společenské postavení pachatele. A především chce vrátit veřejnosti důvěru ve slušnou pravicovou politiku, chce dokázat, že konzervativní řešení společenských i hospodářských problémů je efektivní a schopné vyvést společnost z krize.

Konzervativní strana nesmí být pouze jakýmsi intelektuálním klubem, ale musí být akceschopnou politickou stranou. Musí využívat všech příležitostí k oslovování široké veřejnosti, získávání dalších sympatizantů i sponzorů. Je nutné, aby své programové cíle uměla vysvětlit jasně a srozumitelně. Nesmí se bát rozdílných názorů mezi svými členy na tu kterou část svého programu, na různorodost pohledů na rozmanité aktuální události. Musí však dbát, aby každý její člen sdílel základní ideové a programové priority. Svým programem musí Konzervativní strana přesvědčit občany bez rozdílu sociální příslušnosti o tom, že pravicová strana je přínosná stejně pro manuálně pracující jako pro lékaře, pro zemědělce a řemeslníky, podnikatele i učitele - pro lidi, kteří mají zdravý selský rozum a umějí vzít zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou a zároveň cítí i zodpovědnost za společnost, jejíž jsou součástí. Je rovněž důležité, aby pro myšlenky a ideje konzervatismu získávala mladé lidi, jak to s velkým nasazením a úspěchem dělal její vážený člen, hrdina III. odboje, Milan Paumer. Je jen a jen na Konzervativní straně samotné, zda se jí pro konzervativní politiku opět podaří získat občany, které "velké" strany znovu a znovu zklamávají, zda se jí podaří stát se stranou, která vrátí konzervativní - tedy pravicové - politice pověst, vážnost, vliv a věrohodnost, kterou si zaslouží.

 

Autor je bývalým kancléřem Konzervativní strany