PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

09.10.2009

Autor: Jan Kubalčík

Lisabonská smlouva a Benešovy dekrety

Prezident Klaus spojil ratifikaci Lisabonské smlouvy s pojistkou proti „prolomení Benešových dekretů“.


Nedávno zesnulý Jan Sammer (RIP) mi v rámci diskuse napsal tento stručný text: „Četl jsem Váš článek,... Myslím, že jste v něm nevyjádřil to podstatné, totiž že Češi mají od Pánaboha povoleno krást a nad veškerým kradením přivírat oči. Češi kradou už od roku 1918, to jim to bylo poprvé dovoleno v zájmu „demokracie". ... V republice dnes platí nepsaný zákon, který se jmenuje „Nemluvit a nepsat!". Nemluvit a nepsat o tom, že se někdy za nic zabaveného, znárodněného nic nezaplatilo, ačkoliv byly vydány zákony o zaplacení, jenomže ono se placením přichází o peníze. Došlo to tak daleko, že v povědomí lidí se uznává, že stát může krást a kdyby nekradl, že bychom na tom byli hůř. U vás to jiné nebude, dokue se nevyrovnáte s českými Američany. Po takovém kroku by si lidé řekli: „Aha, ono se vlastně krást nesmí!" a mohlo by nastat pomalé ozdravení. Vy víte z mých oběžníků, že Česko bylo už v devatenácti případech napomenuto Spojenými národy, že jeho zákony 87/91 a 229/91 porušují ratifikovanou mezinárodní smlouvu, tudíž českou Ústavu. To však spadá pod ten nepsaný zákon „Nemluvit a nepsat!". Bojíte se, že po vyrovnání se s Američany přijdou na řadu Němci. Tak ať přijdou, vdyť vy u vás máte všechno kradené, něco už dvakrát nebo třikrát."

Odpověděl jsem mu toto: „...máte naprostou pravdu, co mě se týče, nechť po Američanech klidně přijdou na řadu Němci, nebo klidně napřed Němci a potom Američané (tak by to bylo chronologicky správně...), nebo naráz... Všem by to jen prospělo..."

Prezident Klaus spojil ratifikaci Lisabonské smlouvy s pojistkou proti „prolomení Benešových dekretů". A to prý „Pravda vítězí"!!! Co se Lisabonské smlouvy týká, jsem osobně poněkud rozpolcen. Nepopírám platnost řady výtek, které ze strany odpůrců ratifikace zaznívají. Z druhé strany nelze nevidět, že momentálně stojíme v situaci souseda, který svými obstrukcemi hatí záměr všech ostatních nájemníků. Jak se k nám zachovají, to přece dokáže správně odhadnou i dítě v mateřské škole. Jistěže nás nevyloučí z EU, ale budeme na okraji. Taková raněná ovce ocitnuvší se na okraji stáda, to je pro medvěda velké lákadlo i v případě, kdyby to byl vegetarián. Z východu nám prostě hrozí podstatně větší nebezpečí, než z Bruselu. Na toto téma se nyní vede polemika (např. v týdeníku Reflex) a její účastníci by, domnívám se, měli mít na paměti minimálně tato čtyři fakta: 1. To, že Rusko není SSSR, není argumentem - imperiální choutky Ruska sahají hluboko před rok 1917 (zvyky Zlaté hordy, III. Řím, mesianismus, caesaropapismus):

Dnes jsou na zeni dva velké národy, které, jak se zdá, třebaže mají různá východiska, postupují k témuž cíli: jsou to Rusové a Angloameričané. Oba dva vyrostly v temnotách; zatímco pohledy lidí byly obráceny jinam, stanuly náhle v popředí mezi národy a svět vzal na vědomí jejich zrod a jejich velikost téměř současně. Zdá se, že všechny ostatní národy dosáhly téměř mezí, které jim vytyčila příroda, a mohou už jenom udržovat dosažené; tyto však rostou. Všechny ostatní se zastavily nebo jdou vpřed jenom s obrovským úsilím; pouze ony postupují snadno a rychle na své dráze, jejíž meze nelze zatím dohlédnout. Američan bojuje proti překážkám, které mu staví do cesty příroda; Rus se potýká s lidmi. Jeden zápasí s pustinou a barbarstvím, druhý s civilizací vybavenou všemi jejími zbraněmi: tak se výboje Američanů uskutečňují rádlem oráče, výboje Rusů mečem vojáka. Aby dosáhl svého cíle, spoléhá se první na osobní zájem a nechává jednat sílu a rozum jednotlivců, aniž je řídí. Druhý soustřeďuje v jednom člověku celou moc společnosti. Hlavním prostředkem působení jednoho je svoboda, druhého nevolnictví. Jejich východisko je různé, jejich cesty se liší; nicméně se každý z nich zdá být určen tajným záměrem Prozřetelnosti k tomu, aby jednoho dne držel ve svých rukou osud poloviny světa." (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe, 1835)

Ruský vládce však neprojevil zájem ani o císařskou korunu, protože v té době již likvidací feudální šlechty a jejím nahrazováním novou služebnou šlechtou, opričninou, budoval ruskou říši. Pomocí této krvavé operace vtisknul Ivan Hrozný Rusku nesmazatelnou sociální strukturu, která předurčila ruské vnitřní politické dějiny až do dnešních dnů. ... Pozápadničení od dob Petra Velikého tento systém v podstatě nezměnilo, protože na sociální strukturu nemělo prakticky žádný dopad. V důsledku napoleonských válek lze spíše hovořit o osobním pozápadničení v řadách vysoké šlechty v generaci Čaadajeva, Gagarina a Pečerina, nicméně jednotliví carovi služebníci se v členy šlechtického stavu, v baronagium, stejně neproměnili. Spolupráce jednotlivých tříd snad ani nebyla pociťována jako podmínka politického pozápadničení Ruska, a jestliže nějaká možnost vývoje v tomto směru vůbec kdy existovala, zanikla s děkabristickým povstáním v roce 1825. Okamžitě poté začala Chomjakovem slavjanofilská, Západu nepřátelská filosofie dějin, která znovu předložila apokalypsu Třetího Říma a která měla široký ohlas mezi příslušníky inteligence, skládající se většinou ze střední šlechty; tato filosofie dějin zdůrazňovala mesiášské poslání Ruska v celém lidstvu." (Erih Voegelin, Gnosticismus - podstata modernosti, 1952)

2. Každá významnější firma, natolik kapitálově silná, aby expandovala do zahraničí, je (na rozdíl od západních firem) nějak propojena s Kremlem. 3. Rusko se reálně vměšuje do naších věcí (viz otázka „radaru", zpráva našich zpravodajských služeb o ruských zpravodajských aktivitách na našem území, snaha o to, aby se nám nepodařilo lépe diverzifikovat naše energetické zdroje, atd.). Není to žádná chiméra. 4. Polsko v roce 2006 rozpustilo zpravodajskou službu WSI, která byla zcela napojena na Moskvu. Kdo tvrdí, že Rusko o středoevropský prostor nemá zájem, měl by vysvětlit, proč WSI vyvíjela své aktivity pod moskevskou taktovkou.

I kdyby však toho všeho nebylo, tak momentální vývoj mě zcela odrazuje od podpory jakýchkoli antilisabonských aktivit. Rád bych se zeptal těch odpůrců Lisabonské smlouvy, kteří si zároveň uvědomují nemorálnost Benešových dekretů*). Rád bych se jich zeptal, co řeknou, až prezident Klaus Lisabonskou smlouvu podepíše a bude se tvářit jako vítěz - podařilo se mu totiž zabránit byť jen teoretické možnosti, že bude napravena jasná křivda. Já to odsuzuji a od takové věci se distancuji. Vím, že to má mizivý význam, ale třeba nás je takových víc. Lisabonská smlouva nám patrně přinese řadu problémů - mnoho bruselských nápadů (typickým reprezentantem je antidiskriminační blouznění) si nezadá se zhůvěřilostmi, které provádějí naši domáci politici. Protože jsem však optimista, doufám, že Lisabonská smlouva se také v nějakých ohledech projeví jako klad. Jedním z těch podstatných přínosů mohlo být právě to, že bychom se konečně odnaučili schvalovat krádež - jak správně nahlédnul pan Sammer, muž žijící dlouhál léta v civilizovaném zahraničí a mající vytříbený cit pro spravedlnost. Místo spravedlnosti však vítězí lidé jako je paní Bobošíková, jako je pan Železný, jako jsou „ochránci našeho pohraničí" - komunisté. V jejich čele dnes stojí Václav Klaus. Při bližším pohledu se to nezdá nelogické.

 

9. října 2009

 

Jan Kubalčík

www.konzervativnistrana.cz

 

*) Zejména se jedná o dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, dekret presidenta republiky č. 28/1945 Sb. o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, ústavní dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, dekret presidenta republiky č. 71/1945 Sb. o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanství, a dekret presidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.