PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

22.12.2008

Autor: Dan Drápal

Křesťané a Evropská unie

"Z hlediska míru a prosperity byla Evropská unie nesmírně úspěšným projektem. Znovu opakuji: Nechci bagatelizovat negativa Evropské unie; kdo však nevidí toto pozitivum, projevuje dějinnou slepotu."


Podobně jako snadno najdete křesťany levicové a křesťany pravicové, najdete jak křesťany, kteří jsou horlivými přívrženci Evropské unie, tak křesťany, kteří jsou jejími rozhodnými odpůrci.

Neznám žádný průzkum veřejného mínění. Z rozhovorů s lidmi, z článků a zejména z internetové korespondence nabývám dojmu, že kladnější vztah k Evropské unii mají liberální evangelíci a katolíci, kdežto evangelikální křesťané, zejména charismatického směru, jsou vůči Evropské unii kritičtí.

Je celkem logické, že postoj k Lisabonské smlouvě více méně kopíruje postoj k EU jako takové. Můžeme se setkávat až s jakousi démonizací Lisabonské smlouvy.

Je zajímavé, že nejednotný postoj křesťanů k Evropské unii i k Lisabonské smlouvě více méně kopíruje škálu postojů české společnosti jako celku.

Tento článek si neklade za cíl kohokoli přesvědčit, že Evropská unie, potažmo Lisabonská smlouva je dobrá nebo špatná. Jeho cílem je upozornit na některá vážná zjednodušení a poukázat na souvislosti, které se nemusí v tomto dějinném okamžiku jevit jako relevantní, nicméně které se jako velmi relevantní mohou ukázat třeba jen po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, jež podle všeho vyhraje na celé čáře levice a po nichž se můžeme dočkat i revize dosavadní zahraničně-politické orientace celé naší země, a to zejména pokud bude ustavena vláda s přímou účastí komunistů, což, obávám se, nelze vyloučit.

V úvahách o Evropské unii doporučuji rozlišovat rozhodovací mechanismy Evropské unie a „politiky" Evropské unie.

Lisabonská smlouva je rozhodovací mechanismus, nikoli politika. Současné postoje Evropské unie jsou výrazně protikřesťanské a protirodinné. Sledují levicovou (někdy z našeho hlediska dokonce krajně levicovou) agendu. Pokud by se duchovní atmosféra v Evropě změnila, neznamenalo by to nutně i změnu rozhodovacího mechanismu.

Lisabonské smlouvě se vytýká její složitost a nesrozumitelnost. Patřím k těm, kdo jsou přesvědčeni, že Evropská unie potřebuje krátký a srozumitelný dokument. Lisabonská smlouva roli tohoto dokumentu v žádném případě hrát nemůže. Odpůrci Lisabonské smlouvy ovšem nezřídka zapomínají, že Lisabonská smlouva není krokem k větší složitosti, ale ke zjednodušení: Nahrazuje celou řadu jiných smluv, které jsou ve svém souhrnu mnohem delší a nesrozumitelnější.

Kde se tyto složité smlouvy vzaly? Jsou výtvorem vrtošivých bruselských úředníků? Obávám se, že vysvětlení je mnohem prozaičtější. Evropská unie je od svého zárodečného vzniku v podobě „Evropského společenství uhlí a oceli" v neustálém vývoji. Tento vývoj spočívá jednak v geografickém rozšiřování, jednak v propojování různých oblastí života. Tyto pohyby jsou ovšem důsledkem neustálého vyjednávání, neustálých kompromisů a vyvažování. Jsou tedy opakem toho, čím mnozí odpůrci Evropské unie straší: Tedy jakéhosi válcování silou. Vždyť stačí mít trochu otevřené oči a srovnat EU třeba se současným Ruskem: Tam i významné změny ústavy nejsou žádný problém. Diktátorské režimy si mohou dovolit mnohem jednodušší ústavy a zákony. Diktátor přece nemusí brát na nikoho ohled, s nikým nemusí uzavírat složité kompromisy. Prostě se rozhodne, pozavírá nebo vyhází oponenty a je to.

Jako křesťan vidím soustu špatných věcí, které se v EU dějí. Podkopávání tradiční rodiny, nerespektování rozdílu mezi muži a ženami, nátlak na snadnější přístup k potratům apod. Křesťanští odpůrci EU tyto věci dobře znají - nemusím je zde vypočítávat. Tyto věci nechci a nebudu bagatelizovat. Na druhé straně chci upozornit na něco, co se často přehlíží. Vznik a rozvoj Evropské unie znamenal bezprecedentní období míru. Mezi státy Unie se nevedou války; mezinárodní problémy se řeší jednáním. Obávám se, že nám to připadá příliš jako samozřejmost. Pamětníci druhé světové války pomalu vymírají, znalost dějin upadá, a pokud někdo celý život žil v míru, tak si nedovede představit, jak Evropa vypadala od svého úsvitu do roku 1945. Odvěké nepřátelství mezi Němci a Francouzi výrazně polevilo. Nezdá se, že by menší státy (Nizozemí, Dánsko) měly strach, že je Německo co nevidět zase začne válcovat.

Z hlediska míru a prosperity byla Evropská unie nesmírně úspěšným projektem. Znovu opakuji: Nechci bagatelizovat negativa Evropské unie; kdo však nevidí toto pozitivum, projevuje dějinnou slepotu.

Nejeden křesťan mě upozornil na to, že Evropská unie zaujímá vůči Izraeli nepřátelštější postoj než naše vláda. Ano, postoj Evropské unie vůči Izraeli je ostudný. Jsem hrdý na to, že naše vláda zaujímala zásadovější postoje vůči Kubě a vůči Izraeli než průměr Evropské unie. Ovšem chci upozornit ty, kdo si myslí, že toto je dostatečný důvod, proč si od EU držet odstup, že tato situace se výrazně změní po následujících parlamentních volbách. Obávám se toho, že budoucí socialisticko-komunistická vláda bude vůči Kubě velice vstřícná a vůči Izraeli nepřátelštější než současná EU. Moc rád bych se mýlil. Opravdu moc rád.

Obávám se rovněž, že tvrzení pana premiéra Topolánka, že volíme mezi Lisabonem a Moskvou, je pravdivější, než si je řada křesťanů ochotna připustit. Jsem přesvědčen, že kdybychom zůstali mimo Evropskou unii, mnohem snáze bychom se stali kořistí ruských a německých zájmů.

Znovu připomínám, že jsem hlasoval proti vstupu. Bylo mi jasné, že nastupujeme do rozjetého vlaku, který směřuje ke stále větší integraci. Proto moc nechápu postoje těch, kdo dnes tvrdí, že Evropská unie byla jiná, když jsme do ní vstupovali, než je teď. Pochopitelně že byla jiná. Evropská unie - podobně jako různé státní útvary či spojenectví - se v dějinách nechová staticky. Pokud si někdo myslel, že integrační tendence ustanou s naším vstupem, pak jednoduše nerozuměl ani dějinám, ani politice.

Kdybychom do EU nevstoupili, mohli jsme se alespoň pokusit vydat se cestou Švýcarska, Norska nebo Islandu. Dynamika věci nám nyní už něco takového neumožňuje. Pokud bychom teď vystoupili, vydáme se cestou Běloruska nebo Moldávie.

Bohužel se ve vztahu k Evropské unii projevují některé nepěkné české vlastnosti. Jako první bych jmenoval určitou malost a nedověru. Téměř nikoho - s čestnou výjimkou Jany Hybáškové a Zuzany Roithové - jsem neslyšel mluvit o tom, že bychom se mohli snažit něco v EU pozitivně ovlivňovat. Tj. přicházet s nápady, vymýšlet řešení, získávat spojence. Na EU se mnozí dívají jako na nějaký kolos, s nímž se nedá hnout. Ano, máme tam jen 24 poslanců ze 785 a jen jednoho z 27 komisařů. Proč bychom tam ale měli volit poslance, kteří by nebyli schopni oslovit poslance jiných národností? Proč to vzdávat předem? Nemylme se, nejsme tak malí! Česká republika je z 27 členských států desátý největší!

Dále je tady typicky české nadávání na „vrchnost". To si zřejmě táhneme s sebou už od třicetileté války. Jaksi bez komentáře se nechávají miliardy, které do naší země z Evropské unie tečou (to jako kdyby byla samozřejmost); jen fňukáme na to, co nám Evropská unie nařizuje, ačkoli s brbláním na „Brusel" někdy děláme věci, které po nás nikdy nikdo nechtěl (slavné balené koblihy atd.). Zvlášť těžce nesu srovnávání bruselské vrchnosti s komunistickou, k němuž se bohužel občas uchyluje i náš pan prezident. Znělo by to z jeho úst poněkud věrohodněji, kdyby v odporu vůči komunismu ve svém mládí projevil alespoň zlomek té statečnosti, kterou ve zralém věku projevuje vůči Evropské unii. Já jsem prožil pod vládou komunismu větší část svého života a dobře si pamatuji, co to znamenalo pro mne a pro mé rodiče i prarodiče. Že máme odposlouchávaný telefon, bylo pro mne samozřejmostí od chvíle, když jsem začal brát rozum, až do sametové revoluce. Pokud vím, v Evropské unii není jediný politický vězeň, natož aby v ní někdo byl popravován za své politické názory. Mladí lidé ovšem už nevědí, co to byl komunismus. Tvrdit jim, že Evropská unie je něco jako komunismus, je opravdu zavádí. Je to trestuhodné.

Negativistický postoj k Evropské unii patrně do značné míry souvisí s neochotou angažovat se na domácí politické scéně. Někdy je za tím lenost, jindy nevěra, že by takové angažmá mohlo mít smysl. Sám jsem před dvěma a půl lety vstoupil do KDU-ČSL. Volil jsem mezi parlamentními stranami a zvolil jsem ze svého pohledu nejmenší zlo. V KDU-ČSL jsem narazil na řadu lidí, kterých si vážím. Narazil jsem tam i na spoustu špatností. V této straně je mnoho lidí s rozličnými názory na rozličná témata - poplatky ve zdravotnictví, lisabonská smlouva, prezidentská volba, olympiáda v Praze, ceny elektřiny atd. Jako předseda malé obvodní organizace teď občas musím uklidňovat svářící se spolustraníky. Jsou věci, za něž se stydím (např. včerejší podpis ministra Kalouska nad povolením internetových sázek; doufám, že mu to ve straně zcela zlomí vaz), jsou věci, které považuji za přednost (třeba to, že Jiří Čunek vytváří nějakou smysluplnou koncepci řešení sociálně vyloučených, zatímco ostatní léta jen žvaní). Rozhodně ale nemám pocit, že bych nemohl nic ovlivnit. Spíše se divím, jak mnoho za tak krátký čas. Uvědomuji si ovšem, že žiji v demokratické společnosti, která má složité rozhodovací mechanismy. Nečekal jsem, že vstoupím do KDU-ČSL a všichni se posadí na zadek a budou na mne koukat s otevřenou pusou. Podobně nemůže žádný náš europoslanec čekat, že ve Štrasburku na něj čekají jako na spasitele. Dá se ale pracovat, vyjednávat, vysvětlovat, získávat podporu... Jen sledujte třeba Janu Hybáškovou nebo Zuzanu Roithovou.

V roce 1994 jsme s šéfredaktorem „Života víry" Tomášem Dittrichem jeli do Bruselu, abychom se přímo na místě modlili, zda do EU vstoupit nebo ne. Vrátili jsme se s pocitem, že věc není jednoznačná. Viděl jsem tehdy jak velmi negativní tendence, tak věci velmi pozitivní. Když jsme se vrátili, říkal jsem, že o charakteru Evropy ještě není rozhodnuto. Vývoj od té doby byl spíše negativní. Přesto vidím prostor pro pozitivní angažmá křesťanů. Jistě jsou na prvním místě modlitby. V životě mnohých z nás ale nastane čas, kdy si prostě musíme vyhrnout rukávy a pustit se do práce. A nevzdat to, když se nedostaví rychlý úspěch, což byl případ nadějné strany Volba pro budoucnost. V demokratické společnosti prostě věci nebývají černobílé. Prohlašovat je za černobílé je někdy to nejjednodušší, co se dá udělat. Nikoli ale to nejlepší.

 

19. prosince 2008

 

Dan Drápal