PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

21.08.2008

Autor: Ing. Jan Friedlaender

Mnichovské výročí aneb Kdo je d. s.

Co může být ušlechtilejší, než boj za mír?


Na konci léta 1945 nám kdosi přinesl jedny britské noviny. Hned na první stránce byla uveřejněna fotografie jednoho prostého britského občana a rozhovor s ním na téma Neville Chamberlain. Jeho obsah vystihl již titul článku: Kdybych dostal do ruky takovou dirty swine, tedy špinavou svini, shodil bych ji se schodů. Při mém tehdejším rozhledu odpovídajícím nedožitým dvanáctým narozeninám mi článek udělal velkou radost. Leč od té doby se můj objem informací a zkušeností přece jen rozšířil a cítím proto potřebu říci, že věc je poněkud složitější.

Signatáři naší a současně celosvětové tragedie Neville Chamberlain a Edouard Daladier, premiéři Británie a Francie v roce 1938, byli totiž zcela průměrní politici, kteří nepochopili, že demokraticky zvolený politik nemá být zřízencem veřejného mínění, nýbrž, chce-li být nazýván státníkem, má chránit své voliče před důsledky jejich ignorance, darebáctví a sobectví (termíny převzaty od v. Miesese). A byli to právě jejich voliči, kteří se v předcházejících letech nekompromisně odkláněli od jakékoli strany, která by byla chtěla zabezpečit zemi proti vnější agresi (ono je to nákladné, že?). A to i v letech, kdy počet příslušníků Wehrmachtu mnohonásobně převýšil číslo stanovené Versailleskou smlouvou, kdy Hitler obsadil Poruří, pak Rakousko, intervenoval ve Španělsku... Pak už bylo jen v logice věci, že oba národy masově uvítaly „mír pro naši dobu", který vedl ke snížení počtu obyvatel světa o 60 milionů, včetně nemalého počtu Britů a Francouzů.

Nyní se asi domníváte, že chci přenést onen čestný titul ze třetí řádky tohoto článku z premiérů na britský a francouzský lid té doby. Není tomu tak. Ač se tento lid choval politováníhodně, beru jej v ochranu. Tehdy totiž nebyl k dispozici příklad toho, jakou katastrofu mohou přinést ústupky nepříteli. Ano, bylo tu římské příslovíSi vis pacem, para bellum, ale ne v každé škole se učí latina. A také hrůzné vzpomínky na nepříliš dávnou Světovou válku (tehdy se ještě neříkalo „první") vedly lidi k tomu, aby se chytali i stébel.

Mír byl tedy podepsán a válka záhy vypukla. Svobodný svět ji za cenu milionů obětí proti nacistickému Německu a jeho spojencům vyhrál, utrpěl však cosi mezi remízou a prohrou s nepřátelským spojencem na východě, bez jehož účasti by se vlastní vinou nebyl obešel. Tomu všemu se mohlo demonstrací dostatečné síly předejít.

Spojenec na východě, ač byl také zle poničen válkou, neodzbrojil a cíleně posiloval svou armádu, aby zvítězila v „poslední bitvě", kterou připravoval. Tentokrát však narazil na jiné protivníky. Ti vyvinuli obrovské úsilí o modernizaci svých ozbrojených sil a sjednotili se v Severoatlantické alianci a jiných obranných paktech a postupně donutili SSSR, aby rezignoval na své útočné plány a vzdal se svých kolonií, které si právě díky Mnichovu mohl vytvořit. Zvítězili i přes systematickou sabotáž provozovanou mírovými hnutími, velikonočními pochodníky, soustavně protestujícími, často za peníze KGB, proti tomu, aby se Západ odpovídajícím způsobem vyzbrojil. Tyto lidi už v ochranu neberu, protože věděli nebo věděti mohli, co přináší ústupnost vůči násilníkovi. Ty slečinky pod mírovými transparenty, jejichž vroucí pohled vyjadřoval jistotu vlastní morální nadřazenosti, protože co může být ušlechtilejší než boj za mír, že?

Léta ubíhala, ale mnichovanství přežívá, a to i v zemi, která byla jeho přímou obětí a jejíž lid si kapitulaci evidentně nepřál. Opět se houfují lidé protestující proti vybudování přiměřené obrany pod heslem „Ne základnám", popírající existující nebezpečí (tenkrát na Západě se říkalo, že pan Hitler slíbil, že nic víc než Sudety už chtít nebude). A sympatizuje s nimi dokonce zřetelná většina národa a s ní samozřejmě i všichni politici - zřízenci, kterým nezáleží na přežití demokratického státu a demokratického světa, nýbrž jen na hlasech, jež mohou obdržet v příštích volbách. Odmítají tím mnohem víc než případné vítězství v příští válce. Zabíjejí tím jednu ještě mnohem lepší možnost: že žádná válka nebude.

Ptáte se tedy, zda těmto lidem adresuji tu nadávku od řadového britského občana? Také ne, protože nejsem zvyklý takovéto výrazivo používat. Ale chce-li to udělat někdo jiný, nebudu mu v tom bránit.

 

červenec 2008

 

Jan Friedlaender

 


 

Tak toto jsem napsal a odeslal v červenci. Nedlouho poté došlo k ruské agresi vůči Gruzii. Stát, který nám vládl od prosince 1943 celých 46 let, zklamal všechny naděje, že se obrátí k míru a demokracii. Obrátil se k nim zády. Může ještě dnes normální člověk setrvat v odmítání obrany proti darebáckým státům? I zde ale upusťme od zoologického slovníku a použijme termín přesnější. Je to pátá kolona zla.

Zvláštní pozornost zasluhují ale osoby, které se snaží označit oběť za agresora. Podle této logiky by jednání československé vlády a prezidenta Beneše, kteří se tváří v tvář henleinovské vzpouře snažili do poslední chvíle udržet územní celistvost ČSR, agresí, nad níž teprve pan Hitler ve spolupráci s třemi dalšími mocnostmi dokázal zvítězit. Je to zrůdné a odporné.

 

21. srpna 2008

 

J.F.