Autor: Vlastimil Podracký

Odchod českých lékařů do Německa a jiné etudy

Je mi jasné, že zamýšlený hromadný odchod českých lékařů do Německa je nátlakem na vládu, aby nesnižovala platy. Vyjádření všech zainteresovaných a mediálních pracovníků na tento problém ukazuje na systémovou nevyjasněnost. Na jedné straně lékař vystuduje za převážně státní peníze, potom nějaký rok praktikuje na českých důchodcích svoje začátečnické chyby, aby se řádně vyučil, a potom: „hurá do světa". Je otázka, zda náklady na studium kdy vrátí. Je to jasně rozpor mezi státním přidělováním a soukromým přivlastňováním, které nejsou v systémovém souladu. Rozpor, který je dán novým paradigmatem globálního světa, který nezná hranice, ale bohužel v něm přežívají socialistické představy, že stát, tedy hlavně obyčejní občané, musí stále někomu něco zdarma poskytovat bez ohledu na to, zda to vrátí.

Chudý český stát nemůže platit lékařům to, co německý. Také ne to co, dávají americké kliniky. V podstatě to tak bude vždy, pokud v našem státě nevzniknou světové soukromé kliniky, převážně pro cizince. Stát to nikdy neutáhne. Ale také neutáhne celé rozrůstající se vysoké školství, když má mít cca 40% obyvatel vysokou školu. Prostě to nejde. Ale stále jakoby si tuto jednoduchou rovnici nikdo nechtěl uvědomit, jakoby vzdělání vysokoškoláků nezahrnovala matematika a ekonomie, alespoň v této jednoduché formě. Proč má obyčejný občan platit vzdělání někomu, kdo mu to nevrátí? Asi jen pro ten krásný socialistický mýtus? Nebo spíše ze své levičácké zabedněnosti? Na rozpor mezi snem a skutečností se vždy doplatí.

Ale přesto, máme pravicovou vládu, konečně může udělat onen nutný krok, udělat placené vysokoškolské vzdělání. Mohou být půjčky, může být studium při zaměstnání, prodloužené a s osobním plánem. Může být smlouva se státní nemocnicí, že pokud nebude student platit školné, odpracuje v nemocnici určitý počet let nebo studium zaplatí z platu, který tam dostane. Kdo chce vystudovat, vystuduje, nářky jsou jen pro ty, kteří byť mladí lidé, se bojí problémů. Konečně, vždyť si o to přece vysokoškoláci vyloženě říkají svým nedostatkem ohledu ke spoluobčanům, kteří jim studium umožnili. Přímo vybízí stát, aby konečně zarazil tento penězovod do jiných států. Aby se Česko konečně zřeklo funkce světového školicího střediska, které nikdo neplatí.

Komunisté to měli jednoduché: na hranicích ostnatý drát a pro výstrahu jich několik zastřelili, aby je zastrašili. Jistě, potom mohli vysokoškoláky platit méně než dělníky.

Možnost zaměstnání v jiném státě je jedním z projevů globálního světa, ve kterém už státy a demokraticky zvolené orgány ztrácí pravomoci. Na jedné straně můžeme být rádi, že zmizí nespravedlivé socialistické přidělování jen někomu, koho socialisté uznají za vhodného k poskytnutí výhod nebo k různým dalším podporám podle pravidel, které si určí oni, aby se zavděčili davům. Na druhé straně to signalizuje, že stát ztrácí i to, co by si měl v každém případě ve svých pravomocích ponechat, především spravedlnost pro všechny, ochrana chudých před zvůlí mocných, bezpečnost a p. Globalizace sice vytváří prostředí podobné starým říším, kde byly otevřené hranice ve velkém prostoru, což lze považovat do značné míry za přínosné, na druhé straně ony staré říše byly funkčními státy zajišťujícími právo, což dnes ve světovém prostoru chybí. Globalizace tedy na jedné straně vytváří prostor k širšímu profesnímu uplatnění a obchodu, na druhé tu není zastřešující politická organizace a proto mohou vznikat různé „penězovody" ze státu do státu a další stále narůstající problémy s placením daní, aniž by shora někdo mohl zakročit a říci: „Tak toto ne. Vysokoškoláci, pokud nepracují ve státě, který je nechal vystudovat, pěkně studium zaplatí" nebo „daně ze zisku se platí ve státě, kde zisky vznikají, nikoliv tam, kde má firma sídlo."

Prezident Klaus ve svém proslovu k výročí 28. října řekl, že velké státy se snaží o světovou hegemonii. Možná má informace, které ostatním občanům chybí. Na shora uvedeném příkladu je patrné, že globalizace nutí postupně státy, aby odstraňovaly socialistické zabezpečení a stanovily jasně, že každý je zodpovědný sám za sebe a všechno si hradí sám. To má ovšem svoje meze. Jakmile se překročí tyto meze, budou občané volat po uzavření hranic státu nebo po světové vládě, prostě po nějaké funkční vládě, která zamezí chaosu a zajistí potřebnou spravedlnost a zákonnost. Pokud ovšem má globalizace pokračovat, světová vláda je nevyhnutelná. Zatím je možné pouze do nějaké míry se globálnímu prostředí přizpůsobovat individualizací problémů.