PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

22.04.2008

Autor: Vlastimil Podracký

Zdravotnické paradoxy

Zruinuje nás vývoj medicíny?


Spoluúčast pacienta na zdravotnických nákladech nastolila nové období zdravotnictví. Nejde jen o třicet korun u lékaře a za jednu položku na receptu, ale o princip. Proto takový odpor a odmítání. Jde o zavedení částečného tržního přístupu do dosud neplacených služeb (samozřejmě, že neplacené vše nebylo, byly tu úplatky a lobbyismus). Nyní už, po překonání Rubikonu, je možno spoluúčast zvyšovat podle potřeby, tak jak je to v jiných komoditách, prostě zdražovat na základě růstu nákladů a v podobně odůvodnitelných případech.

Ponechme teď stranou do jaké míry je to oprávněné, ale věnujme se účelu: Má to odstranit tzv. nadužívání zdravotnických služeb.

Nadužívání je v podstatě dvojí. 1.) nadužívání z vůle pacienta. 2.) nadužívání z vůle lékaře a zdravotnické organizace.

Ad 1. Samozřejmě jsou pacienti, kteří lékařské služby nadužívají. Kolik jich ovšem je a jakou hodnotu odčerpávají? Většina pacientů tvrdí, že k lékaři zbytečně nejde. Je to zatěžující časově, mnohdy je zapotřebí se uvolňovat ze zaměstnání. Přesto však existují hypochondři a někteří důchodci, kteří mají dost času a pokud opravdu nic neplatí, potom to není pro ně ani tak nepříjemné. Částečně je možno tento jev spoluúčastí odstranit. Kolik se ušetří, nevíme. Asi moc ne.

Ad 2. Nadužívání z vůle lékaře a zdravotnické organizace je mnohem tvrdší oříšek. Je mnoho soukromých odborných ordinací, které mají nakoupena drahá zařízení a musí je zaplatit. Také je nutno nějak zaměstnat lékaře a zdravotnický personál. Pacient si přece nemůže sám ordinovat! Když jej lékař objedná na kontrolu, která je jinak zcela zbytečná, pacient přijde a pojišťovna platí. Tak lze vlastně s pacienty neomezeně manipulovat a vytvářet si fiktivní zdravotnické služby, které nikdy nikdo nezkontroluje, zda jsou oprávněné. Hippokratova přísaha obsahuje jen povinnost zdravotníka se starat co nejlépe o pacienta bez ohledu na to, zda peníze má nebo nemá. Ale v socialistickém zdravotnictví přece pacient peníze má vždy. Zaplatí je pojišťovna. Lékař tedy špatné svědomí nemá a morálně nepochybí. Také obvykle nějaký neduh opravdu léčí, nevymýšlí si úplně. Vždyť každý člověk je nositelem neduhů a zdravý člověk je jen ten, který nikdy k doktorovi nešel.

Otázka odstranění nadužívání z vůle lékaře je problematická. Je možné, že se pacient postaví zbytečné zdravotnické obsluze, když bude mít povinnost spoluúčasti? Možné to je. Ale opět je otázka v jakém případě to udělá? Jak to vlastně může udělat? Odmítnout službu, o které tvrdí doktor, že je potřebná? To přece nelze! To by také mohl lékař někde poznamenat, že pacient odmítl ošetření a za následky potom lékař nebere zodpovědnost. Jak pacient pozná, která služba je nutná a která je nadužívání? To někdy neví ani lékař sám a proto raději službu nadužije, než aby něco zanedbal.

Myslím si ovšem, že problém je mnohem širší a spoluúčast pacienta třiceti korunami hlavní věci nevyřeší. Je tu obrovský nárůst zdravotnických služeb daný novými prostředky zachraňujícími lidské zdraví a prodlužující život. Vždyť ještě před deseti lety neměl nemocný rakovinou téměř žádnou naději na uzdravení. Dnes se naděje velmi zvýšila. Tím se prodlužuje život, lidé, kteří by jinak umřeli, jsou mezi námi, a my jsme tomu rádi. Nicméně, všechno něco stojí. Každé zvýšení průměrného věku dožití o jeden rok stojí obrovské náklady. Ty samozřejmě musí někdo zaplatit. Kdo to převážně bude? Opět jsou jen dvě možnosti: 1.) převážně stát, tedy společnost ze společných zdrojů v rámci solidarity rovné pro každého. 2.) převážně pacient - příjemce služby.

Ad 1. Současný svět nepodporuje tuto variantu. Státy nemají prostředky a těžko je mohou získat. Solidarita (i když by určitá spoluúčast příjemce služby byla) je vydána všanc obrovským nákladům bez možnosti zvyšování příjmů. Hospodářský pokrok nedožene pokrok medicínský. Není možno tak rychle zvyšovat příjmy, aby z nich daně stačily pokrýt zvyšující se zdravotnické náklady. Nežijeme v dobách hospodářského zázraku. Možnosti překotného zvyšování příjmů mohou mít jen zaostalé země, které dohání ostatní (Čína). Ten, kdo je blízko vrcholu, už rozvoj prakticky nemá.

Navíc v poslední době se projevují spíše záporné hospodářské tendence. Na jedné straně stojí zdražování zdrojů (ať již z jakéhokoli důvodu) a na straně druhé nízká natalita, která se už projevuje v poklesu počtu mladých pracujících lidí, ze kterých by bylo možno daně ždímat. Velký kapitál je nezachytitelný a nezdanitelný, zisky unikají do daňových rájů a nechávají vyspělé státy bez prostředků na jejich rozmařilé sociální projekty. Střední třídu není možno zatěžovat daněmi, neboť by nebyla schopná konkurence s podobnými zahraničními podniky a nemusela by takové hospodářské znevýhodnění přežít. Zaměstnancům, hlavně těm dobře placeným, nelze opět nikterak zvyšovat daně, neboť by nejspíše odešli do zahraničí, kde jsou daně menší; vždyť vlastně jejich vysoké platy jsou jen proto, aby neodešli jinam (špičkoví lékaři, odborní poradci, ap.). Nasadit lze daně tedy jen těm, kteří by měli být spíše daňově zvýhodněni: špatně placeným zaměstnancům a drobným podnikatelům. Shora uvedený problém je už na nové daňové reformě vidět. To, co někdo považuje za zhovadilost bohatých, je ve skutečnosti nutnost v materialistické a individualistické společnosti bez dobrovolných ctností.

Všechny jevy naznačují příští nemalé problémy. Zatím lze ještě zadlužovat stát a čekat na hospodářský zázrak. Dlouho ovšem ne. Dovedu si velice dobře představit krach sociálního státu. Takový se už konal a nebylo to příjemné. Po takovém krachu nastoupí nevyhnutelné - dravý kapitalismus bez státní solidarity. Můžeme tedy s určitou tolerancí vyslovit heslo: vysokou státní solidaritou ke ztrátě veškeré solidarity.

Ad 2. Je dobře představitelná situace, ve které si bohatí zdravotnické služby zaplatí, chudí dostanou jen nejnutnější ošetření zdarma a ostatní převezmou lidoví léčitelé a babky bylinkářky. Možná by bylo možno ještě ošetřit zdarma zlomenou nohu, ale těžko už léčit rakovinu nebo operovat žlučník. Dovedu si představit zoufalé výzvy v televizi a v rozhlase. Jenže kolik bohatých se obměkčí? Ti nejbohatší jsou stejně mimo tyto problémy na Bahamách a Seychelách. Vědí, co by je čekalo, kdyby žili tam, kde vyrostli.

Ale pokud by byl zchudlý, kdysi bohatý stát, stejný jako kdysi stát předků před érou konzumní společnosti, bylo by ještě dobře. Chudí by prostě umřeli a byl by pokoj. Jenže ono to není tak možné. Pokud nebyla možnost rakovinu léčit, tak prostě pacient zemřel, byl oplakán a život šel dál. Jenže dnes všichni vědí, že jsou možnosti jak takového člověka zachránit. Ovšem chce to peníze! Kde je vzít? Ale ano, vždyť lze prodat dům, něco zastavit, něco půjčit a tak dědečka před smrtí zachránit, aby zde ještě několik let pobyl za neuvěřitelně vysokých nákladů a celou rodinu zruinoval tak, že už se nikdy na nohy nepostaví a zabrání tak někdy i narození dalších dětí. Kdo to odmítne? Kdo má tu sílu říci: „nechme dědu v klidu zemřít ... peníze potřebujeme pro děti a budoucnost". Taková inovace ctností nenastane, není přirozená pro civilizaci, která je tradičně individualistická a vidí věci jen temporálně. Ani tradiční křesťanství neobsahuje řešení.

Vyspělé zdravotnictví zchudlou zemi úplně zničí. Bohatí budou jen zdravotníci a organizace na ně napojené.

Vždy existuje třetí cesta, prostě tzv. zlatá střední cesta. Prostě něco „mezi". Ale to je jen lavírování mezi dvěma extrémy, jednou bude větší ten a jindy zase onen extrém. Nikdy to nemůže představovat řešení.

Tam, kde jde medicínský pokrok kupředu, ale hospodářský nikoliv, nastává maladaptivní stav. Tam, kde se proporcionalita vytratila a někdo jen navyšuje jednu složku pokroku, narůstá zhoubný nádor nepřekonatelného problému. A tak se kruh vyspělého zdravotnictví ve zchudlém světě uzavírá. Zdravotnictví se stává problémem, můžeme říci zhoubným nádorem, který ovšem na rozdíl od lidského léčit nelze. Zdravotnický vývoj nelze zastavit, protože si jej bohatí přejí a platí. Řešení není a jednou nás zdravotnictví zničí.

 

Autor si dovoluje poznámku: Závěr jsem trochu přehnal, aby si čtenář závažnost problému uvědomil, sám řešení neznám. Mám jen obavy před diktaturou komunistů, kteří by zdánlivé řešení měli: ostnaté dráty na hranicích, nucenou práci a nucenou solidaritou. Ale to raději zemřu.

 

18. dubna 2008

 

Vlastimil Podracký

www.konzervativnistrana.cz