PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

03.08.2002

Autor: Roman Joch

Zahraniční politika pro Českou republiku - několik rad novému ministrovi

Potřebuje NATO USA nebo USA NATO?


Když se před více než třemi lety - 12. března 1999 - rozšiřovalo NATO o tři středoevropské země, zavládlo v Polsku, Maďarsku a v České Republice velké nadšení. NATO se nyní octlo na prahu irelevance. To proto, že názory Ameriky a západní Evropy na žádoucí zahraniční a obrannou politiku se rozcházejí. Amerika i západní Evropa vidí svět a hrozby v něm přítomné odlišně. V důsledku toho se v Americe ozývají hlasy, že kontinentální západní Evropa je pro ni irelevantní, přičemž skutečnými spojenci USA jsou jen Británie, Turecko a Izrael; ty mohou ad hoc případ od případu doplnit jako partneři Rusko a Indie. NATO práh irelevance, před nímž stojí, překročit může, ale i nemusí. To závisí taky - i když nejen - od toho, jestli v něm bude Amerika vidět a nalézat i spojence jiné, než pouze Británii a Turecko. Potenciál být těmi spojenci měly právě ony tři postkomunistické středoevropské země. Doposud jej nenaplnili. To proto, že slepě, téměř bezmyšlenkovitě následovaly zahraničně-politickou linii západní Evropy. V důsledku toho existovaly v NATO pouze dvě orientace: americká a evropská. Závěrem mé analýzy bude, že z hlediska skutečných zájmů střední Evropy, tedy i České republiky, je žádoucí, aby v NATO existovaly orientace tři: vedle americké a západoevropské i středoevropská, která by byla mezi nimi uprostřed, stejně vzdálená od obou. To by učinilo z NATO organizaci pro Ameriku zajímavější než dnes, a proto i relevantnější.

Zmíněný rozdíl v pohledu Ameriky a západní Evropy na svět a hrozby v něm přítomné se týká otázky, jak zajistit ve světě před oněmi hrozbami mír a vlastní bezpečnost. Odpovědi, které nám na tuto otázku dávají Amerika a západní Evropa, jsou odlišné, někdy přímo protikladné. Přitom je nutno říci, že ani Amerika ani západní Evropa nejsou ve svých odpovědích plně jednotné. Výrazná část americké levice nesouhlasí s americkou odpovědí a považuje za správnou odpověď západoevropskou, a zároveň mnozí z evropské pravice nesouhlasí s odpovědí západoevropského konsensu a považují za správnou odpověď americkou.

Americká odpověď říká, že mír ve světě a vlastní bezpečnost lze zajistit jedině prostřednictvím síly a jejího použití: tj. prostřednictvím odstrašení či preventivního zničení potenciálních agresorů a hrozeb. Evropská odpověď říká, že mír a vlastní bezpečnost lze zajistit prostřednictvím jednání, vyjednávání a mezinárodních smluv o odzbrojení, jakož i ustavením společných nadnárodních institucí.

Obě odpovědi jsou někdy kompatibilní, většinou však nikoli. A v takových otázkách, jakými jsou ustavení Mezinárodního trestního soudu (MTS), izraelsko-palestinský konflikt, či smlouvy o zákazech určitých kategorií zbraní, zaručeně vedou Ameriku i západní Evropu k opačným závěrům ohledně žádoucí zahraniční a obranné politiky.

Jak za chvíli budu prokazovat, většinou je správná odpověď americká, přičemž odpověď západoevropská je mylná - kromě jedné výjimky. A tou výjimkou je otázka EU, v níž je západoevropská odpověď mimořádně správná a adekvátní. Proces evropské integrace, který trvá již padesát let, je jedinečným - a mimořádně úspěšným - pokusem o překonání tradiční vnitro-evropské řevnivosti a evropských válek, k nimž vždy v minulosti vedla. Tradiční evropská Realpolitik mocenského sledování národních zájmů a mocenského řešení vzájemných sporů v Evropě vždy vedla ke katastrofálním celoevropským válkám. Východiskem z této slepé uličky evropských dějin bylo a je vytvoření společných celoevropských institucí, v nichž se zájmy vzájemně kloubí a řeší jednáním, kompromisy a smlouvami. Samotný fakt společných institucím, jež jsou fórem ke vzájemného jednání, je častokrát důležitější, než závěry, ke kterým ono jednání vede, neboť bez ohledu na konkrétní výsledky nám jednu věc zaručuje: lidé, kteří mezi sebou mluví a jednají, mezi sebou neválčí.

Úspěch tohoto řešení si však vyžaduje jeden předpoklad, na který se často zapomíná, který je však naprosto klíčový: společnou kulturu, společnou civilizaci, společné pojetí spravedlnosti. A z něho se odvíjející společné politické cíle, jakými jsou např. mír a svoboda. Pouze pokud partneři sdílejí společné politické hodnoty, lze předpokládat, že spory mezi nimi nejsou dané zlou vůlí, nýbrž jen nedorozuměními či mírně odlišnými prioritami. Ty lze však sladit vyjednáváním a kompromisy.

Je však fatální chybou aplikovat vnitro-evropskou zkušenost na celý svět. Z toho prostého důvodu, že na světě neexistuje pouze jedna civilizace se společným pojetím spravedlnosti, ale civilizací hned několik, a jejich pojetí spravedlnosti jsou častokrát diametrálně odlišná. Proto spory mezi jednotlivými zeměmi, jež přináleží k odlišným civilizacím - anebo jejichž vládcové sdílejí odlišné představy o tom, co je správné -, mnohokrát nejsou dány pouze nedorozuměními, nýbrž sledováním odlišných, často neslučitelných cílů. Klasickým příkladem tohoto typu byl spor svobodného, demokratického a kapitalistického Západu s totalitním komunistickým sovětským blokem. V tomto případě nebylo spory lze řešit jednáním a kompromisy, neboť pokud vašim cílem je zachování vaši svobody a cílem vašeho protihráče odebrání vaši svobody, pak kompromis v podobě napůl svobody a napůl nevolnictví vás jednoduše nezajímá.

A to je do značné míry i případ dnešního světa. Názory vládců na správný vztah státu a občana nejsou identické, dokonce nejsou ani len vzdáleně příbuzné. Názory na to, jaký má být vztah státu a jednotlivce a jaká má být míra svobody občana, jsou zásadně jiné v případě západních režimů na jedné straně a režimu Saddáma Husajna či čínského režimu na straně druhé. Jinými slovy, je realitou tohoto světa, že mnozí vládcové svým poddaným žádnou svobodu nepřejí. A když nepřejí žádnou svobodu obyvatelům svým, nepřejí ji ani těm v zahraničí.

Dále je nutné si uvědomit, že v mezinárodních vztazích neexistuje vakuum moci: pokud jedna mocnost určitý geografický prostor vyklidí, okamžitě jej vyplní mocnost jiná, s alternativní představou o patřičném vztahu státu a občana. Proto pokud nám jde o zajištění svobodné, demokratické formy vlády na určitém prostoru, naprosto zásadní je existence moci či mocnosti, která na daném prostoru bude tuto formu vlády bránit a chránit.

Je důležité pochopit, že mír a bezpeční nám smlouvy samotné nezaručí. Zaručí nám je jen ty smlouvy, které jsou podepřeny silou. To proto, že tyranský vládce smlouvu, již přijal, nedodržuje jen proto, že ji přijal. Dodrží ji jen tehdy, když ví, že pokud by ji porušil, zaplatí za to nepřijatelnou cenu, a proto je v jeho vlastním zájmu onu smlouvu neporušit. Pokud si však tyranský vládce myslí, že se mu vyplatí porušit smlouvu, již sám podepsal, bez váhání tak učiní. Tento fakt si neuvědomují mnozí, kteří zastávají levicové názory na zahraniční politiku. Myslí si, že vládce rozpoutá válku proto, že s nim nebyla předtím uzavřena smlouva o míru. Jenomže tím prokazují svou naprostou neznalost mentality a psychiky potenciálních agresorů. Vládce se dopustí agrese nikoli proto, že někdo s ním neuzavřel smlouvu, která by mu agresi zakázala; vládce se agrese dopustí proto, že se domnívá, že agrese se mu vyplatí - tj. kořist, nová dobytá území či zvětšení moci stojí za ty ztráty, které utrpí. Naopak, na agresi nepomyslí tehdy, pokud si je vědom, že cena za agresi bude otřesná - např. zničení jeho moci, režimu či osoby.

Proto jednoznačným závěrem ze zkušenosti dějin, především z 20. století, je ten fakt, že mír a bezpečí svobodných zemí - tedy zemí, v nichž režimy garantují svým občanům značnou míru jejich osobní, ekonomické a politické svobody - je schopna garantovat jedině síla, ozbrojená moc a odstrašující potenciál těchto zemí. Svobodu a bezpečí před Hitlerem, Stalinem či Brežněvem nám nezaručily smlouvy s nimi uzavřené - zvláště my Středoevropané z vlastní tragické zkušenosti velice dobře víme, že všechny smlouvy, které byly s nimi uzavřeny, oni porušili - nýbrž jedině moc svobodných, západních zemí. Před nacismem a komunismem svobodný západní svět nezachránilo nic jiného, než právě a jedině západní síla. A tak tomu bude i nadále v případě všech ostatních diktátorů a nesvobodných říší.

Po pochopení této reality můžeme formulovat první princip žádoucí zahraniční a obranné politiky: pro zachování svobodné formy vlády, která je praxí v zemích, jež většinou náleží k západní civilizaci, před tyranskými režimy, jež se všechny nacházejí vně západní civilizace, je naprosto zásadní zachování západní vojenské moci. Není až tak podstatné, jaká je distribuce této moci v rámci zemí Západu - tj. která či které západní země je či jsou nejsilnější -, ale je navýsost podstatné, aby Západ jako celek byl mocensky silný; a rozhodně minimálně tak silný - či, ještě lépe, silnější - než všechny nesvobodné režimy dohromady.

Za druhé, ty mezinárodní smlouvy, které objektivně omezují moc svobodných zemí, jsou nevýhodné. Jsou nevýhodné proto, že západní demokratické země, které určité smlouvy přijmou, je pak i většinou dodržují, zatímco není žádná jistota o tom, že diktátoři a tyranští vládcové budou dodržovat své smlouvy. Naopak, je jistota podložená zkušeností, že se budou všemožně snažit je tajně obcházet a porušovat. Za těchto okolností smlouvy zamýšlené jako reciproční však v reálné praxi dokonale podvazují moc svobodného Západu, ale jenom nedokonale podvazují - či dokonce vůbec nepodvazují - moc tyranů.

A za třetí, protože země se svobodnou vládou se nemusí bát moci těch režimů, které sdílejí identické pojetí spravedlnosti a správného vztahu státu a občana, ale naopak mají všechny důvody se obávat moci tyranských režimů, je žádoucí, aby tento fakt byl obražen i v jejich zahraniční politice. Jinými slovy, liberální demokracie se nemusejí obávat moci liberálních demokracií, ale musejí se obávat moci tyranií. Proto by liberální demokracie měly v různých konfliktech stranit liberálním demokracií a nikoli být neutrální v jejich zápasech či konfliktech s tyraniemi (natož aby jim pak ještě stranily!). Jinými slovy, zahraniční politika liberálních demokracií by měla obsahovat značnou preferenci pro ostatní liberální demokracie.

A ve světle těchto principů se podívejme na žádoucí zahraniční politiku České republiky.

Za prvé, měla by usilovat o minimalizaci konfliktů s liberálními demokraciemi v západní civilizaci. Konflikty toho typu, jaký jsme měli s Rakouskem, nebo otázka sudetských Němců, by neměly být vyhrocovány a hnány na ostří nože. Naopak, vzhledem k tomu, že naši partneři a protihráči v nich patří k naši civilizaci a sdílejí naše pojetí spravedlnosti, tyto konflikty lze řešit a neutralizovat jednáními a kompromisy.

Za druhé, co nejrychlejší vstup a pak aktivní účast v Evropské unii. Ta je nástrojem a prostorem pro mírové řešení vnitro-evropských sporů. Naše účast na rozhodovacích procesech v EU zvýší náš vliv na rozhodování o budoucnosti našeho kontinentu i naši země. Totižto i kdybychom v EU nebyli, vliv EU na naše osudy by byl obrovský, ale my bychom ho ovlivnit nemohli. Když budeme v EU, náš vliv na budoucnost kontinentu bude větší, než by to úměrně odpovídalo počtu obyvatel či velikosti naši země.

Někteří lidé u nás, ovlivněni britskými vzory, si myslí, že pro nás by bylo lepší v EU nebýt, nebo pokud být, pak v co možná nejvolnější EU. Skutečně, kdybych byl Britem, usiloval bych o to, aby Británie nebyla ani příliš ponořena v EU a odcizena od Ameriky, ani příliš odtržena od evropského kontinentu, nýbrž aby plnila roli, jež je v jejím zájmu: totiž aby byla mostem a spojovníkem mezi Amerikou a evropským kontinentem. Jenomže já Britem nejsem a proto požaduji to, co je v našem, českém národním zájmu. A tím je maximálně zvyšovat náš vliv na dění na kontinentu, jehož jsme součástí, a jenž bude mít na nás vliv, ať se nám to líbí, či nikoli. V našem zájmu je být tam, kde se o nás rozhoduje, nikoli se izolovat od center onoho rozhodování.

A za třetí, protože západoevropská analýza problémů je správná ohledně vnitro-evropské situace ale nikoli ohledně vztahu západní společnosti ke světu, ohledně něhož je správná analýza americká, v otázkách vztahu Západu jako celku ke světu by se český postoj měl postupně odpoutávat od postoje západoevropského a vykročit směrem k postoji americkému. Především by se měl posouvat na pozici zachování západní moci jako celku, jež jediná je schopna zajistit naši svobodu a naše bezpečí, a proto by měl vystupovat proti jejímu omezování či podvazování. A dále by měl propagovat presumpci všech liberálních demokracií ve prospěch ostatních liberálních demokracií, především pokud jsou ty ve sporu či konfliktu s režimem tyranským.

Je zajímavé, že k něčemu podobnému již v českém případě docházet začalo, i když nezáměrně. Je žádoucí, aby tyto české tendence dostaly jasnou formu a vyjádření. V této souvislosti můžeme zmínit případy dva: náš postoj k Mezinárodnímu trestnímu soudu a k Izraeli.

Smlouvu o přistoupení k MTS Česká Republika - stejně jako Spojené státy, ale na rozdíl od států západoevropských - (zatím) nepodepsala. To je mimořádně dobře. Mezinárodní trestní soud má totiž tolik vad a skýtá tolik nebezpečí, že je až s podivem, jak málo lidí si to uvědomuje a jak malý odpor je vůči němu kladen. Především, jeho vznik je v rozporu s tou logickou praxí, že smlouvy jsou závazné pouze pro ty země, které je přijmou. MTS si nárokuje jurisdikci i nad občany těch zemí, které k němu nepřistoupily, nebo své připojení k němu vyloženě odmítly. Jinými slovy, nárokuje si univerzální jurisdikci. Dále, pravomoci soudu nejsou explicitně určeny a on sám si je může v průběhu času formulovat, a tak i zvětšovat. A konečně, zločiny proti lidskosti, které by měl soudit a trestat, rovněž nejsou explicitně stanoveny a záleží na soudu, jakým obsahem je naplní. Jinými slovy, MTS je zárodkem absolutistické instituce s neomezenou mocí, která si sama určí svou jurisdikci, své pravomoci, ale i zločiny, které bude trestat. A jako taková jde proti celému modernímu liberálnímu konstitucionalismu, jenž je založen na rozdělení moci mezi exekutivu, legislativu a justici, jakož i na systému kontrol a protiváh, tedy systému, že moc každé instituce musí být omezena mocí instituce jiné, k ní konkurenční. A rovněž, že instituce si sama svou moc určovat - a tedy i zvětšovat - nemůže. Jinými slovy, filosofie v pozadí MTS je v rozporu s filosofií otců-zakladatelů americké Ústavy, ale v souladu s filosofií francouzských jakobínů: veškerou moc koncentrovat do jednoho centra, nejdřív Konventu a pak jeho Výboru pro veřejné blaho. Pokud by ČR k MTS přistoupila, jednoho dne by se mohla stát ilusorní i samotná Ústava ČR, neboť naše ústavní Listina práv a svobod by neměla prioritu před rozhodnutími MTS - ten by vlastně určoval, co to jsou naše "práva". Pokud by jeho jurisdikce byla nám nadřazena - a to by byla - znamenalo by to nejen konec naši ústavní republiky, v níž je suverénní naše ústava a nic jiného, nýbrž i vytvoření nového absolutního suveréna, kterým by nebyl nikdo jiný, než právě MTS.

A navíc, soudci MTS mají pocházet z různých právních tradic, které - eufemisticky řečeno - nejsou slučitelné se západním pojetím spravedlnosti. Právě u soudců z třetího světa existuje oprávněná obava, že se nechají vést svým tradičním nepřátelstvím ke všemu západnímu a učiní z MTS protizápadní nástroj zaměřený na excesivní kritiku západních zemí jako údajně nejvíce utiskujících a zločinných. V praxi by tak mohl vést jedině k omezení západní vojenské akceschopnosti a moci, která nejefektivnější garancí svobody a lidských práv ve světě. Je proto správné, aby co nejvíce západních zemí MTS ignorovalo.

V případě arabsko-izraelského konfliktu ČR dala v minulosti několikrát najevo své pro-izraelské postoje, čímž je více v souladu s americkou zahraniční politikou než s politikou západoevropskou. Zkušenost Mnichova nás velice dobře naučila, že pokud je v konfliktu liberální demokracie se silami tyranie a násilí, nelze obě strany považovat za morálně rovnocenné - to byla přesně ta chyba, kterou učinili v roce 1938 Západoevropané v Mnichovu. Izrael je liberální demokracií, která garantuje svým arabským občanům mnohem více osobních a politických svobod, než kterýkoli arabský režim. Navíc zásadní problém konfliktu není dán neochotou Izraele uznat právo Palestinců na vlastní stát - to bylo, mimochodem, součástí dohody z Oslo - nýbrž neochotou rozhodujících sil mezi Palestinci uznat právo Izraelců na stát. Definitivní zničení Izraele je stále konečným cílem rozhodujících skupin uvnitř Palestinců, proto neustále podnikají teroristické útoky proti izraelským civilistům - s plným vědomím a svolením tzv. autority Arafata. Tudíž zásadní otázka v případě izraelsko-arabského konfliktu je ta samá, jako byla v případě britsko-německého konfliktu ve II. světové válce či v případě americko-sovětského konfliktu ve válce studené: totiž jestli liberální demokracie jakožto forma vlády na daném území přežije, anebo bude zničena a nahrazena režimem tyranským.

Česká republika jako malá země má eminentní zájem na tom, aby liberální demokracie stranily liberálním demokraciím, a nikoli jejích nepřátelům. Navíc v případě Izraele je tu i další spojitost: jeho občané jsou příslušníky naši civilizace; jsou to "naši" lidé doslovně - v tom smyslu, že mnozí z nich se narodili a určitou dobu žili u nás, mezi námi.

Pokud by v NATO existovaly pouze dva hlasy - americký a (celo)evropský - NATO by svou důležitost pro Ameriku ztratilo a stalo by se institucí irelevantní. To proto, že NATO potřebuje ke své existenci USA, zatímco USA ke své existenci NATO nepotřebuje. Ostatně, Evropa potřebuje pro svou bezpečnost Ameriku více, než Amerika Evropu. Pokud Amerika nabude dojmu, že v Evropě nemá skutečné spojence, bude si hledat - ne sice spojence, ale určitě ad hoc partnery - jinde; např. v Rusku. A dlouhodobá bezpečnost malé země mezi Německem a Ruskem by bez americké přítomnosti v Evropě visela na vlásku. Je proto eminentním zájmem všech malých středoevropských zemí, aby americká přítomnost v Evropě zůstala zachována. Proto je pro ně žádoucí, aby Evropa v NATO nemluvila stejným, k Americe opozičním hlasem, nýbrž aby středoevropský hlas zazněl jako odlišný od hlasu amerického a západoevropského - a byl situovaný uprostřed mezi nimi. Zajisté, středoevropský hlas nikdy nebude tak silný a výrazný, jako hlas západoevropský (natož americký). Může, a má, však vůči hlasu západoevropskému hrát roli obdobnou, jakou hraje hlas západoevropský vůči hlasu americkému: roli přátelského disentu. Má být v otázce vnitro-evropské hlasem identickým s hlasem západoevropským, a v otázce vztahu Západu ke světu hlasem bližším hlasu americkému.

Pokud by se novému ministru zahraničí povedlo směřovat naši zahraniční politiku dle nastíněných tezí, plně by tím sledoval české národní zájmy, a zároveň by se stal ministrem úspěšným. Děkovat mi osobně nemusí; stačí menší ambasáda v zahraničí.

 

Otištěno v Mf DNES 3. srpna 2002.

 

Roman Joch (Občanský institut)