PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

09.09.2010

Autor: Čestmír Hofhanzl

Záblesk naděje v postkomunistické pasti

Dne 22. července zemřel jeden z členů odbojové skupiny bratří Mašínů – Milan Paumer. Jeho smrt, i médii ostře sledovaný pohřeb, kde promluvili i mnozí aktivní politici – to vše opět vzbudilo řadu úvah, diskuzí i zcela protichůdných hodnocení. Konzervativní listy uveřejnily v číslech 7 a 8 /2010 několik textů, vztahujících se k odbojové skupině bratří Mašínů – recenzi ke knize Cesta na severozápad (Jiří Nedoma) a vzpomínku na Milana Paumera Naplněný života běh od Martina Vadase, doplněnou poznámkou Tomáše Peciny. Téma ozbrojeného boje proti režimu obecně a počínání skupiny Mašínů konkrétně nemohou nevzbuzovat diskusi; redakce také obdržela řadu reakcí a ohlasů. Předkládáme vám dnes (v redakčním zkrácení a úpravě) tři texty, které se nad tématem zamýšlejí.


Ve středu 4. srpna jsem se zúčastnil posledního rozloučení s Milanem Paumerem v Poděbradech, ve městě, do kterého se Milan vrátil po čtyřicetileté emigraci a prožil zde své poslední roky.

Dvacet let po pádu komunismu se až po smrti dostalo slov úcty a uznání jednomu z mála hrdinů, která naše země v posledních padesáti letech měla. Za života se Milan z oficiálních míst státu, jenž se označil za svobodný a demokratický a formálně se rozešel s komunismem, setkával s tichem - výjimkou bylo Topolánkovo vyznamenání.

Atmosféra smutečního obřadu mě potěšila a dala kousíček naděje. Všichni, kteří při pohřbu promluvili, hovořili s úctou o významu činů, jimiž se skupina bratří Mašínů vzepřela nastupující komunistické totalitě.

Potěšilo mě to proto, že jsem po celá devadesátá léta, kdy jsem byl poslancem Parlamentu, mohl neuvěřitelný podvod „rozchodu s komunismem" pozorovat. Viděl jsem jen změnu technologie ovládání společnosti. Hodnoty, na nichž byl komunismus ustaven, pravidla, podle kterých fungoval, zůstávaly - jen se formálně změnila terminologie. Nejvyšší režimní komunistická hierarchie ustoupila do pozadí a její místo zaujala připravovaná druhá, třetí garnitura spolu s vychytralci a kariéristy, kteří neměli zábrany. Oni určili hodnoty a fungování postkomunistické demokratury. Navazovali na jediné, co znali a co uměli: lhát, krást a podvádět. Ideálem se stala „kontinuita".

Dvacet let po „Sametu" by snad i slepý a hluchý mohl pochopit, co se stane se společností, která pod tlakem rezignuje na hodnoty, které z nás dělají lidi a odpovědné lidské společenství; kam až věci dojdou, když takové společenství v  nedobrém stavu setrvává, přestože již nemusí. Za dvacet let postkomunismu jsme mohli poznat, jak individuální společenská devastace pokročí, když se z minulosti nepoučíme, když přenecháme volné pole spodině, kterou komunismus zplodil a vychoval.

Milana Paumera jsem osobně poznal a spřátelil jsem se s ním při soudním procesu proti Vladimíru Hučínovi. Chodil jsem tam svou přítomností Vladimíra podpořit. Při těchto soudních stáních mohl Milan vidět, jak fungují zdejší soudy. Obvinění hloupá, svědci obžaloby nevěrohodní, jejich výpovědi rozporuplné ... Užil si i vyvlečení policií ze soudní síně. Pochopil, že v žádném případě soudu nešlo o hledání pravdy a spravedlnosti. Vladimír Hučín byl zbaven obvinění jen proto, že ho nešlo zavřít (a tím umlčet) díky veřejné podpoře několika desítek lidí. Rovný chlap, který se jako mladík postavil komunistické totalitě se zbraní, dokázal i jako stařec ve staré vlasti podpořit člověka, který se postavil dědicům totality.

Jedno Milan Paumer pochopit nedovedl - proč zdejší lidé po všech zkušenostech minulého století, takto jednají. Čím déle tady jsem, říkával mi, tím méně lidem rozumím. Odpovídal jsem mu: „Milane, nebyl jsi tu čtyřicet let. Těžko pochopíš, co se za tu dobu s lidmi stalo, jak komunismus poškodil jejich duše.".

Příběh bratří Mašínů a jejich druhů je legendou dokládající co znamená příklad osobnosti. Legendou o tom, jak určité hodnoty mohou pokračovat v rodinné tradici. V naší době již bezmála totálního rozkladu hodnot je to příběh téměř starozákonní, hodný následování.

Otec Josef Mašín starší se stal svými činy hrdinou již za anabáze Československých legií v Rusku za První světové války. Proslavil se jak v bojích u Zborova a u Bachmače, tak i v bojích na sibiřské magistrále. Po válce, po návratu z Ruska, vstoupil do armády a byl dělostřeleckým důstojníkem. V roce 1938 byl podplukovník Mašín zástupcem velitele dělostřeleckého pluku Jana Žižky v Ruzyni. Po obsazení Československa německou armádou odešel do ilegality. Patřil mezi zakládající členy odbojové organizace Obrana národa, kde spolu s Josefem Balabánem a Václavem Morávkem vytvořili zpravodajskou a diversní skupinu, kterou samo gestapo pojmenovalo „Tři králové".

Josefa Mašína se gestapo zmocnilo 13. května 1941 při vyzrazeném zpravodajském vysílání do Anglie. Mašín kryl útěk svých dvou druhů, radiotelegrafisty Peltána a kapitána Morávka. Byl těžce zraněn a odvezen v bezvědomí do vězeňské nemocnice na Pankráci. Gestapo z něho nic nevytlouklo, týdny ani nevěděli, koho chytili. Podplukovník Josef Mašín byl popraven v Kobyliské střelnici za stanného práva 30. června 1942. Místo, kde skončil jeho popel, není známo. Na motáku nalezeném po válce v pankrácké věznici svým synům mimo jiné napsal: „Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ ... Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I vy jednou takto musíte postupovat."

Do čítanek patří i příběh, jak se synové Radek a Josef pokusili dostát odkazu svého otce. Jejich činy hodnoťme v kontextu doby, co v tehdejší situaci útlaku, kdy sami byli věkem ještě kluci, mohli udělat a čeho dosáhnout. Pamatuji si tu dobu jako děcko, kdy náš táta byl pro výstrahu celé obci zavřen do pracovního tábora. Máma zůstala sama se čtyřmi malými dětmi a celým hospodářstvím. Nikdo nám nepomohl. Byli jsme jako raněné zvíře, které zvířecí smečka ještě doráží.

Jejich útěk přes Východní Německo se právem stal legendou. Legendou je i celý další život Radka, Josefa a Milana, kteří přežili, ze svých ideálů neustoupili a dodnes na nich trvají.

Milan Paumer po návratu do Čech jezdil po školách a vysvětloval, co tenkrát dělali a proč. Oba bratři Mašínové se odmítli vrátit do země, kde rozchod s komunismem byl jen formální fraškou, kde komunistická strana odpovědná za vraždy, za statisíce lidí, kteří prošli jejími vězeními a pracovními tábory, nebyla zakázána. Odmítli se vrátit do země, ve které se společenství padouchů, kteří z nás udělali otroky, přeměnilo v legální, demokratickou a parlamentní politickou stranu.

Děkujme Bohu za to, že když sami nejsme schopni jednat jako odpovědné a civilizované společenství, vědomé si starozákonní pravdy, že zločin nesmí ujít trestu, má-li kulturní společenství trvat - máme zde symbol neústupnosti v bratrech Mašínových.

V Čechách bylo „normální", že donašeči a spolupracovníci nacistů se na konci války stali partyzány a pak komunisty. Kvalifikací pro partajní i profesní kariéru se stalo padoušství, použitelnost a vydíratelnost. Sloganem „Sametové revoluce" se posléze stala fráze „nejsme jako oni", což v překladu znamenalo: žádnému padouchovi a zločinci, který si zadal s komunismem, se nic nestane.

V Čechách bylo a je velmi snadné být velkým padouchem. Nic nehrozí, stačí se vždy postavit na správnou stranu, na každého něco vědět. Tento zvyk se stal i hybným momentem sametové perestrojky. V posametové vysoké politice devadesátých let jsem pochopil, že od nikoho, kdo se v demoralizovaném prostředí dostane nahoru, nemohu očekávat poctivé fair play jednání, že na sebe vezme odpovědnost za svou zemi a nastaví svou kůži. Prostředí pro padouchy a neodpovědnost byly u nás nastaveny již před desítkami let. Sametová „reforma" proces „výběru talentů" zdokonalila. I kdyby se mezi dnešními politiky vyskytl člověk vědomý si své morální odpovědnosti, bez tvrdého tlaku a podpory lidí nemá šanci nic pozitivního prosadit a pomalu začít zaběhlé zvyky měnit.

Zkušenost posledních dvaceti let by snad již mohla vyvolat proces přemýšlení v mnohých hlavách. Přemýšlení o tom, co se s námi a kolem nás děje, co má hodnotu. Začít se stavět na vlastní nohy, stávat se lidmi. I když to bolí a stále více bude bolet, nepřistupovat na „normální" švindly a „výhodné" kompromisy. Začneme-li se měnit sami, bude se muset měnit i ten systém „výběru talentů", kteří nás budou zastupovat.

To, že jsem na Milanově pohřbu slyšel i hodnostáře mluvit a říkat pravdu, bylo teplým vánkem naděje. Svým dechem bychom měli přispět k tomu, aby ten vánek začal sílit.