PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

11.01.2010

Autor: Karel Ledvinka

Vzpomínka na Vojtěcha Cepla

Vojtěch Cepl byl nejvýraznějším soudcem českého Ústavního soudu. Uměl přesvědčivě a srozumitelně formulovat své názory. Ale také dokázal být někdy i kritický a ironický.

Jeho život byl úzce spjat s právnickou fakultou Univerzity Karlovy. Přednášel na ní ještě před rokem 1989. Po revoluci byl jedním z autorů Ústavy České republiky a léta poté i jedním z největších odborníků na její výklad. V roce 1993 se stal ústavním soudcem. Poté opět učil na Karlově univerzitě.

Vojtěch Cepl zemřel 21.11.2009 v Praze na leukemii.

 

(tento článek byl publikovaný v Konzervativních listech)


Byl jsem vyzván, abych napsal k úmrtí Vojtěcha Cepla nekrolog. Nerad to činím, neboť to neumím. Ale v tomto případě jsem udělal výjimku. Nebude to typický nekrolog, ale vyprávění o tom, jaký byl. A možná ještě více to bude následující vzkaz do nebes:

Vážený pane profesore, milý Vojtěchu! Nebudu vyjmenovávat všechny Tvé zásluhy o právní řád, o řádné vzdělávání Tvých studentů, o Ústavu ČR, o Ústavní soud apod., neboť to jistě a rádi řeknou jiní. Jen Ti chci obyčejně poděkovat za všechno, čím si nás, kteří chtěli a uměli, nebo dokonce díky Tvému charisma byli nuceni, Tě poslouchat, čím jsi nás obohatil, o svá moudra a pravdy. Tvým slovům na štěstí nenaslouchali jen Tvojí „fandové", ale drtivá většina tohoto národa. A to s úctou.

Jen Tě chci požádat, abys´ tam nahoře díky své skautské výchově, právnickým a pedagogickým znalostem, skvělým přednesem noblesně (jak jinak) přesvědčil nebesa, aby více pomáhala schopným a poctivým proti útokům lotrů. Zkrátka abys tam zavedl právní řád. Mnoho úspěchů Ti přeje a vzpomíná Karel Ledvinka"

Kde zákon nemá moci, nemá moci lid. (Publilius Syrus, Myšlenky)

Když jsem v roce 1990 jako nově zvolený poslanec přišel na jeden z prvních nepovinných večerních seminářů, chtěl jsem se otočit a jednání opustit. Naštěstí jsem to neučinil. Asi po hodině „keců" se ujal slova Vojtěch Cepl. Mluvil o právu. Nejen srozumitelně a přesně, ale v intencích toho, co jsem jako ekonom vnitřně pociťoval a s čím jsem se lidsky a občansky ztotožňoval. Od té doby jsem chodil na všechny jeho přednášky pro veřejnost.

Měl jsem to štěstí, že jsem jako předseda politického grémia ODA později pořádal jednou za měsíc debaty pro všechny a o všem - tzv. „velké churaly". Něco jako Hyde Park. Mohl přijít kdokoliv. Vojtěch Cepl přišel téměř vždycky. Jeho slova jsem vždy poslouchal s nadšením. Moc mně naučil. Moc mi pomohl. A nejen mně. Především nám, konzervativním pravicovým politikům, pomohl řešit problém rehabilitací, restitucí a lustrací, které jsme prosazovali. Byl naším guru při přípravě, projednávání a schvalování Ústavy a mnoha dalších caus.

Později na jednom parlamentním semináři o úrovni právního řádu zazněly dva zásadní příspěvky, z nichž vyjímám podstatné pasáže.

Předseda vlády ČR Václav Klaus

Často se u nás nyní šíří nebezpečná iluze, která je založena na myšlence, že všechno bude správné, pokud nejprve vytvoříme důkladný právní rámec transformace. Za nesmírně důležité pro pochopení naší doby považuji pochopení vztahu práva a společnosti, přesněji řečeno, vztahu kvality práva a tempa společenské dynamiky. Existuje jasná, nikoli přímá, ale nepřímá úměrnost a přesto to mnozí stále nedoceňují. Tato nepřímá úměrnost má spoustu hmatatelných důsledků, a to ne vždy příjemných. Určitě by byla ideální následující situace: V jistém časovém bodě existuje základní soulad mezi společenskou realitou a právním řádem, který ji tudíž věrně odráží a proto i adekvátně postihuje. Dochází-li následně k  plynulému nerevolučnímu vývoji společenské reality, a tím myslím přiměřenou rychlost měnících se vzorců lidského chování, měnící se ideologie a politických seskupení, měnící se technicky a podobně, s  přijatelným zpožděním reaguje i legislativa. Mezi realitou a právním řádem nevzniká žádný hluboký příkop, nevzniká zde velký prostor pro protispolečenské jednání, které by umožňovala absence právních norem či mezery uvnitř norem existujících.

Dnešní situace české společnosti je ovšem podstatně jiná. Společenská realita se mění ve skocích. Právní řád sloužil pro zcela jinou realitu. A i když se mimořádnou intenzitou tvorby nových zákonů velmi rychle transformuje, příkop mezi realitou a právním řádem zůstává veliký. Díky tomu je poměrně velký prostor pro jednání, které není právním řádem postihováno.

Otázkou je, zda dnes můžeme v konfliktní pluralistické společnosti zabezpečit ještě masivnější tvorbu nových zákonů, či novel zákonů stávajících? Moje odpověď na tuto otázku je jednoznačná: Rychleji to nejde! Není totiž vytvořen žádný autoritářský politický systém, který by snad, hypoteticky, mohl vést k tomu, aby nové zákony mohly být rychle a bez průtahů nadiktovány jakousi radou moudrých. Zákony v naší zemi jsou tvořeny a schvalovány ve velmi složitém systému parlamentního a politického boje. Ale také na složitém prostoru kýčovitého moralizování, lobbystického a nátlakového prosazování parciálních a profesně skupinových zájmů. A to nemluvím o nezanedbatelných přirozených limitech lidského pochopení komplikované, mnoha dimenzionální a navíc překotně se měnící reality.

Dalším z falešných mýtů naší doby je teze, že ekonomika předběhla právo, že ekonomové nedbají na názory právníků, že se ekonomická reforma provádí bez legislativy. Nevím, kde se tento neobhajitelný názor vzal. Všichni přece musíme vědět, že většina reformních opatření,a jinak by to ani nemohlo být, je realizována prostřednictvím zákonů, nebo, jako na příklad projednání scénáře ekonomické reformy, bylo schváleno usnesením Federálního shromáždění.

Spor o ekonomickou transformaci byl legitimním sporem, protože jsme už nežili v autoritářském systému. Byl sporem  o jeho koncepci, o roli státu v ekonomice, o míru regulací či paternalismu a o spoustě dalších věcí. Ale v žádném případě nebyl sporem o to, zda se mělo méně či více transformačních kroků dělat zákonem.

Na závěr shrnuji: kdo šíří nebezpečné iluze, že mezi ekonomy a právníky neexistuje shoda, tak nechápe vztah práva a společnosti a nechápe události, kterými naše republika po listopadu 1989 prochází."

Místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Karel Ledvinka

Základním mottem dnešního semináře by mohlo být vyjádření Tomáše Ježka: „Jedno z největších poučení z české transformace je poučení o plodnosti a nepostradatelnosti spolupráce práva a ekonomie. Dlouhá léta jsme byli zvyklí na to, že obě disciplíny žily odděleně. K jejich odtržení došlo v polovině 20. století a bylo to největší neštěstí, které se v obou oborech odehrálo. Ekonomové nerozumějí právníkům a právníci nerozumějí ekonomům. Právě proto, že ekonomové nepěstovali právo a právníci nerozumějí povaze ekonomických procesů, došlo v České republice k mnoha zbytečným kolizím. A bohužel, jsou stále aktuální.

Současný stav našeho právního řádu není uspokojivý. Nesporně hlavní příčinou je uplynulý čtyřicetiletý vývoj právního systému. Snaha komunistického systému odpoutat se od starého dobrého práva vedla nikoliv k tvorbě práva nového, ale k deformování a k znehodnocení osvědčených právních principů.

Po listopadu 1989 dochází k  odstranění nejkřiklavějších právních překážek, bránících nastolení pluralitního politického systému, vytvářejí se předpoklady pro rehabilitaci soukromého vlastnictví, odstraňují se nejkřiklavější případy státní regulace. Charakter těchto změn má pro další vývoj naší společnosti zásadní význam, ale prováděné změny jsou spíše reakcí na bouřlivý politický a ekonomický vývoj, než promyšleným a vzájemně provázaným koncepčním právním řešením.

Za zásadní předěl v tvorbě nového právního řádu lze považovat přijetí Ústavy ČR. Ta vytvořila (a podotýkám, že úspěšně) obecný právní rámec pro budoucí právní vývoj. Rehabilitovala celou řadu osvědčených právních institutů a zejména znovu obnovila funkci zákona. Prvořadým úkolem je nyní uvést do souladu právní řád s ústavním pořádkem. V obecné rovině je stejně důležité rehabilitovat postavení a funkci občanského práva. Jde o plnou rehabilitaci soukromoprávní regulace společenských vztahů. Tato regulace se musí stát základní formou právní regulace. Veřejnoprávní regulace může nastoupit teprve tam a tehdy, kdy a kde soukromoprávní regulace selhává. Základními právními vztahy ve společnosti se musí stát vztahy občanskoprávní. Ty je třeba upravit komplexně, v jednom kodexu a na něj by pak měly navazovat další zákony všude tam, kde se vyžaduje speciální úprava. Stejně tak je zapotřebí provést základní změny v trestním právu hmotném a procesním  a též v občanském procesním právu a to jediným kodexem občanského zákoníku. Současný stav normotvorby svědčí pro přijetí závažného politicko-právního rozhodnutí. K vypracování základních kodexů je dvou až tříleté období minimální, ale je nezbytné.

40 let tu neexistovalo právo, 40 let tu nebyl řádný parlament. To, co tu bylo, bylo pouhou náhražkou. Bylo možné za tři roky provést úplnou nápravu? Jistě ne! Ale je nutné, aby se legislativní program ubíral tímto směrem.

Uvědomuji si však, že vedle dlouhodobé přípravy legislativy je nezbytně nutné provést urychleně mnoho změn, které umožní zlepšení právního prostředí i v oblasti ekonomiky. Ať si kdo chce co chce říká, pro mne, jako ekonoma, existuje mnoho nevyřešených problémů. Od neprůhlednosti finančních trhů a nezvládnutí ochrany minoritních akcionářů, přes hospodářskou kriminalitu, až po nedořešení právních norem a jejich aplikaci v praxi - tedy to, jak fungují soudy, bankrotové řízení apod. Zkrátka nejprve musí být nastolen nezpochybnitelný právní řád včetně institucí a nástrojů k jeho prosazování. Je důležité, aby tento řád se zrcadlil v  každodenní praxi. A především - aby to všichni, tedy instituce, podniky a jednotlivci cítili. Dospěli jsme do fáze, kdy nedokonalá reforma právního rámce a institučního systému s tím spojeného - tzn. soudnictví, vymahatelnost závazků a dluhů, začíná být kritická. Je nutné urychleně přijmout zákony, které ochrání drobné akcionáře posílením role regulátora trhu ,umožnit efektivnější výkon vlastnických práv, určit kritéria obchodování na kapitálovém trhu, nařídit zákonnou informovanost o obchodech, o podnicích, o akcionářích; zkrátka zajistit přísné podmínky o zveřejňování údajů, založit regulaci bankovního sektoru a vyřešit institut úpadkového práva s  předností věřitele před dlužníkem a další. Pokud se nám tyto kroky podaří uskutečnit, bude to mít blahodárný vliv na českou ekonomiku i na české právo.

Stát by měl, vlastně musí, přispívat k vytvoření prostředí, které by stimulovalo všechny subjekty k efektivnímu hospodářství, při dodržování zákonů. Vymahatelnost práva nelze zajistit absolutně,ale prosazování práva je úkol i pro nás - ekonomy. Minimálně tím, že se budeme snažit porozumět právu v oblasti ekonomie. A obecně budeme žádat soudce, aby svými rozhodnutími ukazovali co se smí  a co se nesmí a tím prosazovali právo do vědomí všech lidí. Nebojme se toho."

* * *

Po ukončení semináře za mnou přišel Vojtěch Cepl a pravil: „Už si tykáme, teď ti nabízím kamarádství.". Nic jiného neřekl, já jsem to rád přijal a on okamžitě odešel. Druhý den mi poslal osobní dopis. Prý, abych se ještě trochu poučil. Uvádím zde osobní korespondenci, což nebývá obvyklé. Chci tím jenom dokumentovat, jaký byl Vojtěch Cepl.

Text tohoto dopisu jsem se naučil zpaměti, umím ho dosud. Používal jsem ho mnohokrát, řídím se jím dosud.

Abys´ dokázal v celé šíři pochopit vztah občana k demokracii, musím alespoň v kostce připomenout prameny práva, neboť ony reprezentují třetí mocenský demokratický pilíř - moc soudní. Tento pojem se používá ve dvojím významu. Jednak ve formálním smyslu se zabývá konkrétními formami v jakých právo nalézáme a které se dělí na právní předpisy (psané právo), právní principy, právní precedenty (soudcovské právo rozhodnout), právní obyčeje (zvykové právo) a právní normativy (závazné vzory).

Druhým významem tohoto pojmu je odpověď na otázky: co je zdrojem práva, kde je původ pravidel lidského chování a odkud pocházejí? Z tohoto pohledu jde vlastně o spor mezi právním pozitivismem a přirozeně právní teorií. Základním rozdílem je fakt, že pozitivismus důsledně separuje právo od ostatních normativních systémů, vymezuje pole právní vědy pouze na zkoumání platného, státem aprobovaného práva, bez ohledu na jeho obsah. Za právo považuje pouze příkazy suveréna (a je jedno, zda jde o demokratický parlament nebo diktátora), vydané legitimní formou a tím zdůrazňuje právní jistotu. Naproti tomu přirozeně právní teorie vyžaduje, aby právo bylo spravedlivé, v souladu s morálkou, založenou na převládajících hodnotách ve společnosti.

Celému období různých totalit dominoval jediný pramen práva ve formálním slova smyslu, a tím je právo psané, neboli legislativa (což je vlastně ale tvorba práva). Každý průměrně přemýšlející člověk ale brzy dojde k tomu, že to právo, které tvoří parlament, není sumou rozumu, ale výsledkem politických kompromisů, zájmů, předsudků či prestižních právních soubojů. Psané právo pro občany znamená, že naše soudy jsou založeny na úzkostlivém dodržování předpisů; soudci tedy nemají právo volnou interpretací dotvářet právní názor  a používat zdravý rozum, zkušenosti a precedenty (soudcovská tvorba práva).

Právě zde se projevuje největší rozpor mezi strážci suverenity a strážci práva, mezi vládou většiny a vládou práva.

Žárlivá obava politiků z toho, že by měli předat část moci soudcům, stále převládá nad snahou o racionalizaci soudů  a o uplatnění rozumu. Jak je vidět, největší nebezpečí je vlastně v míře demokracie, tedy v nás. Vojtěch Cepl"