PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

14.05.2010

Autor: Čestmír Hofhanzl

Volební pluralita – možnosti volby ve společnosti poznamenané komunismem

Bez odpovědnosti není svobody – pluralita ve společnosti, jejíž normy po půl století diktovali zločinci, nemusí znamenat vůbec nic.


Jsme úpadková, hodnotově se rozkládající společnost, komunismus byl technologickým nástrojem zničení strukturované kulturní společnosti. Tisíciletí trval vývoj, v jehož průběhu se lidský duch v Evropě pomalu a obtížně propracovával k pluralitě a svobodě. V posledních dvou stoletích tento vývoj odbočil na fatální scestí. Odehrálo se to v okamžiku, kdy materiální hodnoty začaly získávat zřetelnou převahu nad duchem a abstrakcí. Proces tisíciletého hledání míry rovnováhy mezi idejemi ducha a materiálními požitky se naklonil zcela ve prospěch materiálna a „užitečnosti".

Generace našeho „vědou" organizovaného světa postrádají cílenou výchovu v duchovních základech komplikované existence člověka i lidského společenství. Výchovu k vědomí, jak je civilizovaná společenská existence nad bezednou hlubinou chaosu ukotvena. Že visí na jemné, křehké pavučině abstraktních idejí a hodnot - idejí, které se vytvářely po stovky a tisíce let. Pomalu splétaly síť obecných hodnot. Tabu, díky kterým lidé byli schopni nezabíjet se na potkání a tedy žít ve společenství, přispěla významně ke schopnosti důvěřovat a spolupracovat za účelem dposažení vyšších cílů. Již po několik generací pracují „velikáni" našeho světa (systematicky?) na tom, aby pojmy jako je morálka, pravda, svoboda i kultura a umění ztratily svůj obsah. Kdo si je dnes schopen uvědomit, že vyprázdnění pojmu „morálka" v důsledku znamená ztrátu schopnosti společenské spolupráce a tedy i např. konec a smrt vědy?

Před téměř čtyřmi desítkami let jsem jako pacienta vyšetřoval jednoho starého pána, porevolučního ruského emigranta. Četl jsem v té době knihu jednoho ze zakladatelů sociologie jako vědy Pitirima Sorokina „Krize našeho věku". Navázal jsem se starým pánem na téma této knihy řeč. Co mi tehdy ten vzdělaný člověk řekl, jsem nezapomněl. Řekl mi „naše doba je dobou úpadku tvořivosti, ducha a víry". Sorokin například popsal, jak se stav lidského ducha obráží v architektuře té které doby. Jděte do muzeí, do katedrál, hradů, zámků. Podívejte se, co lidé dokázali rukama udělat. Myšlení je vždy v těsné spojitosti s prací rukou - ruce dávají korekci myšlení. Ve středověku, který je dnes masově považován za dobu úpadku a „temna", byli lidé v základních věcech a pojetí života mnohem vzdělanější a na vyšší úrovni, než jsme my a naše doba - a to už vůbec nehovořím o tom, jak vysoké mínění dnes o sobě máme. Tehdy většina znala jen jednu knihu, zato ji znali velmi dobře. Tou byla Bible - souhrn základních zkušeností a moudrostí. Bibli znali i na nejmenší vsi. Žili podle ní a byli schopni o ní diskutovat a často ji i vykládat.

Nikdy jsem za komunistů nebyl „volit". Jako děcko jsem mohl v našem městečku vidět, jací hlupáci a špatní lidé se stali elitou a jen oni mohli být „voleni". Řekl jsem si, že mne nemohou přinutit, abych svou účastí ty hlupáky v jejich postavení potvrdil. Obyčejně jsem v čase „voleb" nabalil batoh a šel na hory. Po „změně" režimu v devadesátém roce mi nikdo nemohl předhazovat, že jsem jim odevzdal svůj hlas. Z celého období, kterému se dnes říká komunismus, mám zkušenost: nikoho z těch, které jsem viděl dělat kariéru, jsem si nemohl vážit. Stejné platí pro šéfy, pod kterými jsem pracoval. Systém vyzdvihoval lidi slabé, použitelné - stále větší měrou šlo o vypočítavé lumpy. Systematicky naopak hubili lidi třeba i jen náznakem zásadové a morální, ze kterých nemohli udělat své nástroje.

Komunismus jsem chápal jako narušení a vytržení z přirozeného běhu života. Věděl jsem, že se tak dlouhodobě nedá a nesmí žít. Ten způsob zacházení s člověkem rozkládal a ničil civilizované normy lidského chování a jednání. Do politiky jsem v konci osmdesátých let šel přirozeně. Věděl jsem, že se to musí změnit. Dvacetiletí 1990 - 2010 je pro mne těžce sdělitelná zkušenost. Považuji ten čas za otevřenou ránu, nad kterou jsem si uvědomoval hloubku poškození celého společenského organizmu. Po chvilkové naději jsem místo uzdravování viděl, že toto fatální poškození je léčeno zaříkáváním: planými výzvami k lásce a pokoře, přičemž pro posluchače, ale hlavně pro zaříkávače neměly tyto pojmy vůbec žádný určitý obsah. Kolem sebe jsem pozoroval, jak se nákaza šíří.

„Sametoví lékaři" „nebyli jako oni", nepoužili skalpel, a tak se metastázy nádoru šířily do celého organismu. Patogenní původce, tedy morální rozklad podporovaný příkladem starých a nových „velikánů", se s narůstajícím pocitem oklamání všeobecně šířil. Uvnitř scény v tom člověk vězel jako v bahně.

Za „legálního" komunismu jsme se mohli utěšovat, že společnost je možno dělit na „my" a „oni". Za špatné věci mohli „oni". „My" jsme se mohli tvářit jako nevinní. Sametová technologie „revoluce" vyjevila tragickou zkušenost: postižen byl celý organismus. Bylo minimum lidí, kteří trvali na tom, že bez vyvození důsledků - potrestání konkrétních ĺidí odpovědných za to, co se stalo - naděje na skutečnou změnu a postupné uzdravování není. Roky jsem o těchto věcech ve sněmovně mluvil a argumentoval, že bez jasného signálu, že zločin a zneužití se budou v novém státě nekompromisně postihovat a trestat, nemá naše země budoucnost. Byl to pláč na špatném místě.

Během následujících let jsem pochopil, že postižení společenského ducha „duchovní kulturou" východního ruského komunismu je tak hluboké, že jednotliví lidé i společnost jako celek přestali rozlišovat a chápat, co který pojem skutečně znamená, jaký je jeho vnitřní obsah. Po čtyřech desítkách let jsem pochopil, co mi tehdy vzdělaný ruský emigrant řekl o středověku a jeho kultuře. O nezbytnosti korekce plodů ducha - pojmů - na základě skutečné reality. Hitler a nacismus měli i s jejich nebetyčnými zvěrstvy ještě „evropský" formát. Válka byla válkou, likvidace likvidací, životní prostor pro „vyšší rasu" se vytvářel pobitím „méněcenných". Obsah těchto pojmů zřetelně obrážel to, co se skutečně dělo. Také proto byli ti, kteří měli být pobiti a odstraněni, schopni se semknout, nacismus porazit a zakázat. Stalinismus navenek hlásal právo, svobodu a sociální spravedlnost pro proletariát. Miliony proletářů však zahynuly při otrocké práci v gulagu. Průvodním jevem kolektivizace zemědělství a likvidace kulaků jako třídy byl hladomor. Válka byla válkou Vlasteneckou a osvobozovací. Fakticky však šlo o podmanění mnoha národů střední a východní Evropy na více než čtyři desetiletí. Deportace „nepřátel lidu" a stěhování národů do střední Asie a na Sibiř bylo vydáváno za vítězství socialismu.

V naší zemi byla likvidace celých společenských vrstev - elit „spravedlivým trestem" pro nepřátele socialismu a pracujícího lidu. Půl století trvající zdokonalená záměrná eliminace lidí schopných racionálně myslet a trvat na poznané pravdě, lidí schopných rozlišovat co je morální a podle toho jednat, byla výchovou socialistického člověka. Sametová revoluce byla ve své nejhlubší podstatě „vítězstvím" socialistického člověka nad realitou. Vítězstvím „socialistického východního ducha" nad vnitřní pravdou věcí a skutečným společenským stavem. Sametová technologie „revoluce" byla dalším stupněm degradace pojmového systému, v němž se obráží, jak „souzní" realita světa s umělou fikcí.

Líbivé heslo sametové revoluce „svoboda a lidská práva" bylo pouhou fikcí. Ani slova o souvislosti svobody a odpovědnosti. Ani slova o souvislosti práv s povinnostmi. Zvláště, když té fiktivní revoluci předcházelo půl století nesvobody a diktatury zločinecké spodiny. Bylo přirozené, že se „svoboda" v této souvislosti, „svoboda" takto chápaná stala „svobodnou libovůlí" k jakémukoli zneužití a zločinu pro ty, kdo ten způsob „revoluce" organizovali. Listina „práv a svobod" byla pak ve stejné souvislosti přijímána proto, aby se žádnému z těch, kdo zločinný způsob sametové inovace komunismu realizovali a na něm parazitovali, nemohlo nic stát. Byl jsem na přelomu roku 1990 - 1991 u projednávání „Listiny" v České národní radě a řekl to. Marně.

Způsob „politické plurality" nezpochybnitelně obráží i technologie utvoření „politických stran" v samém začátku sametu. U vzniku všech „stran", které se na počátku dostaly do parlamentu, byli lidé zaúkolovaní mocenskou skupinou, která sametovou modernizaci komunismu organizovala. Tento způsob trvá dodnes. Najděte si, kdo z vedení stran byl zaregistrovaným spolupracovníkem Státní bezpečnosti. První ministr vnitra Sacher stáhl záznamy, které si vedla Státní bezpečnost na lidi, kteří se dostali do vysoké politiky, do fondu „Z". Doposud tyto záznamy nebyly zveřejněny. Jistě by mnohé doplnily a vysvětlily. Můj svazek je také mezi nimi, byl bych na něj i zvědav.

Jedinečnou ukázkou „východního" způsobu technologie politiky byla privatizace. Slogan nejvyššího privatizátora Václava Klause zněl „nejlepším vlastníkem je soukromý vlastník, vše musí být zprivatizováno". Záměrně se nenastavila jasná, kontrolovatelná pravidla, nevpustili se zpět domů emigranti, neupřednostnila se restituce. Stejné platí pro vymahatelnost přestupků a zneužití. Slogan o odpovědnosti soukromého vlastníka byl postaven na hlavu zejména samotným průběhem a výsledkem privatizačního procesu. Většina „privatizovaného" majetku byla směrována do rukou subjektů, kde skutečný vlastník nebyl a není znám dodnes. Stejnou „východní" pravdu hlásal ministr zemědělství Josef Lux sloganem „co bylo ukradeno, musí být vráceno". Ve skutečnosti ve svém resortu nastavil pravidla a technologii procesu restitucí tak, aby všechny výhody měli zloději, zlatokopové a bývalá nomenklatura kolchozů. Ve skutečnosti nastavil proces definitivního okradení původních vlastníků.

Není lepšího jasnějšího důkazu o dialektice „východního odpovědného dobrého hospodaření" se svěřeným majetkem, než již dvacet let trvající způsob „podnikání" se státními lesy. Státní podnik - tedy ti zloději, kteří tu fiktivní státní instituci ovládají - „hospodaří" s lesem pro sebe a dělají to ideálním způsobem. Firma, které ten les nepatří, kupuje dřevo tak, že si sama stromy poráží, měří množství a udává kvalitu dřeva. Státní podnik, jehož lesy pokrývají více než šestinu území státu, již dvacet let udává průměrný roční zisk kolem tří set milionů korun. Za dobu „ideálního hospodaření" se ze státního lesa vykradlo až na sto miliard korun. Všem, kdo se na tomto ideálním byznysu podílejí, se to ohromně líbí. Pokud jsem měl možnost vidět, tak žádnému z humanistů, co nám „vybojovali svobodu", nevadilo, že jenom tato z lesů vykradená částka tvoří téměř desetinu dnešního více než bilionového státního dluhu. Skutečnost, že dnešním ředitelem Státních lesů je člověk, který se podílel na budování „Babišova impéria", ja příznačná.

Uvedl jsem příklad jednoho odvětví. V ostatních odvětvích se odehrálo prakticky totéž, fungují na obdobných principech. Tak bylo nastaveno „podnikatelské" prostředí a principy jeho fungování v celé zemi. Kdo se nepřizpůsobil, z kola vypadl, nebo jej to brzy čeká. Elitou země - nejen podnikatelskou, ale i mediální či úřednickou - se stali lidé, kteří nastavená pravidla postkomunistického pojmosloví i praxe akceptovali.

Formálně se po roce 1989 v naší zemi povolila existence politických stran. Současně jsme podle „východního pojmosloví" nebyli jako oni, zločinecká strana, která po čtyřicet let rozhodovala o všem, nebyla zakázána. Pevně ukotvená mafiánská struktura, která za těch čtyřicet let prorostla celou společností, zůstala intaktní. Měli své lidi, vzájemně provázané zločiny, službami a protislužbami, prostě všude. Nehrozilo jim nic a alternativa - tedy změnit své hodnoty a jednání, přejít „na druhou stranu" - byla směšná, protože tím se nedalo nic získat. Vždyť rámec hry i nevěrohodnost „revolucionářů" dobře znali. Peníze a zdroje na politiku a na ovládnutí médií měli jenom oni. Privatizace proběhla podle jejich scénáře, restituce ovlivnili tak, aby nemohly ohrozit jejich cíle. V průběhu devadesátých let svůj pluralitní postkomunistický systém stabilizovali. Po veřejné scéně se pohybují virtuální loutkové soubory, které v parlamentu i na veřejnosti předvádějí fiktivní taneční kreace. Subjekty prezentující se coby politické strany nejsou autentickými stranami, nejsou subjektem politiky. Rozhoduje se jinde, jejich principály vybírá a instaluje někdo jiný, ne členstvo strany. Komunističtí aparátčíci a jejich následovníci - postkomunističtí mocenští mafiáni - vytvořili „ideální" mocenský systém. Na veřejné „pluralitní" scéně se pohybují loutky, které o ničem nerozhodují, avšak leží na nich, a to ne již fiktivně ale opravdově, odpovědnost. Skuteční aktéři a tvůrci politické hry jsou v pozadí, nikdo kromě zasvěcenců je nezná.

Považuji to, co se v devadesátých letech v naší zemi odehrálo a stalo, za nejméně takový zločin a vlastizradu, jako byl Únor 1948, kterým to všechno začalo. V devadesátých letech jsme měli šanci začít obnovovat zdravé základy společnosti a státu. Měli jsme mít zkušenost, co komunismus je a co tedy můžeme čekat. Morální spodina, kterou komunismus zplodil, použila demokratickou terminologii a pojmosloví a zneužila téměř vše. Většina, které se to týká, již dvacet let mlčí a „nerozumí". I na ni tedy budou muset dopadnout následky - dříve k nutnému porozumění, žel Bohu, patrně nemá šanci dojít.

„Elita" postkomunistického státu je si velmi dobře vědoma, čemu za své postavení a majetky vděčí. Dobře vědí, jaké hanebnosti se dopustili. Budou hrát fiktivní hru na právo, spravedlnost, pořádek a morálku. Vše půjde do vytracena a společnost se bude dále rozkládat. Byl jsem v politice téměř celá devadesátá léta. Vděčím tomu za příležitost nahlédnout dovnitř scény, která se u nás nazývá politikou. Viděl jsem bídu toho, co a jak se dělo. Naše země nemá odpovědnou elitu. Na počátku vyplavil fenomén změny a naděje na scénu pár osobností. Čas ukázal, že i těmto pár lidem chyběla pevnost, kterou mohou mít, když vyrostou a jejich život je utvářen ve společnosti nezpochybnitelných hodnot. Viděl jsem, jak se v druhé polovině devadesátých let i těch pár osobností rozpadalo a nechalo se zpochybnit.

Pokouším se ještě s několika lidmi udržet značku „Konzervativní strana". I u nás jsou až příliš často k vidění bouře ve sklenici vody či žabomyší spory, které se mnohdy vedou prakticky o nic, neboť diskutovanou věc nemáme šanci ovlivnit. Za deset roků se nám však zatím nepodařilo získat dostatek věrohodných lidí. Problém spočívá i v tom, že vyberete-li deset lidí, bude mezi nimi spolehlivě někdo, kdo vás záměrně přichází pacifikovat. Tak postkomunistická pluralitní politika funguje. Na to, že je v nějaké dohledné době možný pozitivní vývoj postupným zlepšováním, už nevěřím. Zašli jsme příliš daleko.

 

V Třeštici 6. května 2010

Čestmír Hofhanzl

kandidát Konzervativní strany č.1. v kraji Vysočina

www.konzervativnistrana.cz

 

Dejte minulé Sněmovně známku, kterou si zaslouží: volte 5.