PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

23.05.2008

Autor: Čestmír Hofhanzl

Virtuální tance církevních restitucí

Jak se v tradici evropských pohádek a pověstí síly zla děsily symbolu kříže, tak se dnes dědicové mocenského komunismu obávají materiální nezávislosti církve na jejich státu.


Tradice evropské tolerance, svobody a zvídavosti lidského ducha má své počátky v instituci proroků staré Judeie a v na ni navazujícím křesťanství. Největším plodem židovsko-antické civilisace bylo Ježíšovo poselství, že „všichni lidé jsou si před Bohem rovni a u posledního soudu bude Bůh soudit všechny jejich činy". Od tohoto základního poselství a principu vedla stoletími cesta k osvobození lidského ducha. Víra a strach z Božího soudu udržovala člověka i jeho společnost v míře, bránila excesům zla.

Jedinečným fenoménem Západní křeťanské větvě po oddělení Východní - Byzantské větve křesťanství, byla její nezávislost na světské moci. Západní papežství bylo nejen institucí duchovní, ale zůstalo částečně i mocí světskou - zejména s funkcí kontrolní. Papež měl i své vojsko a dokázal tak uhájit svou tolikrát napadanou nezávislost na moci světské. Svou nezávislost si Západní církev dokázala uhájit přes všechny konflikty a vnitřní krize jdoucí napříč stoletími. Církev, její biskupové a kněží se (až na výjimky) nestali sluhy vládnoucích panovníků. Spory a herese uvnitř Západní církve se ve své většině týkaly principů věrouky.

Východní - Byzantská větev si nikdy takové postavení nevydobyla, patriarchové byli podřízenými „úředníky" světských vládců, sloužili jim i v duchovní oblasti. Spory a herese uvnitř Byzanstké křesťanské větve se tak odvíjely od vnějších forem a symbolů náboženského obřadu.

Základy evropské civilizace jsou ukotveny v křesťanství, to vytvořilo prostor pro rozvoj vynalézavosti lidského ducha a evropského pojetí hodnot. I po ztrátě víry a náboženského pojímání světa zůstalo křesťanství a církev garantem dodržování morálních hodnot a jim odpovídajícího jednání v životě.

Jak odcházel a víra a strach z Božího soudu, otevřela se cesta k největšímu zlu - člověk zbožštil sám sebe. V evropské civilizaci to znamenalo cestu k totalitním ideologiím a totalitně organizovaným státům. Minulé století s německým fašismem, z Evropy do Ruska exportovanou mocenskou technologií komunismu, prokázalo neschopnost člověka udržet sama sebe v míře. Obě tyto totalitní ideologie a jejich vládci za svého největšího nepřítele považovali křesťanství a křesťanské nábořenství.

Komunismus spolu s fašismem, jak jsme je půl století zažili na vlastní kůži i duších, těžce poškodil hodnotový systém a pojímání světa nás všech. Poškodil i duše většiny sluhů Božích, kteří se v době komunismu věnovali kněžské službě. I mezi nimi církevní tajemníci a Státní bezpečnost vykonali svou práci zla.

Mé celoživostní přesvědčení a neschopnost dědiců komunismu v prvých sametových devadesátých létech ovládnout a kontrolovat vše a všechny mi dali příležitost doestat se do parlamentu. Z přímého pohledu a zkušenosti jsem mohl vidět a poznat technologii „postkomunistického parlamentarismu a demokracie".

Ti, kdo od počátku devadesátých let rozhodovali o směrování „demokraticky sametové politiky", nikdy neměli v úmyslu vydat církvi majetek, který by vydělával, nesl zisk a dal tak námoženskému a kulturnímu společenství k ní patřícímu skutečnou nezávislost na státu.

Připomínám - při „sametové" technologii revoluce měli ekonomické zproje, které mohli vložit do ovládnutí médií a politiky, pouze ti, kdo zemi vládli před rokem 1989. Oni též drželi klíčová místa státní správy, policie, bankovnictví i soudnictví. Zásadní politické i ekonomické kroky rozhodovali lidé, kteří se po veřejné scéně nepohybovali a nebyli známí. V každé parlamentní „politické straně" měli své klíčové figury, za kterými byla finanční podpora a měli přístup do médií.

Církvím byl bez větších problémů vydán majetek, nemovitosti a kostely ve zdevastovaném stavu. Nemovitosti, které potřebovaly opravy a péči. Bez vlastních zdrojů se církev stala jen správcem, který bude závislý na „dobročinnosti" postkomunistického státu.

Smyslem a cílem komunistické privatisace bylo převést strategický majetek státu do společnosti, které ovládali, jejichž skutečný vlastník většinou není znám a nebou jsou to „bílí koně". Posloužila k tomu kuponová privatizace, neexistence a nevymahatelnsto potřebných zákonů. Proto nešlo v kriticky významném období privatisovat banky - do rukou zahraničních vlastníků, které neovládali. I proto dodnes České státní lesy ovládá někdo jiný než stát a zisky ze státních lesů jdou jinam než do pokladny státu. I proto jsou většinovým způsobem hospodaření na zemědělské půdě nástupnické subjekty bývalých kolchozů, které mají nejasnou vlastnickou strukturu.

Vydání lesů a zemědělské půdy církvi by vznikl poměrně velký hospodářský subjekt, který by neovládali a který by nastavoval srovnání s „hospodařením" jejich postkomunistických „privatisovaných" společností. Tak jak to dnes již dělají v lesním hospodářství lesy patřící městům, obcím a šlechtické majetky.

Osm let jsem byl členem zemědělského výboru České národní rady a poslanecké sněmovny, do podrobností jsem mohl pozorovat průběh a směrování zemědělských restitucí, způsob a záměr „privatisace" zpracovatelských podniků i blokování jejich návaznosti na prvovýrobce. Jedinečným modelem záměrů komunistické privatisace byla „jejich reforma" lesního hospodářství.

Dlouholetý lidovecký předseda a ministr zemědělství Josef Lux okázale vyhlašoval, že „vše co bylo ukradeno musí být vráceno". Ve skutečnosti on byl garantem pokračování kolchozního hospodáření a připravil půdu pro své následovníky - Fencla, Palase, Zgarbu, Mládka i Gandaloviče. Zvláště „nepěkně" se on i jeho poslanci zachovali při prosazování i projednávání církevních restitucí. Na veřejnosti i v médiích vyhlašoval maximální požadavky vydání bývalého církevního majetku. Při projednávání ve sněmovně mlčeli jako ryby. V polovici devadesátých let jsem se pokoušel několika pracovníkům hospodářské správy Pražského arcibiskupství vysvětlit hru, která se s nimi hraje a nabízel pomoc. Neprojevili zájem, důvěřovali Josefu Luxovi.

Technologie podávání zákonů, jejichž schválení v účinné formě „kormidelníci" v žádném případě nechtějí dopustit, je v zásadě taková: Vláda podá vládní návrh, který má některá znění, jež lze zpochybnit a napadout. To provede buď opozice, nebo i někdo z vládních poslanců. Pak někdo z poslanců, či skupina, předloží kompromisní návrh - ten odpovídá tomu, co „kormidelníci" byli ochotni připustit. Nebo je postup opačný - poslanecká skupina předloží svůj návrh, který je záměrně maximalistický a vláda se nabídne předložit návrh „komromisní", který opět odpovídá tomu, co si „řídící orgány" přály.

V současné době předložený nývrh zákona „vyrovnání se" s církvemi je záměrně špatný a napadnutelný. Postupné splácení „dluhu státu" by na dlouhá léta závislost církve na státu neodstranilo - vždyť každá nová vláda by mohla tento závazek kdykoli zrušit. Mimo to čísla desítek a stovek miliard vyvolávají u „lidu", který nemá žádný pojem o tom o co se hraje, v Čechách přirozenou závist a averzi. Vláda, která by měla skutečný poctivý zájem o vyrovníná se s církvemi by předložila jednoduchý návrh zákona, který by církvím vydal lesy a půdu - tedy majetek, který nese zisk a udělal by církev ve značné míře nezávislou na „dobročinnosti" státu. Zároveň by funčně a užitečně propojil organismus církve s praktickým životem.

Všichni ti hlasatelé duchovního naplnění, odevzdání se „duchovnímu úkolu", kteří hlásají, že církev nemá mít majetek, někdy z hlouposti, ale častěji záměrně lžou. Jsou to právě „hybatelé" státu, v dnešní době a politicko-společenském klimatu ovládající scénu, kteří potřebují církev závislou, kdykoli zastrašitelnou, bezrannou. Proto se snaží jí i celé společnosti „vysvětlit", že se má oddat pouze tomu „duchovnímu úkolu" a že jen ten jí přísluší. Ve skutečnosti jim jde o udržení možnosti kdykoli mocensky vyřadit sebemenší autentickou a hlouběji založenou odchylku od jejich způsobu ovládání státu a společnosti. Materiální závislotí církve na jejich státu se tak dědicové komunismu chystají „tvůrčím způsobem" rozvinout a pokud možno dokončit dílo svých přechůdců.

Poznal jsem Vlastimila Tlusného dost zblízka. Dobře ví, co dělá - pozná, v čem je problém. Jeho jednání v kauze návrhu zákona vyrovnání se s církvemi považuji za politicky účelové a intelektuálně nečestné.

 

V Třeštici, 22. května 2008

 

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz