PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

04.02.2011

Autor: Jan Kubalčík

Uhrančivý pokrok

Druhá polemika s Karlem Hvížďalou


Pan Karel Hvížďala (dále jen Autor) svým textem „Václav Klaus - nepřítel moderní Evropy (II.)" (Neviditelný pes, 4. února 2011) odpovídá na moji kritiku „Jedna a jedna jsou dvě - i když to řekne Klaus". Dovolím si v diskusi pokračovat.

Předně Autor blíže specifikuje, co pod pojmem „moderní Evropa" myslí. Tedy má jít o Evropu kontinentální, sjednocující se a demokratickou, tedy (Autor patrně míní v důsledku toho) křesťansko-sociální stát, jehož strany (myšleno patrně křesťansko-sociálního zaměření) mají většinu v Evropském parlamentu. Dále autor uvádí, že to byli pravicoví křesťanští demokratičtí politici (Adenauer, Monnet), kdo u zrodu oné „moderní Evropy" stáli. Zde bych si dovolil poznamenat, že tento argument neříká nic o tom, zda se dnešní vývoj stále myšlenkami těchto politiků inspiruje. Autor je patrně přesvědčen, že ano (jinak by si je přeci nezval na pomoc v debatě o dnešku). Jak však potom vysvětlit, že jsou to právě evropské elity, které nejvíce propagují další úprk vpřed v integračním závodě (s kým vlastně?), kdo se tak vehementně snaží od křesťanských základů Evropy důsledně odstřihnout. Příkladů by se našla celá řada, od odmítnutí příslušných pasáží v ústavním dokumentu, přes osud pana Buttiglioneho a ostudný přístup ke křížům v italských školách, až po „opomenutí" právě křesťanských svátků ve vydaném kalendáři (to je sice lapálie, leč obávám se, že příznačná). Přitakal by Adenauer takovému vývoji? Pochybuji. A pokud by tedy nepřitakal, jaký by byl v tomto bodě Autorův argument? O „věc vyššího morálního řádu" v dané době jistě mohlo jít... a jistě jde i dnes. Je však nezbytné si připomenout, že řada původně dobrých věcí může být pokažena prostě tím, že se přeženou. Ztráta citu pro míru je v pozadí mnoha špatností. Nemusíme se hned věnovat otázkám antidiskriminačních směrnic. Když ale Adenauer s Monnetem kladli pod jednu evropskou střechu uhlí a ocel, neležel jim na srdci zejména volný obchod (to konec konců Autor sám přiznává, když cituje výrok J. Rupnika)? Co by asi dnes řekli na společnou zemědělskou politiku, která navíc svými důsledky (když tedy jde o „věc vyššího morálního řádu") prokazatelně a výrazně poškozuje zemědělce po celém světě, zejména v těch nejchudších oblastech?

Další, koho si Autor bere „na pomoc", je i mnou zmíněný W. Churchill. Prý byl první, kdo o sjednocené Evropě hovořil (nebyl... před ním to byl určitě hrabě s československým občanstvím, zakladatel Panevropské unie Coudenhove-Kalergi). Možná, že Churchill takto hovořil jako první těsně po válce... Podstatné však je, že tento velký konzervativec jednak nikdy nepovažoval „sjednocenou Evropu" za projekt dost dobrý na to, aby se jej zúčastnila jeho vlast. A i obecně konvergoval později ke stále kritičtějšímu pohledu (viz např. M. Thatcherová: Umění vládnout).

Čtu Autorovu básnickou metaforu a v její krasomluvnosti se mi nedaří nelézt ani ždibec argumentu. Vím, že následná pararela je extrémně vyhrocená, ale chci, aby bylo zřejmé, o co mi jde. Jatka II. světové války přispěla k hluboké reflexi (mmj.) evropských antisemitských postojů. Máme proto tento válečný konflikt chválit jako takový? A co se otců zakladatelů Spojených států týká - to byli mužové v první řadě velmi praktičtí. I když se odvolávali na fancouzské filosofy, v realitě je zpracovali v rámci britské tradice a tedy zcela odlišně než Jakobíni. Konečně stačí nahlédnout do Listů Federalistů, popř. do Demokracie v Americe (od francouzského autora Alexise de Tocquevilla). Navíc, sloužil-li někdo z francouzů coby inspirace mužům Nového světa, nebyli to vůdci revoluce ani ti, kterými se tito vůdci filosoficky inspirovali, ale na prvním místě Charles L. Montesquieu. K této Autorově pasáži však přináleží ještě jedna podstatná otázka: opravdu se myšlenka svrchovanosti jedince zrodila v krvi pod guillotinami? Jak by asi na tento názor reagovali ti, kterým bylo dáno slyšet její pohyb nad svým krkem? Není to prostě jen mýtus „moderní Evropy"? Té „moderní Evropy", která zkrátka nechce vidět, že tato svrchovanost je plodem křesťanství? A nespočívá ona „modernost" právě v této slepotě?

Autor přitvrzuje a obhajuje koncept „sociálních práv". A opět se tváří, jako by jeho názor byl kanonický. Zeptal bych se: proč tolik dogmatismu? Konzervativci legitimně namítají, že žádná sociální práva neexistují, neboť za každým takovým „právem" se skrývá povinnost někoho jiného (často státu, tedy nás všech). Právo na práci? Pěkné... ale to mi ji tedy někdo jiný musí poskytnout! Jaký rozdíl od třeba práva na shromažďování, kdy po ostatních (včetně státu) chci pouze to, aby nedělali nic a nechali mě se shromažďovat. Navíc, pokud má tedy jít o „věc vyššího morálního řádu", pak je na místě připomenout, že takovým zaopatřovacím pokrokem jsou lidé morálně korumpováni. Abychom totiž jako společnost mohli prostřednictvím státu platit štědrý sociální systém, musíme se prvně dohodnout na pěkně vysokém zdanění. Ledaskdo by se rád zachoval jako ctný člověk a dal ze svého almužnu potřebnému. Ale jak má být takto ctný, když mu stát v kapse žádné peníze na charitu nenechá? Mohlo by se říct, že už jsme tedy každý na potřebné dal právě prostřednictvím zmíněných daní - ale vynuceně a v tom to vězí... dobrý skutek je jen tehdy dobrý, když není vynucen, když je vykonán dobrovolně.

Sociální spravedlnost je tak předmětem neustálého politického vyjednávání zejména mezi různými křídly levice, kdy jedno je více rozhazovačné a druhé o něco málo odpovědnější. A protože dnes v „moderní Evropě" tento levicový diskurs jednoznačně převažuje, může Autor s přehledem tvrdit, že „o tom" prostě moderní demokracie jsou. Ale lidé jsou různí, různě nadaní, různě vychovaní... a mají-li svobodu tuto svoji různost uplatňovat, budou dosahovat různých výsledků. Je to „sociálně nespravedlivé"? Pak však, chceme-li to napravit, musíme zrušit svobodu.

Autor se v závěru nechává unést nutností pokroku. Od feudalismu ke kapitalismu, od kapitalismu k „moderní Evropě". Jak fascinující - jak deterministické. Je posun a změna v čase nutně vždy změnou k lepšímu? Určitě nejsme ve slepé uličce? Nebyla také „nová Evropa" Hitlera nepřítelem té „staré Evropy"? A neztrácí se v tom někde ten jedinec, jehož svrchovanost byla údajně nalezena v potocích krve Velké francouzské revoluce? Na jednom se však s Autorem shodnu: na starosti o osud naší civilisace. Bojím se, že zhyne na „sociální práva".