PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

18.04.2011

Autor: Jan Friedlaender

Týdenní ohlédnutí

15. týden 2011


Domácí politický život byl i nadále zaměřen téměř výlučně na krizi ve vládní koalici. Uplynulý týden řešení nepřinesl, nanejvýš se zdá, že se přiblížil okamžik, kdy se koalice buď rozpadne nebo najde řešení, které pak nepřežije několik následujících dnů či týdnů. Není možné rekapitulovat na tomto formátu všechny dílčí děje tohoto procesu rozpadu; lze se jen zamyslet nad příčinami a hrozícími následky. Po loňských parlamentních volbách jsme propadli iluzi, že jsme zvolili solidní proreformní většinu. Ta však začala brát za své hned několik týdnů poté, kdy průzkumy ukázaly, že „voliči jsou pro reformy, ale ne pro takové, s jakými přichází vláda". Toho se chytla strana s největším poklesem preferencí (VV) a začala nahlodávat uzavřené koaliční dohody. Vzniklé politické pnutí se pak zkombinovalo s ryze ekonomickými zájmy jednotlivých aktérů a často i jejich potřebou nepřipustit odhalení jejich korupčního jednání v současnosti i v minulosti a zamezení obdobné činnosti v budoucnu. Tento postup přeměny stran ze subjektů politických na podnikatelské vedl nutně k dramatickému poklesu důvěry občanů k politikům a zejména ovšem těm, kteří jsou součástí vládní koalice. Drtivému volebnímu vítězství levice, ať již v předčasných či řádných volbách, lze již sotva zabránit. Vítězství sil, které denně manifestují svou naprostou bezohlednost ke stavu ekonomiky a zejména veřejných financí, bude mít ovšem pro celou zemi fatální důsledky. To nás ovšem nutí upozornit na ne příliš zdůrazňovaný fakt, že demokracie vyžaduje určitá minima v informovanosti, angažovanosti a morálních standardech rozhodující většiny občanů; jinak ztrácí převážnou část svého smyslu.

Uplynulý týden však nepřinesl ve věcech koaličních rozporů jen další sérii podrazů a pikantérii, nýbrž i mrazivý závan z Hradu. Odmítá-li prezident vyhovět návrhům premiéra na změny ve vládě či klade-li si pro to podmínky, dopouští se tím protiústavního jednání a Senát by měl tudíž začít jednat. Zatím jsme však neslyšeli či nečetli ani hlásku. Takto by Česko přestalo být právním státem a tím i státem demokratickým, protože sebedemokratičtější přijímání Ústavy i dalších norem přestává mít smysl ve chvíli, kdy se jimi život společnosti přestane řídit.

Ve věcech zahraničních stále budí největší pozornost situace v Libyi. Neštěstím je tu především i neujasněnost jejího řešení, která částečně vyplývá i z mlhavosti povědomí o identitě těch, kteří povstali proti diktátorovi. Určitou naději v nás může vzbudit nedávné prohlášení prezidentů USA a Francie a předsedy britské vlády o nutnosti odchodu Kaddáfího od moci. Je třeba doufat, že k tomu podniknou vše, co je nezbytné. Ale obzvláště nyní, pár týdnů poté, co jsme vzpomínali nedožitých stých narozenin Ronalda Reagana, musíme litovat, že na rozdíl od jeho zahraniční politiky se nynější politika USA stala méně rozhodnou a těžko předvídatelnou.

Situace v Libyi však jistým způsobem ohrožuje i Evropu. Proud uprchlíků a schengenská víza, která jim Italové udělili, vedou k volání po zrušení schengenského systému volného pohybu. Bylo by to tragické vítězství nacionalismu a suverénismu. Nejde jen o čas strávený na hraničních přechodech. Ta dosavadní možnost překračovat hranice všude, kde není soukromý pozemek či národní park s omezením pohybu, vytváří nutně pocit společného evropského domova a vede k vytváření evropského politického národa. Evropané by měli pochopit, že uprchlíky měly přebírat ne italské, nýbrž evropské orgány. A měli by se urychleně snažit Evropu v tomto smyslu přebudovat.

Také jsme se v tomto týdnu dověděli, že Evropa bude zachraňovat Portugalsko. Solidarita je nyní zřejmě nezbytná, k tomu všemu však nemuselo dojít, kdyby byla společná měna zaváděna důsledně, tedy společně s potřebnou integrací ekonomiky a financí a také s důsledným vymáháním ekonomické disciplíny členských zemí.

Víkendové dny přivedly do záhřebských ulic tisíce lidí protestujících proti potrestání generála Gotoviny za válečné zločiny z devadesátých let. Je to všude stejné - v Chorvatsku, v Srbsku a dokonce i v Dobroníně. MY nikdy nefaulujeme a nikdy nejsme v ofsajdu. A přece, všechny tyhle hrůzy mohou pominout teprve když si uvědomíme, že universální pravda a právo (nechceme-li užít slova Bůh) musí mít přednost před fanděním našincům, a to i těm, kteří se dopouštějí těch nejhorších faulů.

Doslova v posledních hodinách referenčního týdne mě potkala soukromá dvojudálost, o níž bych se rád pro její jasný politický aspekt zmínil. Jednak jsem konečně vypátral na webu seznam pravdoláskařů pana Bartoše, jednak shlédl Havlův film Odcházení. Bartošův proskripční seznam mi připomněl zlaté časy Árijského boje a Tribuny a také to, že jsem toho v životě udělal, napsal a řekl příliš málo na to, abych se ocitl v této vynikající společnosti. Film pak, zejména postava nového kancléře Vlastíka Kleina deroucího se k moci, je výborným zobrazením pozadí toho, co jsem popsal v prvních dvou odstavcích svého dnešního komentáře. Takže můžete pokračovat ve čtení zase od začátku.