Autor: Otto Jarolímek

Týdenní ohlédnutí

45. týden 2012

Nejvýznamnější světovou událostí uplynulého týdne byly jednoznačně prezidentské volby v USA. Vítězně z nich vyšel kandidát Demokratické strany B. Obama, který si tak o další čtyři roky prodloužil působení ve washingtonském Bílém domě. Tento výsledek znamená pokračování americké vládní politiky v duchu levicového liberalismu a další posilování sociálního státu. Představitelům americké konzervativní pravice tradičně soustředěným okolo Republikánské strany přinesly tyto prezidentské volby velké zklamání. Vybrali si velmi schopného kandidáta, který B. Obamu v předvolebních diskusích výrazně předčil. Vybrali si i relativně umírněného kandidáta, který mohl být přijatelný pro voliče z různých sociálních skupin. To vše se však ukázalo jako nedostačující. Volby rozhodla bizarní aliance liberálně orientovaných intelektuálů s barevnými voliči nejrůznějších odstínů dominující především ve velkoměstských aglomeracích východního i západního (kalifornského) pobřeží USA. Rozsáhlé oblasti mnoha států amerického Jihu a Středozápadu volily republikánského kandidáta, jednotlivé státy severoamerické federace však nejsou při této volební proceduře rovnocenné, rozhodující je jejich demografická síla. Americkým republikánům tak s odstupem mnoha desetiletí přineslo trpké ovoce jejich úsilí o dosažení maximální parity hlasů od jednotlivých voličů a o vytvoření silné unie omezující pravomoce států v ní sdružených. Platí totiž obecné pravidlo, které říká, že rovnoprávné zastoupení jednotlivých historicky vytvořených samosprávných celků bez ohledu na jejich demografickou sílu a přizpůsobení volebních obvodů těmto celkům prospívá spíše konzervativně orientovaným kandidátům a stranám, neboť poskytuje větší váhu hlasům voličů z venkovských oblastí, kteří mají obvykle ke konzervativismu blíže než obyvatelé kosmopolitních velkoměstských aglomerací.

Prezidentské volby byly důležitým tematem i na naší domácí politické sceně. V ČR jsme sice v uplynulém týdnu ještě nevolili, významnou událostí však byla registrace kandidátů, kteří splnili zákonem stanovené podmínky. Zde je vhodné připomenout, že tyto podmínky nebyly příliš chytře vymyšleny. Shánění a zpracovávání desítek tisíc petičních podpisů je úmornou, ponižující a poněkud drahou procedurou zaměstnávající zbytečnou prací nejen aktivisty jednotlivých kandidátů ale i státní aparát (kontrola a prověřování údajů na petičních arších). Seznam jedenácti zaregistrovaných prezidentských kandidátů vyvolává značné rozpaky. Tři z nich (včetně těch nejpreferovanějších) byli členy totalitní KSČ. Osobnostem typu V. Franze a T. Okamury nelze upírat vzdělání a široký všeobecný rozhled (V. Franz) či manažerské schopnosti (T. Okamura), těžko však mohou ztělesňovat ideu vrcholného představitele českého státu. Česká konzervativní pravice jednotícího kandidáta nenašla. Není jím kontroverzní J. Bobošíková, kterou část českých konzervativců bytostně nesnáší a nemůže jím být ani poněkud nevýrazná a příliš eurofilní Z. Roithová, od níž nelze očekávat důraznou obranu českých národních zájmů. Na tuto kartu naopak vsadil kandidát vládní ODS P. Sobotka, který se voličům snaží vštípit přesvědčení, že právě on by byl tím nejlepším pokračovatelem politické linie současného českého prezidenta. Ohlédneme-li se však za politickou minulostí P. Sobotky (podpora euroústavy i tzv. Lisabonské smlouvy,...), vzbuzuje toto jeho úsilí značnou nedůvěru. Je možné, že se pouze snaží zaplnit určitou mezeru na trhu politických nabídek jednotlivých uchazečů o prezidentské křeslo. Jednotícím prezidentským kandidátem české konzervativní pravice snad mohl být J. Karas. Ten však podmínky registrace nesplnil. Nenašel dostatek aktivistů schopných shromáždit potřebný počet petičních podpisů a ani jeho osobní aktivita směřovaná k dosažení vytčeného cíle nebyla dostačující.