PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

07.03.2011

Autor: Jan Friedlaender

Týdenní ohlédnutí

9. týden 2011


V zahraničí  zřejmě zůstává dominantním dějem pohyb v zemích severní Afriky a Blízkého východu, tedy v podstatné části arabského nebo také muslimského světa. Po začátku demonstrací v Tunisku nastal dominový efekt, který nejvíce zasáhl Egypt a Libyi, v níž je v těchto dnech situace nejdramatičtější. Přístup západního světa k těmto událostem je charakterizován dvojí nejistotou. Především není ani trochu jasné, jakým směrem se bude situace vyvíjet. Zdá se, že tento pohyb vznikl zcela spontánně, jako protestní hnutí, neinspirované žádnou zahraniční tajnou službou, ale ani žádnou domácí politickou organizací, a o to je jeho vyznění nejistější. Za druhé se zdá, že Západ nebyl na takovéto dění ani trochu připraven, že chybí jakákoli koncepce, z níž by vycházely reakce na možné varianty vývoje.

V tuto chvíli se zdá, že nejsilněji zaznívá mezi demonstranty požadavek na přeměnu autokratických režimů na demokratické. To vede k dvěma otázkám: je to reálné a pokud ano, co od toho lze očekávat? I já považuji demokracii za nejlepší (raději říkám s Churchillem „nejméně špatný") politický systém, leč dodávám, že to platí jen v případě, že dostatečná část obyvatelstva dané země je na takové vzdělanostní a mravní úrovni, která zabezpečí využití demokracie pro zdravý a udržitelný ekonomický i sociální rozvoj a politiku míru v regionu i ve světě. Vybojují-li tyto národy demokracii, což vzhledem k povaze islámu nebude vůbec snadné, budou s to dát svým zemím tuto orientaci? Nepřevládnou tendence ke zničení Izraele, podpora islámského terorismu a boj za světový kalifát? Nevím a obávám se, že pravděpodobnost takovéhoto výsledku, který by byl katastrofou pro svobodný svět, je alespoň v části těchto států vysoká. Přesto se domnívám, že Západu nezbývá nic jiného, než podpora demokratických sil a velice sofistikované napomáhání k dosažení takové jejich orientace, která povede k pokojnému soužití našich dvou světů. Podpora zkorumpovaných diktátorů by určitě vedla k jejich totálnímu odcizení a nepřátelství. Malá naděje je lepší než žádná. A moc by pomohlo, kdyby 27 evropských unijních politik vůči této oblasti, diktovaných odlišnými politickými a obchodními zájmy, bylo nahrazeno jednou jedinou.

Doma byla konečně vyhlášena údajně definitivní podoba důchodové reformy, která se v posledních hodinách týdne zdá být opět smetena ze stolu, a to nejen opozicí, která by k tomu neměla dost sil. Zdá se, že i některé koaliční strany mají snahu podkuřovat voličům, kteří nechápou nutnost reforem a s nimi nezbytně spojených úsporných opatření a kterých je podle všeho nemálo. Stále ohlupují voliče návrhy na nahrazení úspor fiktivními penězi, případně obíráním vysokopříjmových občanů (dá to tak pět miliard, některé to vyžene do ciziny, ale lid se bude radovat) a zvýšením firemních daní, které způsobí útěk kapitálu za hranice, pokles produkce včetně objemu vybraných daní a růst nezaměstnanosti. Masa voličů takovouto politiku podporuje a nechápe, že si pod sebou řeže větev. Ale to je nejtěžší obecný problém demokracie, který se jednou musí začít řešit, má-li demokracie a společnost přežít. Scestnými mi také připadají argumenty, že reforma nebyla dostatečně diskutována. Tisk, rozhlas, televize, ty byly úvah o reformě plné. Ale abychom byli spravedliví: v Blesku a Aha nic takového nebylo. Jenže v demokratickém státě k tomu nelze redakci nutit.

Další domácí událostí týdne bylo vyvrcholení diskuse o kandidatuře pana Bátory na funkci prvního náměstka ministra školství. Jde o člověka, který vedl krajskou kandidátku xenofobní Národní strany a který vedle řady výroků v tomto duchu jako přísedící soudce Obvodního soudu z Prahy 7 proslul rozsudky, u nichž by těžko prokazoval, že jejich diferenciace se nezakládá na rase obžalovaných. Na jeho obranu vystoupil prezident ČR a urážel přitom osoby, kterým se pan Bátora nezamlouval. Člověka, který se dostal do těsné blízkosti fašismu, bránil jakožto „konzervativce". Tady je třeba, aby se konzervativci ozvali. Ke komunistické a vůbec levičácké propagandě patří i prezentace konzervativců jako spojence fašistů nebo dokonce ztotožňování obou. A nepochybně bychom v dějinách našli i takové konzervativce, kteří jim to usnadňují. Konzervativci musí dát jasně najevo, že jakkoli lze mezi nimi a fašisty nalézt určitý průnik v averzi k některým antihodnotám postmoderny, jako jsou potraty či stejnopohlavní manželství, odmítají zcela zásadně jednopartajní systém, rasismus, xenofobii a podobné principy, na nichž se mnohé fašistické režimy zakládaly. Mám za to, že osoba s nimi sympatizující nemůže zastávat vysokou funkci v exekutivě demokratického státu, nemá-li být demokracie ohrožena.

Prezident na svou obranu řekl, že snad má právo na svůj názor. Občan V. K. je určitě má. Prezident demokratického státu nikoli, neboť jsou v rozporu s naším ústavním pořádkem zaručujícím rovnoprávnost všech občanů bez ohledu na jejich národnost, rasu a další okolnosti.