Autor: Vlastimil Podracký

Těžký život levicových apologetů

V deníku Právo 3.7.2010 napsal profesor Václav Bělohradský článek reflektující volby: Pět poučení z květnových voleb. Vybral jsem si tento článek, protože Bělohradského názory bývají jasně definovány a dá se s nimi polemizovat a také proto, že nás čekají podzimní volby a volební téma je zapotřebí neopustit. Bělohradský má obvykle mnoho ponaučení, která často dobře charakterizují skutečnost. Kritizovat a odhalovat skutečnosti ovšem mnoho neznamená. U levice se projevuje v posledních desítkách let zcela jasná ideová bezradnost, a tento článek není výjimkou. Pan profesor nevybočil ze svého levicového smýšlení, v rámci kterého věci analyzuje, bohužel, jako vždy, aniž by měl nějaký výstup, nějaké řešení.

Nejprve bych předeslal, že v postoji k řešení budoucnosti je možno obecně vysledovat dva různé přístupy: Jedním z nich je vývojový fatalismus, tedy vědomé odmítání cokoliv řešit a ponechávání vývoje samovolnosti. To se týká především liberálů, jak jsem o tom pojednal v článku: Těžké časy liberálů; totéž se týká i Sociální demokracie. Druhým přístupem je odhodlanost ekologické levice, v toto případě reprezentované teoretikem Bělohradským, vývoj ovlivňovat, tedy hlavně zabránit ničení biosféry planety. Jak už kdysi vyjádřil i profesor Keller, taktéž i Bělohradský potvrzuje svým postojem, že by rád viděl nějaký cílový stav (sociálně spravedlivou společnost ekologicky žijící), ale oba jsou natolik inteligentní, že tento cíl nechávají zamlžený a také se nezmiňují o metodě, jak jej dosáhnout. Po jejich emotivním projevu proti lidskému sobectví a ziskům kapitalistů, které ničí přírodu a člověka, má našinec pocit nedokončenosti a obvykle se mu dere na jazyk otázka: „Co tedy dělat? Jak to řešit?"

Bělohradský (dále jen Autor) v prvním poučení kritizuje prvorepublikového novináře F. Peroutku, že spoléhal (jako správný demokrat) na masy nazvané „neorganizované veřejné mínění". Autor zde odporuje : „nelze spoléhat na soudnost národa" a dokládá to mnoha selháními mas, třeba v r. 1946 volbou Komunistické strany a mnoha dalšími. Masy jsou zmanipulovatelné sdělovacími prostředky a různými mýty a tím jaksi „nesvéprávné".

To samozřejmě částečně skutečnosti odpovídá, ale názor je to dosti podivný a vlastně popírá možnosti demokracie. Kdo bude vládnout, když masy jsou hloupé a zvolí nevhodné lidi, třeba různé pravičáky jako letos v květnu? To má snad být lehké naznačení, že by měla být nějaká diktatura, která hloupým masám určovat vládu nedovolí? Přitom morální autority, které by lidi oslovily (třeba Schwarzenberg) Autor odmítá. Co vlastně chce?

Ve druhém zastavení u jarních voleb kritizuje akci mladých: „přemluv bábu." Vzniklo prý klišé - vše sociální je komunistické a tím špatné. Autor toto jednání zcela neadekvátně srovnává se štvaním proti osobnostem za druhé republiky. Je to prý „lůzovité" (od lůza - dav) jednání. Obdobně i komunistické kampaně v padesátých letech byly „lůzovité".

Srovnávat spontánní akci současných mladých s komunistickou demagogií a okrajovými dějinnými okamžiky je zcela mimo mísu. Tímto se opravdu Autor zahrabává ve svém levicovém nadšení více než by slušelo a emoce převažují nad věcností.

Do toho se promítají zprávy z Řecka prý podávané demagogicky. Autor zde vysvětluje, jak to v tom Řecku je, jak za to mohou banky a ne lidé. Samozřejmě, že nelze Autorovi odmítnout věrohodnost v jednotlivostech, nicméně krize v Řecku prostě je a řešit se musí, záporný příklad je nutné uvádět v zájmu pravdy. K té pravdě přece může Autor přispět svým vysvětlením. Proč o tom nepíše i jinde, třeba v Ekonomu nebo jiných časopisech, když tedy všechno tak dobře zná? Myslím si, že rozbory byly v časopisech dostatečně objektivní a kritické, nezaslouží si zařazení do oblasti „třídní propagandy". Nebo snad Autor nic řešit nechce, aby nepomáhal kapitalismu vymanit se z problémů? Je to snad správné a morální jen dokola obviňovat zlé bankéře a kapitalisty a nehledat řešení?

Třetí zastavení se zabývá „třídním bojem" proti chudým. Předvolební kampaň byla prý cílená demagogie proti chudým, zatímco za krizi mohou bohatí. Zde v této převrácené dialektice dějin se prý podařilo z chudých udělat nepřátele národa.

O třídním boji ještě promluvím, ale všimněme kdo zvítězil v těchto volbách: Zvítězili zodpovědní lidé, kteří nechtěli zadlužovat stát, nikoliv tedy nezodpovědná a sobecká lůza. F. Peroutka by se radoval. Většina voličů volila menší zlo před nesympatickým Paroubkem, který nedovedl nic jiného než urážet oponenty, naparovat se, arogantně žít na dluh a hrozit vysokými daněmi bohatým, aby odešli ze státu i s fabrikami a schopnými lidmi. Pokud bychom Paroubka přímo neobvinili jako sabotéra majícího za úkol státní bankrot a tím rozprodání posledního státního majetku zahraničním kapitalistům, můžeme jej považovat za jakýsi symbol prázdnoty, přesně zobrazující levici v jejím zúženém manévrovacím prostoru. Je vidět, že voliči bezperspektivní „třídní boj na dluh" převážně odmítli, tím prokázali svoji vyspělost a dokonce zodpovědnost za budoucnost; bohužel ne všichni. Pokud by Autor si tuto skutečnost připustil, jasně by si musel uvědomit prázdnotu toho, co obhajuje. Jenže jeho ideologické zaměření zůstává u marx-leninských pouček o dialektice a údivu, že se nenaplňují.

Tím samozřejmě nevychvaluji stávající českou pravici, hodnotím ji pouze jako menší zlo, hlavně kvůli větší zodpovědnosti za správu země, což je samozřejmé protože se jedná o apologety podnikatelů, kteří jsou se státem spojeni svými zájmy a nechtějí, aby zbankrotoval. To bylo typické chování ODS, která dělala mnohé zodpovědné kroky, třeba spoluúčast pacienta na platbách ve zdravotnictví, ale okamžitě je diskreditovala tím, že do toho promítla zájmy podnikatelských skupin, v tomto případě lékárníků.

Čtvrté zastavení jara podle Autora se týká špatně zacílené nespokojenosti. Špatná pravice byla vystřídána dobrou pravicí. Lidé jsou jasně pravicově zakotveni, hledají jen tu správnou pravicovou stranu, která nebude dělat neetické věci. Je to víra v „dobrý kapitalismus", což je ovšem pro levici obrovská rána. To poslední ovšem říkám já, nikoliv Autor. On tvrdí, že je to pomýlenost na základě propagandy opožděného antikomunismu a kasáním se: „my to zvládneme, my zbohatneme". Já bych to spíše považoval za zdravou sebedůvěru většiny lidí, hlavně mladých. Značná přízeň Johnově straně ukazuje, že občané mají dokonce důvěru ve své schopnosti řídit společnost pomocí různých mechanismů přímé demokracie. Vše naznačuje odhodlání. Tak se nechová lůza, naopak, lůza volila nezodpovědné sliby Sociální demokracie.

Časy se změnily, nežijeme v době bezvýchodné situace pracujících dělníků, kteří „nemohou nic ztratit než jen své okovy". Dnes pracovně schopný člověk v bezvýchodné situaci není, má možnost se nějak zařídit, a bojovat na barikádách nebude, protože ví, že levice mu práci nedá, spíše mu ji dá nějaký podnikatel, kterého ovšem levice zvyšováním daní může přivést ke krachu nebo znevýhodnit proti zahraniční konkurenci. Pracující je obvykle s podnikateli zajedno, daně platit nechce, chce aby domácí podnikatelé uspěli a do země přišel kapitál. Marx by nad takovým třídním bojem zaplakal. Dnes je marxismus záležitostí intelektuálů a teoretiků, kteří nepochopili dobu. S životní praxí nic společného nemá. „Třídní boj pracujících" neexistuje, leda se může levicová snaha napřít na „třídní boj nepracujících". Pracující jsou dnes spíše příznivci pravice a nepracující abonenty levice. Levice může získávat jen solidaritou, nikoliv ovšem pracujících vzájemně, jako dříve, ale k nepracujícím, což lze považovat za problematické a ne vždy dostatečně pracující třídu oslovující. Většina lidí kritizuje špatné přerozdělování a rozkrádání, kapitalisty nikdo kritizovat nebude. Stávkovat budou případně jen státní zaměstnanci, protože vědí, že zaměstnavatele tím nezničí.

A nakonec tu máme poslední páté zastavení jara. Je to zastavení v přírodě, která už není zcela zelená, ani moc nekvete a už skoro neplodí, pokud ano, potom jedovaté plody. Je to prý takový český autismus - absence smyslu pro podstatné souvislosti: Lidé se prostě zabývají spíše konkrétními a málo obecnými věcmi, nechápou souvislosti, prostě se zabývají zástupnými problémy a hlavní věci neřeší a mnohdy ani nechtějí slyšet. Autor zde hovoří o Azerbajdžánu, o ropné skvrně v Mexickém zálivu, o ničení přírody a lidí, kteří žijí v jakési ekologické vykořisťovatelské katastrofě. Konečně je zde něco, s čím lze věcně souhlasit, nikoliv ovšem ideologicky.

Páni Keller a Bělohradský a další levicoví teoretikové mají dnes vypracovanou teorii kapitalismu trochu jinak než kdysi Marx. Hlavní už není vykořisťování člověka člověkem, ale vykořisťování přírody člověkem. Podstatné je, že nepřítel zůstal shodný - kapitalismus. Proto apologetové tak snadno přešli od východiska marxistického k ekologickému, vůdčím pocitem je nenávist ke kapitalismu.

Vše probíhalo jinak než věštil Marx a vše také dnes jinak stojí. Staří marxisté chtěli co největší materiální pokrok, ten stál i nad lidskými životy, v jeho zájmu dokonce nahnali lidi pracovat do tajgy tak, že tam převážně zahynuli. Sen starých marxistů o materiálním ráji nesplnil komunistický režim, ale kapitalismus svojí vysokou produktivitou a technologickým pokrokem. Marxisté dříve chtěli materiální pokrok (který neuměli zorganizovat), dnes chtějí skromný život materiálně omezený, jak to vyžaduje jejich nové ekologické téma. Prostě marxistická proroctví se nenaplnila, vše se vyvíjelo opačně, kladný příklad marxistického režimu nevznikl nikde na světě, a dnes, pokud emoce někomu velí se stavět proti kapitalismu, je nutno znásilnit ekologii.

Přesto ekologové, včetně levicových, vyjadřují pravdivé jádro problému: Ve vyspělých zemích se stále více konzumuje, plýtvá a ničí. Stále více se vyčerpávají zdroje, ničí se příroda a znečišťuje se planeta. Vzniká kauzální cyklus globálního kapitalismu: Moderní technologie vyřazují lidi z práce a tyto je zapotřebí zaměstnat, aby se nepropadli do bídy. Investice jdou tedy do stále se zvyšující výroby a služeb, což vyžaduje donekonečna zvyšující se spotřebu. To je podporováno všemi agendami, liberálními i socialistickými. Zastavení není možné, jinak by vznikla krize, nezaměstnanost a pád režimu. Tím ovšem trpí zdroje a příroda, znečišťuje se prostředí a nejsou mechanismy (uvnitř systému) ekologii řešící. Těmto ekologickým faktům nelze odepřít pravdivost, jenže uchopeno levicovými apologety je to zase jen obviňování globálního kapitalismus z plýtvání, nadměrného konzumu, sobectví, odmítání ekologických projektů a skoro se zdá, že o nic jiného než o obviňování kapitalismu jim v celé ekologické kauze nejde (přitom esenciální marxisté by se měli radovat: materiální prostředky konzumuje převážně pracující lid). Řešení ovšem nikde není. Jakákoliv konkrétnější úvaha vede k diktatuře a omezení svobody.

Přesto je všechno zcela jinak. Kapitalismus nutí člověka, aby vydělával a živil se, ale nemusí nutně plýtvat a nadměrně spotřebovávat. Dokonce může vést i k šetrnosti a vytváření rezerv. K plýtvání nutí člověka ideové konstrukce modernistického světa, především keynesiánké, tak oblíbené u sociálních demokratů. Je to otázka výchovy a životních hodnot. V prvorepublikovém kapitalismu se říkalo: „kdo šetří má za tři", Baťa mluvil o práci a šetrnosti. Zažil jsem ještě svoje předky, kteří v kapitalismu žili, byli šetrní a chovali se tak, že by dnes mohli dostat Nobelovu cenu za ekologii. Komunistický režim příliš neplýtval, protože neměl čím, jinak by plýtval stejně a ekologicky se choval ještě hůře, jak na dostupných kauzách prokázal.

Ekologické projekty v rámci materialistického myšlení jsou spíše podvody (sluneční panely na kvalitní zemědělské půdě, tzv. úsporné žárovky, které vlastně nic nespoří a p.). Nejsem si jist nutností velkých úspor v zájmu ekologie a doufám, že to brzy již technický vývoj ukáže. Nevíme zda nebude možno prakticky využívat vodíkové jaderné elektrárny nezatěžující v podstatě životní prostředí a vyloučit těžbu neobnovitelných surovin. Přesto však se domnívám, že energie bude dražší, bude nutno chránit přírodní prostředí, zajistit zdravou výživu, vodu a vzduch. Nějaké úspory budou nutné a materiální status lidí omezenější (malá auta, omezení letecké dopravy). Jen část statusu jde nějak nahradit novou technikou, většina řešení musí jít na vrub přímých úspor. Lidé něco takového přijmou jen pod vlivem jiných životních hodnot a výchovy v nich. Základem musí být metafyzická idea vedoucí ke skromnosti a jiným prioritám než materialistickým. Takové ideje nedodá žádná stará ideologie založená materialisticky a tím méně ta z nich, která již byla odhozena na smetiště dějin.