PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

16.02.2006

 

Texty k setkání konzervativních osobností v Občanském institutu. (16. února 2006)


Konzervativní strana a její perspektivy v České republice

Jan Fořt

Vážení přátelé, vážení přítomní!

Nejprve bych chtěl poděkovat řediteli Občanského institutu MUDr. R. Jochovi za možnost uskutečnit toto setkání na půdě Institutu.

Za 13 let Konzervativní strana prošla mnohými úskalími, úspěchy a i neúspěchy. Podařilo se však udržet morální profil této strany na vysoké laťce české společnosti. Patříme také do skupiny těch, kteří odmítli vyměnit postoj za materiální podporu. Proto také se nepodařilo shromáždit finanční prostředky v takové míře, která by umožnila širokou propagaci. Jsme přesvědčení, že je prospěšné, aby konzervativizmus promlouval v reálném politickém životě. Na jedné straně si uvědomujeme, že Konzervativní strana v nynější podobě takovou reprezentaci nepředstavuje, na straně druhé však nevidíme žádnou politickou sílu, která by se snažila důsledně hájit konzervativní pozice.

Konzervativizmus končí tam, kde akcentuje ideu svobody na úkor vztahů k pravdě, kterou relativizuje. Pokud se tato svoboda promítá jen do úrovně ekonomických struktur, znamená to její přeceňování a konzervativizmus pokračuje v tradici marxismu. Následuje nedůvěra ke společenským institucím jako je rodina, národ, církev. Proto konzervativizmus tohoto století v Evropě nemůže spočívat na pouhém přihlášení se k tradičním hodnotám jako je právo, stát, vlastnictví, práce, rodina, morálka, náboženství - ale na jejich znovupochopení.

Český, podobně jako evropský konzervativizmus, ať se to líbí či nikoli, musí navazovat na hodnoty a pravdy, které do české kultury vtisklo křesťanství. Proto také meze konzervativizmu vedou na jedné straně od svobody veřejně vyznávat a žit Boží pravdu a pravdu vůbec a na druhé straně, kde jde o pouhé „osvobození" od pravdy, morálky, práva, vlastnictví, rodiny, státu, spravedlnosti a náboženství. Za hranicí „osvobození" končí konzervativní postoje a podle historických zkušeností, ale i současných extrémů, začíná cesta vedoucí ke lžím, krutostem a nespravedlnostem, které jsou důsledkem ztotožnění státu, strany, národa, rasy, třídy, ale i demokracie, lidských práv a trhu a jejich povýšení na jediné hledisko poznávání a rozhodování člověka.

Kromě minulých slov se také snažíme dívat se do budoucnosti. Mísí se tak naděje i obavy. Abychom mohli vše náležitě zvážit, dovolili jsme si podmínit konání tohoto diskusního setkání. Jeho cílem je poradit se s Vámi formou diskuze nad navrženými otázkami.

Uvolním nyní místo dalšímu aktéru.

 


Pohled na stranickou volební scénu.

Pár poznámek Romana Jocha ze dne 16.2.2006, mírně aktualizovaných s přihlédnutím k SZ

  1. V únoru 2006 se zdálo, že do PsP ČR měly šanci vstoupit jen 4 strany: KSČM, ČSSD, KDU-ČSL, ODS. V tom případě by KSČM a ČSSD představovaly levicový blok, KDU-ČSL a ODS blok středo-pravý.
  2. Kdyby KSČM a ČSSD získaly nadpoloviční většinu, KDU-ČSL je ven z jakýchkoli úvah o povolební koalici. Připadaly by pak do úvahy jen možnosti dvě: KSČM-ČSSD nebo ČSSD-ODS. Ta první by byla pravděpodobnější než ta druhá, neboť proč by se ČSSD měla dělit o ministerská a náměstkovská křesla s ODS, když je může mít všechny sama s podporou KSČM; případně část přepustit tzv. „nezávislým odborníkům", nominovaným ovšem z KSČM.
  3. V únoru, kdy průzkumy naznačovaly většinu KSČM-ČSSD v PsP, bylo lze konstatovat: (a) ODS jako hlavní opoziční strana selhává; (b) KDU-ČSL vede dlouhodobě krátkozrakou politiku; v jejím zájmu je redukovat socialisticko-komunistický tábor, a tedy zaútočit proti ČSSD, nikoli být v jejím tichém závěsu.
  4. Jiří Paroubek působil jako „těžká váha" nikoli díky vlastním excelentním zásluhám či úspěchům (žádné nebyly) ale především ve srovnání se svými předchůdci: Zeman byl vulgární, Špidla nesrozumitelný, Gross malý fraškovitý podvodníček. Paroubek ve srovnání s nimi působil státnicky. Ale tento dojem je prázdnou bublinou, která časem praskne či vyprchá; otázkou rozhodující pro ČSSD i ODS je, kdy: do voleb, anebo až po nich? ODS jako opozice selhávala, tj. ta otázka je otázkou načasování imploze či sebe-destrukce ČSSD.
  5. Jaké jsou možnosti pravicového voliče? (A) považovat všechny strany se šancí vstoupit do PsP za stejně či podobně nepřijatelné, zkorumpované či špatné, a tudíž si říci, že na výsledku voleb v červnu 2006 nezáleží. Nevolit, anebo odevzdat protestní hlas straně, jež se do PsP nedostane, a tedy svůj hlas zmařit. To je pozice, již já nezastávám. (B). Snažit se o redukci komunisticko-socialistického bloku v PsP. Tj. hlasovat proti KSČM-ČSSD. Usilovat o to, aby tento blok neměl většinu. To znamená buď (B.a) volit ODS nebo KDU-ČSL; anebo (B.b) domnívat se, že nějaká další strana středu-pravice má šanci na vstup do PsP. Já se nedomnívám, že nějaká jiná strana středu-pravice má šanci na vstup do PsP v červnu 2006. Proto já doporučuji možnost (B.b)
  6. Od té doby nastal v průzkumech raketový vzestup Strany zelených a nyní je racionální očekávat, že SZ do PsP v červnu vstoupí. Co to znamená?
  7. SZ není stranou středo-pravou. Je stranou středo-levou (její předseda) s extrémně levicovou částí (menšinou? většinou? kdo ví?) členů a kandidátů, jakož i s extrémně levicovou orientací části svého volebního programu (adopce dětí homosexuály, atd.). Lze očekávat, že uvnitř SZ nastanou po volbách tenze mezi jejím umírněným a ideologickým křídlem; nelze vyloučit ani frakční štěpení či rozpad strany. Je pravděpodobné, že SZ bude v PsP jen jedno volební období.
  8. V současném kontextu je však zásadní, že vzestup SZ ničí perspektivu komunisticko-socialistické většiny v PsP a SZ je tak stranou, která opět vrací do hry ODS jakožto adepta na hlavní stranu příští vládní koalice a stranu premiéra! Možná SZ bude nakonec paradoxně silou, která zabrání vytvoření vládní koalice ČSSD-KSČM. Ve hře je většinová koalice ODS-KDU-SZ, pokud se tyto tři strany ideově snesou - ta koalice by byla ideologicky velice napjatá, jak mezi kapitalistickou, liberální a středo-pravou orientací ODS na jedné straně a anti-industriální, anti-kapitalistickou a středo-levou orientací SZ, tak i mezi hodnotově tradicionalistickou orientací KDU na jedné straně a hodnotovým libertinismem SZ na straně druhé. Ideově by naopak byla možná i koalice ČSSD-KDU-SZ, ale dle průzkumů by nyní neměla většinu v PsP. Tu by sice měla koalice ODS-ČSSD, ale ta by byla největším ideologickým kotrmelcem.
  9. Kde se berou voliči SZ? Částečně jsou to lidé z ekonomicky centristického a hodnotově liberálního křídla ČSSD (jimž je sympatická Buzková, ale nikoli Zeman), ale především jsou to mnozí bývalí voliči US či předtím 4K. Tedy lidé centrističtí, někdy i napravo od středu, pro něž je Václav Klaus rudým šátkem, ODS moc technokratická, ČSSD moc hrubá, KDU moc staromódní a SZ vnímají jakou neškodnou, občanskou stranu. Náhrada ideologických šílenců Beránka a Patočky umírněným ex-lidovcem Bursíkem je ukolébala k představě, že SZ není nebezpečná, jen bude chtít více chránit přírodu.
  10. „Leninská" otázka pro pravicového voliče: co dělat? Tento pravicový volič tíhne k odpovědi: ve volbách do PsP v červnu 2006 volit buď ODS nebo KDU-ČSL.


Úvaha k setkání konzervativců 16.2.2006

Úvod:

Představitelé soudobé politické elity se domnívají, že vytvoří globální a stejnou civilizaci absolutní svobody. My si naopak myslíme, že jedině návrat k pravdě svobody zákona a vyšší biblické pravdě (desatero - nebo alespoň: miluj svého bližního, jako sebe samého) může pozitivně ovlivnit vývoj světa.

My také víme, že v každé kultuře existují zvláštní pravidla a tradice, mnohdy nevyslovitelná, která se každý mladý člověk musí, nejlépe od rodičů, naučit. Taková pravidla řídí oblast smluvního jednání, určují cenové hranice snesitelnosti, přijatelný standard kvality a další aspekty slušného obchodu. Tyto věci jsou navíc natolik důležité, že dokonce nemohou být svěřeny byrokratům a ani politikům. Mírou, kterou do těchto pravidel, tradic a úzů stát vstupuje, oslabuje morální úroveň společnosti.

Svobodná demokratická společnost stojí na dobrém fungování, ale také na téměř absolutním strukturálním oddělením tří svých elit: politické, ekonomické a morálně kulturní.

A nesmíme také zapomenout na jednu důležitou moudrost: „Sám dopouštíš se viny, když ji nepotrestáš".

Hodnocení:

Každý z nás má své vlastní osobní i politické zkušenosti. Jistě se nám v mysli vynořují různá poučení z krizového vývoje. Měl-li bych hodnotit současné období prismatem výše uvedených zásad, musím konstatovat, že jistě existuje řada pozitivních věcí. Zejména fakt, že lidé se v listopadu 1989 rozhodli žít ve svobodě, což jistě bylo vedle otevření naší republiky světu nejdůležitější. Nebo nesporný úspěch politických elit v přijetí Ústavy ČR, či schválení rehabilitací a restitucí. V neposlední řadě členství ČR v Severoatlantické alianci, nebo přechod k liberální ekonomice. Nakonec se stačí rozhlédnout po lidech, domech, městech a obcích, řekách a lesích a podívat se na dobové fotografie z totality... Ale - místo nové politické kultury a transparentnosti moci se na české politické scéně přestaly střetávat různé politické ideály a hodnoty a politické programy se soustřeďují po vzoru televizních reklam na rozhodování voličů při udělování preferencí příslušné volební straně podle obličejů jejich předáků a reklamních sloganů. Setřel se rozdíl mezi pravicí a levicí, mezi liberály, konzervativci, socialisty a populisty; každý se dokáže spojit s každým, stále se hledá v ekonomice třetí cesta, takže jsme stále ještě v jakési „perestrojce". Takže vzniká dojem, že demokracie je vlastně amorfním politickým prostorem pro dlouhodobé přežívání jistých politických elit, spojených navíc s elitami hospodářskými. Nelze se tedy divit, že občané jsou politikou znechuceni. Uvědomíme-li si, že nejvíce demokratickou společností je takový systém, kterého se dobrovolně a permanentně zúčastňuje většina občanů, pak s politickou kulturou to opravdu není v pořádku.

Je nesporné, že politické scéna je ve stavu degenerace. Je nesporné, že je třeba něco dělat. Aby nějaký způsob obnovit tvář a obsah politiky měl smysl, je zapotřebí, aby se určitý počet lidí shodl na:

  • způsobu této obnovy;
  • cílovém stavu;
  • způsobu obrany proti opětovné degeneraci;
  • metodě a míře otevřenosti;
  • formě;
  • načasování - tedy na poptávce.

Závěr:

Je evidentní, že konzervativní politika může být politikou budoucnosti. Ale když konzervativně, tak pomalu a pořádně se připravit. Pokud strana, tak vlajka s jednoznačným erbem, která hledá své vojáky, jež v ní věří a naopak chce zdaleka odpudit všechny, kteří touží po spolkovém klábosení a hlasování o tom, co na vlajku vodovkami kdykoliv přimalovat.

Dnes je politické klima nevýhodné pro prudký nástup, protože:

  1. V době těsně před volbami jde vždy o populismus;
  2. Pro občany se nic důležitého neděje, aby to vyžadovalo radikální změnu;
  3. ČR se otočila zády k USA;
  4. Rusko nám fandí, protože zde má své jisté;
  5. Volby 2006 budou „dvojkovou" volbou:

 

  • pro Paroubka a jeho partu (včetně KSČM)
  • proti Paroubkovi

Proto tříštění hlasů proti levému nebezpečí je nebezpečné - (raději liberál, než socialista; raději etatista, než totalista, raději kvazipravice než třetí cesta).

Ale souhlasím s tím, že se začít se vší vážností musí. A to co nejdříve.


Ve Vysokém Mýtě, 15. 2. 2006
Karel Ledvinka
SNP 607/4
566 01 Vysoké Mýto


Setkání konzervativců 16.2.2006

Na tomto místě se pokusím ex post shrnout a dopracovat své poznámky přednesené na setkání „Konzervativní politika a její perspektivy v České republice" 16. února 2006 v čítárně Občanského institutu.

Pan kolega Podracký apeluje, že náš (Konzervativní strany) přístup musí být ontologický. Troufnu si tvrdit, že tím má na mysli nutnost nezůstávat na povrchu, jít do hloubky - po podstatě věcí. Navíc jít po podstatě těch nejdůležitějších věcí - to na obecné úrovni znamená odpovídat na otázky co je dobré a proč a co je špatné a proč. Pan kolega Podracký se dále domnívá, že adekvátním prostředkem k tomuto ontologickému přístupu je text - v jeho podání „konzervativní krédo". V prvním případě vřele souhlasím, v druhém případě jsem na pochybách. Proč: je velmi komplikované, troufám si dokonce tvrdit nad naše síly, napsat text, který by byl zároveň precizní, politicky relevantní a čtivý. Dále vidím jinou možnost. Příklad má svoji ontologickou hodnotu (v přeneseném slova smyslu). Tím myslím, že na konkrétních příkladech lze jasně, politicky relevantně a sdělně - tedy i politicky účinně - ukazovat co je v dané situaci dobré a co je špatné a proč. Vyhledávat vhodné a následně věnovat se důsledně konkrétním kauzám vyžaduje jiný druh činnosti než psaní textu. Otázkou tedy je, zda Konzervativní strana nalezne dostatek členů a příznivců, kteří se

  • ztotožní s tím, že konkrétní kauzy jsou tou správnou cestou;
  • budou ochotni a schopni se zapojit do vyhledávání a následné kampaně v rámci zvolené kauzy.

Takovou činnost lze vyvíjet relativně nezávisle na centru, ne nezbytně se členy Konzervativní strany, nýbrž „jen" s příznivci a pod hlavičkou Konzervativní strany. Jistě ale vždy bude záležet na Předsednictvu Konzervativní strany zda a jak tento způsob činnosti podpoří. Minimálně předpokládám pasivní souhlas a v případě nutnosti (např. mediální prezentace) včasné seznámení se s příslušnou kauzou a po dohodě s přímými aktéry vhodné vyjádření. Samozřejmě čím více by „oficiální struktury" Konzervativní strany aktivně do takového dění vstupovaly, tím pro Konzervativní stranu lépe.

Konečně shrnu možnosti, které Konzervativní strana má:

  1. čestně „zemřít";
  2. udržovat značku;
  3. věnovat se konkrétním kauzám;
  4. zabývat se celým komplexem administrace státu.

Nechci „umírat". Důvody jsou v zásadě dva. Jednak nechci nechávat značku Konzervativní strany napospas lidem, s kterými bych nechtěl mít nic společného, jednak jsem přesvědčen, že správné věci se mají dělat bez ohledu na to, jakou mají naději na úspěch. Z druhé strany je zřejmé, že uvažovat v souvislosti s Konzervativní stranou o komplexním pojedí je čirá utopie. Zbývají tedy body 2 a 3. Na tomto místě je třeba doplnit něco, co na samotném setkání nezaznělo. Možností je ve skutečnosti 5: je také možno „zemřít" nečestně - tj. udělat myšlence konzervatismu a jeho aplikace v politické praxi to naprosto nejhorší. Pokud by hrozila tato varianta (a my se k tomu blížíme), pak by skutečně bylo lépe „zemřít" čestně. Úkolem tedy je učinit vše pro alespoň čestné přežití - a to pokud možno aktivním přístupem, tzn. mezi body 2 a 3 se pokud možno co nejvíce blížit k 3.

Má to smysl? Jsem přesvědčen že ano. Nevěřím, že jsme na tom tak špatně, aby již nebylo možné použít konzervativní metodu - uvážlivou reformu. A dokud trvá tato možnost, trvá i naděje, že v dohledné době přilne k tomuto jedinému fungujícímu přístupu dostatečné množství příznivců. Naším úkolem je k tomu přispět podle našich sil co možná nejvíc.

8.3.2006

Jan Kubalčík