PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

24.05.2010
Kategorie: Ekonomika

Autor: Vlastimil Podracký

Tato země je jen pro chudé

Některé důvody toho, proč nejsme bohatí


Česká republika nemá šanci se stát bohatou zemí jinak než aktivitou svých občanů. Tato aktivita musí vycházet z výdělečné činnosti, kterou je nutno z větší části prodávat do zahraničí a zisky ponechávat doma. V tomto článku bych se pokusil vysvětlit proč jsme se stali chudou zemí a co nám brání zbohatnout.

 

Geneze chudoby

K dopátrání se pravdy často brání zjednodušené poznání minulosti. Lidé obvykle rádi vidí nějakého obětního beránka, nějakého současně žijícího aktéra minulé politiky, který je v dosahu, a je možno mu spílat. Řeči typu: „všechno rozkradli v devadesátých letech pravicoví politici" nebo „všechno rozkradli komunisté, kteří se transformovali na kapitalisty" apod. jsou nejen nepřesné, ale vcelku nepravdivé, lépe řečeno pravdivé jen z malé části.

Geneze chudoby vznikla nastolením komunistického režimu, který okradl všechny bohaté. Tím se stali všichni chudými, protože rozdělení bohatství nikdy nepřinese zbohatnutí. Nejhorší ovšem bylo omezení obchodu se západními zeměmi a výroba pro sovětský blok. Obchody přestaly být výnosné. Jednak se vyvážely za laciný peníz kvalitní výrobky do zemí, které je nedovedly ocenit, a jednak se nedostávalo kvalitních výrobků ze Západu. Nejhorší ovšem je, že se ztratily trhy na Západě. Ty rády převzaly jiné firmy a celkem se bez našeho hospodářství obešly. Zbytek západních trhů se držel nízkými cenami, tedy dotací vývozních podniků státem. Nedostatek svobody v podnikání nedovoloval používat třeba západní součástky. Kvalitní investiční celky stály stát mnoho peněz, protože západní měna se získávala nesnadno.

Gulášový komunismus za Husáka nebyl na dluh v západních měnách jako v Polsku, ale na vnitřní dluh. Neinvestovalo se do průmyslové výroby a peníze se projedly. Lidé toto období srovnávají s dneškem a mnohdy vyslovují názor, že nebylo nikterak špatné. Ale to už byl guláš na dluh. Husák si tím kupoval klid a omezoval odpor. Na konci tohoto období bychom už mohli podniky nazvat: „stroje hodící se do šrotu vyrábějící neprodejné výrobky". Lépe řečeno, výrobky byly prodejné jen do SSSR a to se stále menší úspěšností, až do stavu, kdy sověti, v té době již vyvážející naftu výhodně na Západ, je nechtěli odebírat. V podstatě situace už závisela jen na libovůli sovětů, zda nás takto podrží nebo nakopnou. Nakonec udělali to druhé.

 

Privatizační nejasnosti

Lze asi obtížně vytvářet názory, jak se měla řešit situace na začátku devadesátých let. Těžko lze kritizovat postoje politiků v oblasti hospodářské reformy. Ano, než začali s privatizací, měli vytvořit předem zákony. Ano, měli odstavit komunisty od privatizace a vyházet je z úřadů. Ano, to všechno se dnes snadno říká, ale všichni, kteří tyto názory vyslovují, obvykle sami neví jaké lidi by tehdy dali do privatizace, když s řízením podniků měli zkušenosti komunisté, jaké by dali do úřadů, když disidenti a odpůrci režimu strávili většinu svého života v kotelnách a na lešeních staveb a navíc jich bylo zoufale málo. Jaké zákony měly být připraveny, nikdo pořádně neví. Neobhajuji tehdejší politiky, víme dobře, že někteří byli manipulováni StB a taktéž dalšími tajnými službami tak, aby se vyvíjela politika podle jejich přání. Nicméně ekonomická situace nebyla daná politikou, vlastníci podniků se chovali ekonomicky podle situace a kompetencí, které měli. Neustále se omílá mnoho věcí z té doby, stále v těchto vyjádřeních za to mohou tehdejší politici, ale podstatná věc: nedostatek obchodních styků a zastaralost strojového parku, jakoby se ze všech úvah vytrácel. Komunistický režim je očišťován tím, že se všechno hází na hlavu politikům devadesátých let, jakoby předtím všechno bylo v pořádku a celým neštěstím byli vinni jen oni. Přitom ti dělali převážně jen to, co velela hospodářská situace, jen okrajově mohli vůbec uplatnit svoje politické nebo osobní cíle, pokud je uplatnili, makroekonomický význam to nemohlo mít.

Ať už se stal vlastníkem privatizovaného podniku kdokoliv, v podstatě stál před stejným problémem a jeho politická příslušnost mu nepomohla věci řešit. Většina privatizačních vlastníků dnes už vlastníky nejsou. Těmi jsou převážně zahraniční firmy. To se nestalo nějakým proradným manévrem, ale na základě zcela prosté skutečnosti, že naše podniky zoufale potřebovaly kapitál a trhy. Obojí mohly poskytnout jen zahraniční investoři. A tak se vlastně proradné činy komunistických vlád přetvořily v situaci, ve které naši lidé už v naší zemi vlastní jen velmi málo podniků (vyjma okrajových a jednotlivých případů). Svádět to vcelku na někoho jiného než komunistický režim sám, je účelové hledání zástupného viníka a očišťování komunistického režimu.

Opravdu proradný manévr udělala až socialistické vláda Miloše Zemana. Prodala levně banky, z nichž alespoň některé mohl hravě nadále řídit stát, oddlužila je a navýšila nezodpovědně dluh.

 

Podstatná věc: obchodní styky

Podstata současného zaostávání českého ekonomického statusu je v nedostatku vlastnictví výnosných podniků. Pokud naši lidé nebudou mít podíly ve světových firmách s velkými zisky, pokud budou jen příštipkařit na mezinárodních korporacích a doprošovat se jejich manažérů, aby jim dali zakázku, potom se z bídy nevyhrabeme. Díky proradné politice komunistického režimu jsme ztratili vlastnictví ve výnosných podnicích a obchodní styky. V devadesátých letech žádní kouzelníci nevládli, aby vlastnictví zůstalo v českých rukách, konečně to co zůstalo po komunistickém režimu mělo pranepatrnou cenu. Dnes se nedobývají země armádami, ale penězi. Jsme dobytou zemí v područí mezinárodního kapitálu. Prohráli jsme studenou válku. To je nepříjemný fakt. Jiní vydělávají na naší práci, pokud nám ji vůbec dají. Přesto však máme svobodu to řešit. Podstatnou věcí je umět to řešit, když to dovedli mnozí jiní.

Když začala privatizace východní Evropy byli v kurzu lidé, kteří se dovedli pohybovat v prostoru těchto nových zemí. Především Rakušané. Jednoho takového znám. Je to vídeňský Čech a zná také rusky. Zřídil si poradenskou službu pro Východ a radil všem těm Američanům, Němcům a Japoncům, kteří stáli o podnikání na Východě. Najednou se kompetence, které vypadaly k ničemu, velice hodily. Dnes má ohromné styky a vydělává na nich. Je vlastníkem několika firem. Jak to dělá? Asi takto: Dejme tomu, že nějaká zahraniční korporace má výrobní podnik v Česku. Je zapotřebí udělat pravidelné kontroly elektrických zařízení, jak předepisuje zákon. Je mnoho českých firem, které takové služby poskytují a velmi levně. Ale manažér, obvykle cizinec, dá tuto zakázku rakouské firmě, kterou určí onen poradce. Proč, když rakouská firma je dražší? To nevím, zdá se to nelogické, ale prostě to udělá. Nožná je to příkaz od šéfů podpořit Rakousko nebo je to klientelistický tah. Vidíme, že tržní chování nelze vždy očekávat. Vazby mezi těmito dvěma lidmi vznikly už dávno a prostě fungují. Zakázku dostane firma rakouská za trojnásobnou cenu a na práci si najme českou firmu. Dvě třetiny platby jsou čistý zisk pro rakouskou firmu, která nehne ani brvou, zaplatí daně v Rakousku. Sprostá slova jako klientelismus, mafiánství apod. se používají jen v českém prostoru, na Západě se tomu říká „obchodní vazby". Zdá se, že nám chybí na správném místě.

Onen Rakušan mi řekl: „Na Západě může člověk dělat jen manuálního pracovníka, když se však vrhnu na Východ, mám šanci". To platí i pro nás. Distancovat se od Ruska a Číny je hloupost, vnášet do obchodních vztahů politické názory svazuje a doplácí na to ten, kdo je hlásá, zatímco za zády chytří obchodují, mnozí naši lidé kvákají. To platí i opačně, proč bychom nemohli být oněmi poradci Rusům v Evropě a sídlo jejich firem manipulovat do Prahy? Proč bychom nemohli být poradci Američanům v Rusku? Rád bych viděl Švýcara, který dává přednost politice před obchodem!

 

Nejsme zemí pro bohaté

Nejenom, že naši lidé nevlastní výnosné akcie mezinárodních korporací, nejenom, že nemáme z minulosti navázané obchodní vazby, nejenom, že vazby neumíme navazovat, zbytečně kecáme a spoléháme na stát, který už nemá v hospodářské oblasti téměř žádné kompetence. Navíc nedovedeme ve své zemi vytvářet prostředí pro bohaté. Na otázku proč se onen Rakušan neusadí v Česku, když zde převážně podniká, odpověděl: „Česko není země pro bohaté". Vysvětlení bylo dosti těžké obdržet. Je to souhrn mnoha okolností, z nichž vyšší daně nejsou na prvním místě. Jsou to nejasné a stále se měnící zákony. Jsou to nevyjasněné a složité právní poměry. Např. exekuce. Najednou z ničeho nic se objeví exekutor. Není proti němu obrana. Člověka lze snadno zlikvidovat souhrou exekutorské a právní mafie. Není nikde zastání. Kdo má majetek, má stále obavy. Stačí jen nějaká drobnost a přijde o něj. Dlouhá soudní jednání. Představme si příklad: Někdo chce zlikvidovat konkurenci. Provede se exekuce, byť neoprávněná, zabaví se stroje, hlavně ty důležité. Než se všechno vyřídí, než soud rozhodne, než dojde k nápravě, podnik nemůže vyrábět. To může trvat třeba i rok. Kdo to zaplatí? Nikdy nikdo, vždyť ztráta trhu je nezaplatitelná.

Neuvěřitelné množství protichůdných předpisů, které nemají návaznost a logiku, prostě tak jak je ta či ona politická strana prosadila. A nakonec perlička: Běžně nejsou k dostání nezávadné a zcela určitě čisté potraviny. Mnohé zahraniční cestovky vybudovaly v Krkonoších svoje hotely, ale potraviny, všechny výrobky a služby si dováží. Turisté tedy využívají našeho prostředí, ale my z nich nic nemáme.

Socialisté jsou ve všech evropských zemích a naši zase tak velkými strašáky nebyli, pokud je vedl Zeman. Nejhorší je ovšem spolupráce s komunisty, nepředvídatelné jednání, neustálá změna programu, nevyjasněnost jak řešit důležité problémy země, viditelná schopnost těchto lidí udělat cokoliv bez zábran, třeba podrazit vládu v době evropského předsednictví, urážet konkurenty hloupými slogany apod. Mnohdy je takové jednání poslední kapkou k přesvědčení, že je na čase opustit zemi.

Po listopadovém převratu vůdčí liberálové přesvědčili lidi, že záleží jen na penězích a že všechno vyřeší trh. Není to pravda. Nemysleme si, že peníze jsou vždy na prvním místě, nemysleme si, že fungují jen tržní vazby. Hlavním našim problémem je špatný vztah našich lidí ke svému státu a ke svým lidem. Hlavně ke svým bohatým lidem. To má původ ve dvou pocitech: prvním je, že naši bohatí jsou tuneláři z devadesátých let, druhým je zažitá nenávist k bohatým vůbec. Obou se musíme zbavit. Toho prvního možná se skřípěním zubů, toho druhého ze zásady současně s odmítnutím komunismu.

Změnit smýšlení musí jak bohatí, tak chudí. Chudí musí vidět v boháčovi příležitost k zaměstnání a sponzorství. Bohatí se musí cítit bezpečně, musí mít vytvořené prostředí a zároveň je nutno od nich očekávat, že přispějí na problémy své země. Všichni dohromady se musí snažit svoji zemi obohatit, nikoliv okrádat, dokázat vyloučit postupně cizí vlivy, převádět svoje aktivity domů, v obchodních vztazích pamatovat nejen na sebe, ale i na svoji zemi. Dělají to tak v celém světě. Pokud to nebudeme dělat, zůstaneme chudou, stále jen okrádanou zemí, ze které se budou peníze odvážet a používat jinde. Vlastenectví totiž není sprosté slovo.

Vlastimil Podracký