PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

28.03.2008

Autor: Čestmír Hofhanzl

Tak máme prezidenta paní Nováková

...a jistotu kontinuity s dělnickými prezidenty druhé poloviny dvacátého století.


Motto:Zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus i jen jedné generaci panovati měl." (František Palacký, Žofín 1866)

 

Zažil jsem devět prezidentů. Prvého Emila Háchu, rodáka z blízkých Trhových Svin, si jako nemluvně nepamatuji. Nedokázal říct „ne" a posloužil jako onuce Hitlerovi. Byla to smutná postava.

Edvarda Beneše si vzhledem ke svému dětskému věku, kdy jsem nebyl schopen vnímat svět kolem, rovněž nepamatuji. Přečetl jsem však jeho knihy a studoval historii doby. Za prvé světové války i roky po ní vykonal největší díl organizační práce pro vznik Československa a stabilizaci nového státu. Beneš však trpěl komplexem malosti a v rozhodujících okamžicích nedokázal jednat jako muž. Komunisti mu jeho slabost osladili, zakřepčili si nad jeho již bezvládným tělem a myslí. Nemohu si ho vážit.

Klementa Gottwalda, prvního „dělnického prezidenta", si pamatuji. V hlavě mi zůstala vzpomínka a obrázek jeho největšího „státnického činu". Po návratu z Moskvy od mrtvého těla „Rukovoditele" Josifa Vissarionoviče mu praskla syfilitická výduť aorty a následoval svého šéfa do podsvětí. Pamatuji katafalk postavený v Borovanech před kampeličkou, kterému se museli lidé chodit klanět. Pamatuji stařičkého faráře Suchdola, kterého přivedli a musel u toho pohanského božiště stát čestnou stráž. Nedlouho poté jej na dlouhá léta zavřeli do vězení. Gottwald mi připomínal hrdinu z Haškova Švejka, snad Haška samotného, jako rudého komisaře v Ulan Ude u Bajkalu.

Na Tondovi Zápotockém byly originální jeho uši. Kdyby zůstal kameníkem, mohly po něm na hřbitovech zůstat náhrobky.

Po Tondovi Novotném zbyly vzpomínky na jeho státnická prohlášení „soudruzi, maso bude", Martinská výzva a „Růženo, nic neber a poď".

Ludvík Svoboda posloužil jako voják v roce 1948 komunistům. V roce 1968 ho „obrozující" se komunisté oživili a udělali prezidentem. Setkal jsem se v tom čase u starého přítele Artura Eisnera, vojáka západní fronty, politického vězně a doživotního nádeníka, s jeho velitelem u Dunquerku. Zeptal jsem se starého pána, kdo je Ludvík Svoboda. Odpověděl mi: „Učil jsem se se Svobodou před válkou na vojenské akademii, není to dobrý člověk". V roce 1969 byl v televizi pořad „Hovory s velitelem". Na pokračování v něm rozmlouval Ludvík Svoboda s generálem Klapálkem. Na studentské koleji na Petřinách, kde jsem bydlel, hned za vrátnicí byla místnost s televizí. Jednou večer jsem se vracel na kolej a z televizní místnosti se ozýval hlahol a veselí. Šel jsem se podívat, co se děje. Na obrazovce byly ony „Hovory s velitelem". Před obrazovkou seděli arabští a černošští studenti, kteří na bloku bydleli. Ohromně se bavili nad blbostmi, které sklerotický pan prezident vykládal. Hluboce jsem se styděl, ti cizí lidé se smáli nám.

Gustáv Husák je dokladem důslednosti technologického třídícího mechanismu komunistického mocenského stroje. Husák sám sebou doložil, co se stane a jaký člověk se dostane na vrchol mocenské pyramidy, vloží-li se do společenské třídičky jako zkladní zadání zneužití, lež a podvod. Myslím, že žádný z jeho soudruhů by v době „normalizace" sedmdesátých let nedokázal vytvořit a nastavit tak dokonale demoralizující společenské prostředí jako Gustáv Husák. Gustáv Husák měl způsoby a technologii pokoření lidských bytostí propracovanou staletími zkušeností „východních bratrů" dokonale zažitou. Pomstil se svým soudruhům a mocenským konkurentům, kteří jej dlouho drželi od „mocenského lizu". Pomstil se i nám všem i jen za to, že existujeme. Nezapomenutelné byly „francouzáky", které při vítání a loučení na nádraží vlepoval na líčko milovaného Leonida Iljiče. Gustáv Husák byl jedním z hlavních autorů složení živné půdy v Petriho misce české komunistické společnosti, ze které vyrostl bacil „sametové revoluce".

V průběhu padesáti let jsem pozoroval, jak se česká společnost, její morálka a hodnoty rozkládají. Hudební koncerty se zpěvem obhroublých písniček, sepisování petic za lidská práva nebo náboženské aktivity jsem nepovažoval za adekvátní reakci na zlo, které naši zemi ovládalo. V konci osmdesátých a začátkem devadesátých let jsem dělal to, co jsem považoval za správné. Dostal jsem se do České národní rady a stal se poslancem. Přímá účast v parlamentní politice devadesátých let mi poskytla příležitost poslední dva české prezidenty vidět a poznat přímo, nejen jejich zprostředkovaný mediální obraz. Viděl jsem prostředí, ze kterého vyšli, „kvality", díky kterým se stali kandidáty na nejvyšší státní funkci, a jejich skutečné „osobnosti".

S Václavem Havlem bych se jako horolezec na společné lano nenavázal. Ten pán nežil autentický život, jeho svět byl virtuální realitou. Hodnoty jeho světa, o kterých psal a mluvil, se slovem i v psané formě zdály odrážet pojmy, které to mluvené či psané slovo znamenalo v předkomunistické době. Václav Havel si ještě pamatoval obsah těchto pojmů a literárně je dovedl skládat do vět a prohlášení. Sám podle pojmů morálky, svědomí a odpovědnosti nikdy nežil, a to zvláště jako prezident. Byl typem závislého intelektuála, jaké zplodil virtuální svět uvadajícího komunismu.

Jaksi se zapomnělo, co napsal George Orwell před více než půl stoletím ve své vizi budoucího totalitního světa „Rok 1984". Úkolem „ministerstva lásky" bylo zkoumat a znát myšlení obyvatel Euroasie. Hlavním úkolem komunistické tajné policie bylo mapovat a znát lidi, kteří mohli být režimu nebezpeční nebo užiteční. To byl ústřední smysl vytváření a vedení registrů tajné bezpečnosti. Václava Havla, jeho osobnost, slabosti, hříchy, ctižádost i ješitnost, znali pracovníci komunistického „ministerstva lásky" do podrobností. To byla hlavní deviza a předpoklad hvězdné kariéry toho malého pána. Díky svým vlastnostem a použitelnosti se stal Václav Havel mediální hvězdou a prezidentem v historické etapě vymanění se komunismu ze starých schémat. Posloužil pro nezasvěcenou veřejnost i svět k odvedení pozornosti od toho, co se za kulisami skutečně odehrávalo.

Mám svou část spoluviny. Při prezidentské volbě v roce 1993 jsem jako poslanec České národní rady svůj hlas Václavu Havlovi dal. Kdybych věděl to, co jsem zjistil o týden později, můj hlas by nedostal. V roce 1998 jsem mu hlas nedal. Zdržel jsem se hlasování a veřejně jsem to řekl. Václav Havel pro veřejnost představoval „lidskou tvář" postkomunismu, jak ji v té přechodné etapě kormidelníci potřebovali. Václav Havel věděl čemu slouží. Pro pochybnou slávu posloužil k oklamání a hlubokému poškození morálky společenství, jemuž měl být příkladem. Připravil půdu pro svého následovníka, kterým se logicky stal Václav Klaus.

Václav Klaus celou bytostí, myšlením i hodnotami je technologickým produktem komunismu a jeho „hodnot". Oproti Václavu Havlovi, potomku předkomunistické prominentní společenské vrstvy, který ještě věděl co se nemá, ale dělal to, si Václava Klause dovolím označit za osobnost „bezmorální". Ve světě, ve kterém vyrostl se, takové hodnoty a pojmy nevyskytovaly.

V sedmdesátých letech v Gottwaldově, kde jsem žil, místní elita, která udělala své kariéry v „normalizaci" přes stranickou knížku a státní bezpečnost, na svých večírcích a mejdanech o své rodné straně vtipkovala prakticky stejnými slovy jako Václav Klaus při svých vystoupeních po sametové revoluci. S těmi samými lidmi jsem se setkal po roce 1990 jako s největšími privatizátory, pravičáky a konzervativci.

Není náhodou, že pravičáka Klause přivedl v počátku „sametu" do koordinačního centra Občanského fóra bývalý superšpicl Karel Köcher.

Měl jsem v devadesátých letech příležitost pozorovat technologii „demokratizace, privatizace, právní kontinuity, pluralizace i objektivizace svobodných médií". Václav Klaus byl v roli ministra financí, později premiéra, jedním z technologů tohoto procesu. V průběhu celého procesu obnovy moci si vysloužil „právo" stát se v roli prvního úředníka postkomunistického státu symbolem kontinuity a „stability".

„Předvoj pracujících" již v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let procházel vnitřní proměnou. Tu završila „sametová revoluce". V devadesátých letech se z této parazitní společenské vrstvy stali podnikatelé, pravičáci a nakonec „konzervativci".

Na prezidentské volbě 2008 bylo autentické to, že „symbolicky" měl být „zvolen" kandidát navržený „politickým subjektem", který v celé té virtuální politické hře je formálně označován za pravici - Občanskou demokratickou stranou. V té divadelní frašce, která se před námi odehrávala na televizní obrazovce, první i druhý milovník patřili ke stejné kočovní divadelní společnosti. Jednotlivé scény i finále dramatu byly v režii dramaturga. Jediný v komparsu, kdo snad pochopil a pokusil se zachovat si tvář, byl senátor Barták.

Tak paní Nováková, máme prezidenta a jistotu kontinuity s dělnickými prezidenty druhé poloviny dvacátého století. Odvážím se tvrdit, že Václav Klaus po letech zůstane v obecné paměti jako symbol doby, ve které vysoké postavení zaručovalo možnost popírat existenci nosu mezi očima.

 

V Třeštici 16. března 2008

 

Čestmír Hofhanzl