PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

01.08.2000
Kategorie: Ekologie

Autor: Čestmír Hofhanzl

Šumava - národní park nebo strategické území?

Komplexní pohled


Období v dějinách, kdy se zdá, že je možné vše, trvají okamžik. Desítky let a generace trvající monopol jedné ideologie a mocenského uskupení vytváří umělou realitu. Rozklad postihuje všechny, vládce i ovládané. Hloubka rozkladu odvisí od toho, zda v předchozím režimu existoval meziprostor, ve kterém mohla přežít a vyrůstat alternativní, společenská vrstva, schopná převzít zodpovědnost za stát a své společenství.

Východní "ruský komunismus", jak bylo v tradici Ruska, žádal vše i duši člověka. Jedinečným dokladem jsou slova dvou ruských historických osobností. Básník a buřič Alexander Puškin, když umíral po souboji, vzkázal carovi: "Kdyby chtěl, mohl jsem být celý jeho". Duchovní otec a zakladatel ruského sovětského státu Vladimír Uljanov Lenin v jedné své polemice napsal: "Gillotina ta nám nestačí, gillotina lámala jenom činný odpor, my potřebujeme zlomit veškerý odpor" - zabít duši.

Šest let světové války a čtyřicet let ruského komunismu vykonalo v Čechách své. Po rozpadu Sovětské říše a vytracení se správců Československé satrapie zůstala poznamenaná individua a nesvéprávná manipulovatelná masa. Na konci osmdesátých let v české společnosti neexistovala vrstva intelektuálů, podnikatelů nebo politiků, kterou by spojoval společně sdílený hodnotový systém, vycházející z evropské tradice zodpovědnosti postavené na křesťanských hodnotách. Nebyl zde nikdo, kdo by pro budoucnost formuloval koncepci nového českého státu. Jeho morální, právní, zahraničně politické i hospodářské priority. Byli zde jen osamělí buřiči a pragmatičtí pohrobci komunistické technokracie. Koncepci bývalých vykonavatelů hospodářské i státně bezpečnostní politiky komunistického státu jasně a srozumitelně formuloval Václav Klaus. Schopní vpřed, není špinavých peněz a nečistých praktik - vydělávejte peníze. V prostředí, kde nebyla definována schopnost, morálka byla diskvalifikací a velké zlo bylo beztrestné, byl tím předurčen další vývoj.

Vyhlášení Národního parku Šumava vládním nařízením, v březnu 1991, bylo osamělým koncepčním výkřikem. Ochranu jedinečnosti území se podařilo vyhlásit ještě v období popřevratové euforie. Zájmové skupiny vnímající strategický význam území a jeho zdroje, měly v té době jiné problémy a ještě neměly dostatečný vliv.

Jako poslanec České národní rady, jsem byl u procesu vyhlašování národního parku. Vím, s jakou nevůlí aparát bývalých státních lesů vyklizoval prostor budoucího parku. Do statutu, správy, personálu i výkonu funkce již v té době, byly vkládány časové nálože.

Šumavský Národní park se rozkládá na ploše 69 tisíc hektarů. Jihovýchodní okraj je na rakouské hranici v oblasti Smrčiny, pokračuje přes Trojmezí, kde se stýká hranice Rakouska, Bavorska a Čech. V předpolí této části parku je Lipenská vodní nádrž. Přes Nové Údolí, Strážné a Knížení Pláně přechází na Modravu. Zaujímá velkou část šumavského náhorního plato a dosahuje Železné Rudy. Převážná část dnešního území parku byla před půl stoletím osídlena německým obyvatelstvem. Odsun, půl stoletá vláda pohraničníků, lesáků a statkářů zanechala území v podobě neosídleného, neexploatovaného "divokého západu".

"Prioritami území jsou": Jedinečná poloha na hranici Rakouska a Bavorska, uprostřed evropského kontinentu. V předpolí jihovýchodní části je Lipenská vodní plocha a rozsáhlé pozemky vhodné k výběrové rekreaci, území vlastnicky nerozdělené, s minimální koncentrací obyvatelstva. Šumavský komplex lesů, slatí, je zdrojnicí pitné vody pro jižní a západní Čechy. Stav lesů a slatí má mimořádnou ochrannou funkci pro povodňovou ochranu osídlených území na Vltavě, Vydře a Otavě. Šumava je zásobárnou dřeva nejlepších sortimentů. V době, kdy se jde v celé České republice (díky realisované lesní transformaci) do podstaty lesa. Svou roli hrají ložiska zlatých rud v oblasti Kašperských Hor.

Nyní k vlastnímu výkonu funkce správy národního parku. V červnu 1990 byl jmenován zmocněnec pro ustavení NP RNDr. J. Janda, v té době vedoucí CHKO Třeboňsko. Po jeho tragické smrti při autonehodě v lednu 1991 převzal jeho funkci 1. února 1991 ing. Skolek, vedoucí CHKO Šumava. Ten byl 1. května pověřen dočasným řízením správy a při předání zřizovací listiny 1. července byl pověřen řízením. Prvním ředitelem parku byl jmenován 15.10.1991 ing. Jiří Kec, kterého z funkce odvolal ministr František Benda dne 7.10.1993, když zjistil, že někteří lidé ze správy parku (ing. F. Krejčí a spol.) vyvíjejí aktivity k praktické privatisaci národního parku. Benda pak 8.10. jmenoval novým ředitelem ing. Miroslava Filipa. Ing. Filip vykonával funkci do 31.7.1994, kdy risikové pracoviště opustil. Dnešního ředitele ing. Ivana Žlábka jmenoval do funkce ministr Benda 1.8.1994. Prvé tři roky existence NP Šumava je možno charakterisovat jako dobu ustavování se správy, byla poznamenána popřevratovým chaosem. Některé ochranářské kruhy v té době bez ohledu na okolní realitu znalosti o přírodě a zodpovědnost v širším kontextu prosazují ponechání území zcela přírodním procesům.

Zde se zakládají předpoklady pro kůrovcový požár. Zajímavé je, že lidé, kteří počátkem devadesátých let chtěli ze Šumavy vytvořit, uprostřed Evropy, oázu nedotčené, původní přírody, dnes jsou aktivní v různých privatisačních a podnikatelských aktivitách. (Pavel Trpák, Krejčí, Musiol). Za prvého ředitele ing. Jiřího Kece správu prakticky ovládal náměstek ing. František Krejčí. Jak se později ukázalo, měl jiné úmysly. Jiří Kec byl vydíratelný. K jeho dobru je možno přičíst, že v roce 1993 i bez výslovného souhlasu ministerstva zahájil proces přejímání lesů do přímé správy národního parku. Zájmová skupina, která uchopila moc ve státních lesích počítala s tím, že park bude na papíře a vlastní právo hospodaření v lesích budou vykonávat oni. V této souvislosti je zajímavé po roce 1996 široce mediálně publikované tvrzení, šířené hnutím DUHA, Vladimírem Justem a dalšími, že tehdejší pracovníci MŽP Ivan Žlábek a ing. František Urban bránili předání lesů do správy parku. Kritici se neobtěžovali dodat, že dotyční pracovníci trvali na předání lesů po ukončení roční uzávěrky.

S odstupem času je možno říct, že převzetí lesů do přímé správy parku bylo v pravý čas. Dalo možnost správě přímo řídit hospodaření a péči o lesy. Prodlení, třeba i jednoho roku, mohlo znamenat, že by si technický provoz v parku a tím i prodej dřeva udržela ve svých rukách zájmová skupina ovládající dnes státní LČR Byla přinucena změnit taktiku - využít lýkožrouta, ochranářské aktivity, obce a podnikatele.

Velkým handicapem, který dnes umožňuje rozehrávat partie proti celistvosti a jednotné správě území je skutečnost, že nedošlo k převodu zemědělské a ostatní půdy do přímé správy NP. Půda vedená v kategorii zemědělské a ostatní půdy zůstala po vyhlášení národního parku ve správě Pozemkového fondu a okresních úřadů. Mělo to ten důsledek, že zprostředkovávání pronájmů k zemědělskému i jinému užívání prováděly tyto instituce. Jejich nadřízení i úředníci často měli jiné priority i zájmy, než je ochrana přírody. Správa nedostala do rukou nástroj, se kterým mohla provádět koncepční politiku hospodaření na nelesní půdě, s prioritou ochrany přírody a udržení charakteru území. Nedůslednost umožnila s odstupem let, rozehrát hru s prodejem půdy v zákoně č. 95/1999 Sb.

Období let 1991 až 1994 mohu charakterisovat podobně jako celkovou politiku v popřevratovém českém státě. Sem tam se objevilo i nějaké koncepční rozhodnutí, které kořistnická, postkomunistická lobby nestačila uhlídat. Nikdy však taková rozhodnutí nebyla dotažena do konce. Stav společnosti i lidé na vlivných posicích to nedovolili. Kolem byl chaos, který se pomalu vracel ke starým zvykům a způsobům.

Ivan Žlábek se po převratu stal ředitelem odboru ochrany lesa na ministerstvu životního prostředí. Za některá chybná nebo nedůsledná rozhodnutí, která se stala v prvých létech na Šumavě nese jako nadřízený orgán svou zodpovědnost. O situaci a stavu v šumavském parku jsem se jako člen výboru parlamentu celé roky zajímal a po nástupu Ivana Žlábka do vedení parku jsem kvitoval positivní změnu v řešení nahromaděných problémů. Nový ředitel zorganisoval správu a začal aktivní a cílevědomé zásahy proti lýkožroutu smrkovému. Téměř současně započala intensivní mediální kampaň proti "likvidaci národního parku" v ekologickém pořadu "Nedej se!" Byl jsem při některých natáčeních Bezouškova týmu, zejména při natáčení v říjnu 1995 ve Vimperku. Při uvedení na obrazovku jsem se nestačil divit. Obraz průběhu diskuse i jeho vyznění bylo vždy v diametrálním rozporu. Byly to cílevědomé desinformační akce. V letech 1994 až 1996 ukazoval pořad vykácené holiny a suché lesy na české straně, zelený les na straně bavorské. Nevadilo, že holiny byly většinou z let před rokem 1990. Zelené lesy v Bavorsku autoři cíleně vybírali v místech, kde ještě kůrovec nedokonal své dílo. Veřejnost byla černobíle oblbována, ani slovo o komplexnosti problému a jeho průběhu. Znám Pavla Bezoušku ještě ze studií na Přírodovědecké fakultě a proto jsem s ním v počátku na některých pořadech kolem ochrany přírody spolupracoval. Brzo jsem zpozorněl, když mi řekl, že on když bude chtít někoho zničit, tak ho zničí. Realita skutečnosti jíž jsem se účastnil při natáčení a její obraz v "teleskreenu" mě přesvědčily. Pořad "Nedej se!" vytvářel křivý obraz, obávám se, že na něčí zakázku.

V srpnu 1996 mi napsal Vladimír Just, jaká zvěrstva se dějí v Šumavském národním parku, abych pomohl a jako poslanec, který se roky angažuje, proti lesní transformaci zasáhl. Zajel jsem na Šumavu a prošel místa, kde se prováděla na Modravě kůrovcová těžba. Navštívil jsem správu parku a ředitele Žlábka. Pokusil se zprostředkovat setkání Vladimíra Justa s Ivanem Žlábkem. Dohodl jsem s Vladimírem Justem schůzku. Asi po čtrnácti dnech, po návratu ze zahraniční cesty, jsem zavolal ing. Žlábkovi, zda se sešli. Pan ředitel mi začal do telefonu spílat, že nikdy nevěděl, jaký jsem podrazák. Na dotaz, co jsem provedl, mi řekl, ať si přečtu otevřený dopis Vladimíra Justa ministru Skalickému. V. Just místo schůzky zveřejnil otevřený dopis ministru Skalickému. Ředitele Žlábka v něm nazval agentem StB a citoval na svou podporu výroky, které jsem neřekl. Způsoby V. Justa jsou, mírně řečeno, nekorektní. Lidská zkušenost ztvrzuje, že nekorektními a nečistými prostředky nelze dosáhnout ničeho positivního. V Cibulkových seznamech je jméno Ivan Žlábek dokonce třikrát (asi jako oživovaný agent) s ročníkem narození 1957. Ivan Žlábek, ředitel NPŠ je ročník 1943. Zda jméno v registru je jiný člověk, chyba či nějaká taktika bývalé StB, nevím. Použít k veřejnému napadení nepotvrzenou informaci vědomě, účel světí prostředek - je špatnost.

Stejným způsobem pracuje a píše Vladimír Just doposud. Nástrojem k diskreditaci správy Národního parku Šumava je několik let právník správy JUDr. Pavel Borovka. V posledních dvou letech každý článek V. Justa týkající se národního parku začíná nebo končí důstojníkem Státní bezpečnosti Borovkou. Loni na jaře mi V. Just slíbil do týdne dát doklady fízlovství pana Borovky - nedal je. V zatím publikovaných seznamech důstojníků Státní bezpečnosti (Cibulka) jméno Borovka není. Mám zjištěno, že Pavel Borovka byl sekretářem krajského náčelníka bezpečnosti v Českých Budějovicích. O pochybné minulosti právníka správy parku nemám pochybnosti. Vážné pochybnosti mám o metodách a úmyslech Vladimíra Justa. Nekonkrétní napadání, bez dokladů a mimo podstatu věci, slouží jen k odvedení pozornosti jinam a mlžení. V. Just ví, že ti, kteří mají nějaké máslo na hlavě ho nebudou žalovat. V. Just nepíše tak, aby se lidé dobrali podstaty problému a sporu, ale aby je přesvědčil o svých argumentech. On pouze plní úkol, jak odstranit z cesty ty, kteří nějak, někomu překážejí a k tomu se hodí estébák Borovka. Mohu to dosvědčit ze všech stížností, které V. Just na správu parku a její počínání si na svěřeném území národního parku podal. Chodil jsem s V. Justem po parku při řešení jeho stížností i stížnosti paní Konopové, kterou zastupoval. Byly to věci nepodložené, nebo malichernosti, které v rámci problémů, se kterými se existence parku potýká, jsou absurdní. Když v letošní zimě náhle změnil taktiku a začal psát, jak lýkožrout smrkový je používán k odvádění pozornosti od kšeftů se dřevem, které se v parku dějí, mi doplnil obraz. Od roku 1990 jsem v parlamentu i médiích protestoval proti transformaci lesního hospodářství, která ve svém důsledku oddělila vlastnictví lesa a zodpovědnost za les ze zákona od ziskových činností. Zisky z prodeje dřeva dala těm, kteří les nevlastní a ze zákona nemají zodpovědnost za setrvalou existenci a funkci lesa. Prostřednictvím kuponové privatisace umožnila faktickou monopolisaci obchodu se dřevem. Původního úmyslu akcionalisace lesů, kterou prosazovali v roce 1990 a 1991, kdy chtěli prosadit pronájmy lesa na 25 až 30 let, nedosáhli. Dostali se k faktickému vlastnictví zisků z většiny českých lesů přes kuponovou privatisaci, monopolisaci odvětví obchodu se dřevem a mafiánským způsobem provázané personální unie. Lesní transformace byla prvým modelem tunelu celého odvětví. Výsledek je ten, že fakticky neexistuje v české republice větší firma obchodující se dřevem a provádějící práce v lese, která by nebyla do tohoto kruhu zapojena. Znamená to, že rozsáhlé práce v lese, těžbu i prodej dřeva realisuje správa parku přes některé, při hlubší znalosti věci podivně propojené firmy, vlastněné podivnými lidmi a společnostmi. Takové je lidské i tržní podnikatelské prostředí České republiky v roce 2000. Neexistuje mechanismus, kterým by vláda v zájmu celostátním i dlouhodobém, u tak mimořádně významného odvětví regulovala trh se dřevem ze státních a tím i ostatních lesů.

Vladimír Just náhle v zimě roku 2000 prozřel, prohlásil a napsal, že lýkožrout smrkový byl zastírací manévr, aby mohl běžet obrovský kšeft se dřevem z lesů národního parku mafiánským firmám. Má částečně pravdu. Již jsou jako rakovina s metastázemi téměř všude. Nemají ale ještě vše. Doposud neměli v rukou přímé rozhodování o osudu Národního parku Šumava. Z mých celoživotních zkušeností o fungování a metodách komunismu, jedinečné možnosti deset let zblízka pozorovat vývoj slušovického imperia, i osmi let v postkomunistickém parlamentu se to odvážím tvrdit. Veřejná publikace nějaké křivárny nebo i nezákonnosti se skutečného lumpa nedotkne. Je půlstoletí zvykem v Čechách, že velké zločiny se netrestají. Špína zůstává na těch, kteří nedovedli říct ne a třeba, v našem případě, jim dřevo prodávají. Odvážím se domnívat, že stejně jako to bylo běžné před deseti roky, sami na sebe, přes vhodné osoby, tyto aféryvyvolávají. Dobře vědí, že jich se nedotkne nic, diskreditován bude ten, kdo byl polovičatý a nedovedl říct ne. V postkomunistické české demokracii publicisté jako V. Just nehledají pravdu, ale pomáhají dalšímu rozkladu.

Pro dokreslení. Na jaře 1997, když se v parlamentu projednával návrh zákona "O státním podniku", jsem předložil pozměňovací návrhy. Navrhl jsem, aby do dozorčí rady státního podniku Lesy České republiky byli voleni dva poslanci parlamentu. Jeden z vládní strany a druhý z oposiční. U kolosu, který spravuje více než šestinu území republiky by tak byla jakási možnost dostat se k informacím o hospodaření a tím i politická kontrola. Dále jsem navrhl, aby jmenování generálního ředitele podniku Lesy ČR bylo v pravomoci celé vlády a nejmenoval ho resortní ministr, který je členem určité politické strany. K zákonu jsem navrhl doprovodné usnesení, ve kterém jsem žádal vládu, aby do 1. října 1997 předložila sněmovně návrh samostatného zákona o státním podniku Lesy ČR. Argumentoval jsem, že jde o podnik ovládající více než šestinu území státu, největší majetek ve státě i důležitostí udržení lesa pro budoucnost. Všechny mé návrhy byly smeteny. Po nástupu na Šumavu v roce 1999 jsem zjistil, že členkou dozorčí rady Lesů ČR je neznámá inženýrka Naušová z Kašperských Hor. Asi zcela náhodou v hospodářském výboru Senátu, při projednávání novely zákona o majetku obcí (č. 172/1991 Sb.) bylo uděleno slovo "zastupitelce" města Kašperské Hory. Jméno paní zastupitelky bylo ing. Naušová. Promluvila o tom, jak město Kašperské Hory žádá svůj původní historický lesní majetek a ne náhradu mimo území národního parku. Nezdá se mi to být čirá náhoda. Náhrady za historický lesní majetek, který je dnes v území národního parku, by město Kašperské Hory dostalo z lesů v majetku státu - státního podniku Lesy ČR Hra s novelou zákona o majetku obcí č. 172/1991 Sb. byla rozehrána jinak, s opačným úmyslem a účelem. Zahájit proces dezintegrace Národního parku Šumava. Historický majetek Kašperských Hor vytváří klín, který jde od vnitrozemské hranice parku na bavorskou hranici. Vydání těchto lesů a změna majitele by oddělila část parku u Železné Rudy od vlastního tělesa území parku.

V počátku devadesátých let jsem pochopil principy, na kterých stavějí "lesní reformátoři" svou ideu transformace lesního hospodářství. Zodpovědnost fiktivnímu státu bez pravomocí. Zisky podivným soukromým firmám bez zodpovědnosti. Vše vzájemně propojené personálními uniemi. Jako poslanec parlamentu jsem se parasitické koncepci postavil a protestoval, kde se dalo. V té době mi dvakrát, dnešní generální ředitel státních Lesů ČR ing. Jiří Oliva na mé námitky a protesty odpověděl, že "dělám jen to, co po nás požadují nejvyšší státní činitelé". (Dnes to samozřejmě popře.) Jména mi nesdělil. Svou parasitickou koncepci prosadili, jen Šumava se jim jaksi vymkla z rukou. O úrovni mozkového trastu nejvyšších reformátorů svědčí to, že o stejný typ transformace se pokusili ve zdravotnictví, kde chtěli privatisovat lůžková oddělení. V chudé zemi, bez morálky a fungujícího právního systému. V železniční dopravě, kde chtěli koleje nechat státu a co po nich jezdí (ziskovou činnost) zprivatisovat. Ve zdravotnictví i dopravě tento pokus ztroskotal - v těchto odvětvích, zjevný parasitismus ze dne na den bolí a dotčení se brání. V lesnictví je ohromná reserva dřeva (a peněz), kterou našetřily předchozí generace. Pan "generální" Oliva mi tehdy nelhal, za koncepcí lesní transformace jistě stáli nejvyšší "státní činitelé". Svědčí pro to celý průběh "podivné reformy" i dnešní pokus o její pokračování na Šumavě. Ještě tam jsou zdroje a reservy. Jen jména těch, jistě nefiktivních, nejvyšších státních představitelů nám nejsou známa.

Na aktivitách angažujících se již roky proti existenci Národního parku Šumava jsou zajímaví někteří lidé a zájmová uskupení. Skupina důstojníků, která se na počátku devadesátých let pokoušela o "privatisaci" vojenského prostoru Ralsko presentovaná jmény generála Vacka či plukovníka Zbytka, je pevně usazena se svými aktivitami v oblasti Lipna. Ing. Habesberger, z české strany hlavní osoba zaangažovaná v cause zábavního přírodního parku Rajchéřov (švagr předsedy sněmovního výboru pro veřejnou správ a životní prostředí poslance Beneše - ODS), má od roku 1995 uprostřed národního parku v katastru obce Dobrá (3 zona parku) pronájem 140 ha luk a pastvin. Původní smlouva uzavřená s Pozemkovým fondem v Prachaticích zněla "pro nezemědělské účely". V okolí firma Haber vykupuje restituční nároky. Podle loni schváleného zákona o prodeji státní půdy, č. 95/1999 Sb., si tuto část parku u Mrtvého luhu lacino koupí. Zajímavá je skupina bývalých zaměstnanců národního parku, ing. Musiol, ing. Krejčí a P. Mottl. V počátcích existence parku prosazovali bezzásahový režim a ponechání území přírodním procesům. V létě 1993 pak ing. Krejčí předložil řediteli ing. Kecovi (kterého najdeme v Cibulkových seznamech - důvěrník) k podpisu návrh smlouvy o pronájmu veškerých činností v parku firmě Parkservis s.r.o. Pikantní na té záležitosti je, že majitelem firmy byl tchán povedeného náměstka. Firma dnes existuje a je zaangažována v různých aktivitách působící proti správě národního parku. Ing. Krejčí stojí v pozadí aktivit Občanského sdružení Horní Otava i Hnutí Duha. Ing. Musiol, na počátku vášnivý ochranář přírody, byl autorem ekologického auditu, který podpořil výstavbu lanovek a sjezdových tratí na Smrčině. Pan Mottl (bývalý voják a strážce parku) je dnes předsedou OS Horní Otava. Sdružení projevuje mimořádnou pozornost, o seriosnost péče správy parku o ochranu přírody v území, velmi se zajímá o turistická podnikání. Nejaktivnějšími členy "dočasné konference parkových obcí", která zpochybňuje existenci národního parku jsou starosta Kvildy PhDr. Jiří Fridlewitz, bývalý politruk a velitel pohraniční stráže. Starosta Fridlewitz požaduje redukci parku minimálně na pětinu rozlohy. Starostka obce Stožec paní Lelková, bývalá vysoká svazácká funkcionářka...

Pro český komunistický kapitalismus je typické, že každý způsob se hodí. Nejlépe je krýt nízké cíle vysokými ideály. Komunismus tak fungoval. Samostatnou kapitolou krátké historie národního parku je využití malého hnědého broučka latinským jménem Ips typographus - lýkožrout smrkový, v zápase o strategické šumavské území. Lýkožroutu smrkovému dala před miliony let moudrá příroda do popisu práce uzavírat generační cyklus severského smrkového lesa. Populační strategie i dynamika tohoto "škůdce" v monokulturních umělých smrčinách je v základních rysech dobře známa nejméně dvě století. Každý průměrně vzdělaný lesník a biolog ví, co se stane, dojde-li v takovém uměle vypěstovaném lese po polomu, nebo náhlém oslabení vitality lesa k namnožení brouka. Nestane-li se zázrak, následuje explosivní množení populace, které zastaví až sežrání dostupných potravních zásob (smrkových lesů ve věku nad 50 - 60 roků). Vše, co se již asi osm roků odehrává kolem problému "zasahovat či nezasahovat" v národním parku proti lýkožroutovi - akce ekologických aktivistů, i některých pracovníků akademie věd a lidí ověnčených profesorskými tituly, nemá s odborností nic společného. Je to zájmová politicko - strategická hra. Účast v ní je spíše záležitostí charakteru. Někdy v roce 1992 jsem byl přítomen debaty na téma bezzásahovosti proti lýkožroutovi v Národním parku Šumava. Nikdy nezapomenu na pošklebky hlavních exponentů tehdy prosazované transformace lesního hospodářství ing. Domese, Mičánka, Rybníčka. Velmi dobře věděli, že kůrovec, nestatečnost a úplatnost českých "odborníků" jim umožní pokračovat ve hře o šumavské dřevo, o které vyhlášením parku přišli. Celá devadesátá léta se na Šumavě hraje hra s naivitou a hloupým fundamentalismem laických ochránců přírody. Někteří z nich mají z ní zajištěnu existenci. Ve skutečnosti jde o zdroje a strategický prostor.

Poškozené lesy, příroda a vodní zdroje budou hlavním argumentem pretendentů exploatace šumavského prostoru. Bude to důkaz neschopnosti správy parku a ochrany přírody pečovat o svěřené území. Bez důsledného postupu proti lýkožroutu smrkovému, za daného stavu lesů v národním parku, dojde k těžkému poškození přírodního stavu území.

Smrkové lesy původní části Bavorského národního parku, ve kterém tehdejší ředitel Hans Bibelriether v osmdesátých letech vyhlásil plné ponechání přírodním procesům, sežral lýkožrout. Dnes je převážná část mrtvá a suchá, dožívá část v oblasti Roklanu. Deset let zde byl zdroj kůrovcové nákazy pro přiléhající část českého parku. Nedokázali jsme protestovat a na mezistátní úrovni požadovat vytvoření isolačního pásma. Naopak roky byla zkáza na bavorském území dávána za příklad osvíceného ochranářství. Nikdo ze zasvěcených a "odborníků" neřekl, že vyhlášení bezzásahového přístupu v Bavorsku byl politický akt. V osmdesátých letech byl v Německu nadbytek dřeva po rozsáhlých polomech. Tehdejší premiér Stoiber, aby ochránil vlastníky lesů před možností velkého poklesu cen dřeva, přikývl řediteli Bibelrietherovi a umožnil mu uskutečnit bezzásahový experiment. Bohatému německému státu tolik nezáleželo na nějakém statisíci kubických metrů státního dřeva. Nikdo z "odborníků" také dvě desetiletí v Čechách otevřeně neřekl, že podobný experiment jsme uskutečnili v daleko větším rozsahu v sedmdesátých a osmdesátých letech v Krkonoších, Krušných a Jizerských horách a v Beskydech. I tam dorazil smrkové lesy převážně lýkožrout. Lidé, kteří dnes rozhodují o českém lesním hospodářství a kteří jsou zainteresováni v exploatační lesní transformaci to všechno vědí. Lýkožrout je dnes prostředkem, jak diskreditovat ochranu přírody a zpochybnit existenci národních parků a chráněných území.

Jedinečným příkladem účelového ekologického aktivismu byla blokáda kácení kůrovcem napadených stromů na Trojmezí v loňském roce. Horský smrkový les na Trojmezí byl vyhlášen reservací již za prvé republiky. Přes tento statut reservace se zde proti lýkožroutovi zasahovalo až do konce osmdesátých let. Po ustavení parku se zde z důvodů vyhlášení prvé bezzásahové zóny přestalo proti lýkožroutovi zasahovat. Smrkové porosty jsou věkově většinou vysoko nad sto let, mají, mimo jiné, sníženou vitalitu danou stářím. Postupně zde došlo k namnožení kůrovcové populace. Loni byla snad poslední možnost efektivně zasáhnout, kůrovcovou kalamitu zastavit a postupně ji udržet pod kontrolou. Blokáda aktivistů DUHY a mediální kampaň tomu efektivně zabránily.

Podíváme-li se na obchodní rejstříky firem, které v předpolí parku pod Trojmezím a Smrčinou mají pronajaté zemědělské pozemky, jsou to často firmy, které v nepsaném popisu práce mají spekulaci s pozemky. Některé mimo zemědělskou činnost mají i realitní kanceláře (Kerim s.r.o.). Již dnes napadají lidé z těchto kruhů správu parku, že je třeba park v této části zrušit. Není zde co chránit - les sežral kůrovec. Milovníci stromů, kteří objímají stromy, aby je chránili před dřevorubci, jsou dodavateli argumentů pro zrušení parku. Když jsem se loni na Plešném jezeře snažil argumenty vysvětlit Mojmíru Vlašínovi i Jaromíru Bláhovi z DUHY souvislosti hry, ve které se angažují a jaké důsledky bude mít blokáda. Jejich odpověď' zněla: "Než by se v prvých zónách národního parku zasahovalo, to ať' raději park není".

Zajímavý je fakt. V zimě 1998 - 99 získal rozhodující podíl akcií v Šumavské lesní a.s. Sušice a Krkonošské lesní a.s. Vrchlabí exponent lesní transformace a šéf České asociace podnikatelů v lesním hospodářství Jan Mičánek. Do té doby jej měl pan Dejnožka - šéf Hradecké dřevařské a.s. Pan Dejnožka, původně odbytář Státních lesů, si po ustavení státních Lesů České republiky vytvořil soukromou firmu. Sídlila v budově státních LČR. Přes jeho firmu, pod různými kamuflážemi, šla největší část prodeje státního dřeva. Na podzim 1998, po nástupu ministra Jana Fencla, byl tento lukrativní obchod legalisován. Státní LČR odkoupily od Hradecké dřevařské a.s. 49% akcií a získaly v ní podíl. Padesát jedna procent a rozhodující slovo má vlastník Dejnožka. Transakce je dokonalým příkladem komunistického kapitalismu. Předmět obchodů a podnikání - dřevo, je státní. Obchoduje se s ním a zisky bere soukromník. žádný poblblý západní kapitalista by to tak nevymyslel. Transakcí s převodem a koupí akciových společností v předpolí obou velkých národních parků si pravděpodobně "dřevní" magnáti připravují dělbu teritorií. V té době byla připravena novela kompetenčního zákona, měla převést kompetence nad řízením národních parků z ministerstva životního prostředí na ministerstvo zemědělství. Argumentem bylo, že není možné, aby ministerstvo, které parky řídí, mělo zároveň ve své pravomoci i státní správu - kontrolu dodržování zákona. Kampaň kolem Trojmezí připravovala půdu pro důkaz neschopnosti správy zvládnout problém. V případě převodu kompetencí by zájmová skupina ovládající české lesní hospodářství - via ministerstvo zemědělství dosadila do národního parku své lidi. Převod státní správy nad lesy z ministerstva zemědělství na životní prostředí, při současném stavu české státní správy a soudnictví, by bylo vlastnictví zbraně bez střeliva. V národních parcích by v klidu a pokoji hospodařili dřevařští a mafiánští magnáti. Pro dokreslení uvádím. Dnešní ministr zemědělství Jan Fencl, sídlící na jižní Moravě, byl zvolen do Senátu v obvodu Kutná Hora - v roce 1996 zde neúspěšně kandidoval Jan Mičánek. Hnutí DUHA má s Lesy ČR v Hradci Králové uzavřenou smlouvu o spolupráci a udržuje s nimi velmi dobré styky - cituji to z firemního časopisu "Lesu zdar". Celá akce se nevydařila, správa parku se postavila a vydržela tříměsíční mediální kampaň kolem blokády. Výsledek působení na veřejnost byl opačný, než předpokládali organisátoři. Převod kompetencí se nekonal.

Na správě parku jsem po nějaký čas vyřizoval agendu podávání informací, podle zákona č. 123/1998 Sb. (informace o životním prostředí) a zákona č. 106/1999 Sb. (zákon o informacích). Za dobu, po kterou jsem agendu vyřizoval jsem nedostal jednu korektní žádost občana, zajímajícího se o národní park. Všechny žádosti, které jsem musel odpovídat, již ze zadání měly jiný zámysl a účel. Byly požadovány cílené rozsáhlé studie, vzájemně kombinované, sestavené s cílem vyhledávání záminek k napadání funkce parku i jeho správy. V období mnohdy vypjatých pracovních problémů zaměstnávaly mnoho lidí jinou činností a vytvářely pocit marnosti jakékoli positivní práce. Byla to organisovaná příprava na další mediální kampaně ke zpochybnění existence parku. Žádali o ně lidé, kterým takové komplexní informace a analysy nemohly nic říct - Občanské sdružení Horní Otava, DUHA i jednotlivci odborně zcela nekompetentní. Z celého kontextu bylo jasné, že žadatelé jsou nastrčené osoby, které pracují v zájmu někoho jiného, kdo je schopen vyžádané informace zanalysovat a má je již začleněny do své kombinační partie. Možnost odmítnutí nebo obrany ze zákona fakticky žádná. Ze své zkušenosti poslance parlamentu i státního zaměstnance tvrdím, že "stát - státní správa" jako nezávislá instituce, řídící se zákony a smyslem pro právo a spravedlnost v České republice dnes neexistuje. Bud' přímo vykonává zájmy a záměry různých mafiosních spolčení a nebo je hříčkou v jejich rukách. Zákony jsou vytvářeny tak, aby umožňovaly zneužívání. Kruh uzavírá obecně sdílený pocit, že formální či odborné stanovisko v celkovém kontextu je bezvýznamné a nemá naději se prosadit. Lidé se ohýbají a nebo aktivně zapojují do již obecně přijaté hry.

Vše, co jsem v loňském roce viděl kolem blokády kácení kůrovcem napadených stromů na Trojmezí mne vede ke konstatování. "Blokáda asanace kůrovcem napadených stromů v lokalitě Trojmezná byla cíleně naplánována v rozhodujícím okamžiku, kdy šlo ještě vývoj zvrátit a zabránit rozpadu porostů". Akutní útok na integritu a existenci Národního parku Šumava začal na podzim roku 1998 předložením poslaneckého návrhu zákona č. 95/1999 Sb. (o prodeji státní půdy). Jména předkladatelů byla zárukou, že v návrhu bude vložen pokus, jak se dostat k pozemkům na Šumavě. Hledal jsem v předloze zákona o navazujících normách a našel. V blokačním paragrafu, který vyjmenovával, kde nebude státní půda prodávána, byl u národních parků odkaz na zákon o ochraně přírody (č. 114/1992 Sb.). Ten, jakoby náhodou, to neřešil. U národních parků tam chyběla dvě slova - "ostatní pozemky". Kdyby zákon prošel v té podobě, bylo by možno se zmocnit v Národním parku Šumava asi 13 tisíc hektarů nelesních pozemků. Velmi zajímavé bylo projednávání návrhu v zemědělském výboru. Předkladatel Josef Lux se ani nezmínil o národních parcích a o této možnosti. Jednání bylo vedeno tak, aby si věci nikdo nevšiml a také tak to výborem prošlo. Na dotaz předkladatel jasně neodpověděl. Věděl jsem, že jedinou možnosti ovlivnit budoucí znění zákona, je otevřít problém účelového tunelu v zákoně do médií. Jediné noviny, které mi byly ochotné článek o tomto problému zveřejnit bylo, Právo (dříve "Rudé"). O velikosti zájmu na možnosti prodeje půdy v národním parku svědčí i průběh projednávání zákona v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Předkladatel Josef Lux se zpravodajem Jaroslavem Pešánem (ODS) zmanipulovali pořadí předložených hlasovacích návrhů. Nejdříve se hlasovalo o t.z. kompromisním návrhu poslance Libora Ambrozka. Ten umožňoval prodej půdy v třetích zónách národních parků - na Šumavě asi 2 - 3 tisíce hektarů. Ne jak je přijatým úzusem ve sněmovně, že se vždy nejdříve hlasuje o návrhu nejradikálnějším - zákazu prodeje půdy v národních parcích. Páni poslanci odhlasovali na jaře 1999 možnost prodeje půdy jen v třetích zónách národních parků. Iniciátoři ještě neměli odvahu protlačit původní návrh sněmovnou násilím, bez zábran.

Na podzim 1999 předložila fakticky stejná zájmová skupina poslanců (až na nebožtíka J. Luxe) novelu zákona č. 172/1991 Sb. (o majetku obcí). Národních parků (šlo především opět o Šumavu) se týkal blokační paragraf 4, kde, jako mimochodem se rušila blokace vydání lesů v národních parcích. Jednal jsem se starosty obcí v parku a vysvětlil jim, že budeme prosazovat vydání náhrady z lesů v majetku státu, mimo území národních parků. S bývalým kolegou poslancem Ivanem Bečvářem jsme jednali se starostou Kašperských Hor ing. Markem. Kašperské Hory jsou největším historickým vlastníkem lesů na území dnešních národních parků. Jejich historický lesní majetek v šumavském parku obnáší asi 5 tisíc hektarů a územně vytváří klín, který jde od vnitrozemské hranice parku až na bavorskou hranici. Vydání těchto lesů by rozdělilo šumavský park na dvě části a oddělilo od vlastního tělesa parku část u Železné Rudy. Pokusil jsem se panu starostovi vysvětlit, proč vydání náhradních lesů a majetku bude pro město a jeho budoucnost nejvýhodnější. Rozsáhlý lesní majetek v předpolí národního parku evropského významu je přece jen lepší pro budoucí prosperitu Kašperských Hor, než rozdělení parku a otevření cesty k jeho likvidaci. Zdálo se, že pan starosta souhlasí. V březnu se nám podařilo prosadit v rozpočtovém výboru (byl k návrhu zákona garančním výborem) odhlasování pozměňovacích návrhů připravených ministerstvem životního prostředí, podle kterých by obce dostaly náhrady mimo území národních parků. Ve své prostotě jsem bezprostředně informoval starostu Marka. O týden později se konala v Kašperských Horách sešlost t.z. "Dočasná konference šumavských obcí". Jednalo se o území národního parku a ze správy parku nebyl nikdo pozván. Dostavil jsem se na jednání. Před jeho zahájením mne starosta Marek vykázal se slovy: "Jestliže neodejdete, nechám Vás vyvést policií".

O tom, že v případě novely zákona č. 172/1991 Sb. nejde o zájmy několika nevýznamných obcí svědčí uragán, který se po schválení usnesení rozpočtového výboru strhl v médiích i poslaneckých sborech. Byl jsem členem poslanecké sněmovny osm roků, do léta 1998. Vždy zde bylo několik lidí, kteří byli schopni uvažovat v kategorii obecného zájmu, podle toho jednat a postavit se. Co jsem viděl kolem schvalování novely zákona č. 172/1991 Sb. mne navýsost urazilo. Z jednání podvýboru pro turistiku (rozpočtový výbor) se zájmovou lobby vedenou klatovským okresním přednostou ing. Petrů byl vykázán ředitel NP Šumava ing. Ivan Žlábek - bylo mu zabráněno se jednání zúčastnit. Kolem projednávání zákona ve sněmovně byly neustálé machinace. Nakonec byl zařazen a projednán náhle. Zřetelné bylo úsilí zabránit schválení vydání náhrad mimo území národních parků. Proti pozměňovacím návrhům poslance Libora Ambrozka, podle kterých by obce dostaly náhrady ze státního majetku mimo území parků, hlasovala ODS fakticky jako jeden muž. V ostatních stranách to bylo napříč. Pro tuto variantu byla valná většina poslanců ČSSD - návrh připravilo ministerstvo životního prostředí. Zajímavé a klíčové je, že návrh neprošel díky poslancům KSČM - většina se zdržela hlasování nebo byla proti.

Ukázkou stavu a representantů našeho nejvyššího voleného sboru bylo projednávání sněmovnou schváleného znění zákona v hospodářském výboru Senátu. Z průběhu jednání od samého počátku bylo jasné, že je rozhodnuto. Posici vydání náhradního majetku z majetku státu mimo území parků hájil nevýrazně senátor Liška (ODS). Po příchodu předsedy hospodářského výboru ing. Burdy na jednání (ODS) se zakoktal, vše co řekl předtím odvolal a zmlknul. Za největšího zájemce o lesy v národních parcích dostala slovo ing. Naušová, která je zastupitelkou v Kašperských Horách. Neřekla a nezmínil se o tom nikdo jiný, že je členkou dozorčí rady Lesů ČR, jak jsem již napsal. Požádal jsem o slovo a pokusil jsem se vysvětlit, že jde o integritu národního parku a proto je nejlepší řešení vydání náhradního majetku. Byl jsem zakřiknut. Korunu projednávání nasadil předseda ctihodného výboru, bývalý dlouholetý privatisační náměstek ministerstva zemědělství, senátor Burda. Prohlásil: "Katastrofální hospodaření v národních parcích je známo, nejlepším vlastníkem je soukromý vlastník a všechny lesy by měly být vydány vlastníkům". A uzavřel jednání. Z úst člověka, který nese nesejmutelnou vinu a zodpovědnost za stav transformace a privatisace v odvětví zemědělství a lesnictví - nezapomenutelný zážitek.

Projednávání v plénu Senátu bylo viditelně zmanipulované. Je zřejmé, že ve sněmovně lobbování více funguje na úrovni celých stran, zatímco v Senátu více na úrovni individuální. Když se začala rozbíhat debata, ve které se začalo ukazovat o co ve skutečnosti jde, vystoupil senátor Štěch (odborář, ČSSD). Navrhl okamžité ukončení debaty a hlasování. Debatu ukončili a odhlasovali zákon ve znění předloženém sněmovnou. Opět zajímavé je, že senátor Štěch zjevně vystoupil na popud svého stranického kolegy, ministra zemědělství a senátora Jana Fencla, se kterým před vystoupením jednal v předsálí.

Napsal jsem rozbor situace kolem Národního parku Šumava, o co jde v předloženém návrhu zákona a proč má být v celospolečenském zájmu věc řešena vydáním náhradního majetku. Rozbor jsem předložil právnímu oddělení presidentské kanceláře a vysvětlil souvislosti. Václav Havel zákon podepsal. V novinách jsem se pouze dočetl, že se panu presidentovi nelíbí vydání lesů v národních parcích, z důvodů, kterými jsem mu argumentoval. "Ale podepsal".

Viděl jsem vývoj celých deseti let po podivném "sametovém" převratu, jako přímý účastník zevnitř i z vnějšku, jako občan. Nebyla žádná ochota se vyrovnat s minulostí a nastavil se v celém státě systém na zneužití. Pak jsem viděl postup demoralisace, jak ve vlnách odcházely zábrany. Projednávání novely zákona č. 172/1991 Sb. mi odkrylo další hlubiny české společenské duše. Nelze zapomenout posměšky dnešních poslanců, kterými mě častovali, že hájím celospolečenský, dlouhodobý zájem. Averse a nenávist těch, kterým jsem kazil hru. Hloupost ekologických aktivistů, z nichž většina nevěděla, která bije. Resignace těch, kteří nesou, ze svého pověření zodpovědnost, ale chtějí přežít.

V kauce zákona č. 172/1991 Sb., opakuji, nešlo o majetek a historickou satisfakci několika obcí. Byla to pouze jedna etapa zápasu o strategické území Šumavy. Klín lesního majetku Kašperských Hor otevírá cestu ke zpochybnění integrity a území Národního parku Šumava. Podle platných zákonů (zákon o ochraně přírody č. 114/1992 Sb. a zákon o lesích č. 189/1995 Sb.) by obce s lesy v národních parcích nemohly hospodařit jako s hospodářskými lesy a mít z nich zisk. To předkladatelé dobře věděli. Schválený zákon otevírá možnosti zpochybnění těchto zákonů a příležitost k jejich úpravám ve svůj krátkodobý prospěch.

Vydávání lesů v národních parcích ke komerčnímu využívání je výsměchem kulturního stavu českého společenství a jeho volených zástupců. Národní parky jsou kulturní instituce a příznačné je, že pro vydání lesů z území národních parků hlasovala i senátorka Jaroslava Moserová, současná presidentka vzdělávací a kulturní světové organisace UNESCO.

Před námi jsou spory o postup a způsob vydávání majetku, jeho úplnost a kvalitu. Spory o platnost či neplatnost schválených zákonů týkajících se hospodaření lesů uvnitř národních parků. Budou uměle udržovány a účelově komentovány v médiích. Čekají nás aktivity vedoucí k novelisaci příslušných zákonů a především bude předložen návrh zákona "O Národním parku Šumava". Bude napsán tak, aby došlo k jeho významnému zmenšení a byla z dnešního parku vyjmuta zájmová území.

Co se odehrává již několik let kolem Národního parku Šumava je odrazem a kopií toho, co se odehrálo v průběhu počátku devadesátých let na české politické i celospolečenské scéně. Je to problém morální a hodnotový. Tak byly nastaveny normy. Konflikt má často podobu odborných sporů, s exaktním poznáním s vědou nemá ničeho společného.

V listopadu 1989 se v Československu odehrál stínový protikomunistický převrat. Prvý muž státu prohlásil: "Všichni neseme vinu za minulost". Nediferencoval se a nehledal podíl, nikdo nebyl zodpovědný. Právní giganti Jičínský, Motejl, Rychetský prosadili kontinuitu právního řádu se systémem, který parlament, aby zmatení bylo dokonalé, zákonem prohlásil za protiprávní a zločinný. V důsledku těchto aktů nedošlo a nemohlo dojít k ozdravnému procesu, ve kterém se prokazuje vina, ukládá trest a pokání. Garnitura převratových politiků dala obecné znamení, že nekorektní jednání, podvod a zločin se vyplatí. Politická transformace mocenského systému i privatisace byly cíleně směrovány k neprůhlednosti. Systém od samého počátku byl založen tak, aby nikdo nenesl zodpovědnost a nikdo nebyl vinen. Mohlo se to stát proto, že všichni jsme prožili své životy v prostředí, kde v základních věcech lidské existence neplatilo exaktní poznání a naše lidská zkušenost to potvrzovala. Umělý svět totalitního ruského komunismu zpochybnil vnitřní morální hodnotový systém milionů lidí. Všichni byli zataženi do falešné hry a většina ji přijala. Málokdo si byl schopen uvědomit, že změna systému je možná jen při jasných důsledných krocích k diskontinuitě. Byl jsem v parlamentu od jara 1990, atmosféru jsem zažil, cítil a vnímal. Když jsem upozorňovala varoval, byl jsem zrnko písku, které harašilo v ozubeném soukolí. V české politice nebyli koncem osmdesátých let a počátkem devadesátých let lidé, kteří by na sebe vzali zodpovědnost. Nastavili normy, postavili se obecnému morálnímu i právnímu rozvratu.

V posledním půlstoletí jsme třikrát dostali možnost postavit svůj stát na zdravější základ a vždy české elity selhaly. V roce 1943 jel malý muž Edvard Beneš do Moskvy jednat se Stalinem. Tímto nesmyslným podrazem dal morální zadostiučinění Angličanům i Francouzům za zradu, kterou na nás učinili v Mnichově. Obraz naší malosti a proradnosti dokreslilo vyhnání Němců bez rozdílu viny. Přirozeným následkem byl únor a čtyřicet let komunismu. V roce 1968 vládnoucí elita, jako by si nebyla vědoma drsné reality ruské mocenské politiky. Udělala gesto v podobě "Pražského jara". Nechala se odvézt do Moskvy a až na jednoho odvolala (MUDr. Kriegel). Pak sami normalisovali. Dnešní elita odmítla zodpovědnost za stát. Důležitější než obnova morálního i právního stavu společenství a státu bylo udržení se staronové elity a zajištění vlastní budoucnosti rozkradením majetku, který zestátnili předchůdci.

V posledních padesáti letech, v převratových dobách v Čechách: Kdo měl příležitost zneužil, bez ohledu k morálním kritériím nebo obecnému zájmu. Ostatní se přiohli a přizpůsobili. Když se víc zatlačí, více se ohnou, rafinovanější zneužijí. Tento cyklus se opakuje a zatím z něho není cesta.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se sečetly globální škodlivé vlivy vyvolané průmyslovou činností člověka i jeho necitlivé účelově hospodářské zásahy do druhového složení a využívání lesů. Došlo k překročení adaptačních schopností lesů v našich vyšších pohořích - Krušných horách, Jizerských horách, Krkonoších a Beskydech. Lýkožrout, obaleč modřínový, spolu s pochybnou lesnickou správou a péčí dokonali dílo -les tam není. V tradici posledního půlstoletí nikdo veřejně neřekl celou pravdu. Nikdo nebyl zodpovědný, nikdo nebyl vinen a nikdo nenesl následky svého selhání.

Koncem osmdesátých a v devadesátých letech přišel čas Šumavy. Schopnost adaptace a životaschopnost nepůvodních, člověkem vysazených, převážně monokulturních lesů v nadmořských výškách a exposici Šumavy se přiblížila svému existenčnímu limitu. Je podivuhodné, jak v době, která si říká "informační", kdy v kterémkoli oboru je možno mít k ruce, během několika minut, ověřené informace a zkušenosti, lze vše zpochybnit a nic neplatí. Ideologická, "zelená" zadubenost Hanse Bibelriethera spustila hazardní pokus v Bavorském národním parku. Český šlendrián ve spojení s pozoruhodnou koalicí "zelené zadubenosti a privatisačního vyžírkovství" umožňuje jeho pokračování v území Šumavského národního parku.

Hrát si na absolutní přírodu uprostřed Evropy. V území pozměněném mnoha staletími aktivit člověka. V území, které má klíčový význam jako budoucí reservoár kvalitní pitné vody. Kde udržení lesa a slatí má ničím nenahraditelnou ochrannou funkci před povodněmi pro níže položené obydlené oblastí. Je to nezdůvodnitelný hazard a nezodpovědnost. Činí-li se tak ve společenském prostředí "komunistického kapitalismu", kde ústředním mottem doby je "urvi co můžeš". Takové chování v lepším případě je možno nazvat zločinnou hloupostí.

Vyhlášení Národního parku Šumava na jaře 1991 bylo (opakuji) jedním z mála koncepčních činů minulého desetiletí. Vyhlášením ochrany jedinečného, relativně přírodně zachovalého území dávalo naději na uchování bohatství Šumavy. Byl to prvý formální krok. Gesto, které bez následných důsledných činů, v politické sféře i odborné správě zůstane pro historii jen gestem. Důkazem naší nesvéprávnosti a pozérství. Za devět let nebyla žádná garnitura ekologů, ve spolupráci s národohospodáři schopna napsat a předložit návrh zákona "O Národním parku Šumava". Politici, kteří v těch devíti letech zastávali post ministra životního prostředí, se pečlivě vyhýbali tomu, aby svou autoritou zaštítili správu parku proti účelovým útokům. V létě 1996 jsem žádal ministra Jiřího Skalického, aby navštívil park, ověřil si věci a podpořil Ivana Žlábka v jeho krocích. Čas si našel, až téměř po roce. Jiří Skalický velmi dobře věděl, co se kolem šumavského parku odehrává a nechtěl si pálit prsty. Až šestý ministr resortu Miloš Kužvart, po dlouhých obstrukcích schválil zásahy proti lýkožroutu smrkovému ve vybraných, zvláště ohrožených prvých zónách.

Při vyhlašování nových národních parků je zaběhlým mechanismem přechodné období 20 - 30 roků, po dobu kterých se území aktivními zásahy připravuje ke splnění náročných mezinárodních kritérií. I na poli ochrany přírody jsme byli papežštější papeže. V politice jsme byli nejhumánnější. Nejdříve jsme museli vyhlásit listinu práv a svobod a nevyrovnali jsme se s parazity a zločinci, kteří náš stát dovedli na pokraj bankrotu. Sklidili jsme vykradený stát ovládaný mafiemi všeho druhu. Stejné se dnes odehrává na Šumavě. Největšími škůdci záchrany šumavské přírody byli v uplynulém desetiletí "radikální ochránci přírody". Neochotní slyšet a vnímat celou složitost posttotalitní společenské scény českého státu. Vyhlášení absolutní nedotčenosti přírody, konservace aktuálního stav, v jedinečném zájmovém území dává argumenty do rukou lidem se zájmy, které jsou v přímé kontradikci ochraně přírody. Výsledek na Šumavě bude stejný jako na české politické a privatisační scéně. Liberalismus v peleši lotrovské dává všechny trumfy do rukou lotrům.

Viděl jsem, jak se rozkládala politická scéna v počátku devadesátých let. Polovičatá gesta, kdy žádný zločin nebyl po práv potrestán dala trumfy do rukou šíbrům. Většina těch, které vynesl převrat a kteří i měli dobrou vůli, se přizpůsobila. Z některých se stali větší vyžírkové než byli ti z vůle "rodné" strany. S odstupem dvou - tří roků jsem pozoroval stejný proces na lokální úrovni ve svém městečku.

Postupující "normalisace" v konci devadesátých let zasáhla i území a správu Národního parku Šumava. Ivan Žlábek po svém nástupu v roce 1994 zorganisoval správu a shromáždil kolem sebe několik fundovaných odborníků. Lidí, kteří - mohu říct z vlastní zkušenosti - neměli svou práci jen jako zaměstnání. Začal důsledně postupovat proti kůrovcové kalamitě na Modravě a v části parku navazující na bavorské ložisko. Vybudoval infrastrukturu parku. Bohužel udělal některé chyby. Často kombinoval politiku s postojem odborníka a byl v tom nedůsledný. Správa takového území a kulturní instituce je především záležitost odborná. Její šéf má trvat na dobré správě a důsledném řešení a předcházení dnešních i v budoucnosti hrozících problémů vznikajících z prodlení. Politikou vymezené ústupky nebo taktické úhybné manévry budou vždy zneužity proti statutu území a jejímu zodpovědnému správci. Pořady Pavla Bezoušky "Nedej se!". Aktivity Hnutí DUHA. Mediální kampaně Vladimíra Justa a Radovana Holuba, i stížnosti paní Konopové. Stejně tak angažovanost některých vědeckých pracovníků měla a má pozadí politické. Někteří aktéři ve své prostomyslnosti při zaujetí svým malicherným problémem to ani nemusí vědět. Všichni v průběhu času účelově a libovolně ve svých útocích využívali a zneužívali nedůsledností, které Ivan Žlábek nebo správa parku z různých důvodů kdy učinili. Odborník má v určitém okamžiku, kdy je nucen k věcem, které jsou proti jeho odbornému vědomí a svědomí, když nemá možnost řešení ovlivnit, odstoupit a jít od toho. Jinak se stane, že zpochybní sebe a pomůže uskutečnit špatnou věc. Politik má širší manévrovací prostor, ale překročí-li jej, způsobí nesrovnatelně větší škody. Manévrování mezi politikou a odborností v prostředí komunisticko - mafiánského kapitalismu znamená, že trumfy do rukou dostávají hybatelé v pozadí. V roce 1989 - 90 byl celý společenský systém v Československu prosazením kontinuity právního systému nastaven na zneužití. Principem naší "sametové revoluce" nebyla spravedlnost, pravda a zodpovědnost.

V duchu kontinuity s minulostí, na kterou jsme navazovali, smyslem se stala výhoda. Momentální, osobní, bez potřeby obtěžovat svoji duši pravdou, která by ťukala na dveře zodpovědnosti. Velcí manipulátoři a strategové sametového privatisačního třesku nemusí dobývat svá imperia s kulometem a handgranátem v ruce. Stačí naznačit, zajistit publicitu, dát příjem za dobře napsaný článeček. Prosadit své lidi do zastupitelského sboru a zaplatit je. Nejde-li o pravdu, spravedlnost od samého počátku, pak již záleží jen na dostatku prostředků, čase a lidech na správném místě.

Mám jedinečnou zkušenost. Celá devadesátá léta jsem při svých sporech v parlamentu i jinde apeloval na své protivníky i kolegy slovy: "Hledejte objektivní pravdu". Vždy jsem dostal jedinou odpověď: "Objektivní pravda není". Obyčejně s dodatkem: "Pravda není, každý má svou pravdu". Pak stačí jeden suchý strom, náhodou zamíchaný mezi čerstvě pokácené. Holiny staré deset let. Pět kubíků nesprávně vytěženého dřeva je stejně jako sto tisíc. Hodí-li se, je možno z malichernosti udělat zločin. Navázali jsme kontinuitu nejen na právní systém degenerovaného komunismu "účel světí prostředky". Udivuje mne jen, jak snadno se tomu lidé poddali a za jak malou cenu se někteří prodávají.

Normalisace "komunistického kapitalismu" pokročila. Na Šumavě schválením novely zákona č. 172 (1991 Sb. O majetku obcí) dostali aktéři do rukou novou zbraň k vyvolávání konfliktů mezi správou parku a "oprávněnými požadavky" zákonem ztvrzených "vlastníků". Skuteční iniciátoři "Šumavské hry" schválením zákona oběma komorami parlamentu i podpisem pana presidenta získali nástroj, kterým cizíma rukama, opět pod praporem vyšších ideálů (spravedlnost, právo vlastníka, poškozování jeho zájmů) směřují proti statutu chráněného území. Dostali možnost zpochybňovat zákon "o ochraně přírody" č. 114/1992 Sb. i některé paragrafy zákona "o lesích" č. 189/1995 Sb. Čekají nás mediální kampaně o poškozování oprávněných vlastníků - "obcí". Poslanci, dbající o blaho "obecné", vbrzku připraví návrhy změn těchto zákonů. Je smutným paradoxem, že vlastnická obec 5000 ha lesa v území dnešního Národního parku Šumava Kašperské Hory byla před odsunem německého obyvatelstva a zestátněním město německé. Pro dokreslení uvádím. Když jsem v polovici dubna (po schválení novely č. 172/1991 Sb.) dal na správě parku výpověď (nehodlám asistovat rozkradení jedinečného území), zašel jsem si v jednom z posledních dnů na Knížecí Pláně. Večer jsem chodil po ruinách zbořených usedlostí zarostlých vzrostlými stromy a křovím. Na několika místech jsem našel na stromě cedulku s údaji, kdo, která rodina zde žila a pozemek vlastnila s údaji záznamu vlastnictví nemovitostí na Katastrálním úřadu ve Vimperku. Kdo z potomků vysídlené rodiny se o majetek hlásí. V situaci, která v České republice již déle než půl století platí, jak jsme se po celé toto půlstoletí chovali, považuji nároky původních obyvatel těchto míst za reálné a oprávněné.

Vyhlášení Národního parku Šumava na jaře 1991 dalo naději na uchování a koncepční ochranu "Zelené střechy Evropy" před tím, co muselo následovat po zboření zdi našeho sovětského východního ghetta. Dnes je území Šumavského parku poslední enklávou, kterou si zájmové skupiny ještě nerozdělily. S ochranou přírody a širším celospolečenským zájmem, a ohledem k budoucnosti, to nemá nic společného. Dnes neseme a dlouho do budoucnosti poneseme důsledky nestatečného, často podlého jednání a chování české politické representace našich dědů a otců. Svět respektuje otevřenou vůli hájit své zájmy. I násilí musí mít určitou normu, kdy je jasno, že ten, kdo je používá v případě prohry ručí svým životem a statky. Česká "sametová revoluce" a vše, co se odehrálo v politice, privatisaci a hospodářství v devadesátých letech, je pokračováním nezodpovědného marasmu, ve kterém se topíme přes půl století. Morálka v Česku byla a je jen o krásných slovech. Právo se hodí, dáli se zneužít. Heslo restitucí "vše co bylo ukradeno, musí být vráceno" bylo jen zneužito. Platilo a platí, tehdy když se hodí silnějšímu nebo politickému tlučhubovi, který z hesla chce vytlouct politický kapitál. Vůbec nešlo o princip, kterým se má řídit právní systém i státní úřady státu. Dialektika, která v průběhu posledního půl století hluboce prostoupila podvědomí české společnosti, účel světí prostředky, zákon, principy platí jen někdy a nebo jsou pro hloupé, přinesla v deseti posametových letech své tragické ovoce a důsledky. Téměř všichni jsme hráli a sehráli své malé hajzlovinky v přesvědčení, že tak svět chodí a něco pro sebe trhnem. I velcí postkomunističtí šíbři jaksi zapomněli, že jsme vstoupili do otevřeného světa. Žádná velmoc jim za věrné služby nebude krýt záda a garantovat totální zneužití. Co se odehrálo v posledních deseti letech v české politice, privatisaci a hospodářství zpochybnilo naši schopnost si sami vládnout, naši svéprávnost a jde až ke kořenům české státnosti. Několik let trvající mediální kampaň kolem Národního parku Šumava je součástí a odrazem procesu, který se odehrál v celé zemi.

Po omezení a zrušení velké části národního parku si koupí rozsáhlé oblasti, v tomto strategickém evropském území, různá zájmová společenství i mezinárodní mafie. Válka v Evropě i různé spory se dnes neřeší tankovými prapory. V dnešním, globalisujícím se světě je důležité mít v určitých zajímavých oblastech své "soukromé" enklávy a v nich své lidi. Obávám se, že Šumava může mít podobný osud jako Karlovy Vary a lecos tomu nasvědčuje. Stejně tak, po vstupu do Evropské unie budou zrušeny "Benešovy dekrety". Potomci lidí vyhnaných z těchto míst budou žádat půdu, na které žili jejich předci. Stát, který nikdy se zbraní v ruce nehájil své teritorium a státnost, společnost, která sama k sobě v dlouhém historickém období netrvala na právních principech a ústředních zásadách státnosti - ustoupí a bude nucena ustoupit. V konečném součtu a soudu svět a lidé opovrhují zbabělostí a malostí.

Národní park je kulturní instituce. Úroveň zájmové hry, která se kolem Národního parku Šumava odehrává již osm let, je ukázkou duchovního stavu české společnosti. Jako profesního biologa mě děsí role, kterou zde sehráli někteří lesníci, biologové a ekologičtí aktivisté.

 

V Telči 1. července 2000

 

RNDr. Čestmír HOFHANZL

Místopředseda Strany konzervativní smlouvy