Autor: Jan Kubalčík

Strach je vítaný pomocník

Jsou peníze v penzijních fondech ohroženy?

---

Když pomineme strach o život - svůj či nejbližších - a o zdraví, je jednou z největších obav dnešního člověka, že přijde o svůj majetek, o své peníze. Vzbudit tuto obavu je zjevným smyslem textu Markéty Bidrmanové „Skryté riziko starých smluv. Nevyčerpané ‚penzijko' může propadnout fondu" (SeznamZpravy.cz, 27.2.2023). Letmý náhled do diskuse pod textem naznačuje, že se přinejmenším zčásti zadařilo.

Text je postaven - dalo by se už říct - klasicky na Há-eL-Péčku, tedy Hlubokém Lidském Příběhu, tentokrát jde o HLP rodiny Adamcových, resp. paní Adamcové, která tlumočí své rozhořčení z toho, jak má být naloženo s prostředky, které v penzijním fondu naspořil její zesnulý manžel. A také v závěrečné části článek radí, co dělat, aby se něco podobného nestalo také dalším nešťastníkům: „Kdo nechce být překvapen jako Adamcovi a rád by naspořené peníze včetně státních příspěvků zajistil i pro své potomky, měl by úspory ze starých ‚penzijek' převést do nové formy spoření, do doplňkových penzijních fondů."

Myslím, že tuto propagandu je třeba poněkud korigovat. Předně je ale třeba říct, že rozčarování paní Adamcové je důsledkem neznalosti. V penzijních fondech klient sjednává smlouvu o penzijním (při)pojištění. Je nutno zdůraznit pojem pojištění a dát jej do kontrastu s prostým spořením. Spoříte si v bance (či ve štrozoku...), pojišťujete se v pojišťovně - pokud tedy důchodově, tak také v penzijním fondu. A podstatou pojištění je přítomnost jistého rizika. Pojišťovna (či penzijní fond) přitom kalkuluje s průměry (samozřejmě nejen, ale zejména...) - v tomto případě (zjednodušeně řečeno) s průměrnou délkou dožití.

Dokud si člověk střádá částku, ze které je mu pak pravidelný důchod vypočten, má celá situace k obyčejnému spoření blízko - a také nebývá nijak problematizováno, že by v této fázi částka neměla být v případě úmrtí klienta součástí dědictví. Jakmile však dojde k tomu, že je důchod vypočten a začne se vyplácet, stane se klient součástí onoho rizika, kdy někdo žije déle než je průměr a někdo zase zemře dříve.

Jedná-li se přitom o důchod doživotní, tak i tomu klientovi, který žije déle (než průměr), musí penzijní fond jeho důchod vyplácet - přitom zdrojem pro tuto výplatu jsou právě prostředky těch, kteří zemřeli dříve (kde jinde by se asi braly, že? - výnosy z investic, které fond realizuje, jsou něco jiného, jsou ještě „nad to" a hlavně: dokud nejsou připsány, není na ně nárok...). Obdobná úvaha platí pro výplatu důchodů s pevně stanovenou dobou (např. 5 let, jako v případě popsaném v citovaném článku...). Zde se zmíněný princip odrazí zejména ve výši vypláceného důchodu, kterou penzijní fond s klientem sjedná - tato může být pro klienta zajímavější, než by byla prostá výplata jeho úspor, právě proto, že část klientů zemře dříve, než je jim vše vyplaceno a zbylé prostředky zůstanou na „společné hromadě".

Pokud máte pocit, že je to celé nějaké příliš morbidní a/nebo nespravedlivé, tak do toho vůbec nechoďte - ale takhle to prostě je: v rámci penzijního pojištění ti, co žijí déle, vydělávají na těch, kteří zemřou dříve... pokud tento princip opustíte, musíte na začátku slibovat všem menší penze... a opouštíte půdu pojištění a přibližujete se k prostému spoření, byť třeba invsestičnímu... Řeknete si možná: proč by to penzijní fond dělal, tedy proč by měl chtít nabídnout klientovi vyšší důchod? No přece aby klienty oslovil, aby si u něj to penzijní pojištění vůbec sjednali... Tohle se totiž řeší hned na počátku, kdy klient začíná střádat... a je to ten v citovaném textu opakovaně zmiňovaný penzijní plán.

Jednou z nejdůležitějších částí penzijního plánu jsou úmrtnostní tabulky. To jsou, zjednodušeně řečeno, odhady pravděpodobností úmrtí lidí v konkrétním stáří, rok za rokem, typicky bývají používány různé pro muže a pro ženy (ženy žijí déle)... Právě o úmrtností tabulky se opírá vtip tázající se na rozdíl mezi životní pojišťovnou a mafií: životní pojišťovna ví, jak lidé v průměru umírají; mafie k tomu zná i jména a adresy.

Ti z Vás, kteří dočetli až do tohoto místa, nechť zbystří, neboť jsme konečně u jádra pudla. S úmrtnostními tabulkami je totiž jeden problém: vyvíjejí se v čase. A vyvíjejí se pro penzijní fondy nepříznivým směrem. Ty, které platily před 20 roky, už dnes neplatí. Jenže pokud někdo uzavřel penzijní pojištění před těmi 20 roky, uzavřel je s těmi tehdejšími tabulkami - a ty jsou pevnou, neměnnou součástí jeho penzijního plánu. Rozdíl je ten, že před 20 roky měl člověk ve věku, kdy se předpokládalo zahájení výplaty důchodu, nižší naději na dožití, než dnes reálně má. A - pozor, přijdou počty! - když stejnou hromadu peněz rozdělíte na méně let, tak na každý rok vyjde vyšší vyplácená částka, než kdyby ta celková doba výplaty měla být delší. (Jak jsem výše uvedl, ženy žijí déle, proto ze stejné nastřádané částky, pokud bereme v potaz pouze pojistně-matematické principy a nepleteme do toho např. gender-ideologii, je ženě vypočítán nižší pravidelný důchod, než muži stejného stáří...)

To, co jsem se tady pokusil popsat, se odborně nazývá Longevity risk a pojištovny a penzijní fondy z toho mají těžkou hlavu už nějaký pátek. Čelit - z pohledu penzijních fondů - se tomu dá zejména dvěma způsoby: sjednat s klientem okamžitou výplatu prostředků, tedy pravidelnou výplatu důchodu vůbec nevypočítávat (a tedy úmrtnostní tabulky nepoužít). Na to řada klientů ráda přistupuje, protože „prachy na dřevo" jsou pro ně variantou velmi lákavou. Háček je v tom, že jsou od toho odrazováni skutečností, že se takto připraví o část prostředků pocházející z tzv. státního příspěvku. Druhou variantou je tedy „přepracování smlouvy", tedy opuštění původního penzijního plánu, uzavření nové smlouvy s novým penzijním plánem (a aktuálními, pro klienta méně výhodnými úmrtnostními tabulkami) a převodem dosud nastřádaných prostředků pod tuto novou smlouvu - a přesně k tomu nabádá diskutovaný text. To totiž nemůže penzijní fond udělat jednostranně, s tím musí klient souhlasit - a jak lépe dosáhnout klientova souhlasu, než jej vyděsit tím, co všechno se mu může s tím starým „penzijkem" stát?

V neposlední řadě si lze položit otázku, proč opuštění starého „penzijka" a uzavření nové smlouvy doporučuje zástupce zprostředkovatele, který se vždy kasá tím, že je „na straně klienta"? No protože má za nové smlouvy od penzijního fondu provizi, která může být dokonce ještě zajímavější, pokud současně s uzavřením smlouvy nové klient opustí starou smlouvu o penzijním pojištění (pokud tedy nějakou měl...).

Konečně, tyto řádky bych vůbec nepsal, kdyby byl článek označen jako reklama, žádná vyložená nepravda sama o sobě v něm totiž není. Jen to není celá pravda a tváří se to jako zcela nestranný, objektivní popis věci. Prostě, po mém soudu, „skrytá reklama" jak vyšitá. Nemyslím si však, že Markéta Bidrmanová napsala propagandistický text vědomě - spíše se stala obětí známého faktu, že každá profese je spiknutím proti laikům...

 

Autor je předsedou Konzervativní strany a matematikem.

 

 

---