Autor: Dan Drápal

Spor o DPH

To, co nám chybí, je sociální kapitál.

---

Právě jsem se vrátil z několikadenního pobytu v zahraničí. První domácí zpráva, která mě zaujala, je návrh ODS a TOP 09 na zvýšení DPH. Jak se dalo očekávat, Věci veřejné jsou proti.

          Oč jde? Ministr Kalousek zdůvodňuje plán na zvýšení DPH na 19 % potřebou „stabilizovat" rozpočet, čímž má na mysli snahu snížit deficit státního rozpočtu. Tato snaha je sama o sobě nepochybně chvályhodná; jsem toho názoru, že stát by měl z dlouhodobého hlediska hospodařit s vyrovnanými rozpočty (Zdůrazňuji: z dlouhodobého hlediska. Jsou období, kdy zvladatelný deficit působí skutečně prorůstově; po takovém období ale musí následovat léta přebytkového hospodaření, aby byl rozpočet dlouhodobě vyrovnaný.) Jiná otázka ovšem je, jak vyrovnaného rozpočtu dosáhnout.

          Ve hře jsou zhruba tyto faktory: Pokud by ekonomika rychle rostla, stát může z deficitu „vyrůst". Schodek státního rozpočtu má určitou nominální hodnotu; pokud ekonomika roste, rostou příjmy i výdaje a deficit má relativně stále menší váhu. Zjednodušeně řečeno, aby to fungovalo, musí být hospodářský růst rychlejší než inflace a produktivita práce se musí zvyšovat rychleji než mzdy.

          Další dva faktory jsou stránka příjmová a stránka výdajová. Vyrovnaného rozpočtu lze dosáhnout snížením výdajů: snížením investic (bude se stavět méně dálnic apod.), snížením platů (což stát dokáže zařídit nejsnáze u státních zaměstnanců - učitelů, policistů, státních úředníků apod.), případně snížením důchodů (což by patrně bylo nejméně populární opatření).

          Vyrovnaného rozpočtu lze ovšem dosáhnout i zvýšením příjmů, tedy daňové zátěže. Může jít o daně nepřímé (sem patří zmiňované zvýšení DPH) nebo přímé (sem patří jednak „korporátní" daně, tedy zdanění podniků, jednak zdanění mezd).

          Zvýšení DPH má řadu nesporných výhod. Daň, zvláště existuje-li jednotná sazba, lze těžko „ošvindlovat", nejsnáze a nejlevněji se vybírá, a zdaňuje spotřebu, což by mělo v ideálním případě vést ke spořivosti, tedy akumulaci kapitálu. Má ovšem i jednu obrovskou nevýhodu: Relativně nejcitelněji dopadá na nejchudší. Jíst se musí a DPH z potravin musí zaplatit i bezdomovec nebo chudý penzista. DPH z koupě jachty pochopitelně platí pouze boháč.

          Zvýšení korporátních daní vede velké korporace k tomu, aby hledaly nejrůznější cesty, jak placení daní „vožulit", a protože se jedná o silné hráče, mající v krajním případě dost peněz na úplatky, často si vyjednají různé daňové prázdniny, daňové výjimky či úlevy, takže se nakonec placení vyšší daně stejně vyhnou. Kromě toho většinou vyhrožují, že odejdou do nějakého „daňového ráje" nebo že přesunou svou výrobu do zemí, kde je korporátní daň nižší.

          Pokud se jedná o zdanění fyzických osob, je situace podobná. Lidé hledají nejrůznější způsoby, jak se placení daní vyhnout, případně jak „prokázat", že vlastně žádné příjmy neměli. Právě v této disciplíně byli řečtí boháči naprostými přeborníky.

          Morálně se tedy jedná o těžké rozhodování. Kdyby se stát dokázal postarat o své chudé (slušnými důchody pro staré a slušnými sociálními podporami pro bezmocné), bylo by zvýšení DPH patrně nejvýhodnější. Volání velké části naší pravice po „malém státě" a řeči o „daňové svobodě" ovšem přeloženy zpravidla znamenají méně solidarity s chudými a bezmocnými. Tato „nesolidarita" je navíc ještě často zdůvodňována hojným zneužíváním sociálních dávek, k němuž nesporně dochází. Bohužel ovšem jsou při této argumentaci skuteční ne vlastní vinou bezmocní házeni do jednoho pytle s různými vykuky, pobírajícími sociální dávky neoprávněně.

          No, a pak je zde ještě další faktor, dosud nezmíněný, leč vám všem dobře známý: všeprostupující korupce, která vždycky z principu nejvíc znevýhodňuje skutečně podnikavé a pracovité lidi a jejíž důsledky nakonec dopadají na nejchudší více než na ty, kdo se mají o trochu (nebo o hodně) lépe.

          Radikálním řešením pro naši zemi by byla jen morální obroda. Ta by znamenala méně korupce, více solidarity se slabšími - a také, last but not least, schopnost politiků domluvit se na rozumných kompromisech a čelit partikulárním zájmům silných lobbistických skupin.

          Bez této obrody nám nezbývá než se v tom dál plácat. Argumenty pro zvýšení DPH, které jedna strana přináší, jsou validní. Argumenty proti, které vznese levice, budou validní rovněž. A troufnu si pochybovat, že se nedá i při nejlepší vůli předem přesně říci, jak to či ono opatření zapůsobí. To, co nám chybí, je sociální kapitál. Mluvím o tom stále znova, protože mi připadá stále evidentnější, že bez jeho nárůstu jsou naše problémy stále hůře řešitelné, pokud vůbec.

          A v této věci můžeme začít každý sám u sebe. Buďme důvěryhodnými lidmi, všímejme si důvěryhodných lidí ve svém okolí, podporujme je, mluvme o nich, a pokud k tomu mají alespoň trochu předpoklady, tlačme je do politiky.

---