PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

29.07.2009

Autor: Čestmír Hofhanzl

S vědou, lidskými právy – bez Boha a morálky vzhůru do šklebících se výšin

V duchu křesťanského náboženského pojetí měl člověk žít tak, aby u Posledního soudu nepřevážily špatné a zlé činy – za ně byl trest utrpení v pekle.


V našem světě bez Boha zůstala jedincům, kteří ještě jsou schopni domýšlet důsledky svého jednání, jen křehká opora morálky. Jemná síť abstraktních pojmů, kterou v průběhu staletí člověk objevil na obranu před sebou samým. Jednej vždy tak, aby ses za sebe na konci svého života nemusel stydět.

Když byla v naší křesťanské civilizaci vyslovena představa - moudrost - že smyslem života je hledání štěstí, i ta křehká opora morálky byla zpochybněna.

My, narození v období let kolem druhé světové války, jsme v čase, kdy jsme začali registrovat svět a brát rozum, svobodnou společnost nezažili. Nebylo nám přáno zakusit na vlastní kůži dobu, kdy ještě nebylo zakázáno myslet a ctít hodnoty jiné než povolené. Oproti těm, co následovali po nás, jsme ale ještě mohli mít příklad svých rodičů, kteří v takové době vyrostli. Ta skutečnost se dnes odsouvá do pozadí jako nevýznamná a nedůležitá.

Tvrzení, že děti nemohou za své rodiče, odvádí pozornost od skutečnosti, že člověk, až na výjimky, je determinován prostředím, v němž vyrostl, a které tvarovalo jeho ducha. Ve své většině jsme jako biologické stroje, které setrvačně jednají a pracují podle „softwaru", který byl do nás v nejcitlivější době vývoje naší duše vložen učením. Není to nutné, nejsme striktně determinováni, máme svobodu - přesto však v praxi, ve většině situací jednáme podle schémat, která do naší psychiky uložilo prostředí, v němž jsme vyrostli. Přemýšlet a držet mysl ve stálé pohotovosti je obtížné, jen velmi málo osobností se rozhoduje a řídí své jednání rozumem pod kontrolou morálky. Fráze, že děti nemohou za rodiče je špatně položená, je užívána proto, abychom nemuseli přemýšlet, co a proč jsme dělali a děláme. Vyhovuje to téměř všem.

Socialismus, nacismus, komunismus, stejně i listina práv občana - to vše bylo vedlejším produktem vědy, povýšením rozumu nad zvykově zažité a ověřené „zákony Boží". Pokud má znalost historie sahá, cokoli člověk vymyslel, bylo vždy nejdříve zneužito. Po každém objevu či vynálezu trvalo dlouho, než díky pudu sebezáchovy byla nalezena míra. Kapitalismus i svobodný trh byly pozitivním hnacím motorem „vývoje" do té doby, dokud platila nepsaná pravidla křesťanské morálky - co se nedělá a nesmí dělat.

Dostojevský v Bratrech Karamazových symbolicky vystihl na levobočkovi Smerďakovovi kam „domyslí" a dokoná svou svobodu myšlení blbec. O tom byl nacismus, komunismus, dnes Paroubek, Rath a další, kteří předvádějí postkomunistický socialismus.

Padesát let byla, nejdříve za války nacisty, pak komunisty, v naší zemi systematicky likvidována morální a intelektuální elita. Měl jsem příležitost v běhu svého života ten proces likvidace elity zažít a vidět; pozorovat, jak se vyvíjela a zdokonalovala technologie vymývání mozků, jak byly vylepšovány metody, které vyřazovaly samostatně myslícího člověka z perspektivy se společensky a profesně prosadit. Od počátku komunismu to byl proces cílený, systematický. „Budovatelé" komunismu věděli, že připustí-li ve své „nejspravedlivější" společenské stavbě existenci morálky a rozumu, začíná jejich konec. V průběhu let se jen pozměňovaly a zdokonalovaly metody, cíl zůstával stejný. Po určitém čase začala sama společnost fungovat tak, že vyřazovala každou jinakost a výjimečnost.

Společnost po padesáti letech totalitního zacházení, kdy jsme se všichni dostali do role součástky, byla vnitřně rozvrácená. V nejlepším případě byla ve své většině reprezentována polovzdělanci, neschopnými a neochotnými na něčem stát a riskovat svou existenci za své přesvědčení a poznání. Jediní, kdo zde měli nějaké „přesvědčení" byla morální spodina vypěstovaná a privilegovaná komunistickým režimem. Ti měli jediné a jasné „přesvědčení", že si své privilegované postavení chtějí a musí jakýmkoliv způsobem udržet.

Znal jsem disidenty, lidi, kteří byli označování jako odpůrci režimu; jejich velká část byla nejdříve členy komunistické strany. Bylo mezi nimi málo lidí, kteří se postavili režimu z přesvědčení, že ten systém je nemravný a popírá hodnoty, na nichž vyrostla křesťanská civilizace. Nebyl jsem schopen považovat koncerty alternativní hudby či dožadování se lidských práv za odpor proti režimu a skutečnou alternativní politiku. Mně mé právo, spíše povinnost žít a chovat se jako člověk vzít nemohli. Mohli mi vzít perspektivu odborné i společenské kariéry, udělat ze mne nádeníka, zavřít mne, třeba mne zabít, ale právo chovat se jako člověk mi vzít nemohli. To bych je zabíjel. Vše, co dělali, mohli dělat proto, že většina přijala jejich hodnoty a způsoby.

Sametová revoluce, přímé pokračování perestrojky, byl jejich „převratem". To tvrdím bez jakýchkoli teorií spiknutí, z jejichž šíření jsem tak často, z hlouposti nebo účelově, osočován. Pokud tedy za spiknutí nepovažujeme to, když fakticky celá společnost díky vlastnímu vnitřnímu rozkladu, ztrátě hodnot, hlouposti, lenosti, neschopnosti a neochotě vzít na sebe odpovědnost a otrocké mentalitě... když tedy taková společnost odmítne chopit se šance skutečně začít měnit způsoby a poměry ve své zemi k normálu. Takto chápáno byla „sametová revoluce" opravdu spiknutím - spiknutím dědiců komunizmu s novými kariéristy a s otrockou masou.

Nezapomenu, jak jsem první měsíce po listopadu 1989 chodil prosit lidi, které jsem znal: pojďte něco dělat, vezměte odpovědnost za své městečko. Neuděláte-li to, tak až přejdou city, ty svině znovu vylezou a vy budete opět jen nadávat doma v kuchyni a v hospodě. Úspěch fakticky žádný. Už v lednu se mne pod vedením agentky státní bezpečnosti pokoušeli vyloučit z Občanského fora, které jsem zakládal.

Nezapomenu na první schůzi České národní rady na počátku července 1990. Připadalo mi to - jako by se svět zbláznil, všichni se měli rádi, komunismus jako by nebyl a komunisté seděli ve Sněmovně. Měl jsem pocit, že mne šálí smysly, věděl jsem, že život takový není. Předsedou výboru, jehož jsem se stal členem, výboru pro životní prostředí, se stal Vladimír Laštůvka, předlistopadový disident a agent státní bezpečnosti již před rokem 1968. Ládík řídil náš výbor pevnou rukou, na jeho způsobech jsem měl příležitost pochopit technologii „demokratické" postkomunistické politiky. Jednali jsme pomalu od nevidím do nevidím - o kravinách. Vladimír byl zjevně zaúkolován nás zaměstnat. Když byl vylustrován, vyvolal jsem ve výboru hlasování o důvěře, obešel jsem si členy výboru a situaci připravil. Laštůvku jsme hlasováním z vedení výboru odvolali, vedení Sněmovny s tím pak už nemohlo nic dělat. Konečný výsledek byl ten, že já jsem s likvidací ODA v politice skončil a Vladimír Laštůvka se stal sociálním demokratem a dotáhl to až na předsedu zahraničního výboru Poslanecké sněmovny.

O čem způsob sametové revoluce je jedinečně napovědělo projednávání Listiny práv a svobod v době, kdy se měl zajišťovat a stabilizovat nový „demokratický" režim, tedy v době, kdy se měly klást základy demokratických institucí a zákonů. Zákonodárný sbor dva měsíce tlachal o prázdných, formálních prohlášeních. Největšími bojovníky za tato „vznešená", nevymahatelná prohlášení byli komunisté, kteří ve své historii nikdy nic takového nedodržovali. Pobouřil jsem Sněmovnu, když jsem řekl, že projednáváme lež, která bude zneužita.

Na podzim 1990 jsem se začal zajímat o tak zvanou „reformu" lesního hospodářství a brzo zjistil, že je to podivná „reforma". Též jsem přišel na to, že za reformou jsou lidé, které jsem poznal před léty v Gottwaldově jako průkopníky „slušovického podnikání". Principem té geniální reformy bylo, že v lese budou „hospodařit" subjekty - akciové společnosti, kterým sice les nebude patřit, ale budou tam těžit dřevo a obchodovat s ním. Kontrola fiktivní, dlouhodobá odpovědnost žádná - to vše zrovna u lesa, který má hospodářský cyklus sto roků a mimořádný význam pro udržení celkového stavu přírodního prostředí. Roky jsem proti této „reformě" ve Sněmovně mluvil, psal a vysvětloval co znamená: výsledek téměř nula. Na postkomunistické „reformě", která popřela všechny zkušenosti a exaktní znalosti o dlouhodobě odpovědném hospodaření s lesem, jsem v průběhu let pochopil, co se stalo s celou společností za posledních sto let. K jaké dokonalosti duchovního rozvratu a nihilizmu dovedl komunismus ty společnosti, kterým dlouhodobě panoval. Podivuhodné až obludné je, do jaké hloubky a podrobností pochopili a znali komunističtí „kormidelníci" a jejich následovníci, postkomunističtí „manageři", svůj plebs. Jak dobře věděli, co si mohou dovolit, a že bez mrknutí oka mohou tvrdit, že jedna a jedna je libovolně deset i padesát. Vysloví-li tu moudrost „expert", tak tomu tak je a bude; expertem přitom mohu udělat libovolného člověka, kterého zrovna náhodně odchytím na ulici. Není-li morálka, není ani věda, neplatí totiž, že jedna a jedna jsou dvě. Až na pár nepoučitelných bláznů to všichni „pochopili". Maximálně, z taktických důvodů, jiný gang peroucí se o kořist občas použije jiné číslo, ale dvě to nebudou nikdy.

Stejné, co jsem do podrobností viděl se odehrát kolem „reformy" a „hospodaření" se státním lesem, se v „porevolučním" čase odehrálo kolem nově založeného Národního parku Šumava. Byl jsem na jaře 1991 u jeho vyhlášení, celé devadesáté roky jsem sledoval virtuální divadlo a hry, které se kolem území šumavského parku odehrávaly. Nejdříve z pozice poslance parlamentu a pak i zaměstnance Národního parku. Území Šumavy se podařilo vyhlásit národním parkem na jaře 1991 ještě v době, kdy politicko-lupičská zájmová sdružení nebyla dostatečně silná. Vše, co se od té doby na mediální scéně odehrávalo ve jménu „ochrany přírody a přírodních procesů", či „zájmů" obcí v parku, mělo jediný cíl: zvrátit rozhodnutí o vyhlášení národního parku. O čistotu přírodních procesů a jejich ochranu nešlo v žádném případě. Prvním ředitelem parku se stal Ing. Kec, fořt ze Srní, v registru StB vedený v kategorii důvěrník. Jeho řídícím orgánem v parku byl dnešní ředitel Šumavského parku František Krejčí, který mu dělal náměstka. Dokladem o skutečných úmyslech těchto dvou bojovníků za čistotu přírodních procesů je návrh smlouvy o privatizaci činností v Národním parku. Park měl zůstat jen formální státní institucí, všechny činnosti v něm měla vykonávat soukromá společnost Park servis, jejímž vlastníkem byl tchán dnešního pana ředitele. Podpisu smlouvy zcela náhodou shodou okolností zabránil tehdejší ministr František Benda - byl to jeho asi jediný statečný čin. Ten tehdy okamžitě odvolal Krejčího a pak i Kece.

„Statečnému boji" ekologistů za čistotu přírodních procesů a „ochranu" lýkožrouta smrkového v šumavském parku v devadesátých letech předcházela zkáza horských lesů na Krušných, Krkonošských, Jizerských horách a v Beskydech. Zkáza způsobená komunistickým šlendriánem, potřebou peněz za dřevo, neochotou důsledně postupovat podle již nejméně dvě staletí známých zásad ochrany lesa proti kůrovci. Imise v ovzduší a další i přírodní faktory byly pouze jednou částí příčin, které vyvolaly oslabení lesů a začátek té pohromy. Kdyby se důsledně lesnicky postupovalo, lesy by na našich horách zůstaly. V osmdesátých letech si tehdejší ministr zemědělství, „lesů, vod a strání", jak se tehdy říkalo, svolal na ministerstvo aktiv šéfů lesních závodů a na jeho závěr tehdy prohlásil, „kůrovec nebyl, není a nebude". Vše se svedlo na znečištění ovzduší, čtyřicet let se v naší zemi neřekla pravda, jak to tehdy bylo a dosud nikdo nenesl odpovědnost. Iniciátoři té zločinné hry s „čistotou" přírodních procesů a „ochranou" přírody, to všechno věděli, jejich úmyslem bylo od počátku vyvolat podobnou katastrofu ve smrkových lesích na Šumavě. Byl to způsob, jak se do území parku dostat se zájmy, které representovali. Byl jsem jako poslanec u některých scén té zločinné hry a nezapomenu, jak se zasvěcení aktéři smáli, když byla vyhlašována bezzásahovost v parku. To se nedá zapomenout.

Ve sporu o Šumavu šlo o strategické území ve středu Evropy, v Evropě se v tomto čase nevede válka tankovými brigádami, na strategická místa se umístí aktivity a lidé, kteří zastupují určité mocenské zájmy. Proto jsou Karlovy Vary fakticky ruské. Stejně tak šlo na Šumavě o lukrativní území vlastnicky nerozdělené a neobsazené, vyhlášení parku zablokovalo cestu přílivu „zlatokopů" na toto rýžoviště. Podívejte se na mapu, najděte si, kdo v oblasti mezi Lipnem a hranicí území Parku má v nájmu zemědělské pozemky a „podniká" v zemědělství. Najdete realitní kanceláře. Nepochybuji o tom, že lidé, kteří organizovali „boj" za ochranu přírodních procesů v Národním praku dobře věděli, v jakém dresu hrají. Ostatní i ověnčení vědeckými tituly se chovali a jednali v duchu doby, omezení polovzdělaností, absencí morálky, či vydíratelností. Do této skupiny patří zástupci přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Pokud si pamatuji, žádný z nich nebyl schopen komplexního pohledu na to, co se ve skutečnosti kolem šumavské přírody odehrává, jako biologovi mi byla hamba. Jiní, jako například profesor Dalibor Povolný, který byl registrovaným agentem StB, byli dostiženi svou minulostí a byli vydíráni. Myslím v roce 1998 či 99 jsem s ním šel v Brně na vyhlašování „Ropáka". Cestou jsme narazili na sídlo jedné z realitních kanceláří, která pase krávy pod Trojmezím. Připomněl jsem mu to a zeptal se, proč děláš, to co děláš, vždyť jako přírodovědec dobře víš, jaká je pravda. Zrudl, jako červená řepa, zakoktal se a neodpověděl - vícekrát jsme spolu nemluvili.

Pro polovzdělané intelektuály a novináře byl „boj" za čistotu přírodních procesů módou, která některé i slušně živila. O žádném z nich nebylo možno říci, co napsal v sedmdesátých létech devatenáctého století Jacob Burckhardt v knize „Úvahy o světových dějinách": „člověk musí být v jednom úzkém oboru hluboce vzdělán a znát svůj obor do jemných podrobností, zároveň má mít široký všeobecný rozhled. Hluboké poznání úzkého problému dává pochopení, že věci nejsou tak jednoduché. Široký obecný rozhled umožňuje člověku zařadit věci do souvislostí.". Jedinečný byl v tomto ohledu divadelní teoretik a kritik Vladimír Just, který ve svých bojových textech, bez ohledu na pravdu, používal vše, co se hodilo. Stejně zatloukl, co se nehodilo, nemluvě o tom, co nevěděl. Bez problémů argumentoval tím, co nebylo, či zjevnou nepravdou.

V sametové revoluci využili její iniciátoři a kormidelníci hlubokého úpadku mravnosti, solidnosti a otrockého stavu společnosti, které navodil komunismus. Viděl jsem tu úděsnou intelektuální a morální bídu, nejen politiky, celého veřejného života, jakou nesmírnou vzácností byla osobnost s rozhledem, ochotná na sebe vzít odpovědnost, schopná jednat s pohledem do budoucnosti, ochotná jít do rizika a nastavit vlastní kůži. V tom postkomunistickém sajrajtu nebyl problém, aby se „leaderem" a státníkem stal naprogramovaný ješitný narcis, tlučhuba, vychytralý český Pepík, věřící družstevník i hospodský čtvrté cenové skupiny. Filosofující estét tu elitní sešlost logický zastřešil.

Po devadesátém roce jsme měli neopakující se příležitost navodit a začít základní kroky ke změně; stal se opak. Základním sdělením sametové revoluce byl signál, že zneužití a zločin se nebudou v „novém" režimu trestat. Chce to jen patřit do správné party a lumpárna musí být dostatečně velká. Na venkově a v zemědělství byla příležitost, která se vyskytuje v řádu staletí: začít pozemkové úpravy krajiny, obnovit přirozenou kostru krajiny, kterou tvoří vodoteče, znovuobnovit to, co kolchoznictví a nablblá „zemědělská velkovýroba" zničila, vrátit krajině její schopnost zadržovat vodu a postupně ji uvolňovat a tomu uzpůsobit i hospodaření v krajině, vykonat základní kroky k tomu, aby došlo k obnovení institutu hospodáře na půdě, aby se tento způsob stal v zemědělství většinový, neboť jen tak lze zajistit dlouhodobost produkce na půdě. O podnikání na půdě může mluvit jen blbec. Neudělalo se nic, dnešní záplavy při každém větším dešti jsou jedním z důsledků a dokladů zhůvěřilosti sametových státníků. Byl jsem osm let členem zemědělského výboru Sněmovny, na problém jsme opakovaně poukazovali - bez šance. Smyslem a cílem géniů, kteří řídili a ovládali zemědělství, bylo udržet si svá postavení. Zachovat dosavadní způsob „exploatace" půdy, po „novu" mu říkat podnikání. Získat západní strojní technologie a po nich potopa. Nikdo a nic nepřinutí takto zorganizované a ustavené celky, jejich šéfy, či správce, aby se k půdě a krajině, kterou „exploatují", chovali jako hospodáři s ohledem na budoucnost.

To, co se v současné době odehrává ve státních lesích je nekontrolovatelné rabování jejich podstaty, přičemž peníze z prodeje dřeva nejdou ani do státního rozpočtu, ale do kapes mafie, kterou je stát ovládán. To je přímým důsledkem toho, že ve společnosti bez Boha a morálky přestalo platit, že jedna a jedna jsou dvě. Tisíckrát ověřenou zkušenost, vědeckou pravdu je dnes možné bez mrknutí oka třeba i pochopit a pak popřít a obrátit v opak - po překročení určité hranice se takové nakládání s realitou stane „normou". Tak se stalo „normální", že popletení, polovzdělaní „ochránci přírody" ve jménu vysokých ideálů sloužili na Šumavě banditům. Korupčníci jsou v čele boje proti korupci. Je to „normální" proto, že největšími bojovníky za Listinu práv a svobod na počátku této „druhé normalizace" byli ve Sněmovně komunisté. V takové společnosti a státě by bylo „nenormální", kdyby na nejvyšším postu státní správy nebyl „státník" reprezentující takovéto „normy".

Jako hledači štěstí, kterými jsme téměř všichni, máme jedinou jistotu: lejno (slušně řečeno), které se na nás z výšin šklebí a každý den narůstá tím víc, čím déle budeme hledat jen své štěstíčko a nechtít vidět skutečnost. Zákony přírody, či Boží jsou neúprosné - ono spadne a tentokráte na nás na všechny.

V Třeštici 21. července 2009