Autor: Vlastimil Podracký

Revoluce rozumu a srdcí

Jakého druhu byla revoluce, v rámci které vznikla První republika v roce 1918?

---

Revoluce proti řádu a na obranu řádu

Revoluce je pojem, který se stal frekventovaný pro různé společenské jevy, a proto není snadné mu vrátit jeho původní význam - násilný zvrat poměrů. Některé revoluce byly úspěšné, jiné ne, některé nastolily nový režim, který se udržel, jiný režim časem zanikl, revoluce tedy byla neúspěšná. XVIII. století bylo stoletím revolucí, které oznamovaly novou éru. Důležité byly dvě: Velká francouzská a americká. Obě byly namířeny proti aristokratickým režimům a na první pohled by se zdálo, že mezi nimi nebylo podstatného rozdílu. Přesto se jejich výsledky zásadně liší. Americká nastolila stabilní stát, který se rychle rozvíjel, francouzská se utopila v krvi a skončila diktátorskými režimy. Proč?

Francouzská revoluce stavěla na osvícenecké představě, že člověk je dokonalý tvor a špatným jej dělá jen společnost (Rousseau). Dokonalý tvor se rozhoduje vždy správně. Tato „pýcha rozumu" stavěla na demokracii, jako naprosto dokonalém systému. Dokonalí tvorové se prostě demokraticky dohodnou, stanoví si pravidla, která jsou také dokonalá. Není zapotřebí žádný tradiční řád, ani instituce, vyjma těch, které si lidé sami vytvoří. Tato idea zklamala. Prokázalo se, že člověk není dokonalý tvor. Demokracie dovolovala stálé změny a stálé ataky na předtím zvolené představitele, kteří se zanedlouho lidu znechutili. Nebyl žádný řád, nebylo omezení této nekonečné „svobody". Vůdcové lidu obvykle skončili na gilotině. Ze zmatků bylo možno vybřednout jen diktaturou. Francouzská revoluce byla revolucí proti řádu i institucím. Proto selhala.

Americká revoluce vycházela z kalvínského protestantského myšlení. Protestantská náboženská reformace už v šestnáctém století odstranila náboženské instituce, už nebyl žádný kněz, který by stál mezi člověkem a Bohem. Lidé se neměli řídit podle instrukcí nějakých církevních organizací, ale podle Zákona (Písma svatého). Kalvinisté tedy zařadili Zákon (řád) před instituce. Instituce, která se Zákonem neřídila, byla špatná a lidé neměli za povinnost ji jakkoli akceptovat. Tím se vyhranila protestantská reformace proti katolické církvi, která se chovala nemravně, kněží se neřídili Zákonem, žili rozmařile, vybírali odpustky, papežové proti sobě válčili apod. Kalvinisté uskutečnili vlastně jen to, o co usiloval sto let před nimi Hus.

Úcta k zákonu, byla pro kalvinisty podstatná. To se přeneslo i na světské zákony, které byly na Písmu svatém založeny. Pro americké osadníky byla revoluce proti anglickému králi, který se choval špatně, nedodržoval Zákon, správná a spravedlivá. Americká revoluce neměnila řád. Byla vzpourou proti instituci, která se nechovala podle řádu. Král vybíral nemravné poplatky a svazoval osadníky omezeními. Nedodržoval řád. Byla to revoluce na obranu řádu. Proto uspěla. Řád zůstal. Americký prezident dodnes přísahá na Bibli.

Pokud bychom zobecnili oba shora uvedené příklady, můžeme říci, že podstatný je tradiční řád. Pokud jej revoluce zásadně mění nebo zcela vyvrátí, obvykle neuspěje i když jej nahradí svým vykonstruovaným řádem. Můžeme uvést příklady: Ruská revoluce nastolila komunistický režim na základě Marxova řádu. Výsledek se sice projevil dlouhodobě, ale se stejnou osudovou nevyhnutelností - zločiny, útisk a následný pád. Fašistické a nacistické převraty přinesly svoje konstruktivistické řády, které pouze nadělaly mnoho zla. Převraty, které tradiční řád neměnily, pouze vyměnily osoby nebo instituce, byly úspěšné nebo alespoň nenapáchaly rozsáhlé zlo.

 

Revoluce rozumu a srdcí

Položme si otázku, jakou revolucí byl převrat v r. 1918? Předem bych s určitou pochybností mluvil o revoluci. Lidové akce sice byly velmi silné a podstatně ovlivňovaly politiku, nicméně o novém státě bylo rozhodnuto vítěznými velmocemi. Převrat to ovšem byl, protože se výrazným způsobem měnily instituce. Měnil se také řád? Nikoliv. Základní morální hodnoty se neměnily. Úcta k císaři byla vyměněna za úctu k prezidentovi. Svoboda a demokratické mechanizmy byly posíleny. Pro život lidí se podstatné věci nezměnily.

Snad nejdůležitější změnou bylo zavedení češtiny na úřadech v českých oblastech. To němečtí nacionalisté nikdy zcela v c. k. monarchii nedovolili. Rakouský ministerský předseda Badeni v r. 1897 vydal jazyková nařízení povolující pouze češtinu u nižších úředních instancí civilní a soudní správy jako vnitřní jazyk. Němci v tom viděli útok na svoje výsadní postavení, ačkoliv si němčina zachovávala svoje postavení úřední řeči. Badeni tlaku mocných protivníků neodolal a už za půl roku nařízení zrušil. Tento jediný pokus c. k. monarchie konečně napravila republika, udělala úředním jazykem češtinu, nicméně v německých oblastech bylo možno mluvit na úřadech německy. Němci tedy měli v čs. republice větší práva než dříve Češi v Rakousku.

V c. k. monarchii nebyly české školy v německých oblastech. Republika zavedla tzv. menšinové školy tam, kde si to obyvatelé přáli. Jazyková opatření a posílení demokracie na vyšších správních celcích (zemích) byly hlavní změny. Vlastní pravidla života se nezměnila. Proti pozdějším konstruktivistickým změnám pravidel za nacizmu a komunizmu to bylo opravdu jen polechtání. Hlavní změna byla psychologická.

Republika vytvořila některé konstrukty. Byl to tzv. čechoslovakizmus. Mělo to být jakési společné české a slovenské smýšlení, příslušnost. Ve skutečnosti čeština a slovenština si zůstaly rovny, k jazykové indoktrinaci nedocházelo, takže význam byl nepodstatný. Konstruktem byl také stát a jeho hranice oproti Maďarsku. Byl to výsledek maďarizace a násilného indoktrinačního tažení proti Slovákům v době Uherska. Měli-li se Slováci zachránit jako národ, nebylo možno je nechat v Uherském státě.

Podle shora uvedeného, tzv. revoluci v r. 1918 nemůžeme považovat za namířenou proti řádu, ale jen proti institucím. C. k. monarchie nedodržovala řád. Jednak neuznávala tradiční české království, kterému nedávala žádné reprezentativní orgány, dokonce ani císař se již nenechal v Praze korunovat. Dále nedodržovala rovnost lidí před zákonem, rovnost jazyků, rovnost národů, což nebylo odůvodněno jinak než nacionální pýchou.

Masaryk vyzýval mládež k mravnosti a náboženskému myšlení. Neuznával církevní instituce, tedy plédoval za kalvínskou reformaci, kterou zakládal na nedokončené české reformaci v šestnáctém století a na zbytku protestantského smýšlení lidu. Pokud by tomu opravdu tak bylo, potom by rozdíl oproti americké revoluci nebyl téměř žádný. Díky Masarykově „revoluci rozumu a srdcí" (Masaryk měl na mysli nějakou kontinuální revoluci, správně by se měla nazvat evoluce), se republika vyhnula bolševickým převratům, které byly v Maďarsku a Bavorsku a jakékoliv bolševizaci. Masarykova idea národního humanizmu znamenala výzvu k nezištné angažovanosti pro ostatní spoluobčany.

Funkčnost první republiky byla nesporná. Zachovala demokracii a tradiční morální hodnoty až do svého pádu. Vyhnula se fašistickým a nacistickým režimům, byla ostrůvkem stability a práva ve střední Evropě. Byla cílem uprchlíků pronásledovaných nacizmem. Dokázala se na svoji velikost a možnosti přiměřeně vyzbrojit, což třeba Francie nedokázala. Lidé byli ochotni hájit republiku s velkým nasazením, což mluví o silných morálních hodnotách. Pád v r. 1938 nebyl způsoben její slabostí, ale silou protivníků. Malý stát se nemohl ubránit supervelmoci v sousedství bez další pomoci zvenčí.

 

Plíživá revoluce proti řádu

Kupodivu se dá revoluce dělat i jinak. Instituce zůstávají, ale řád se mění. Pro něco takového nemáme snad ani vhodný název. Dovolil jsem si tento proces nazvat denormativní evoluce. Taková změna nastala v šedesátých letech na Západě. Začalo to revolucí „dětí květin" a následovalo studentskými hnutími, které byly mnohdy až marxistického typu, nicméně v každém případě znamenaly silné zpochybnění tradičních hodnot a jejich odsouzení na smetiště. Instituce zůstávaly, ale měnily svoje vnitřní normy.

Zpochybnění tradičních hodnot znamenalo úpadek mravů, sexuální nevázanost, ztrátu studu apod. Proces je od té doby na postupu. Rodina přestala být hodnotou, stejně tak jako statečnost, hrdinství, vlastenectví - nezištná obětavost pro spoluobčany, a uznávání autorit. Zůstal jen konzum, jako hlavní modla. Naštěstí se komunistické režimy zhroutily a zůstal alespoň volný trh, přirozený mechanizmus, který má svoje pravidla, kterými se lze řídit. Nebýt toho, neměli bychom už žádná pravidla.

Ztráta tradičních pravidel je zkázonosná. Rozpadají se rodiny, nejsou děti. Evropská společenství spějí k zániku. Neevropská etnika evropské křesťanské normy nepřijímají, protože prostě už téměř žádné nejsou. Také nemusí jiné hodnoty přijímat, není žádný tlak na přizpůsobení evropským normám i kdyby nějaké ještě byly. Idea multikulturní společnosti je posledním stadiem denormativní evoluce. Je to stadium, kdy evropská etnika bez vlastních morálních pravidel buď zaniknou na nízkou natalitu nebo přijmou hodnoty a normy jiných civilizačních okruhů, nejspíše islámského. Denormativní evoluce je hrůznější než byla Velká francouzská revoluce, násilí se nekoná na dospělých lidech, ale na plodech v těle ženy a na zárodečných buňkách. Stejné myšlenky pýchy a prázdnoty jsou prosazované jinými metodami. Lidé opět demokraticky rozhodují o svém zániku jako kdysi v Paříži po r. 1789.

 

Obroda

Návrat ke kořenům evropské civilizace a ke křesťanským normám není snadný. Stojí mu v cestě mnoho překážek. Jednak je to zakořeněná nivelizace a relativizace hodnot, jednak neochota slevit ze svého prospěchu. I rodina znamená odříkání, práci a nižší hmotný standard. K čemu ovšem vychovávat děti, když není žádná hodnota? Mít děti jen k tomu, aby se z nich stali posléze muslimové nebo Hári Krišna? Vychovávat je jen tak, aby si potom v dospělosti vybrali? Křesťanské náboženství je zpochybněno a mnohé jeho atributy odporují modernímu životu. Vlastenectví se nesmí ani vyslovit, neboť je to odsouzeníhodný nacionalizmus a šovinizmus. Odpor k nastupující islamizaci je neúcta k jiné rovnoprávné kultuře, je to xenofobie a netolerance. Evropská civilizace už spálila za sebou mosty, už si přerušila cestu k obrodě svými nivelizačními a relativizačními mýty.

Zde bych opět připomenul, že největší opozice oproti denormativní evoluci je opět v Americe. Jsou to američtí konzervativci všech typů, shodující se na vládě Zákona. O co se máme opřít my, pokud bychom plédovali za nějakou obrodu? Co je nám nejbližší, na čem bychom se shodli bez rozporů mezi sekulárně a nábožensky orientovanými lidmi tak, aby vznikla jednota v názorech a postupu? Myslím si, že k tomu, co je časově nejbližší jako funkční idea, národem přijatá a jednotně aplikovaná - k revoluci rozumu a srdcí. Nezištná angažovanost a altruizmus uplatňované v rámci národa jsou nutné k přežití a obrodě. Práce pro národ možná zní staromilsky, ale není jiné hodnoty, která by se postavila hrozbám jiných civilizací a zániku nihilizmem, nezájmem a vymřením. To neznamená Masarykův národní humanizmus slepě následovat, ale přetvořit při zachování základních myšlenek oproštěných od dobových schémat. Nicméně, vždy je pro nás kritériem křesťanská tradice.

 

28. září 2007

 

Vlastimil Podracký

---