PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

22.12.2008

Autor: Vlastimil Podracký

Relativizmus – ústřední idea západní Evropy

Láska je rovnost, Rovnost a nivelizace jako metoda relativizace, Metoda vývoje k relativizmu, Relativizmus vítězí na pochodu ke zničení civilizace, Relativistická Evropa


Říká se, že státy se udržují myšlenkami, kterými vznikly. Dále bych si dovolil zdůraznit, že sjednocovací snahy vždy musely mít ústřední společnou myšlenku pro všechny prvky souboru, který se měl sjednotit. Československo a Jugoslávie byly založeny na slovanské myšlence, která, jakmile vyšuměla a komunisté ji zdiskreditovali, vzala s sebou do hrobu i státy, které na ní vznikly. Nemusím snad vysvětlovat, že USA vznikly na základě myšlenek otců zakladatelů.

Ale jakou myšlenku má stále se roztahující Evropská unie, která dokonce chce do svého lůna přijmout i Turecko a možná Izrael? Jakou asi může mít, když odmítá a také už nemůže jasně touto myšlenkou definovat křesťanství? Co by to byl za superstrát bez myšlenky? Ale přece! Je tu jedna idea, na jejímž základě může vzniknout cokoliv. Je to relativizmus.

Existovaly i mnohonárodní státy. Tím byly i Francká a Byzantská říše, které kdysi zachránily Evropu před islámem. Ale jejich myšlenka byla jasně křesťanství a proto také takové státy, byť mnohonárodní, mohly být funkční a ofenzivní. Nakonec tato myšlenka vedla i křesťanské obyvatele Pyrenejského poloostrova k boji proti islámu a dokázala ji dotáhnout do vítězného konce. Je možné sjednotit státy jen územně? Asi ne.

 

Láska je rovnost

Myšlenka majetkové i vztahové rovnosti vždy ovládala mysl lidí, zvláště těch, kteří se cítili nějak diskriminováni oproti ostatním. Hnutí vyžadující rovnost vždy vznikala a je otázka, jak se problém ve společnosti řešil. I na Západě v době komunistických režimů vznikala egalitářská hnutí, která byla komunisty zneužitelná. Jenže jak zneužít nějaký boj dělníků za vyšší mzdy, když nakonec se jim ustoupilo a jejich materiální situace se řešila, byla jasně lepší než na Východě a dokonce jim neomezovala svobodu (na rozdíl od Východu)? Úkolem sovětských tajných služeb bylo rozvrátit Západ právě na těchto myšlenkách. Ale nebylo možno se dotknout svobody, základní hodnoty Západu. A tak bylo nutno vymyslet něco nového. To nové přišlo s Hippie - dětmi květin (nemyslím si, že to nebyl spontánní vývoj, sovětské tajné služby jej jen usměrňovaly).

Původně osvícenecké přesvědčení o hodném a vnitřně dobrém člověku, které celá století doutnalo v lidech, občas se objevilo v některých teoriích a stalo se substrátem revolučních myšlenek, se projevilo v plné síle v šedesátých letech 20. století, kdy byly tradiční normy zpochybněny opravdu radikálně. Podle tohoto „nového" převratného přesvědčení je prý člověk vnitřně dobrý, špatná je společnost a její pravidla, a to především tradiční ideologie, nejvíce ovšem ty staré a zaostalé. Člověk se bez nich obejde. Stačí se řídit jen jedním morálním imperativem - láskou. V té době zpívá John Lenon svoji píseň: „Vše co potřebuješ je láska." Hippie - děti květin - se milují. Milují každý každého. Láska znamená i tolerování. Někteří lidé jsou jiní, ale i oni jsou hodni lásky. Všichni jsou si rovni, protože láska nemůže někoho vynechávat. Každá doba má svoje ideology. Doba dětí květin má ideologa J. Fletchera. Jeho situační etika jasně vyřazuje etiku normativní, jakékoliv nadřízené normy jsou odsunuty. Člověk, prý od přírody dobrý tvor, kterého dělá špatným jen společnost, zbaven tohoto společenského marasmu, konečně vydechne volně se svými milujícími bratry a sestrami a bude žít ve věčném štěstí. (Dětmi květin zde nemyslím jen Hippie samotné, ale celé tehdejší levicově liberální hnutí.)

Situační etika je založena na pragmatické strategii a relativistické taktice. Člověk podle této etiky není vázán žádnou normou vyjma lásky. Láska může být jak k jednotlivci, tak ke skupině, tak i k jakémukoliv objektu a je jediným hodnotícím kriteriem dobra. Člověk v rámci lásky může překračovat zákony a dokonce páchat takticky nezbytné zlo, pokud je to pragmaticky zdůvodněné láskou. Občanská neposlušnost a násilné demonstrace to dokazují, včetně krvavých střetnutí fanoušků fotbalových klubů, kteří násilí vedou v zájmu lásky ke svému klubu. Ekologičtí aktivisté se mohou též dopouštět násilí, protože je vedeno láskou k přírodnímu prostředí. Ale situační etika je paradoxní i když se odvolává na lásku Ježíše Krista, neboť Ježíšovo působení bylo sice převratné a revoluční, nicméně normotvorné a láska člověka k člověku byla jen odleskem Boží lásky k lidem. Ve křesťanském pojetí není lásky k člověku bez lásky k Bohu. Láska k Bohu ovšem s sebou nese řád - Desatero a jeho naplnění ve dvou Ježíšových přikázáních (Miluj Boha! Miluj bližního! ... kdo skutečně miluje, dodržuje Desatero zcela samozřejmě, proto Kristus, podle vlastních slov, nepřišel zákon popřít, ale naplnit...). Tak se stal Ježíš falešně jen zástěrkou pro anarchii v této kauze posledního filozofického záchvatu modernitní éry obhajující hodnotový relativizmus a individualizmus, posledního velkého ideového vzedmutí evropské kultury před nástupem myšlenkové prázdnoty. Hlasatelem těchto idejí u nás byl V. Havel. Tím byla láska a její následky (relativizace hodnot) zavedena i k nám. Myslím si, že to nebylo náhodné.

Podle I. Kanta je láska právě ochotné plnění povinnosti ke druhému. Pokud však povinnosti ke druhému už nestanovuje tradiční řád, co je stanovuje? Jenom nějaké emotivní vztahy altruizmu? Pokud není řád, není ani ta správná láska, protože prostě subjekt neví jak má lásku poskytovat a komu. Čistě emotivní láska vede k výše uvedeným anarchistickým projevům. Pokud láska nahradila normu, staly se povinnosti ke druhým nezávazné, dobrovolné, tedy „nevymahatelné".

Nastává určitý spor o tom, odkud pochází lidská autonomní etika. Nepřijímám názor, že se člověk s autonomní etikou rodí, že se rodí s nějakým přirozeným morálním řádem v sobě a může jej svobodně používat. Člověk není od přírody dobrý. Víme, že lidé, pokud nejsou podřízeni řádu, se chovají podobně jako zvířata. Učení o tom, že se člověk rodí s dobrými vlastnostmi obsaženými v autonomní etice, zcela scestně vede k názorům ohledně neomezené lidské svobody a k nepotřebě děti učit etickému jednání, neboť prý je v nich samovolně (viz současné pedagogické metody vychovávající k egoismu).

 

Rovnost a nivelizace jako metoda relativizace

Tato specifická „láska" přesně zapadala do ideového prostředí Západu, kde ještě doznívaly křesťanské myšlenky, kde byla hlavní hodnotou svoboda a kde nebylo možno nějak zásadně měnit majetkové poměry. Z egalitářství vznikla a egalitářství s sebou nesla do další evoluce idejí. Egalitářství bylo vztahové a sociální.

Ve svobodné západní společnosti, kde nemohly být výrazně vyrovnávány rozdíly ve výsledku práce, vznikl nový typ rovnosti: nivelizace. Když si mají být lidé jednotlivých antropologických skupin rovni, rovni ve výsledcích, přitom si v nich rovni nejsou, i proto, že jejich kultury jsou odlišné a vedou k jiným výsledkům, je nutno nivelizovat hodnoty, tedy měřítka, podle kterých se výsledek jejich činnosti dá posuzovat. Pokud si mají být rovni lidé nestejných schopností, je nutno nivelizovat vzdělání a jejich práci, dát diplom velkému množství lidí, kteří si jej nezaslouží (prostě to statisticky není možné...). Pokud mají být homosexuálové rovni heterosexuálům, je nutno znehodnotit význam rodiny a zapomenout na děti, tím dát najevo, že heterosexuálové pro společnost žádnou vyšší hodnotu nemají. Pokud má být rovnost jednotlivých kultur (multikulturalizmus), je nutno vyšší kultury ponížit, snížit jejich význam, znehodnotit jejich výsledky, zanedbat jejich přínos světu, dehonestovat je jejich skutečnými ale i často jen domnělými selháními (a selhání jiných přitom důsledně zamlčovat...). Nakonec se relativizuje zlo, je snaha o legalizaci drog, o netrestání zločinů, o povolení zločinných praktik srovnatelných s vraždou (potraty). A tak fetiš rovnosti a lásky boří spravedlnost, správné ohodnocení a odměnu práce a snahy, vyjma té osobní a přísně individuální závislé na individuálním výkonu pro individuální subjekty. Nivelizace je metodou nejen egalitářství ale i relativizace.

Výsledkem nivelizace hodnot jsou potom pomýlené ideje, třeba feminizmus v boji o tzv. rovné příležitosti. Mateřství bylo znehodnoceno, nemluví se něm jako o hodnotě, není odměňováno. Žena, která koná nezastupitelnou mateřskou činnost pro společnost není adekvátně ohodnocena a trpí hlavně v zaměstnání, které vzhledem ke svému vytížení v rodině není schopna správně vykonávat, což vede k jejímu nižšímu ohodnocení, event. ztrátě příležitostí. Feminizmus se ovšem nenapřel v požadavku odměnit ženy za mateřství (mateřství ztratilo hodnotu, hodnotu má jen výdělek), ale neproduktivně na nucení zaměstnavatele (v horším případě soukromého zaměstnavatele...), aby ženy měly kvótami zajištěny identické pozice jako muži a stejně vydělávaly. Problém se manifestuje na nesprávném objektu.

To je výsledek společnosti, která nivelizovala a relativizovala hodnoty a jedinou hodnotou je osobní prospěch jednotlivce. Ve společnosti, která zásluhy o společnost neuznává v důsledku ztráty řádu, který by to umožňoval, gradují potřeštěné a nesmyslné druhy rovnosti.

Podle toho vlastně člověk nesmí být omezován jak vně, tak i zevnitř. Prostě nesmí být ve svých touhách omezován vůbec. Jenže touhy mohou být i zvrácené. Relativistická morálka stále více zvrácené jednání uznává za vyhovující normám (tedy vlastně „normám") a snaží se o uznání zvráceností za normální (aniž je schopna odpovědět na otázku, co to „normální" vlastně je...).

 

Metoda vývoje k relativizmu

Nemyslím si, že tuto metodu vymysleli zrovna v Moskvě, ale prostě byla podpořena sovětskými mocenskými silami, aby se nakonec relativizmus promítl do pacifizmu a podlomil vůli Západu se bránit. Nejprve se odmítne vnější norma, tedy hlavně tradiční pravidla života, např. že partneři musí napřed uzavřít manželství, aby mohli zahájit sexuální život (důležité pro založení rodiny v relativně nízkém věku). Nebo, že je nemravné povalování se bez práce. Nebo, že peníze se vydělávají prací a ne podvody. Nebo, že rodiče řádně vychovají děti a ty se potom o ně ve stáří náležitě starají. Nebo, že když dostanu svěřenou pravomoc, mám k ní odpovídající zodpovědnost. Prostě se odmítnou ta pravidla tradičního řádu, která provedla úspěšné společenství dějinami a nakonec vytvořila civilizaci, ze které potomci dnes žijí. Místo, aby byly vnější tradiční normy inovovány, postupně se téměř zcela zamítnou - v zájmu rovnosti a pokřivené svobody („'Nemylme se v tom, co můžeme považovat za svou nezávislost. Existuje totiž druh zkažené svobody, která je společná stejně tak zvířatům jako člověku a která spočívá ve volnosti dělat vše, co se komu líbí. Tato svoboda je nepřítelem každé autority, jen netrpělivě snáší všechna pravidla, s ní se všichni stáváme horšími, než doopravdy jsme; je nepřítelem pravdy a pokoje, a Bůh pokládá za nutné povstat proti ní! Ale je občanská a mravní svoboda, která čerpá svou sílu v jednotě a kterou chránit je vlastním posláním moci: je to svoboda dělat bez obav všechno, co je spravedlivé a dobré. Tuto posvátnou svobodu musíme bránit v každém nebezpečí a nasadit za ni, bude-li třeba, svůj život.'" [řeč pronesl Wintrop, který byl jako úředník obviněn ze svévolného jednání. Byl odměněn potleskem a od té doby byl vždy znovu zvolen guvernérem, in Demokracie v Americe, Alexis de Tocqueville.]).

Zůstává autonomní etika a je požadována láska, která prý je v každém z nás. Protože poválečná generace byla ještě vychovávána v úplných rodinách, její autonomní etika měla velmi mnoho styčných bodů s tou tradiční... Tak to opravdu potom vypadalo, že stačí jen ta láska, která je vlastně vyjádřením autonomní etiky. Vypadalo to, jakoby opravdu vnější normy nebyly potřebné. Je to však šalebné mámení, ďáblova újeď. Omylem je představa, že taková autonomní etika, kvalitní a obvykle dostatečně kompatibilní s ostatními lidmi stejného civilizačního okruhu, je samozřejmostí a že se s ní všichni lidé rodí. Člověk není od přírody dobrý a nerodí se s etikou. V dalších generacích začne chřadnout i norma vnitřní, protože ta, jak víme, se získává výchovou v ranném dětství.

Původní tradiční normy byly především ty, které byly potvrzeny jak metafyzicky: zjevením či filosofií, tak empiricky: historicky se osvědčily jako úspěšné pro přežití etnika. To byly normy především v oblasti rodiny. V první generaci pokračuje civilizační vývoj i za nepřítomnosti vnějších tradičních norem, protože autonomní etika je ve své podstatě ještě tradiční. Ale nová ideologie působí ve vnějším světě a normy nové společnosti vzešlé z dětí květin, i když ne striktní, jsou již odlišné. Protože jsou velmi pohodlné a příjemné, jsou přitažlivé a získávají stále více příznivců. Je krásné být svobodný, střídat partnery a žít si jen tak bez zodpovědnosti a veškerou snahu napřít jen ke zvyšování svého ekonomického statusu. Rodina se rozpadá, nebo vůbec nevzniká. V neúplných, rozpadlých a nefunkčních rodinách, kde lidé svobodné společnosti lásky mají větší lásku ke svému fotbalovému klubu, ke zvířatům, k jiným členům opačného nebo stejného pohlaví, ke své politické straně, k životnímu prostředí, hromadění spotřebního zboží apod., než lásku k Bohu, rodině a dětem, potom už je generace dětí vychována zcela jinak než k tradičním pravidlům a také se u nich především nedostává onoho atributu, na kterém byla ideologie lásky vytvořena - skutečné lásce. Najednou se zjišťuje, obvykle pozdě, že vlastně člověk opravdu není od přírody dobrý. Láska jen jako cit, jen tak ve vzduchoprázdnu nemůže nahradit tradiční řád. Taková láska nedává přesná pravidla, záleží jen na vůli, zda se uplatní. Ale vůle být nemusí. Jedna láska pak stojí proti druhé, láska k jednomu znamená ostrakizaci druhého. Jen a pouze na takové lásce nelze stavět společnost.

 

Relativizmus vítězí na pochodu ke zničení civilizace

Aby si byli lidé rovni, když ve skutečnosti nejsou, musí se relativizovat jejich rozdíly, musí se relativizovat jejich chování a výsledky jejich činnosti. Jestliže se relativizují rozdíly lidí, relativizují se hodnoty, které vytváří, neboť ve skutečnosti je relativizace jediná metoda, jak zajistit rovnost. Jednotlivé hodnoty nejsou ničím vyzdviženy, ani zatraceny. Jakákoliv hodnota může být přijata, pokud se pragmaticky hodí. Diskuse je vlastně zbytečná. Stejně se předem ví, že pravdu nemá nikdo, leda demokratická většina se může pragmaticky na dohodnout na tom, čemu budou zrovna teď říkat „pravda", pokud jsou ovšem demokratická pravidla uznávána. Ale ani to už nefunguje. Evropští úředníci, které nikdo nevolil, vládnou dotacemi a sankcemi a prosazují svoje konstruktivistické ideje ohledně multikulturalizmu a privilegií antropologických skupin. Peníze nadnárodních monopolů se uplatňují ve sdělovacích prostředcích a manipulují lidskými názory, skryti za podřadnou kulturu demoralizují společnost a dehonestují poslední zbytky tradičních názorů nebo i přirozenou lidskou morálku.

Relativizmus je snaha o splývání protikladů, je smazáváním rozdílů, je protikladem rovnováhy, která protiklady harmonizuje a zachovává. Rozdíly a jejich stálá harmonizace obtěžují modernitního člověka, který ztrácí vůli. Nejlépe je rozdíly smazat, zrušit, pokud to lze, neuznat a nepřipustit si je. Potom není zapotřebí nic dělat. Jenže protiklady vytváří přirozené mechanizmy, vytváří život. Relativizace je tažení proti životu, proti existenci, je to ontologická terminalizace. Nedostatek vůle vede k relativizmu a relativizmus opět vytváří pravidla, v rámci kterých není vůle nutná. („Rovnosti nevytýkám, že vede lidi k tomu, aby usilovali o zakázané požitky, ale že je zcela zaměstnává hledáním požitků povolených. Tak by se mohlo snadno stát, že se na světě ustaví jakýsi poctivý materialismus, který sice nekazí duše, ale oslabuje je a mohl by je nakonec zbavit vší energie.", Alexis de Tocqueville)

Relativistická morálka relativizuje zbabělost, nikterak jí neopovrhuje, zastírá ji. Také hrdinové nejsou zrovna v relativistické společnosti ceněni. Obvykle mají jenom problémy a relativistické sdělovací prostředky se snaží na nich najít něco špatného, obvykle nějakou maličkost, selhání, aby je mohly pomluvit a jejich činy relativizovat (to je případ Mašínů a Hučína, neustálé napadání Masaryka a p.). Obvykle se pléduje relativistické rčení: „hrdinství není povinné", které zbavuje ostatní lidi touhy následovat jakéhokoliv morálního příkladu, ale také schopnosti hrdinství „jen" ctít.

Relativizmus je pojem, dnes již idea, jen sporadicky se dovolávající svých rovnostářských emotivních základů - lásky a závisti. Příkladem čistého relativizmu je relativizace zla a potažmo zločinů. V relativizmu jaksi dobro a zlo splývají, jakoby nezaujímaly posici polárních principů, jakoby vystupoval stále pokroucený pojem lásky, představa že zlo neexistuje. Řešení problému zla je pro modernitního člověka složité, slábnutí vůle se projevuje v ustupování zlu, což znamená rezignaci na rovnováhu, spravedlnost. Ale slábnutí vůle ještě není to podstatné, protože člověk se může opřít o tradiční pravidla. Ale odpor k tradičním pravidlům se stal fetišem, tradiční pravidla jsou prý špatná, prý způsobila války a člověka zbytečně svazovala a mohla by svazovat i modernitistu, což je nepřípustné. Řešení problému dobra a zla je tedy zcela na člověku s oslabenou vůlí obdařeného pouze láskou.

To není jen rezignace na rovnovážnou spravedlnost, jinak definovanou základním konzervativním rčením: „trest má být rovnováhou v poškození, aby pomsta byla zbytečná", a nahrazení pojmem trestu jako jakési „výchovné" instituce, což vede k nízkým trestům a poškozuje zájmy společnosti, protože zločinci se brzy vrací z vězení a páchají dále svoje zločiny, neboť modernitistický výklad, že „člověk je od přírody dobrý a špatným jej dělá jen společnost", je nesmysl a v praxi nefunguje. Je to smiřování se se zločiny obecně, obvykle v zájmu nějaké taktiky. Zločiny komunizmu nebyly potrestány a oběti rovnovážně odškodněny, dokonce nebyly ani dokonale zaplaceny reparace z druhé světové války. Zločiny napáchané Srby v Kosovu byly potrestány a široce zveřejněny, ale zločiny kosovských ozbrojenců na Srbech v rámci relativistické taktiky potrestány nebyly a oběti se opět nedočkaly ani odškodnění, dokonce ani návratu do Kosova. Tyto příklady nám ukazují, že když není vůle není ani láska, láska není povinnost. Protože není řád, který by chránil slabého, aby si silný nemohl dovolit vše, v rámci relativizmu lze vše libovolně vysvětlit, a každý se může stát obětí, protože relativizmus dovoluje vládnout tomu, kdo má moc, aniž by se musel někomu zodpovídat, že porušil pravidla.

Relativizmus je vůbec vzpoura veškeré rovnováze. Za špatné parkování dostane řidič obrovskou pokutu, za krádež do (i od) jisté částky trest vlastně není. Smiřování se se zlem viditelně poškozuje morální občany. Zločinec má svobodu, která omezuje práva ostatních, taktéž je to s ostatními příklady. To nemluvím o ustupování nevymahatelnosti. To je případ nevymahatelných dluhů na člověku, který prostředky převedl na svoje blízké a sám je nemajetný. Místo aby byl ve vězení a dluhy splácel svojí prací, jezdí si v luxusním autě z nakradených peněz, které de iure patří třeba manželce, a věřitelům se směje.

 

Relativistická Evropa

Relativizmus není produkt Východu, ale Západu. Přichází odtamtud a boří poslední zbytky konzervativní morálky, která přečkala komunizmus. Je to vlastně marxistický útok obchvatem. Dnes jsme už po téměř dvaceti letech jeho působení, zvláště nasazenými apologety, úplně podlehli. Jen občas se ozvou nějaké konzervativní opoziční síly (třeba V. Klaus odmítl podepsat antidiskriminační zákon, zcela jasný relativistický projekt), které potom bojují proti EU a mají v domácím prostředí jen velmi malou podporu, protože většina lidí podlehla relativizačním idejím, diví se, že se vůbec někdo ozývá, jak je to možné? Bohužel upřímní antikomunisté se mnohdy stávají použitelní na opačné straně barikády, když si neuvědomují „obchvatný manévr nepřítele". Někteří se domnívají, že zbytek konzervatizmu je komunistický nebo že slouží Rusku, protože cílem relativizace bylo též „zamlžit ideje".

Podpisem Lisabonské smlouvy se přibližujeme zase o krok ke ztrátě suverenity, tím i volit si svoje vlastní etické hodnoty a příležitosti vyhnout se morální a fyzické smrti, ke které Evropa kráčí. Pokud by ovšem Evropa dokázala definovat hodnotné myšlenky společné všem jejím členům, potom by to bylo jiné.

 

19. prosince 2008

 

Vlastimil Podracký