Autor: Čestmír Hofhanzl

Proč postkomunisté nezakáží komunistickou stranu

"Vypovím o tobě takovou pravdu, že bude horší než jakákoli lež." (Gribojedov: Hoře z rozumu)

---

Skupina senátorů zastupovaná senátorem Štětinou podala návrh, ve kterém žádají zákaz Komunistické strany Čech a Moravy. V podání prokazují, jak a čím činnost komunistické strany porušuje zákonná pravidla a Ústavu.

Prožil jsem život ve státě, který ve jménu komunistické ideologie ovládli hlupáci, lidé bez morálky, lidé neschopní dohlížet důsledků toho, co dělají. Díky jednoduché poctivé opravdovosti svých rodičů a prostředí malého venkovského městečka, jsem brzy začal poznávat a chápat, co se v našem malém světě odehrává. Po únorovém „vítězství pracujícího lidu" se předsedou národního výboru a pánem nad naším osudem stal pologramotný nádeník. Doposud si pamatuji tvář i postavu toho člověka, který se dostal do postavení, kam nikdy nepatřil. Tajemníkem udělali zločinecké kápo z koncentračního tábora. Dosazený tajemník z revoluční scény našeho městečka zmizel, když jej přišli hledat dva mladí Slováci, kterým v koncentráku zabil otce.

Tátovi nejdříve vzali řeznictví, potom hospodu a v padesátém roce ho zavřeli do pracovního tábora. Zavřeli ho pro výstrahu. Sedláci odmítali vstoupit do družstva, dokud nevstoupí Hofhanzl. Pak jsem viděl jak se vesnické společenství rozkládalo. Nejlepší hospodáři se stali pronásledovanou spodinou. Dali jim dodávky, které nemohli splnit, přidělili jim pole na opačných stranách katastru, když pole pohnojili - opět jim je vzali. Rozeštvali lidi mezi sebou a zastrašili je. Naše drobná, moudrá maminka s námi čtyřmi nedospělými dětmi dva roky sama hospodařila. Nikdo nám nepomohl. Ti, co se dříve na tátu odvolávali, se nám vyhýbali, báli se. Naše máma nám přes všechno, co se kolem dělo, stále opakovala „přeskoč, přelez, nepodlez". Táta, když se vrátil, do hospody, kterou mu vzali, již nikdy nevešel.

Díky „odměku" jsem se na počátku roku 1968 dostal na řádné studium Přírodovědecké fakulty a zažil události toho roku v Praze. Viděl jsem vzbuzenou naději, pak její rozklad a umírání. Sedmdesátá léta byla dobou mravního rozkladu. V těch létech vyrostla a v pozicích se upevnila budoucí „revoluční" garnitura, která v konci osmdesátých a následujících létech byla hlavním hráčem takzvaného sametového způsobu revoluce.

Většinu sedmdesátých let jsem prožil v baťovsko-slušovickém Gottwaldově-Zlíně. To město má „genius loci", který pro znalce místních poměrů dobře vystihuje uvedený název. Baťa do kopaničářského města vnesl fenomén ctižádostivosti a kariérismu. Ten se i po „vítězství" proletariátu obrazil ve změně názvu města. Po porážce „kontrarevoluce" v roce 1968 to houževnaté semeno znovu vyrašilo a projevilo se fenoménem slušovického „podnikatelského zázraku". Měl jsem v těch létech příležitost nahlédnout do kuchyně metodologie komunisticko kolchozního zázraku, na místní úrovni, zblízka a podrobně pozorovat mocenský konflikt mezi „regulérními" aparátčíky a „technokraty" orientovanými na mocenské centrum tajné bezpečnosti. Na vlastní kůži jsem poznal výchovu k použitelnosti - účel světil všechny prostředky. Vstupenkou ke kariéře a mezi vyvolené byla vydíratelnost, aktivní spoluúčast na zločinném jednání. Živnou půdu - prostředí, pro tento způsob podnikavosti vytvořila „pokontrarevoluční" demoralizace - to byl a je „elán vitae" komunismu. Kdo si chtěl polepšit, zvýšit kvalifikaci, stát se vedoucím, primářem, musel se „zasloužit". V nemocnici to znamenalo pár zářezů na pažbě, ke kterým byli moji kolegové, často jako mimochodem, přinuceni. Nebyla to psychiatrie, byl to vymyšlený zločinný systém. Tito lidé již nikdy nemohli říci ne.

V sedmdesátých a osmdesátých létech převzala v sovětské říši definitivně moc tajná bezpečnost provázaná s částí hospodářské technokracie a svými lidmi v aparátu strany. Ideologie měla již jen formální roli. Svorníkem, který to darebácké společenství držel pohromadě, byl společný zájem udržet se nahoře. Mezi sebou se jistili vzájemnou vydíratelností na zločinech. Náš „moderní" technologický svět navzájem popropojovaný informačními kanály brání stabilizaci uzavřených systémů, ve kterých by si party banditů mohly zakonzervovat své výnosné postavení do samotného vyhnití. Staronoví kormidelníci vzniklí „mutací" z předvoje proletářů tak byli nuceni přemýšlet o alternativních cestách, kterak se udržet na čele „pokrokového" vývoje; když ne lidstva, tak alespoň ve svých guberniích.

Dovolím si vyslovit domněnku: Před třiceti-čtyřiceti léty byla na Západě v některých kruzích populární teorie „konvergence" demokratického a komunistického způsobu vlády. Teoretici konvergence předpokládali, že komunistický systém se bude změkčovat, „humanizovat" a postupně odezní. V realitě se odehrál opak, hodnoty, na kterých vyrostla a udržuje se demokracie začaly upadat, vyhnívat. Dnes jsou tyto hodnoty většinou formální povrchovou slupkou. „Liberální" političtí lídři se morálnímu úpadku přizpůsobili, chtějí se udržet, rozklad sami rozvíjejí.

Z toho, co jsem viděl v „sametové demokratické" politice devadesátých let tvrdím, že „poražení" totalitní kormidelníci byli na sametovou variantu „konvergence" připraveni. Byla to jejich revoluce, my jsme posloužili coby šašci. Většině, kterou komunisti ovládali, nevadilo, že ten systém byl nemravný, hloupý a často jednal zločinně. Za léta si zvykli a přijali, že svět tak funguje. Vadilo jim jen to, že si nemohli koupit vše, co viděli na Západě. Nemohli o dovolené vyjet dál než za svá humna. Jak se komunismus stával formální, provokovala je hloupost jeho viditelných reprezentantů.

Co je svoboda, jaká cena se za ni platí, že nelze svobody dosáhnout bez osobně sdílené odpovědnosti, to po létech v nesvobodě nevěděl již téměř nikdo. Nebylo problémem vyhlásit a prosadit, že smyslem sametové revoluce je „ekonomická" reforma. Fráze, „nejsem jako oni" ve skutečnosti znamenala, že zločin se nebude trestat. „Kontinuita" právního řádu zajišťovala pokračování jejich způsobu pojetí práva. Vnitřní obsah „kontinuity" byl ve způsobu dialektické interpretace práva - podle potřeby. „Kontinuita" vylučovala, že smyslem zákona je jeho duch, úmysl zákonodárce. Privatizace bez jasných pravidel, kontroly jejich dodržování, vymahatelnosti práva dala výhradní přednost k získání majetku těm, kdo věděli, co se hraje. Z ostatních účastníků privatizace, z těch, co neměli zábrany a pochopili, udělal ten způsob privatizace komplice, nikoli odpovědné vlastníky.

Budu odsuzován, že po válce je každý generálem. Přesto však tvrdím, že sametová technologie „revoluce" byla promyšleným blufem, kterým privilegovaná mocenská vrstva obnovila svou vládu nad společností, pod „novo-starým" praporem. „Státníci" (tak se v počátku devadesátých let nechali v mediích označovat) spáchali na vlastní zemi i národě větší zradu než komunisté v roce 1948 (ti se mohli ohánět sovětskou vojenskou hrozbou). Nevzali odpovědnost za svou zemi a „lid" indisponovaný půlstoletím totalitní správy. Neudělali nic pro to, aby jasně dali všem na vědomí, že v novém státě se zločin bude trestat a smyslem práva bude hledat spravedlnost a že to bude platit pro všechny.

Osm rozhodujících posametových roků jsem byl poslancem české sněmovny a vše co píši jsem ve sněmovně v těch letech říkal. Na jaře 1993 jsem byl členem skupiny, která měla vypracovat a předložit návrh zákona „O protiprávním komunistickém režimu". Po dvou sezeních skupiny jsem pochopil, že naším úkolem má být předložení formální prázdné normy. Odstoupil jsem z komise a řekl svým kolegům : „nejsem křoví, abych se toho účastnil". Dne 9.července 1993 byl zákon č.198 ve sněmovně projednáván, vystoupil jsem v rozpravě s prohlášením a pozměňovacím návrhem. V důvodové zprávě jsem, mimo jiné řekl:

„Má-li být zlo udrženo v přijatelné míře, musí být špatné činy potrestány a ctnost uznána jako nejcennější schopnost". Je politickou a morální vinou, když ti, kteří převzali moc, neměli mravní přesvědčení a odvahu k tomu, aby potrestali nejvíce vinné a zodpovědné zločiny za morální a hmotnou devastaci společnosti a země. Je těžkou politickou vinou pro dlouhá léta do budoucnosti, že nebyl do naší společnosti dán signál, že zlé a nepoctivé jednání se trestá. Vedoucí politikové prosadili koncepci obecné viny za komunistický režim a tak zvanou tlustou čáru za minulostí. Bez konkrétního vyrovnání se s minulostí tu máme špinavé peníze, politická vina se netrestá, nebyli potrestáni ti, kdo zradili vlastní zemi. Nejbohatšími a nejvlivnějšími budou z větší části lidé, kteří neměli zábrany za komunismu a při rozdělování státního majetku jsou opět bez bázně a hany. Obávám se, že oni budou určovat směr a úroveň politického a společenského života země v budoucích letech. Vím o čem mluvím. Díval jsem se na tento proces tři roky odsud zevnitř a také jsem po celou dobu zde ve sněmovně před tímto vývojem varoval. Demokracie a svobodná společnost je založena a trvá na přirozeném přijetí morálních pravidel občany státu. Svoboda a demokracie je ve své nejhlubší podstatě založena na pravdě a morálce. Chci věřit, že většina této sněmovny je si vědoma své odpovědnosti a učiní dnes základní krok k rozchodu s komunistickou minulostí. I v Čechách by mělo být dáno konečně najevo, že překročí-li jedinec nebo organizace určitou hranici, spáchá zločin, zneužije moc, či zradí svou zemi, čeká ho neodvratně trest a obecné opovržení. Jsem povinen upozornit, že vítěz přejímá odpovědnost a má ji pouze on. Utíká-li před ní, je před dějinami vinen. Předkládám tento pozměňovací návrh - Za paragraf 4 se vloží nový paragraf 5, který zní: Komunistická strana se dnem účinnosti tohoto zákona zakazuje".

Můj návrh při hlasování neprošel - pro hlasovalo 57 poslanců ze 173 přítomných. Pozoruhodné bylo, jaký strach měla většina přítomných, aby návrh, nedej Bůh, nebyl odhlasován.

Na komunismu je obludná jeho vnitřní nemravnost. Dělá své oběti spoluviníky na tom, co s nimi dělal. Kdo se té nemravnosti nedokázal postavit se zbraní v ruce, stal se dle jejich dialektických norem spoluvinen na jejich zločinech. Proto „sametová reprezentace" vyhlásila „nejsme jako oni", budeme „netrestat" exemplární a prokazatelné zločiny, vždyť „všichni jsme se na komunismu podíleli". Proto byla „technologie" sametové revoluce taková, jaká byla. Ve smyslu té dialektické nemravnosti, jsme se zase „všichni" stali spoluodpovědnými za „velkolepý" podvod sametové revoluce a na obnovení / udržení / upevnění moci stejné kasty zločinců.

Kolikrát mi bylo řečeno: „vždyť jsi tam také byl a co jsi udělal, všichni jste souhlasili se sametovým podvodem, nebo jste drželi hubu, vy šikovnější jste si pomohli - jste spoluvinni". Ti, kdož se v politice dnes pohybují a pohybovali tentokráte, si jsou velmi dobře vědomi, že zákaz komunistické strany by byl jen prvním nutným krokem. Pak by dříve či později následovalo zpochybnění jich samých. Ještě jsme si nesáhli dost hluboko, aby více lidí bylo nuceno přemýšlet o tom, proč se odehrává všechno to, co se kolem nich v celé společnosti děje. Elitu, determinouvanou k tomu, aby provokovala a nutila k přemýšlení a sama šla příkladem, tato země nemá téměř žádnou. Bylo by krásné, kdyby se náš pád do ničemnosti a nicoty, kde dna nedohlédneš, již podařilo zastavit. Zákaz té zločinecké organizace by byl jedním z prvních záchytných kroků.

 

V Třeštici, 26. prosince 2008

 

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz

---