PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

04.06.2002
Kategorie: Sociální politika

Autor: Jan Kubalčík

Proč nemohou být starobní důchody odvozovány od počtu vychovaných dětí.

Stručná oponentura k jednomu z navrhovaných modelů penzijního systému.


V několika posledních týdnech jsem zaznamenal zvýšenou intenzitu výskytu námětu jakým způsobem pojmout potřebnou reformu penzijního systému: učinit starobní důchod (stále bude řeč jen o něm - jednak tvoři dominantní složku důchodů a jednak ostatní důchody s ním nelze příliš "míchat" neboť tyto jsou odvozeny od jiných typů rizik, např. invalidita...) závislý na počtu vychovaných dětí. I když je zřejmé, že motivace pro takové řešení je veskrze kladná, pokusím se uvést několik argumentů, proč reformu takto pojmout nelze.

 

Předpoklady

Nadále nechť panuje shoda, že současný systém financování starobních penzí je do budoucna nutno změnit: dále jen Předpoklad 1. Důvody nebudu opakovat, zazněly mnohokrát (nejčastěji důvod demografický...). Dalším předpokladem je potřeba důsledně oddělit financování důchodů od státního rozpočtu - kdyby pro nic jiného tak proto, aby se zamezilo demagogickým sociálním manévrům všech budoucích vlád v této citlivé oblasti: dále tedy jen Předpoklad 2. Třetí předpoklad se dotýká již vlastního námětu: bezdětní občané (či s malým počtem dětí - takový počet by mohl být parametrem systému...) musí být zabezpečeni jinak - odvoláme-li se na Předpoklad 1, patrně si budou muset spořit sami na sebe: dále jen Předpoklad 3. Předpokládejme též jistou solidaritu systému k těm, kteří se ocitnou v tíživé situaci ne vlastní vinou (pro ty, u kterých ono "ne vlastní vinou" neplatí, ponechejme nějakou "minimální penzi", která by byla vyplácena všem, tedy i jim, prostřednictvím stejného mechanismu jako dnes - tedy průběžným financováním - s tím rozdílem, že by to byl systém minimalizovaný a v souladu s Předpokladem 2 oddělený od státního rozpočtu): dále jen Předpoklad 4.

V tomto textu se nebudu zabývat mechanismem přechodu od současného systému k systému navrhovanému - neznám totiž žádný konkrétní ucelený návrh, který by bylo možno cíleně oponovat. Dodejme, že absence představy přechodu je vážným nedostatkem předkládaných návrhů, neboť jde o finančně nejnáročnější období s mnoha parametry a jeho proveditelnost je pro příslušný model stejně nutná jako konzistence (již zavedeného) systému samotného.

 

Argument první - jak na startu

Představme si osobu, která právě dokončila svoji přípravu na budoucí povolání a vstupuje na pracovní trh - řekněme, že je jí 20 let. Předpokládejme, že tato osoba je bezdětná. Je tedy třeba, aby se začala sama zabezpečovat na své stáří. Začne si tedy spořit do (blíže nespecifikovaného) fondu.

Pro jednoduchost uvažujme, že se ve svých 25 letech stane jedním z rodičů trojčat. Má tedy dost dětí na to, aby se jí týkal navrhovaný systém. Jsou dvě varianty - buď si přestane spořit, nebo ne. První možnost je v souladu s představou, že jeho důchod bude zabezpečen právě jejími dětmi až dospějí. Druhá možnost vybočuje z logiky navrhovaného modelu a jedná se spíše o systém fondový "děti - neděti". Držme se tedy prvního případu. Naše osoba si tedy přestává spořit a ve fondu kam si doposud ukládala má pětileté úspory (příliš krátká doba spoření na to, aby mohly tvořit základ pro dominantní složku budoucí penze).

Řekněme, že za 20 let vstoupí všechny děti na pracovní trh a že se toho dožijí oba jejich rodiče. Pro jednoduchost - oběma rodičům je shodně 45 let Jsou tu opět dvě možnosti. Buď začnou děti přispívat (blíže nespecifikovanou) částkou svým rodičům na nějaké spořící účty (ze kterých jim budou následně vypláceny důchody), nebo ne - tedy budou platit až od okamžiku, kdy rodiče nastoupí do důchodu. První případ má dva háčky. Jednak - kolik asi mohou přispívat svým rodičům lidé, kteří sotva zahájili své profesní kariéry a hodlají zakládat rodiny? Zejména však jde opět o mutaci fondového systému jen s tím rozdílem, že si člověk nespoří sám ale spoří mu jíní (a tak je třeba nějak kontrolovat, zda je mu spořeno...) a s tím nedostatkem, že ve spoření došlo k (rozhodujícímu) dvacetiletému výpadku. Přesto se k tomuto případu ještě vrátím.

Druhý případ - děti platí až jsou skutečně rodiče v důchodu - také není uplatnitelný. Je třeba vzít v potaz, že ti, kteří jsou vzhledem k systému ne vlastní vinou znevýhodněni (např. jim děti zemřou, jsou dlouhodobě nezaměstnané, v invalidním důchodu apod.) netvoří početně zanedbatelnou skupinu - přidávají se k nim navíc ti, kteří se dožijí tak vysokého věku, že i jejich děti jsou již v důchodu. Pro ni musí být rezervy uvnitř systému samotného (s přihlédnutím k Předpokladu 2). Takové rezervy mohou vznikat pouze úročením, resp. kapitalizací uložených prostředků. Jenže pokud systém funguje jako "průtokový ohřívač" od dětí k rodičům, pak k žádné kapitalizaci nedochází, neboť si peníze v systému dlouho nepobudou a tento je pak v zásadě dobrý jen na dohlížení nad správností redislokace...

 

Argument druhý - co za co?

Vraťme se na okamžik k možnosti, že děti, jakmile vstoupí na trh práce, začnou rodičům přispívat na jejich spořící účty. Pomiňme přitom předchozí námitky. Zeptejme se pouze, jak bude stanovena částka, kterou mají děti rodičům přispívat.

Z hlediska pojistné matematiky je starobní důchod spojen s rizikem (pravděpodobností), že se jedinec ve věku X dožije věku Y (ještě to závisí na pohlaví, ale to nechme na chvíli stranou...). Zkrátka střední délka dožití se vypočítává na základě tzv. úmrtnostních tabulek. Zmíněné tabulky jsou tabulkami statistickými a jejich tvorba se opírá o dlouhodobé pozorování celé populace se zřetelem na počet úmrtí v jednotlivých kohortách ročně. Aby byly tabulky použitelné, musí být každý vzorek, který se prohlásí za homogenní (ženy ve věku 47 let) dostatečně početný - v opačném případě je k disposici výsledek statisticky nevýznamný, často s příliš velkým rozptylem, čili v praxi nepoužitelný. Je tedy patrné, že podmínek, dle kterých se kategorizuje, nesmí být příliš mnoho, neboť se sice obdrží "jemné členění", ale v každé kategorii je pak příliš málo prvků.

Vezmeme-li však v potaz případ navrhovaného modelu, pak právě dostáváme mnoho takových podmínek kategorizace. Situace, které je třeba od sebe odlišit již byly naznačeny. Začneme u tradičního věku a pohlaví rodičů (ženy se dožívají průměrně více, proto je třeba na ně více platit a rodičovský pár tak nelze sloučit do jedné jednotky...). Tak se nám populace rodičů s dospělými dětmi (která ale samozřejmě tvoří pouze část celé populace) rozpadne na cca 400 skupin (počítám velmi zjednodušeně pouze věky od 41 do 60 let). Kdybychom postupovali standardně, museli bychom zvolit jeden ze dvou modelů (dávkový, příspěvkový): určit, jaký mají mít rodiče doživotní důchod - kdo a jak by to určil? -, na základě toho určit příspěvek který je třeba platit, podělit jej počtem dětí a po nich pak jejich díl "vymáhat"; nebo zjistit, jak vysoké příspěvky je ve finančních možnostech dětí odvádět - kdo a jak by to zjišťoval? - (resp. kolik jsou ochotny odvádět - pravděpodobně s nějakým stropem...), tyto částky sečíst a z nich odvodit, jaký důchod budou rodiče doživotně pobírat. V prvním případě se snadno stane, že na zvolenou výši důchodu nebudou děti zkrátka mít. V druhém případě zase, že vypočtená penze se nápadně podobá almužně. Není tedy možné kategorizovat v tomto modelu rodiče pouze dle věku a pohlaví.

A tak do výpočtu vstupují další parametry. Počet dětí, věk dětí, jejich plat, snad i počet dětí těch dětí (vnuků), ona případná dlouhodobá nezaměstnanost, invalidita, apod. Jen u dvou dětí vznikne kombinacemi jejich možných věků poměrně dost skupin - nemusíme ale jít po 1 roce, můžeme jít třeba po 5 letech, i tak však obdržíme cca 10 možností ("oba sourozenci ve věku 20 - 24 let" až "oba sourozenci ve věku 35 - 39 let"). Rázem máme 4000 kategorií pro rodiče mající dvě příslušné děti. Přidejme situaci těchto dětí - pouze jejich platy a opět uvažujme, že platy rozdělíme pouze na vysoké a nízké (hranici mezi nimi ponechávám fantazii čtenáře). Máme 3 možnosti, celkem 12000 kategorií pro rodiče mající dvě příslušné děti (jistě některé případy můžeme prakticky rovnou vyloučit - 41 letí rodiče nemají 39 leté děti - ale stále alespoň 6000 reálných kategorií zbude). Nyní ještě trocha zajímavější statistiky - rodiče nejsou do jednotlivých kategorií rozmístěni rovnoměrně (např. plat potomků má patrně normální rozložení...). To znamená, že snad budou existovat kategorie, které vyhoví požadavku statistické významnosti - bude jich však poměrně málo (budou-li). Těchto pár kategorií však "spolkne" většinu dvoudětných rodičů a na zbývající daleko větší počet kategorií zbude zanedbatelný počet případů. Pro rodiče v takových kategoriích nebude možné spočítat vůbec nic - tedy vůbec nic statisticky významného. Navíc se důvodně obávám, že něco jako "podrobné úmrtnostní tabulky občanů majících dvě děti" se nesestavují (přitom - laicky a odhadem - ta úmrtnost bude jiná než v celé populaci minimálně u žen...). Jen shromáždění dat pro jejich získání by představovalo desetiletí (mezi tím se náš současný systém zhroutí - viz Předpoklad 1). Vzdát se však v pojišťovnictví osvědčeného statistického aparátu je více než pošetilé.

Zbývá pojednat o možnosti, že by děti sice odváděly příspěvky do systému předem, nikoli však na konkrétní spořící účty rodičů ale do jednotné "táborové kasy", z které by se ihned vyplácela penze někomu zcela jinému než jejich rodičům - to je pouze průběžné financování jiného střihu s ještě menším přehledem o vyváženosti systému než máme dnes. Navíc lze vznést opět onu námitku absence kapitalizace prostředků jako v závěru prvního argumentu.

 

Závěr

Pominul jsem spoustu úvah. Pouze nastíním. Jedna věc je děti mít a druhá věc je vychovat je. Když se potomek přes veškerou poctivou snahu rodičů odrodí a je permanentně nezaměstnán - má být takový rodič trestán nižším důchodem? Bude někdo (kdo a jak?) zkoumat, zda rodič potomka vychovával řádně? Co když se řádně vychované vysokoškolsky vzdělané dítě rozhodne státi se maminkou v SOS vesničce? Je lépe vychovaný poctivý truhlář nebo nepoctivý profesor? Je vůbec správné a v souladu se svobodou, aby byl státem nucen (mimo soudní rozhodnutí) jeden dospělý člověk platit jinému - byť by to byl rodič? Je potom fakt, že děti podporují své staré rodiče, ctností? Co rozvody? Co případy kdy mají sourozenci jednoho tatínka a různé maminky a naopak? Jaký administrativní kolos by musel být vydržován na zjišťování všech uvedených eventualit?

Navrhovaný systém se vzdává jedné podstatné možnosti, která je v souvislosti s reformou penzijního systému snad stejně důležitá, jako vyřešení starobních důchodů samotné. Je to ona akumulace kapitálu, která je velmi příjemným průvodním ekonomickým jevem správně zvolené reformy. V naší ekonomické situaci však nejde jen o jev příjemný, ale o holou nezbytnost, na kterou není možné rezignovat.

Má tedy být nějak výhodné mít děti? Jistým způsobem ano - vždy je. Má to být ekonomicky výhodné? Některé věci přece neradno materializovat. Zkrátka - nejsem si jist (nebylo by to poprvé, kdy by byly děti plozeny jen proto...). Jist jsem si tím, že to nemá být nevýhodné. Toho lze dosáhnout i jinak než vazbou na penzijní systém. Vhodným nástrojem je systém daňový (např. v Británii se uznává, že rodina mající dítě školou povinné jej musí do školy dopravit - proto je vůz psaný na manželku osvobozen od silniční daně...). Když pak nebude nevýhodné mít děti, směle se můžeme z hlediska penzí dívat stejně na rodiče jako na bezdětného. A co udělat víc? Dejme dětem volební právo! Ať mohou rodiče za své nezletilé (nesvéprávné) děti volit, když je mohou zastupovat i ve všech ostatních věcech. Který z rodičů a jak? To je snadné, jenom chtít.

 

V Brně 4. června 2002

 

dr. Jan Kubalčík

místopředseda Městského sdružení Konzervativní strany Brno

www.skos.cz