PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

04.12.2008

Autor: Jan Kubalčík

Příspěvek

přednesený na Generálním sněmu Koruny České v Praze 29. listopadu 2008.


Vážení delegáti Generálního sněmu Koruny České!

 

Dovolte prosím, abych Vás pozdravil jménem Konzervativní strany.

Konzervativní strana považuje Korunu Českou za jednu ze sobě nejbližších politických stran. Mezi členy a sympatizanty Konzervativní strany je řada monarchistů či latentních monarchistů, které od vašich posic dělí pouze přesvědčení, že restaurace monarchie není dnes a zde reálným politickým cílem. Nevidíme však rozhodně nic špatného na vaší snaze o to restauraci monarchie přiblížit. Na druhé straně z programu a postojů řady nám známých členů Koruny České víme, že máte velmi blízko ke konzervativní politické filosofii.

Myšlenka, která stojí u kořenů konzervatizmu, je odmítnutí revoluce jako cesty k hledání nápravy věcí. Revoluce, jejichž cílem je změnit stávající stav, jsou paradoxně největším nepřítelem reformy, protože činí moudrou a spravedlivou změnu života společnosti nemožnou. Budování, obnovování nebo reformování státu patří mezi praktické činnosti, které si nelze osvojit z krátké zkušenosti. Vyžaduje zkušenost mnohem větší než může za celý svůj život získat i ten nejchytřejší a nejpozornější člověk. Moudré směřování jakékoli reformy proto vyžaduje zkušenosti nasbírané po generace. Nabytí a uvedení do života společnosti čehokoli nového musí zároveň ochraňovat to dobré, co již bylo osvojeno. Řídíme-li stát přirozeně, nejsou naše zdokonalení nikdy zcela nová a to, co uchováváme, není nikdy úplně zastaralé.

Přirozený smysl existence každé politické strany vidíme ve snaze o realizaci jejích idejí v praktické politice. V našem případě jde tedy o konzervatismus, o kterém jsme přesvědčeni, že je jednou z mála, ne-li jedinou šancí na záchranu euroatlantické civilisace, jak před jejími nepřáteli zvenčí (radikální Islám, neoimperiální Rusko), tak před našimi vlastními zhoubnými tendencemi (multikulturalismus, politická korektnost, prosazování pseudopráv zvířat, dětí, sexuálně či jinak definovaných skupin, kultura smrti...). Budou-li nadále naše rodiny devastovat liberálové a naše hospodářství ničit socialistné, nebudeme mít šanci čelit vnějšímu ohrožení a Okcident jak jej známe zanikne.

V českém parlamentu neexistují žádné skutečné politické strany. Stávající politická uskupení jsou jen institucemi prosazujícími zájmy - vesměs ekonomické - svých chlebodárců. Prakticky všechny tyto strany jsou financovány z často podobných a neprůhledných zdrojů. Socialismus, liberalismus i konzervatismus jsou pro ně jen prázdná slova. Podle potřeby je vyprazdňují a záhy po orwellovsku naplňují jiným obsahem. Lidé, kteří vědomě udržují a rozvíjejí současný stav, potřebují zákony šité na míru momentální situaci. Potřebují zachovat korupci a klientelismus. Jejich finanční prostředky jim totiž zajišťují vždy a všude otevřené dveře a jsou to právě oni, vůči kterým je řada politiků a úředníků ve vazalském vztahu. Je v zájmu tohoto politicko-podnikatelského komplexu oddálit konec svých zlatých časů - nejlépe navždy. Přitom si uvědomují potřebu udržet formální znaky demokracie. Výslednicí těchto potřeb je snaha nastolit systém dvou politických stran, které by jen plnily zadaný úkol. Tím je služba zájmům politicko-podnikatelského komplexu. V případě problémů je u takových stran možné vyměnit vedení, značku, dokonce i formální politickou orientaci, prostě vše, jen aby nikdy nebylo možné vyvozovat odpovědnost za cokoli. K tomu by byl samozřejmě ideální systém jedné jediné strany - ale ten nesplňuje nutnost demokratické fasády. Každá strana navíc ovládání celého systému znesnadňuje a tudíž zvyšuje riziko nějakého selhání - např. někoho, v kom by se hnulo svědomí a začal by podle něj jednat... Ideálem je tedy systém právě dvou stran. Docílit kýženého stavu lze nejsnáze prosazením systému většinové volby do Poslanecké sněmovny. To je jedno z podstatných témat, které se v posledních letech stále dokola vynořuje z našich politických bažin. Je to příklad toho, že současným mocným málo záleží na podstatných věcech - svoji moc vnímají nikoli jako prostředek ke konání dobrého, ale jako cíl sám o sobě. Pak je jen logické, že tuto moc používají hlavně k jejímu upevnění a likvidaci potenciálních konkurentů.

Reconquistu zahájilo několik málo statečných mužů v situaci, která se jevila jako zcela beznadějná. Byli odhodlaní a svorní, důvěřovali si. Věděli, že mají na své straně Pravdu. Proto zvítězili. I nás je velmi málo. K tomu, abychom v sobě nalezli dostatek odhodlání, potřebujeme shromáždit všechny, kteří si jsou skutečný stav našeho světa ochotni připustit a cestu nápravy vidí obdobně jako my. Musíme je také přesvědčit, že neblahé trendy máme šanci zvrátit, neboť i ten zdánivě nejmenší může zachránit mnohé. Abychom mohli být svorní, musíme se soustředit na podstatné cíle a případné různice v méně podstatných otázkach odložit na jindy. Perspektiva, s kterou se na naše úkoly musíme dívat, přesahuje mnohonásobně jedno funkční období parlamentu - což je pohled většiny dnešních mocných. Čas je naším nepřítelem v tom smyslu, že rozklad, kterému hodláme čelit, den za dnem postupuje a čím větších rozměrů nabyde, tím obtížněji se budou napáchané škody napravovat. Potřebná důvěra však nevznikne přes noc a pokud využijeme všechny příležitosti k tomu, abychom se vzájemně poznávali a diskutovali, třeba i plamenně, o našich názorech, pak jsme nic nepromarnili.

Jsme přesvědčeni, že takovou dobrou příležitostní byla nedávná společná účast ve volbách do krajských zastupitelstev pod hlavičkou Konzervativní koalice. V tomto smyslu svůj účel jistě splnila. Platformu, na které se můžeme setkávat, nutně potřebujeme. Nebudeme-li se setkávat a vyměňovat si názory, nebudeme-li se vzájemně podporovat a povzbuzovat, zůstaneme osamělými ostrůvky pozitivních deviací bez naděje na splnění toho, o co nám bylo dáno se pokoušet. Bez setkání se nepoznáme, bez poznání si nebudeme důvěřovat. A až nás zase někdy příště náhodně napadne postupovat společně, budeme překvapeně vězet v organizačních zmatcích, z kterých se vymaníme až bude po všem. Nedopusťme to. Identifikujme to podstatné a to nepodstatné odložme. Mějme na paměti, že ideál je zde na zemi nedosažitelný, ale je naší povinností k němu směřovat. Nepropadejme však dojmu, že smysl má pouze a jedině nějaká zásadní, skoková změna k lepšímu a pokud se nezdaří takový skok, malé krůčky jsou k ničemu. Buďme trpěliví a zasaďme se o každé zlepšení, které je reálně dosažitelné. Budeme-li však nuceni vést ještě nějakou dobu ústupové boje, veďme je s co největší razancí. Až nám bude dáno chopit se iniciativy, budeme tak zkušenější a protivník zemdlenější. A protože je možné lhát po nějakou dobu všem lidem nebo po všechen čas některým lidem, ale není možné obelhávat všechny napořád, naše šance se dostaví. Musíme být připraveni.

K tomu nám dopomáhej Bůh.

 

Vážení delegáti Generálního sněmu Koruny České, děkuji vám za pozornost a přeji úspěch vašemu jednání.

 

Jan Kubalčík

 

Předneseno na jednání Generálního sněmu Koruny České v Praze, 29. listopadu 2008.