Autor: Dan Drápal

Přímá demokracie? Raději opatrně!

"Přímá demokracie nám umožňuje činit důležitá rozhodnutí, aniž se po nás vyžaduje, abychom řešili její často nežádoucí a nepředpokládané důsledky."

---

Nedávno jsem mluvil se stoupenci hnutí Ne základnám, sbírajícím podpisy pro petici za referendum o této otázce. Pokoušel jsem se s nimi mluvit o meritu věci, ale asi jsem nenatrefil na ty pravé - muži, s nimiž jsem se dal do hovoru, měli jaksi obecně pifku na polistopadový režim a o případných hrozbách z Íránu toho mnoho nevěděli a patrně je to ani nezajímalo. Tak jsem mluvil alespoň o tom referendu. Snažil jsem se vysvětlit, že referendum by asi vyhráli. Jakmile bychom ale svěřili referendu radar, nemuseli bychom se zastavit u této otázky. Patrně by se dala uspořádat referenda i k jiným otázkám, u nichž by se výsledky případného referenda těmto lidem patrně příliš nezamlouvaly. Mám na mysli třeba referendum o znovuzavedení trestu smrti. Snažil jsem se s nimi hovořit i o tom, že kdyby se konalo v Británii v říjnu 1938 referendum, zda Neville Chamberlain udělal dobře, když podepsal Mnichovskou dohodu, nepochybně by také zvítězil, a možná ještě přesvědčivěji než odpůrci radaru.

Přímá demokracie je ošidná věc. Zejména pokud mají nepoučení lidé rozhodovat o složitých otázkách. Na námitku, že organizátoři petic za různá referenda jsou poučení, odpovídám: Ano, vy možná ano, leč v referendu mohou hlasovat všichni, nejen ti poučení. Referendum by jistě šmahem odstranilo poplatky ve zdravotnictví (ostatně, v Maďarsku se tak stalo), občané by patrně odmítli pozdější odchod do důchodu... a jak by dopadlo nějaké referendum třeba o romské otázce, raději ani nedomýšlet.

Chápu, proč je pro mnohé přímá demokracie tak lákavá a proč se nám mnohdy zajídá demokracie zastupitelská.

Přímá demokracie nám umožňuje činit důležitá rozhodnutí, aniž se po nás vyžaduje, abychom řešili její často nežádoucí a nepředpokládané důsledky. Uvedu příklad: Kdyby Maďaři neodmítli poplatky ve zdravotnictví, nemuseli na tom být ekonomicky tak zle, jak nyní jsou. Máme pocit, že jsme o něčem rozhodli, ale „oni" (tedy vláda, starosta... někdy ani nevíme, kdo vlastně) ať řeší následky.

Zastupitelská demokracie vyžaduje pokoru jak na straně voličů, tak na straně volených. Já se o politiku dost zajímám, ale mohu jí věnovat jen určité množství času. Ze všech nejrůznějších kauz poslední doby jsem se věnoval podrobněji jen jediné (kauze Čunek) a myslím si, že této kauze celkem rozumím. Mohl jsem si zvolit Lisabonskou smlouvu, poplatky ve zdravotnictví, důchodovou reformu, nový občanský zákoník nebo něco jiného. Jistě, o všech těchto věcech čtu téměř denně v tisku. O žádné z nich ale nemohu říci s čistým svědomím, že jí rozumím opravdu do hloubky. (Vím, že lidé, kteří vám hned vysypou z rukávu zasvěcený názor prakticky na cokoli, teď usoudí, že jsem vůl, ale to je jejich problém.) Rád bych se spolehl na naše zastupitele (tedy poslance a senátory), že se pokusí těmto věcem porozumět do hloubky a že se rozhodnou správně.

Naše zastupitelská demokracie má jistě problémů více, ale zmíním jen dva. Předně mám obavy, že mnoho našich zastupitelů není natolik pilných, abychom se mohli spolehnout, že rozhodují skutečně zasvěceně a pro dobro věci. Proto vzniká tolik všelijakých legislativních zmetků. Obávám se, že se nám nedaří do našich zastupitelských orgánů volit ty nejschopnější a nejchytřejší. (Že by měli být rovněž nejneúplatnější, se snad ani neodvážím zmínit.)

Druhým problémem je, že ten první problém jako občané můžeme jen těžko napravit. Důvodem je to, že naše preferenční hlasy mají malou váhu. Tak se stává, že se třeba jistý člověk stane starostou, přestože o něj příliš nestojí ani jeho vlastní strana a přestože dostane nejméně preferenčních hlasů, nebo naopak že se do sněmovny či do místního zastupitelstva nedostane člověk, který má těch hlasů opravdu hodně. Vnitropartajní politika má zkrátka větší váhu než vůle voličů. V takovém prostředí se nemůžeme zbavit různých vyžírků, i kdybychom se nakrásně třeba i napříč stranickým spektrem shodli, kteří to jsou. Volání po „přímé" demokracii se pak nelze divit, zejména když s ní jsou poměrně dobré zkušenosti na místní úrovni. (Mám na mysli různá obecní referenda.) Tam se ovšem rozhodují otázky, kterým lidé rozumět mohou a které také nemají dosah pro celou zemi.

Obávám se, že se do krize dostává demokracie jako taková. Nedovedu si představit, že by se do našeho parlamentu mohli dostat lidé skutečně moudří, kteří nejsou ochotni vše nesmyslně zjednodušovat a kteří vystoupení v televizi neberou jen jako příležitost nakydat co nejvíce hnoje na protivníka a pronést pár sice vtipných bonmotů, jež jsou ale při řešení konkrétních problémů naprosto k ničemu. Vliv médií je obrovský, zatímco váha lidských charakterů stále klesá. Nedomnívejme se, že když se většina národa dívá na televizní zprávy, kde jsou třicetivteřinové šoty, při nichž politik může pronést jednu dvě věty (které navíc vybírá nikoli on, ale reportér a režisér), je tato většina nějak poučená. Většina se rozhoduje na základě vnějších dojmů, nikoli na základě přesvědčení, ať už vlastního nebo politiků. Že to není pravda? Tak to tedy strany vyhazují peníze za PR agentury zbytečně.

Ano, je to stále o hodně lepší než za bolševika. Mám ale obavy, že se dostaneme do bodu, kdy to nebude stačit.

 

2. prosince 2008

 

Dan Drápal

---