PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

03.09.2009

Autor: Čestmír Hofhanzl

Pravda vítězí – heslo na české prezidentské standardě

Motto: „Nejdéle v člověku zůstává, co bylo nejhlouběji“.


V knize „Na úsvitě radikalismu" zachycuje její autor, J. Dali, úsek anglických dějin, ve kterém proběhl rozhodující konflikt o tiskové svobody v Anglii. Citátem, který jsem použil, okomentoval Dali umírání a smrt strážce pokladu, člověka bez morálních zásad a sprosťáka. Když umíral, do samého konce klel a sprostě nadával.

Nepíše se mi lehce, že i čeští buditelé rádi používali velká a vznešená slova. Obsahu těch slov však neodpovídala realita, sami jejich autoři své ideje nenaplňovali. Velkým slovům a idejím neodpovídal stav společenského a politického života v novém Československém státě po rozbití Rakouska. A to mezi otci zakladateli státu bylo ještě několik mužů, kteří v sobě nesli hodnoty solidního devatenáctého století. Čeští političtí reprezentanti v Rakousko-Uherské monarchii často protestovali proti převažujícímu vlivu zájmů německé a uherské reprezentace. Později sami, pod hesly svéprávnosti a rovnoprávnosti, udělali ve svém novém státě totéž. Základy státu Čechů a Slováků položili na národnostním principu. V české části státu byla třetina obyvatel německé národnosti, významná byla polská menšina. Ve slovenské části byla významná menšina maďarská i menšiny polská, rusínská a německá. Při krizi nového evropského uspořádání na konci třicátých let nestvrdila česká politická elita svou opravdovost a svéprávnost vlastní krví. Do války za hranice či bojovat v místním odboji šli pouze jedinci. Většina se přikrčila a přizpůsobila.

Po válce jednala česká politická „elita" - přes velká slova - jako východní barbaři. Ne že bychom spravedlivě potrestali viníky a aktéry zločinů války i pomstili své mrtvé. Vyhnali jsme celé německé etnikum. Nezvítězila pravda, rozhodla momentální pomyslná výhodnost. Politická „elita" vyslala do české společnosti signál a návod: jednejte jako luza. Co zůstalo po Němcích, rozkradli. „Odměnu" jsme sklidili okamžitě - v podobě komunistického „Únorového" puče. Každý hajzl se bez obav přidal na stranu, kde cítil, že něco trhne. Opět to bylo pod hesly velikých slov, ideálů, práv proletariátu, majetkové rovnosti. S pravdou a jejím vítězstvím to nemělo nic společného. „Demokratičtí vůdcové" vyhnáním Němců dali návod spodině, která se jmenovala komunisté, jak zbavit práv všechny, kdo nepatřili do jejich klanu.

Čtyřicet let se za komunismu v základních věcech veřejně lhalo, za ty čtyři desítky let se v obecném povědomí změnil vnitřní obsah klíčových pojmů lidské komunikace a existence. Heslo na prezidentské standardě nemá žádný vnitřní obsah, je to jen estetický obrazec.

Na komunismu bylo obludné to, jak se jeho aktivisté a činovníci „upsali ďáblovi" - co nesloužilo jejich moci, zájmům a slabomyslným představám, to zakazovali a chtěli vyhubit. Jejich největším nepřítelem se stalo pravdivé, morální chování a jednání. Největším nepřítelem té prolhané ideologie a politického systému se stala pravda sama. Po celou dobu komunismu v naší zemi, s jeho základy ukotvenými ve lži, jsme měli na prezidentské standardě frázi „pravda vítězí".

A právě pojem pravdy je příkladem toho, jak se pozvolna vyplavuje a mizí vnitřní obsah pojmů, jak se často  mohou obrátit ve svůj opak (přesněji - objektivně se na obsahu pojmů nic nemění, to jen jistí lidé je chtějí orwellovsky vyprázdnit a naplnit libovolným obsahem...). Nezapomenu na reakci sněmovny, tedy zejména novinářské galerie a svých poslaneckých kolegů, v prvních dvou-třech letech po devadesátém roce na má vystoupení v Poslanecké sněmovně. Když jsem žádal vyrovnání s minulostí, argumentoval, že bez toho nemáme budoucnost a nepotrestané zlo bude základem zla budoucího, apeloval na hledání objektivní pravdy, reakce novinářské galerie byla prostá - když jsem se přihlásil do rozpravy, prohlásil vždy některý z mistrů pera: „už tam ten blbec zase jde". Cítil jsem, že většina sněmovny nechce slyšet, co říkám. Po čase mi někteří kolegové přiznávali, že nechápali, o čem jsem mluvil. Za nejděsivější dnes s odstupem času pokládám to, že vždy, když jsem apeloval na hledání objektivní pravdy, ať v rozpravě, v debatách, v osobních rozhovorech, v různém prostředí, i při různé intelektuální úrovni partnerů, dostal jsem vždy jedinou odpověď: „Objektivní pravda neexistuje, každý má svou pravdu.". Bez rozdílu - od vysoce postavených osob, „vzdělanců", až po hospodu.

Tvrdím, že po půl století existence „pod hladinou komunismu" se v celé populaci, s výjimkou snad jedinců, vnímání obsahu pojmů změnilo, změnilo se tak reálné vnímání a pojetí světa. Společenství, která dlouhodobě prošla komunismem, byla ve stádiu utváření se nové společenské „kulturní rasy" komunistického člověka. Postiženi byli všichni, jedinci a celé společenské skupiny se lišily jen v hloubce postižení fenoménem „komunistické kultury".

To, co se v konci osmdesátých let začalo odehrávat v „sovětském bloku", bylo vynucenou změnou technologie manipulace a řízení společenského stroje. Byl to pokus o zvýšení jeho výkonnosti. V informačně a obchodně propojeném světě nešlo kulturně-rasový okrsek komunistického světa, tedy jeho obyvatelstvo, od okolního světa zcela izolovat. „Revoluce" se neměla týkat „rasové elity" nového komunistického člověka, tato „elita" chtěla jen inovovat podle potřeby obsah pojmů jejich „stávající kultury". Etablovaná „elitní" společenská vrstva se chtěla jen v klidu a pohodě stát kapitalisty, liberály, demokraty, podnikateli, sociality a podobně, aniž by cokoli zásadně změnila na svých způsobech a zvycích. Co se odehrálo po „listopadové revoluci" 1989 v Československu a následně v České republice pod vznosnými hesly, velkými slovy o lidských právech, svobodě, pluralitě, právu a spravedlnosti, byla lež. Odvážím se tvrdit, že Sametová revoluce byla, co se týče viny jejích organizátorů a aktivních aktérů, nejméně stejný zločin, jako Únorový převrat v roce 1948.

Komunistický převrat proběhl po válce, v akutním ohrožení sovětskou vojenskou mocí. Sametová revoluce byl pečlivě vykalkulovaný podvod, který měl zajistit udržení pozic a rozhodujících mocenských pák v rukou „elitní rasy" komunistického člověka. Velkolepý podvod pokračování technologicky vylepšeného „starého komunistického řádu" v postkomunistické podobě jsme přitom provedli vlastníma rukama, bez cizího vojenského nátlaku. Vinu v různé míře neseme téměř všichni, zde neplatí, že nevědomost hříchu nečiní. Základní vinu mají ti, kdo si pragmaticky spočítali otrocký stav myslí poddané rasy komunistického člověka, oni sami ji v předchozích desetiletích vyšlechtili. Stranická a hospodářsko-správní technologická „elita" komunistického režimu bez bázně a hany zneužila svého informačního monopolu, mocenských, správních a hospodářských pozic. Žádného z těch velikánů a „vlastenců" ani nenapadlo, aby vzali zodpovědnost za svůj zotročený „lid" a pomohli mu postavit se na nohy. Proto jsme „nebyli jako oni", proto jsme měli takovou starost o „lidská práva" -listinu práv a svobod, proto byla tak důležitá „kontinuita právního systému", proto zákony od samého počátku neměly sankce a právo bylo nevymahatelné, proto nebyla zakázána komunistická strana a zůstala v parlamentu, proto měly peníze a zdroje k investici do politiky jen struktury spojené s bývalým režimem, proto privatizace proběhla tak, aby strategický majetek a celkový objem majetku šel v největší míře do rukou lidí a struktur spojených s bývalou komunistickou mocí, proto i média ovládli stejní lidé a struktury.

Vinu nese i většina „bojovníků" proti totalitnímu režimu. Ti lepší klouzali po povrchu, protestovali proti věcem, které nebyly podstatou režimu, nešli na kořeny systému. Většině stačilo, aby dostali větší či menší trafiku a připojili se. Dnes oslavují své „zásluhy" a pomáhají udržovat nový režim. Ti horší byli do disentu komunistickou mocí a jejími tajnými službami přímo vloženi - to je sedlina pravdy a lásky. Viděl jsem jich dost. Skutečných odpůrců toho nemravného systému a režimu,  kteří si byli vědomi, o co jde a nezadali si, bylo minimum.

Průměrný občan nezabývající se politikou, dříve ho nazývali „pracující člověk" - někteří z nich rádi sami sobě říkají „slušní lidé"- se na výsledku sametového podvodu podíleli nemalou měrou. V čase změny, kdy postkomunistický režim nebyl upevněn, sametoví revolucionáři formálně vyzvali „lid" ke spoluúčasti. To byla příležitost vývoj skutečně ovlivnit. Formální výzvou ke spoluodpovědnosti a spoluúčasti přenesli kormidelníci část odpovědnosti za následující stav na své poddané. Přirozeně předpokládali, že reakce bude minimální -však k ní také dali minimální příležitost. Mlčení a neúčast dosud nesvéprávné masy komunistických poddaných vykládá dnešní postkomunistický režim jako legitimizaci svou a svých postupů. Formálně jsme pluralitní a právní stát, formálně jsme svéprávní. Již neplatí, že nevědomost hříchu nečiní, i když dosáhnout sluchu lze opět již jen vzpourou.

Původní komunistický režim a stát, dnes označovaný jako totalitní, na sebe bez bázně a hany převzal rozhodování o všem. Udělal se vlastníkem všeho. Ti lumpové se pokusili ovládat i způsob myšlení svých poddaných, prostě aby mysleli „správně", jak potřebovali". Své výsostné postavení si formálně legalizovali opakováním aktu „voleb", které volbou nebyly. Při volbě jednoho, kdy nebyla alternativa, zůstávala odpovědnost na nich. Z tohoto pohledu byl původní totalitní komunizmus ještě relativně průhledný a „odpovědný". Společnost bylo lze rozdělit na „my a oni". Sametová revoluce v žádném případě nebyla demokratickou revolucí, resp. restaurací, tedy procesem, ve kterém se společnost vracela ke svéprávnosti, ke kořenům individuální morálky, k odpovědnosti. Sametovou revoluci můžeme v její podstatě označit jako dobu přechodu, ve které rasa komunistických „kormidelníků" dosáhla věku dospělosti a technologické dokonalosti řízení svého pašaliku.

Přímočarý mocenský komunismus měl v očích svých řídících kádrů přece jen jednu konstrukční vadu -oni sami byli vidět. Při katastrofálním selhání systému, ke kterému muselo dojít, a následné vzpouře, hrozila zpětná vazba fyzické likvidace viditelných prominentů. Hrozilo to, co se stalo v Rumunsku Ceausescuovi. V postkomunismu dosáhli konstruktéři systému a jeho provozovatelé technologické dokonalosti. Děje odehrávající se na veřejné a politické scéně jsou pouhým loutkovým divadlem. „Politické strany" nemají s autentickou politikou nic společného, připodobnil bych ty subjekty k virtuálním stájím, ve kterých jsou chována stáda „bílých koní". Nejsou to však závodní oři, ani solidní plemeno tažných pracovních koňů. Pár se jich používá do kočáru, pár do zápřahu pohřebního vozu, základ stáda je užíván pro lidové veselice. Všechna ta hovádka jsou dobře živena, protože nakonec skončí u koňského řezníka na salám. Skutečná politika se dělá jinde, rozhodují lidé a „chovatelé", kteří stáje udržují a platí - „přetransformovaná" elita a rasa komunistických kormidelníků v pozadí. Stejné platí pro „elitu" hospodářské a finanční sféry. Všichni ti mladí, lepí miliardáři, generální ředitelé, top manažeři jsou také bílými koňmi. Mají k tomu univerzální kvalifikaci. A až začne systém haprovat, hrozí jim též koňský řezník.

Obávám se, že komunistická varianta společenské kulturní degenerace nemohla vyústit v nic jiného, než v to, čeho jsme nyní svědky. Systematicky vymazali z lidského povědomí to, co nazýváme morálkou, tedy zpětné vazby, které s menšími či většími karamboly dokázaly držet biologického ďábla v člověku po dlouhá staletí v míře. „Pravda vítězí" jen v případě původního významu toho slova, tedy když za slovem pravda je skutečný obsah toho pojmu. Má šanci zvítězit, stojí-li za ním bohabojné, statečné, usilovné společenství, které je odhodláno pro své přesvědčení a věc trpět, položit život - přesto, že ví, jak je cíl obtížný a není jistota, že jej bude dosaženo. To ale v žádném případě neplatí pro současnou postkomunistickou společnost. Na základě toho, co jsem v běhu života mohl pozorovat a vidět, zvláště v politice devadesátých let, jen smutně konstatuji, že nejhlouběji v naší společenské duši je lež - budeme si lhát i na smrtelné posteli. Dokud se z tohoto postižení lží nevymaníme, nemáme budoucnost.

 

Třeštice 21. srpna 2009

 

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz