PODPORUJEME

 

Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Podpořte nás prosím, také se vás může týkat vyvlastnění

Vyvlastnění pozemků


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

18.07.2012

Autor: Jan Cholínský

Pravda je akademikovým mečem, protivenství výzvou a příležitostí

Josef Kalvoda a historiografie českých soudobých dějin


Motto: Neznám nikoho, koho bych z dnešní generace našich vitálních historiků chtěl s Kalvodou srovnávat. Už neuvěřitelně dobrodružná jedinečnost jeho života se brání srovnání s kýmkoli. A snad ani netřeba srovnávat. Chtěl jsem jen říci: to je hlas jednoho spravedlivého, který nic nechce, leč říci pravdu. Sine ira et studio. Nic lepšího v této váhové kategorii už nikdy mít nebudeme.

Univ. prof. DrSc. Karel Mácha, Mnichov

 

Fotografie 1 (viz dole připojené soubory)

 

Josef Kalvoda (15. ledna 1923 - 8. března 1999) byl významným českým politikem, politologem a historikem, ale především duchovně zaměřeným člověkem a plně integrovanou osobností. Svůj soukromý, profesní i veřejný život bezvýhradně podřídil křesťanské identitě - nikoli jen formální, ale hluboce niterně prožívané -, odvozené od římskokatolického náboženského vyznání. Pro jeho osobité pojetí zbožnosti bylo charakteristické „celoživotní vyznání víry činem", které zahrnovalo jak úsilí o sebepoznávání a tvrdou práci na sobě samém, tak i veřejnou a profesní aktivitu, v níž dokázal zúročit své nadání. Kalvodovu mimořádně úspěšnou akademickou kariéru ve Spojených státech amerických a jeho přístup k politologii a historiografii proto nelze oddělit od jeho zbožnosti a chápání křesťanské filozofie.

V soukromé korespondenci se Kalvoda často zabýval duchovní cestou člověka a její intelektuální reflexí. Následující řádky vystihují jeho východiska a postoje, o nichž psal v různých obměnách svým exilovým přátelům a souputníkům: Díval jsem se často smrti do tváře.[1] Nemyslím, že je strašné umírati - pro toho, kdo dovedl žít. Nejsme tak malicherní, abychom se domnívali, že je to jen lidský život, který je vrcholem - dosažením všeho. V životě je tolik bolesti a zla. Je ještě jiný život, do něhož smrt je branou. A ten, kdo nedovede všechno opustit, nemůže všechno získat. V tom je podstata křesťanského učení o smrti a věčnosti. [...] Bůh je problémem. Vykládat a dokazovat jeho existenci je dle mého soudu nesmyslem. Ten, kdo ho nezažil, nezná jej. Problém života a smrti je starým a stále aktuelním. Člověk, jehož se nikdy nedotkl onen svět vyšší, těžko chápe, že nějaký jiný posmrtný život existuje. Bývá to často láska, která naučí člověka věřit v nesmrtelnost duše. Láska je něco, co také kráčí přese všechny hranice, letí vesmírem a znovu se k člověku vrací. [...] Je třeba prosit Boha, aby nás zbavil iracionálních podvědomých a nevědomých strachů. Strach je naším největším nepřítelem. Je třeba jej přemoci zdravým rozumem (analysou, že není nic, čeho bychom se mohli bát), silou vůle a modlitbou.

Už během druhé světové války organizoval Josef Kalvoda náboženský život mezi mladými lidmi a zapojil se i do protinacistického odboje. Po skončení války hájil jako politik lidové strany křesťanské sociální učení proti marxismu a ateistickému socialismu. Po únoru 1948 byl zatčen, ale po propuštění z vyšetřovací vazby se mu podařilo uprchnout do zahraničí, kde až do roku 1956 pokračoval v intenzivním protikomunistickém odboji jako exilový politik - předseda Českého křesťansko-demokratického hnutí v exilu. Po krvavém potlačení maďarského povstání sovětskou armádou za pasivního přihlížení Západu se stejně jako stovky dalších exulantů z komunismem zotročených zemí rozhodl zaměřit na profesní kariéru a vybudovat si ve svobodném světě zázemí z hlediska dlouhodobé perspektivy. Na boj proti komunismu při tom nerezignoval, ale předsevzal si, že se stane akademikem, aby tak mohl namísto neúčelného působení v nesmiřitelně rozštěpené exilové politice ovlivňovat americké akademické a vládní prostředí.

Celý Kalvodův životní příběh jsem popsal v monografii Poutník Josef Kalvoda. Lidsky i profesně bohatý obsah a odkaz Kalvodova života a díla mě však přivedly k rozhodnutí přiblížit a vysvětlit důkladněji jeho základní dimenze - křesťan, politik, akademik - v samostatných textech. Dosud jsem publikoval řadu obsáhlých studií, v nichž jsem se zabýval výhradně či v rámci šíře pojatého námětu alespoň okrajově Kalvodovou politickou činností, zaměřenou na prosazování katolické sociální nauky a na boj proti komunismu.[2] Tento text je prvním z další řady studií zaměřených na Kalvodu akademika - tedy na jeho historiografické a politologické dílo.

 

Akademická dráha

Josef Kalvoda byl už od svých dětských let přitahován politikou a historií. Nejprve se - v období od léta 1945 do podzimu 1956 - stal aktivním politikem. Od následujícího roku 1957 až do své smrti v roce 1999 již pro něho byly prioritou politologie a historiografie. Už v roce 1953, tedy pět let po svém útěku do exilu a mnoha peripetiích v Německu, Norsku a Spojených státech amerických, zahájil v New Yorku při zaměstnání (pracoval tehdy jako frézař u strojírenské firmy) bakalářské studium oboru historie a politologie. Své vzdělání dokončil v roce 1960 na prestižní Kolumbijské univerzitě doktorátem z veřejného a ústavního práva. Kalvodova manželka mi o mnoho let později o jeho studiu řekla: Byl to úžasný výkon od člověka, který přišel do Spojených států těsně před třicítkou a anglicky uměl dost bídně, a zdůraznila také, že na své studium i živobytí si vždy vydělal prací svých rukou.

 

Fotografie 2 (viz dole připojené soubory)

 

Fotografie 3 (viz dole připojené soubory)

 

Josef Kalvoda působil jako pedagog na třech vysokých školách (Saint Joseph's College Hartford, University of San Diego, Louisiana State University New Orleans). Ač měl magisterský a doktorský diplom z politických věd, vyučoval nejen mezinárodní vztahy ve 20. století, ale také dějiny Ruska a Sovětského svazu a dějiny střední Evropy a zároveň se zabýval i dějinami Československa. Stal se vedoucím katedry, dosáhl nejvyšší vědecké hodnosti „professor", odpovídající našemu profesorskému titulu, stal se členem několika renomovaných akademických organizací. Pracoval pro americké federální ministerstvo školství, školil americké diplomaty odjíždějící do Československa, a dokonce byl přizván do týmu poradců prezidenta Ronalda Reagana šéfem jeho týmu Richardem Allenem. Jako uznávaný znalec komunistické taktiky a strategie vystupoval v televizi i rozhlase, ale zejména publikoval své články a studie o mezinárodních vztazích ve studené válce a politických dějinách 20. století. Čtyři Kalvodovy analytické texty o komunistické strategii byly už koncem padesátých a začátkem šedesátých let přetištěny ve věstníku amerického Kongresu, další si později vyžádala ministerstva zahraničí a obrany nebo jiné vládní instituce, např. Federální rada pro rozhlasové vysílání.

 

Historiografická summa

Když z publicistické summy Josefa Kalvody vydělíme práce o českých, resp. československých dějinách, dospějeme k tomuto výsledku: dvě obsáhlé monografie, jedna sbírka sebraných a do angličtiny přeložených dokumentů, osmnáct odborných studií v angličtině a více než stovka studií a populárněnaučných článků v češtině v exilových periodikách. Obsahem těchto textů jsou česko-slovenské politické a kulturní dějiny 20. století s preferencí témat zaměřených na analýzu příčin uchopení moci komunisty.

Josef Kalvoda vždy dbal na prezentování dějinných událostí s vědeckou erudicí a s maximální možnou objektivitou, o čemž svědčí jeho práce s prameny a analýza faktů z různých hledisek. V monografiích Genese Československa a Role Československa v sovětské strategii vycházel z široké a rozmanité pramenné základny - text sám má 462, resp. 305 stran, poznámkový aparát 84, resp. 74 stran, a seznam pramenů je uveden na 26, resp. 23 stranách. Část příslušných českých a slovenských monografií si dokázal opatřit, zbytek okopíroval a pročetl v knihovnách, dokumentární materiály studoval v amerických, britských a německých archivech. Důsledným výčtem a analýzou faktů však Kalvodovo pojetí historiografie nekončí, jeho podstatným znakem je zároveň výklad dějinných událostí z hlediska křesťanské etiky - tedy etická interpretativní historiografie.

Své pojetí historiografie vyjádřil citací sv. Pavla (Ef 6, 10-17), kterou umístil jako motto do svých prvních dvou knih v češtině nazvaných Z bojů o zítřek: Bratři! Oblecte se v plnou zbroj Boží, abyste mohli čelit úkladům ďáblovým, neboť naše bojování není proti krvi a tělu, nýbrž proti knížectvím a mocnostem, proti světovládcům temnosti, proti duchům zlým v povětří atd. Pod citát sv. Pavla umístil Kalvoda ve svých bojích o zítřek své „erbovní" zvolání: Pravda je akademikovým mečem. Protivenství je výzvou a příležitostí! Sursum corda! Důkladná znalost faktů byla Kalvodovi východiskem k posouzení jevů a událostí z hlediska objektivně platného mravního zákona a jeho nestranného vyznění v intencích rčení „Padni komu padni". Tendence k relativizování politické, morální a metafyzické odpovědnosti člověka za jeho jednání vůči bližním - ať už jde o politika nebo řadového občana - Kalvoda kriticky připomínal biblickým úslovím „Což jsem strážcem bratra svého?" a ironickými poukazy na „svatý zákon sobectví".

Jako politolog byl Josef Kalvoda průběžně zaměřen především na aktuální komunistickou strategii ve studené válce mezi Západem a Východem. Jako historik zpracoval dva dlouhodobé projekty, jejichž výsledkem byly monografie Czechoslovakia's Role in Soviet Strategy (1978) a Genesis of Czechoslovakia (1986), které jsou v češtině k dispozici pod názvy Role Československa v sovětské strategii (1999) a Genese Československa (1998), a další přidružené studie. První z těchto projektů, na který dostal grant od washingtonského Hooverova institutu, byl zaměřen na příčiny komunistického vítězství v Československu - zabýval se zejména československou exilovou politikou během druhé světové války a poválečným obdobím tzv. třetí republiky jako modelovou rozhodující fází komunistické revoluce. Druhý projekt, který bude v dalším textu zmíněn jen okrajově a bude mu později věnována samostatná studie, byl zaměřen na období 1914 až 1919 a vznik Československa.

Na otázky proč Československo ovládli komunisté a proč on sám společně s tisíci dalších Čechů a Slováků musí žít ve vyhnanství, formuloval Kalvoda jasné odpovědi. Podle jeho výzkumů měl hlavní vinu na zbolševizování Československa prezident Edvard Beneš svou zahraniční politickou činností během druhé světové války, kterou podporoval Stalinův plán na ovládnutí střední a jihovýchodní Evropy, a dále podílem na nastolení režimu tzv. lidovědemokratické vlády Národní fronty v poválečném Československu. Spoluodpovědnost nesli podle Kalvody přívrženci Beneše v zahraničním odboji svým pasivním postojem k jeho autokratické a sovětofilské politice a participováním na poválečném rozdělení politické moci společně s komunisty, čímž nevědomky, tj. z politického hlediska diletantsky podpořili komunistický plán dvoufázové revoluce (květen 1945 - únor 1948). Přitom však Kalvoda také připomínal, že při hledání příčin zbolševizování Československa je možné jít ještě dále do minulosti a poukazoval na to, že začátkem roku 1919 se prezident Masaryk veřejně vyslovil proti účasti československé armády na Sibiři v boji proti bolševikům a že v roce 1935 Československo uznalo Sovětský svaz de iure a uzavřelo s ním smlouvu.

Svá zjištění Kalvoda prezentoval pregnantně a bez kulatých slov jak ve svých monografiích, tak i v populárněnaučných textech. Proto měl v exilu - nehledě na své akademické renomé - vedle mnoha vděčných čtenářů i mnoho nesmiřitelných oponentů. Ti z různých pragmatických, ideologických či kultovních důvodů (přímý podíl na inkriminovaných událostech, bezmezná oddanost prezidentu Benešovi a Masarykovi, oddanost sociálnímu reformátorství, vlastenectví zmutované do radikálního nacionalismu) odmítali přijmout Kalvodovy teze, ač je nedokázali vyvrátit. Z podobných důvodů, které ještě dále zmíním, a také z důvodů zakořenění jistých propagandisticky podmíněných stereotypů a účelových klišé je Kalvoda paradoxně ještě dnes většinou obce českých historiků považován za kontroverzního autora.

Kalvodovo historiografické dílo komplexně odpovídá na všechny podstatné otázky týkající se českých politických dějin 20. století a tím i tzv. moderní české státnosti, resp. identity. Mezi základní témata, o nichž je řeč, patří vedle vnitropolitických a mezinárodněpolitických příčin zbolševizování Československa také vznik tohoto státu v roce 1918 a český postoj k sebeurčení Slováků. V Kalvodových vývodech se sbíhají vědecky doložené souvislosti klíčových událostí a jejich důsledků s eticky podmíněným pohledem na jednání těch, kdo je spoluovlivňovali. V následující podkapitole se zaměřím na to, jak Kalvoda vysvětluje příčiny zbolševizování Československa, tj. téma spojené s exilovými i „polistopadovými" - a stále nevyřešenými - spory o Edvarda Beneše, poválečnou vládu Národní frontu a „spoluvinu" mezinárodní politiky.

 

Příčiny zbolševizování Československa

Postupy a závěry historika Josefa Kalvody prezentované v textech přibližujících jeho ústřední historiografické téma lze poměrně přesně přiblížit citacemi o problematice uznání československé exilové vlády a rozhodování Edvarda Beneše během druhé světové války, o motivech přivádějících Beneše do náruče Stalina a komunistů, o legitimitě poválečné třetí republiky a o komunistickém plánu tzv. dvoufázové revoluce. S ohledem na rozsah této studie však samozřejmě nelze uvést Kalvodovu argumentaci v plném rozsahu, kompletně je shromážděna nejen v knize Role Československa v sovětské strategii, ale i v dalších studiích na dané téma.[3]

Ve vůbec prvním z řady svých populárněnaučných článků na uvedené téma[4] se Kalvoda zabýval uznáním československé provizorní vlády v Londýně za druhé světové války. Píše v něm: Ačkoliv informační služba československé provisorní vlády a její členové hlásali „domovu i světu", že československá provisorní vláda měla mezinárodní uznání už od roku 1940, nebylo tomu tak. Ani po britském a americkém uznání v roce 1941 veřejnosti nebylo známo (s čestnými výjimkami), že uznání bylo podmínečné, tj. vztahovalo se pouze na dobu války, nezahrnovalo uznání předmnichovských hranic a uznání Benešovy teorie o jeho kontinuitě jakožto prezidenta ČSR. Dále poukazuje na politicko-právní analýzy ministerstva zahraničí Spojených států amerických zpochybňující požadavky Benešovy londýnské vlády. Jednalo se o požadavky na uznání: 1) nelegálnosti Mnichovské dohody; 2) nelegálnosti prezidentství E. Háchy; 3) kontinuity československé předmnichovské vlády a československé provisorní vlády v Londýně ztělesněné osobou E. Beneše. Z analýzy amerického ministerstva zahraničí, sepsané v únoru roku 1941 na základě názorů diplomata George Kennana, Kalvoda cituje: V Československu je vláda v Londýně považována za projev osobní ctižádosti dr. Beneše vybudovat si znovu prestiž. Publicita, která je dávána dr. Benešovi a panu Janu Masarykovi, špatně působí na československý lid [...] Uznání provizorní vlády v Londýně vládou Spojených států by přivedlo do velkých nesnází pražskou vládu prezidenta Háchy, a Mr. Kennan doufal, že my projevíme jisté porozumění pro postavení Háchovy vlády. [...] Nakonec musí být vzata v úvahu skutečnost, že dr. Beneš a jeho skupina schválily politiku sovětské vlády. Kdyby vláda Spojených států uznala Československou provisorní vládu, znamenalo by to schválení její politiky vůči Rusku a toto by zapříčinilo skutečné nesnáze vládě Spojených států v budoucnosti.

V návaznosti na tento názor analytiků amerického ministerstva zahraničí Kalvoda dále uvádí: Není nutno zdůraznit, že podobné (omezující) důvody pro sovětskou vládu neplatily a že tato měla zcela jiné cíle, než vlády velmocí západních. Sovětský svaz uznal Beneše a tím si ho „koupil", jak říká Feierabend ve svých pamětech. Toto uznání bylo činem čistě politickým: Stalin potřeboval Beneše, jako Beneš potřeboval Stalina. Beneš sloužil Stalinovi jako nevědomý nástroj v jeho stycích se západními Spojenci. Na papíře Stalin dal Benešovi vše, co žádal: bezpodmínečné uznání čs. suverenity representované osobou čs. presidenta. Přišla však doba, kdy Benešovi bylo dáno na vědomí, že je to Sovětský svaz, kdo dělá zásadní rozhodnutí, a chce-li mít jeho podporu, musí podle toho postupovat. A tak Benešova sovětofilská politika skončila katastrofou pro národ, právě tak jako jeho předešlá frankofilská politika deset let předtím. V dalších studiích uvádí Kalvoda mnohé podrobnosti a své teze konzistentně rozvíjí.

V roce 1975, ještě před vydáním knihy Czechoslovakia's Role in Soviet Strategy, píše v souvislosti s Benešovým postavením v čele exilu a úlohou některých jeho přívrženců: V každém případě Šrámkovo heslo „Pane presidente, my jsme si vás zvolili, ale nesesadili", bylo velkou pomocí Benešovi právě tak jako podpora, které se mu dostalo od většiny československých diplomatů žijících v cizině, vojáků, průmyslníků a zpravodajců vedených plukovníkem Františkem Moravcem. Podobně jako Emanuel V. Voska a jeho společníci z „nejtajnější společnosti" v době první světové války „zneškodnili" denuncováním či jiným způsobem ty, kteří nechtěli přijmout Masaryka jako vůdce odboje, Moravec a jeho lidé poskytli neocenitelné služby Benešovi během druhé světové války. Nepochybně celá řada jednotlivců v Anglii a jinde Beneše jako vůdce odboje neuznala; avšak Beneš soustředil ve svých rukou finanční zdroje, tj. mohl své spolupracovníky platit, a byl uznán Anglií jako mluvčí odboje, ač ne jako hlava státu, o jehož rozsahu a formě chtěla anglická vláda diskutovat až teprve na mírové konferenci po skončení války.[5]

Dále věnuje v článku Kalvoda pozornost Benešově spolupráci s Poláky: Ve smyslu prohlášení ze dne 11. listopadu 1940 vlády československá a polská učinily rozhodnutí, že hned po skončení války Polsko a Československo vytvoří „Konfederaci států oné části Evropy, s níž jsou spojeny vitální zájmy oněch dvou států", a vydaly společnou Polsko-Československou smlouvu 23. ledna 1942 obsahující celou řadu principů projektované konfederace.[6] Podle Kalvody se ale Beneš ke spolupráci s Poláky uvolil jen proto, že je ještě před uznáním velmocemi potřeboval - Britové byli pro federativní uspořádání ve střední Evropě a Poláci ho uznali jako hlavu československého odboje. Když mu ale Stalin vzkázal, že je proti plánované československo-polské konfederaci, Beneš jednání s Poláky přerušil, a později je dokonce začal denuncovat. Podrobnosti k této problematice Kalvoda uvádí ve studii nazvané Československo-polská konfederace, kde popisuje průběh jednání a uvádí text československo-polské dohody z ledna 1942. O konečné fázi československo-polské spolupráce píše: V červenci 1942 sovětský velvyslanec u československé exilové vlády Alexandr J. Bogomolov řekl československému ministru zahraničí Janu Masarykovi, že jeho vláda se staví proti československo-polské spolupráci. V srpnu pak Bogomolov proti této spolupráci oficiálně protestoval u prezidenta Beneše. Dne 8. prosince 1942 Beneš členy své vlády oficiálně informoval o sovětském zákazu navrhované konfederace. Oznámil, že je nutné myšlenku polsko-československé konfederace opustit, poněvadž Sovětský svaz se staví proti ní. Dodal, že Polákům navrhne alianci, jakmile se ujistí, že Sověti nemají námitek. Na začátku února 1943 oznámila sovětská vláda prostřednictvím Bogomolova svůj nesouhlas s aliancí navrhovanou Benešem. To byl pohřeb československo-polské spolupráce, která začala s tak velkými nadějemi a očekáváním. Od této chvíle hovořil Beneš pouze o trojstranném uspořádání - sovětsko-československo-polské smlouvě o spojenectví. Poláci na tuto myšlenku nereagovali a do popředí se brzy dostal zásadní rozpor mezi vůdci obou vlád. Zatímco Sikorski se pokoušel přesvědčit Brity a Američany o existenci sovětské hrozby, z Beneše se stal zarputilý obhájce spolupráce se Sovětským svazem. Polská myšlenka federace či konfederace tedy byla jednoznačně neslučitelná s Benešovou obhajobou trojstranného uspořádání, a polská vláda proto v oficiální nótě československé vládě z 20. března 1943 dospěla k jasnému závěru, že za krach plánované konfederace je odpovědné Československo. Konkrétními důvody bylo nepřijetí polského návrhu na uzavření dohody o konfederaci z 24. září 1942 z české strany, stažení nabídky na uzavření aliance ze strany české vlády a odmítnutí československých delegátů zúčastnit se jednání společných smíšených komisí. Po objevu masového hrobu v Katyni přerušil Sovětský svaz 26. dubna 1943 vztahy s polskou exilovou vládou. Dne 14. května pak československý ministr zahraničí Jan Masaryk zaslal polskému ministru zahraničí nótu, v níž jej informoval, že jednání mezi Československem a Polskem byla pozastavena. Na zveřejněné sdělení v tomto smyslu pak polská vláda reagovala prohlášením, které opakovalo potřebu integrace východní a střední Evropy a zpochybňovalo důvody Československa k pozastavení jednání.[7]

Za klíčovou událost pro následující vývoj považuje Kalvoda uzavření československo-sovětské smlouvy dne 12. prosince 1943, jejímž sjednáním a podpisem Beneš stvrdil svůj rozchod s Poláky, odmítl respektovat Brity a přimkl se k Sovětskému svazu. Píše: Beneš se rozhodl jet do Moskvy a podepsat tam smlouvu proti vůli britské vlády a k zjevné nelibosti amerického State Departmentu. [...] Sověti si byli vědomi Benešova postavení, jeho touhy po moci a jeho hodnocení věcí z čistě osobního hlediska. Během jednání o smlouvě se Sovětským svazem dne 7. července 1943 Benešův vyslanec Zdeněk Fierlinger řekl bez obalu A. Kornějčukovi, náměstku lidového komisaře zahraničních věcí Sovětského svazu: „Beneš chápe, že on sám by bez takovéto smlouvy nemohl odjet domů." Fierlinger měl na mysli nikoliv Beneše jako soukromou osobu, ale jako mezinárodně uznávaného presidenta. [...] Zatímco britská vláda požádala Beneše, aby smlouvu se Sověty neuzavíral a během své cesty do Moskvy udělal pouze společné prohlášení, sovětská vláda činila na něho nátlak, aby britským přáním nevyhověl i za cenu úplné roztržky mezi ním a britskou vládou. [...] Benešovi bylo kategoricky řečeno, že podepíše smlouvu, jinak cesta musí být odložena anebo se vůbec neuskuteční. Beneš byl osobně velmi dotčen britskou oposicí vůči smlouvě se Sovětským svazem. [...] Dne 22. srpna 1943 řekl svému sekretáři, že britské vládní kruhy odkládají jeho cestu do Sovětského svazu z prestižních důvodů, aby se neopakoval Benešův úspěch ve Spojených státech. Nelíbí se jim, „že ho Roosevelt pověřil některými věcmi v Rusku... Není zdrávo, aby některý příslušník malého národa takto rostl," řekl Beneš. „Ale já na to nezapomenu a oni dostanou také svoje." Smutný byl přítomen rozhovorům Beneše s Rooseveltem, avšak americký president jen naznačoval, co by mohl Beneš v Moskvě říci. Nikdy neužil obratu „bylo by třeba, abyste hned jel do Moskvy a zařídil tam to a to". Benešovo stanovisko vůči britské opozici je udělat smlouvu „z jakéhosi trucu", zaznamenal Smutný; „když jste proti tomu, abychom s Ruskem udělali smlouvu, tak my vám ukážeme, že to uděláme". [...] Ještě před svým odjezdem do Moskvy na konferenci tří ministrů zahraničních věcí velké trojky, která se konala v říjnu 1943, [britský ministr zahraničí] Eden řekl několika významným žurnalistům v Londýně, že jednání československé vlády mu hodně ztížilo jeho pozici. Pokud bude československý případ trpce diskutován v Moskvě, on prohlásí, že nemá žádný zájem na Československu a na vedení Benešovy zahraniční politiky. Protože se československá Benešova vláda rozhodla jít vlastní cestou a proti přání a radám Velké Británie, tato velmoc ji a Československo odepsala. Britským hlediskem nejspíše bylo, že neměl-li Beneš a jeho spolupracovníci dostatek prozíravosti a nechtěli vidět dlouhodobé následky svého činu v budoucnu, bylo to jejich věcí; a britská vláda se nechtěla a ani nemohla angažovat za zájmy jejich a Československa. Za rozhodnutí Benešovy vlády nesli následky především Češi a Slováci, a celá řada jiných národů. Mohla Anglie tomuto vývoji zabránit? Mohla zachránit Beneše a celou jeho vládu před jejich vlastní neprozíravstí? Staré české přísloví praví: „Komu není rady, tomu není pomoci".[8]

 

Fotografie 4 (viz dole připojené soubory)

 

Dále se Kalvoda zabývá otázkou, zda si byl Beneš ještě před podepsáním smlouvy v prosinci 1943 vědom toho, co pro něho ve skutečnosti znamenala, a vychází přitom ze záznamů prezidentova kancléře. Píše: Dne 16. října 1943, když byl Beneš ve „velmi stísněné náladě", řekl Smutnému, „že nemůže lidem říci pravdu, neboť si není jist, do jaké míry by to proti Sovětům použili. Ale postup Sovětů byl horší než anglický." Pro zajímavost a jako doklad toho, že Beneš nebyl tak naivním, aby nevěděl, o co Moskvě šlo, následuje podstatná část záznamu Smutného. [...] President: „ Moc jsem o tom přemýšlel, šlo i o to, abych se dozvěděl, jaké jsou skutečné pohnutky Rusů. Oni mají svou přesnou politiku a tu jsem si musel zcela bezpečně zjistit. Dnes vím, že jim šlo o to, aby mě dostali, a to je celá ta hanebnost. Za každou cenu mě chtěli přimět, abych smlouvu podepsal; počítali, že když to udělám, budu hotov u Angličanů a Američanů, budu muset dělat pak politiku jenom s nimi, budu odkázán jenom na ně, budou mě mít v ruce a dělat se mnou, co oni budou chtít. Prostě zeslabit mou pozici a dostat mě úplně jako svůj nástroj. To je mizerné, takhle se mnou chtít hrát. Proto mě tlačili ke zdi, podepsat anebo do Moskvy nejezdit; mysleli, že mě přinutí, proto taky ten nátlak ze všech stran." Kalvoda dále vysvětluje: Ve skutečnosti Benešův egocentrism mu nedovolil vidět věci tak, jak byly: smlouva měla mít z hlediska Sovětů mnohem širší význam přesahující rámec jeho osoby a československého státu. To musí být dnes jasné každému, kdo se dovede dívat na věci z historické perspektivy. Ačkoliv Beneš věděl, že s ním Sovětský svaz hrál nepoctivou hru, přesto jel do Moskvy a podepsal to, co mu bylo dáno k podpisu. Návrh smlouvy předem dohodnutý mezi československou londýnskou vládou a vládou sovětskou byl v Moskvě, prý na návrh českých komunistů, změněn Fierlingerem a Sověty a Beneš se tomu nevzepřel. Podle původního návrhu smlouva měla být uzavřena na dobu pěti let a měla být schválena po skončení války svobodně zvoleným československým parlamentem. Smlouva měla naznačit úmysl Benešovy vlády spolupracovat se Sovětským svazem v intencích smlouvy z roku 1935 i po válce, za předpokladu, že s tím bude poválečný parlament souhlasit. Neměla vázat Československo jednostranně na Moskvu. Smlouva, kterou Beneš v Moskvě podepsal, byla na dvacet let a vstoupila v platnost ihned po ratifikaci, kterou Beneš provedl sám hned v Moskvě. Beneš, který stále mluvil o demokracii a o tom, že lid doma si všechno rozhodne sám, udělal dalekosáhlé a zásadní rozhodnutí, aniž by se koho ptal na cokoliv. Neporadil se o tom ani se svou vládou v Londýně. [...] Moskva uznala Beneše za československého suveréna a on za to začlenil Československo do sovětské zájmové sféry. Věděl, že bude Moskvou uznáván v kapacitě diktátora jen tak dlouho, pokud to bude v jejím zájmu a pokud bude sloužit Stalinovým cílům. A proto jim sloužil. Na žádost Moskvy uznal polskou loutkovou, tzv. lublinskou vládu v lednu 1945. Tím posílil pozici Sovětů na jaltské konferenci (žádná jiná vláda do té doby Lublinský výbor jako polskou vládu neuznala) a zradil londýnské Poláky, kteří mu podali pomocnou ruku v době, kdy o něho druzí nestáli. V březnu 1945 sám byl nucen přijet do Sovětského svazu na žádost československých komunistů v Moskvě a přijmout jejich podmínky a vládní program pro utvoření nové vlády, v níž měli klíčové posice komunisté. Tato vláda přijala za svůj Košický vládní program, formulovaný komunisty za spoluúčasti těch, kterým bylo dovoleno s nimi kolaborovat. Mimo jiné, tento program „vyzákonil" politické strany, které representovaly většinu voličů v předmnichovském Československu. Namísto podřízení se československé státní ústavě z roku 1920, Beneš ji zničil svými dekrety a vládním programem, dohodnutým v Moskvě a vyhlášeným v Košicích.[9]

 

Fotografie 5 (viz dole připojené soubory)

 

V knize Role Československa v sovětské strategii Kalvoda podrobně popisuje jak Benešovu zahraniční politiku během druhé světové války, tak i revoluční převzetí moci v Československu Národní frontou na sklonku války, klíčové události a jevy v tzv. třetí československé republice a komunistický převrat v únoru 1948. V kapitole Národně demokratická a socialistická revoluce připomíná situaci na sklonku druhé světové války v Praze. Uvádí zde mimo jiné: jak tzv. košická vláda (sestavená v Moskvě z představitelů londýnského exilového státního zřízení a komunistů) pobývající na Slovensku protestovala u Spojenců proti snahám předsedy protektorátní vlády Richarda Bienerta o uzavření separátního míru s Německem; jak v Praze sídlící povstalecká Česká národní rada (ČNR) s dominantními komunisty zabránila Bienertovi vyhlásit rozhlasem konec Protektorátu ještě před začátkem Pražského povstání; jak komunistický člen ČNR Josef Smrkovský zablokoval nabídku americké armády na osvobození Prahy ze 7. května 1945; jak na pomoc Pražskému povstání přijely na výzvu ČNR učiněnou přes odpor komunistů na pomoc dvě divize Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády; jak byla bezprostředně po příjezdu košické vlády do Prahy 10. května zavedena tisková cenzura.

O komunistické taktice na konci války, jejíž součástí bylo převzít moc společně s levicově orientovanou širší „košickou" Národní frontou, Kalvoda píše: Marxisté-leninisté triumfovali a své cíle nikterak neskrývali. Již 8. dubna 1945 v Košicích na schůzi státních úředníků, kteří byli členy komunistické strany, zdůraznil Gottwald, že vytvoření vlády Národní fronty znamená přerušení kontinuity s předmnichovskou republikou a že strana je nyní vedoucí silou ve státě. Gottwald rovněž objasnil povahu revolučního procesu, když si položil řečnickou otázku: „Znamená to, že už dnes je čas, kdy jako nejbližší cíl si stanovíme sovětskou republiku, socialistický stát? Ne! Bylo by naopak velkou strategickou chybou, kdyby strana měla takové bezprostřední perspektivy. Přes příznivou situaci nejsou nejbližším cílem sověty a socialisace, nýbrž skutečně důsledné provedení demokratické, národní revoluce, v jejímž proudu se nalézáme, a to až do konce, tak abychom si v dalším mohli otevřít cestu k novým cílům, pokud možno v široké frontě národní v čele národa." [...] „Národní a demokratická revoluce" umožnila  komunistické straně posílit a upevnit moc a zároveň posloužila věci mezinárodního komunismu. Kdyby KSČ uchopila moc v Československu okamžitě, mělo by to nepříznivé mezinárodní důsledky: Spojené státy by třeba nedemobilizovaly své ozbrojené síly tak rychle, jak to udělaly, a asi by také mnohem rychleji přijaly strategii studené války. Navíc Stalinův dopis Titovi z roku 1948 naznačuje, že Moskva doufala, že v západní Evropě, zejména ve Francii a Itálii, dojde k revolucím vyvolaným komunisty. KSČ byla navíc dosud slabá. V květnu 1945 měla zhruba jen 27 tisíc členů, což by sotva stačilo na to, aby mohla mít pod kontrolou klíčové páky politické moci a národní hospodářství. Strana musela tedy nejprve rozšířit svou členskou základnu než se snažit okamžitě získat veškerou moc ve státě. Strana při uskutečňování svého programu také využívala Národní frontu, což byla její hlavní taktika.[10]

Kalvodův názor na hlavní legislativní opory revolučně nastolené vlády Národní fronty je následující: Košický vládní program doprovázely desítky prezidentských dekretů, které byly podobně jako program sám v příkrém rozporu s demokratickou ústavou Československé republiky z roku 1920 a které zcela podkopaly základy, na nichž spočívala předválečná československá demokracie. Retribuční dekrety se zpětnou platností a ustanovení lidových soudů vytvořily ovzduší nejistoty a zlikvidovaly dříve dodržovaná občanská práva a svobody, vládu zákona. Tyto a jiné prezidentské dekrety umožnily nikoli potrestání skutečných zločinců - o to se mohly postarat řádné soudy -, nýbrž mimozákonné postupy a praktiky, jejichž prostřednictvím mohli komunisté „legálně" postupovat proti skutečným, potencionálním a fiktivním politickým odpůrcům, a individua bez jakýchkoli skrupulí mohla ukojit svou touhu po pomstě, po obohacení a po osobním zadostiučinění z toho, že mohou ovládat druhé a dávat průchod své nenávisti. Ústavnost, tj. omezená vláda, vláda v souladu s ústavními principy a vláda zákona byly v Československu zlikvidovány již v roce 1945. Košický vládní program je v této době závazný pro všechny strany sdružené v Národní frontě, která slouží jako „základní taktika" KSČ a jako účinný nástroj politické moci. V tomto rámci umožňují spojenci KSČ v Národní frontě zjednávat této straně vážnost a zvyšovat účinnost jejího působení, neboť většina veřejnosti ji tak přijímá jako „jednu" z politických stran. Dočasní spojenci rovněž spolupracují s komunisty při realizaci programu „národní a demokratické revoluce" a tak se kompromitují v očích mnoha svých bývalých stoupenců.[11]

V další kapitole knihy Role Československa v sovětské strategii nazvané Model pro revoluci Kalvoda obsáhle vysvětluje a dokládá princip komunistické teorie dvoufázové revoluce sloužící k převzetí moci ve státě, jeho uplatnění v Československu a také to, že československý model pokojného převzetí moci měl být uplatněn i v dalších evropských a jiných státech. Dvoufázový komunistický plán revoluce vysvětluje pomocí rozboru textu člena  sekretariátu ÚV KSČ Jana Kozáka publikovaného v periodiku Příspěvky k dějinám KSČ a nazvaného Možnost revolučního využití parlamentu při přechodu k socialismu a úloha lidových mas: Vítězství národní a demokratické revoluce [v květnu 1945, pozn. aut.] znamenalo pro marxisty-leninisty přístup k moci. Dělnická třída (vedená KSČ) byla hlavní silou v košické vládě a v národních výborech - „nových orgánech státní moci vytvořených revolučními masami zdola". Program, který vypracovali a předložili komunisté, se stal programem vládním a plnění tohoto programu „způsobilo v zemi dalekosáhlé politické, hospodářské, sociální a kulturní změny". Mezi klíčové politické body tohoto programu patřilo rozbití základních článků „starého, buržoasního potlačovatelského státního aparátu a převzetí moci národními výbory, vytvoření nové, lidové bezpečnosti a armády, zákaz obnovy politických stran, které representovaly zrádnou velkoburžoasii, důsledná demokratická očista všeho politického, hospodářského a kulturního života země, vyřešení poměru mezi českým a slovenským národem podle zásady ,rovný s rovným' , vysídlení německé menšiny apod."[12] Kalvoda ke Kozákovu článku dodává: Ve stranickém dokumentu není zmínky o Benešovi, ačkoli bez něho nemohla být pod vedením strany zahájena národní a demokratická revoluce.[13]

 

Fotografie 6 (viz dole připojené soubory)

 

K okolnostem únorového převzetí moci komunisty se Kalvoda vyjádřil v článku z roku 1984. Připomíná zde Benešova jednání v Moskvě roku 1943: V prosinci 1943 udělal Beneš dohodu s vůdci československých komunistů, mezi nimiž byl i Gottwald, a slíbil jim, že budou „nejsilnějším elementem nového režimu" v poválečném Československu a že on tento element bude „vždy držet". Gottwaldovi řekl: „Budu jednati vždy otevřeně. Budete vždy vědět, jaké mám názory. Chci, abyste i vy měli jako vládnoucí strana svobodu ve svém stanovisku. Jest možné, že se budeme různit v náhledech, ale zásadní linii budeme držet a plnit společně." Navíc Beneš prohlásil: „Budu dělat takovou politiku, abyste mohli být budoucně v každé vládě." Dále píše: Deník Lidová demokracie, tiskový orgán jediné české nesocialistické strany povolené Košickým vládním programem v poválečném Československu, dne 22. února 1948 přinesl na první straně dlouhý článek pod titulem: „Nebude vláda úřednická, nebude vláda bez komunistů. President republiky k vládní krizi." Článek informuje čtenáře, že president republiky dr. Beneš přijal v sobotu 21. února náměstka předsedy vlády Františka Tymeše, předsedu československé sociální demokracie Bohumila Laušmana a generálního tajemníka této strany Blažeje Vilíma. V době, kdy u presidenta dleli zástupci sociální demokracie, přijal kancléř Jaromír Smutný pětapadesátičlennou delegaci, která byla vyslána ze sobotní manifestace na Staroměstském náměstí. Z té pak byla vybrána pětičlenná deputace, kterou přijal president republiky. V odpovědi na požadavky této deputace president prohlásil, že mluví „jasně, otevřeně a cílevědomě". Zdůraznil „naprosto otevřeně", že pro něho „úřednická vláda" neexistuje, že žádnou nikdy jmenovat nebude. Dále sdělil, že slyšel od předsedy vlády Klementa Gottwalda, „že prý má být učiněn pokus, aby komunisté byli přinuceni podat demisi". Dále prohlásil: „Ani takový pokus já nepřijímám, stejně jako pokus první, a nepřijmu. S něčím podobným ke mně nikdo přijít nesmí. Vaši demisi - pravil jsem kolegovi Gottwaldovi - bych nepřijal. Dále jsem mu řekl: Vy jste ministerský předseda, bez vyslechnutí vašeho stanoviska nic neudělám. (...) Já mluvím jasně, otevřeně a cílevědomě. Musím vésti vládu tak, aby si nikdo nemyslil, že můžeme vyhnat z vlády největší stranu parlamentní. A ještě něco: budoucí vláda nebude nejen bez komunistů, ale nebude ani bez Gottwalda. Gottwald je předseda největší strany, a když bude jmenována nová vláda, tož ji povede Gottwald. To je mně jasno." Dále řekl, že „jestliže pravíte, aby ti nebo oni ve vládě nebyli, to jde ovšem dále. Já jsem s ministry, kteří podali demisi, vůbec ještě nemluvil..." [...] Podle informace jednoho z abdikujících ministrů strany národně socialistické, Prokopa Drtiny, neřekl tehdy Beneš pravdu. Dne 20. února, v den demise, mluvil s ministrem pošt Františkem Hálou, který mu „ústně podal demisi jménem svým i jménem náměstka předsedy vlády msgr. Jana Šrámka, jménem ministra zdravotnictví prof. dr. Adolfa Procházky a ministra techniky ing. Jana Kopeckého". Drtina podotýká, že bylo dobře, „že někdo z nás dvanácti demisovaných toho dne s presidentem Benešem mluvil". Dozvěděl se ještě téhož dne, „že pan president konsistornímu radovi Hálovi za demisi poděkoval těmito slovy: Děkuji vám, pánové, za vaši demisi, prokázali jste tím službu státu." Prokázali tím ovšem službu socialistickému (komunistickému) státu, který Beneš pomáhal budovat.[14]

Ke spekulacím o tom, že za zbolševizování Československa může poválečné rozdělení sfér vlivu mezi Západem a Sovětským svazem a dohody na Jaltské konferenci, se Kalvoda vyjádřil v článku z roku 1981 nazvaném Jalta 1945 a únor 1948. Píše v něm: V roce 1952 republikáni ve volební kampani propagovali „osvobození východní Evropy" a denuncovali tajné dohody prezidenta Roosevelta se Stalinem. Prohlásili je za neplatné. Ač se normálně tajné dokumenty zveřejňují až teprve po třiceti letech, na přímý zásah prezidenta Eisenhowera protokoly o jaltských jednáních byly zveřejněny už v roce 1955. Z dokumentů je jasné, že na Jaltě se o Československu ani nejednalo. [...] Na Jaltě se jednalo především o Německu, Polsku a Jugoslávii. Poláci si plným právem na Jaltskou dohodu stěžují a denuncují ji. Na přání Roosevelta se konference konala až po amerických volbách. Americký prezident nechtěl ztratit v listopadu 1944 hlasy amerických Poláků, a proto neřekl, k čemu na Jaltě dá souhlas. Bohužel, Churchill a Roosevelt souhlasili s připojením polských východních území okupovaných Sověty během bleskové polsko-německé války v roce 1939, kdy byli spojenci nacistického Německa a kdy vrazili Polákům dýku do zad, k Sovětskému svazu. [...] Je téměř neuvěřitelné, že 25 let po zveřejnění jaltských protokolů a 15 let po publikování záznamů o rozhovorech Beneše s československými komunisty v Moskvě v prosinci 1943 (Cesta ke květnu, Praha 1965) může někdo napsat, že Československo bylo prodáno Sovětům na jaltské konferenci. Svalování viny na Roosevelta a Churchilla namísto vyřčení pravdy o Benešovi je sebeklamem, který je nežádoucí i z hlediska skutečných národních zájmů. Je to rovněž v rozporu s principy morálky, která přikazuje jednotlivci hledat pravdu, mluvit a psát pravdu, ať se to komu líbí či ne, hájit pravdu a třeba i za ni trpět. Češi a Slováci si musí být vědomi toho, že na lži se budoucnost národa budovat nedá.[15]

Souhrn výše uvedeného prezentoval Kalvoda v rozhovoru pro BBC odvysílaném v únoru 1988, kde odpovídal na otázky vztahující se k únoru 1948. mimo jiné řekl: Únorové události byly následkem jednání bývalého prezidenta Beneše se Stalinem a československými komunisty v Moskvě v roce 1943 a 1945. [...] Uznáním Beneše a jeho vlády v roce 1941 si ho Stalin koupil. Stalin dal Benešovi to, co chtěl, tj. uznal ho za prezidenta československého státu v předmnichovských hranicích a tím si z něho udělal svého nejlepšího propagandistu v západních demokraciích. Během své návštěvy v Moskvě v prosinci 1943 Beneš uzavřel smlouvu se Sovětským svazem na dobu dvaceti let, jak to chtěl Stalin, a také ji tam hned sám, namísto řádně zvoleného parlamentu, ratifikoval. Navíc Beneš slíbil československým komunistům žijícím tehdy v Moskvě, že komunistická strana bude nejsilnější stranou ve státě a že bez dohody s nimi nic zásadního nepodnikne. Na otázku, zda československo-polská nebo podunajská federace mohly zabránit proniknutí Sovětského svazu do střední Evropy, Kalvoda odpověděl: Prostudoval jsem velké množství dokumentů vlád americké a britské a nepochybuji o tom, že kdyby býval Beneš plně podporoval koncepci československo-polské nebo podunajské federace, Sovětskému svazu by se nepodařilo proniknout do střední Evropy. V tomto případě by se Spojenci vylodili na Balkáně a shodili výsadkové vojenské jednotky do Maďarska a Rumunska, kteréžto státy s nimi vyjednávaly o obrácení fronty proti nacistickému Německu v roce 1943. Jak Maďarsko, tak i Rumunsko měly plně ozbrojené armády a změnou fronty by zabránily okupaci střední Evropy sovětskými armádami. K situaci v roce 1945 Kalvoda dále uvedl: Košický vládní program byl programem komunistické strany a jeho provedení bylo jen první fází revoluce, fází tzv. národně demokratickou, abych použil komunistické terminologie, která pak byla následována druhou fází revoluce, revolucí socialistickou. Tou byl únor 1948. K situaci v únoru 1948 Kalvoda uvedl: Nekomunistické strany Národní fronty se zavázaly k provedení Košického vládního programu, tj. k zrušení demokratického státního zřízení už v roce 1945. Tímto programem byly vyzákoněny politické strany, které před Mnichovem reprezentovaly většinu voličů v Československu. Už v roce 1945 daly (nekomunistické strany) souhlas k pravidlům hry určeným komunistickou stranou a tím si svázaly ruce. Zrušením tradičního právního řádu a nerespektováním zásadních pravidel liberální demokracie nekomunistické strany samy sobě vykopaly hrob. [...] Co bylo nejdůležitější, byla tehdy národu neznámá skutečnost, že komunisté věděli, že Beneš jim udělal dalekosáhlé závazky a že proti nim zásadně nepůjde. Nekomunisté neprávem spoléhali na Beneše. Národní socialisté prohlašovali, že Beneš byl jejich programem a v únoru se na něho mylně spoléhali. [...] Beneš ale během únorové krize prohlásil, že si nedovede představit vládu bez komunistů a bez Gottwalda jako jejího předsedy. V únoru bylo nutno jednat nejen bez Beneše, ale proti Benešovi. To pro strany Národní fronty nepřicházelo v úvahu.[16]

V diskusích o poválečném československém uspořádání bývá čas od času tématem také postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Kalvoda o něm píše: Dne 19. září 1939 Majskij oplatil Benešovi jeho návštěvu [Benešova audience u sovětského velvyslance v Londýně Ivana Majského se uskutečnila 23. srpna 1939, pozn. aut.] v jeho domě v Putney. Bylo to v době, kdy „sovětská vojska byla už na pochodu do Litvy a východního Haliče" a Majský chtěl znát Benešovy dojmy z anglického prostředí o situaci. Navíc chtěl vědět jeho názor na sovětskou invazi do Polska a jakou to vyvolalo reakci v Čechách a na Moravě. V rozhovoru Beneš „zdůraznil nutnost, aby sovětská vojska došla až na naše hranice". Dodal navíc, že „je nutno, aby toto sousedství s námi a Maďarskem bylo již zachováno. My po této nové válce musíme už se Sovětským svazem přímo a trvale sousedit. I to je pro nás naučení z Mnichova! Otázku Podkarpatské Rusi budeme mezi sebou řešit později a jistě se dohodneme" (Beneš, E.: Paměti, Praha 1947, s. 23). Beneš pak Majskému znovu opakoval, že nepochybně sovětským cílem je udržet své linie někde na slovenských hranicích a dodal: „Ať věci skončí tak či onak, jistě se my oba o svých společných hranicích na konci války bez nějakých hlučnějších sporů a bez krizí domluvíme." Beneš píše, že během rozhovoru s Majským si oba pozorně prohlíželi mapu, sledujíce sovětský postup Polskem. To je důležitý bod. Letmý pohled na mapu střední Evropy nám řekne, že měl-li Sovětský svaz sousedit jak s Československem, tak i s Maďarskem, musel vlastnit nejen část polských území, ale i Podkarpatskou Rus. Tedy Beneš počítal se sousedstvím Sovětského svazu a s jeho okupací Podkarpatské Rusi už od roku 1939, od doby, kdy Sovětský svaz byl spojencem hitlerovského Německa. (...) Když měl Beneš rozhovory se Stalinem v Moskvě v prosinci 1943, nabídl mu přímo Podkarpatskou Rus. Stalin mu to připomněl v dopise ze dne 23. ledna 1945. V oné době Sověti rozpoutali agitaci na území Podkarpatské Rusi za její připojení k Sovětskému svazu a via facti ji připojili k Ukrajinské sovětské republice. Stalin Benešovi píše: „Sovětská vláda nezakazovala a nemohla zakázat obyvatelstvu Zakarpatské Ukrajiny, aby vyjádřilo svou národní vůli. Je tím pochopitelnější, že jste nám v Moskvě říkal, že jste ochotni odevzdat Zakarpatskou Ukrajinu Sovětskému svazu, s čímž jsem tehdy, jak si jistě pamatujete, nesouhlasil. Pokud otázku Zakarpatské Ukrajiny položilo samo obyvatelstvo, bude ji ovšem nutno řešit. Tato otázka může být řešena pouze dohodou mezi Československem a Sovětským svazem" (Cesta ke květnu, 2. svazek, Praha 1965, s. 476-477). Ve své odpovědi na Stalinův dopis Beneš z Londýna napsal mj. následující: „1) Nezměnil jsem svého stanoviska o této otázce od chvíle, kdy jsem poprvé o tom mluvil s Vaším velvyslancem Majským v Londýně v září 1939, a ani v budoucnosti ho nezměním. V tom smyslu budu také své stanovisko formulovat v Praze. 2) Otázka tato nebude z naší strany učiněna předmětem žádných diskusí nebo intervencí s jinými mocnostmi a na eventuální mírovou konferenci chceme přijít, majíce ji již zcela v plném přátelství s Vámi vyřešenu. Jak já a vláda věc vidíme, nebude tato otázka mezi námi předmětem nějakého sporu." Beneš zakončil svůj dopis zdůrazněním, že „není druhého státu, který by choval tak upřímné city opravdového přátelství k Sovětskému svazu, jako je to u Republiky československé". Dopis byl psán v Londýně 29. ledna 1945 (Cesta ke květnu, s. 481-482). Otázka Podkarpatské Rusi se stala předmětem jednání na moskevských poradách představitelů Národní fronty v březnu 1945. Definitivně byla vyřešena mezistátní československo-sovětskou dohodou z 29. června 1945.[17]

V knize Role Československa v sovětské strategii věnuje Kalvoda kromě česko-slovenských záležitostí značný prostor i Benešovu válečnému diplomatickému i veřejnému působení v intencích sovětských zájmů, které ovlivnilo zbolševizování střední a jihovýchodní Evropy. V úvodu kapitoly Beneš a otázka střední a východní Evropy píše: Vzhledem ke své klíčové poloze ve střední Evropě hrálo Československo zvláštní, ne-li přímo zásadní úlohu v komunistické strategii zaměřené na získání nadvlády nad tímto prostorem. Sovětští stratégové a taktikové si byli dobře vědomi použitelnosti Beneše, jediného nekomunistického předválečného politika ze střední a východní Evropy, který s nimi spolupracoval a který byl přesvědčen, že se s nimi dá jednat. Obratně využívali jeho egocentrismu a řady problémů, jež měl doma i v zahraničí. Politikové jiných národností, kteří sestavili exilové vlády v Londýně, zejména Poláci a Jihoslované, byli svým světovým názorem antikomunisté. V „malých satelitech" mocností Osy - v Rumunsku, Maďarsku, na Slovensku a v Chorvatsku - byly u moci vlády, které byly ještě více vysloveně protisovětské a jejichž nepřátelství k Sovětskému svazu dokonce vyústilo ve vyhlášení války proti němu.[18] V této kapitole Kalvoda popisuje Benešovu snahu ovlivňovat v diplomatických jednáních polské, maďarské, rumunské a jugoslávské exilové politiky ve prospěch Sovětů. Za rozhodující pro pozdější sovětizaci střední Evropy považuje konferenci spojenců v Teheránu: Stalin a Roosevelt se dohodli na invazi nazvané operace Overlord, která se měla uskutečnit přes kanál La Manche do Francie, a odmítli Churchillovu strategii pronikat do Evropy jejím „měkkým břichem". [...] Rozhodnutí z Teheránu zmařila naděje Poláků, Rumunů, Maďarů, Slováků a Jihoslovanů. Beneš však „považoval teheránskou konferenci za velký úspěch" a s potěšením očekával sovětský postup do střední Evropy, což také ventiloval ve svém diplomatickém působení.[19] Kalvoda dále píše: To, co Beneš o sovětských postojích a záměrech říkal v soukromí diplomatům a státníkům, říkal i veřejně novinářům. Na své cestě z Moskvy do Londýna se Beneš zastavil v Alžíru, kde konstatoval, že přijal sovětský postoj v otázce federací a že Stalin sám několikrát prohlásil, že je „velice spokojen" se svými rozhovory s prezidentem Rooseveltem v Teheránu. Dne 3. ledna 1944 řekl Beneš: „Na Rusy se můžete spolehnout, ti svým závazkům dostojí. Dobře je znám, ovládám jejich jazyk, po dvanáct dnů jsem se každý den oficiálně i neoficiálně setkával se Stalinem. (Nebyla to pravda.) Nabyl jsem přesvědčivého dojmu, že jsou velice rádi, že jsou zase zpátky v rodině národů. Jsou nesmírně hrdí na své vojenské úspěchy a na to, jakou mají z mezinárodního hlediska odpovědnost. Tuto odpovědnost berou vážně a podle mého soudu můžete mít naprostou důvěru v to, že svým závazkům dostojí. [...] Na počátku roku 1944 charakterizoval Beneš záměry, jaké měl Stalin s Podunajským prostorem v listu London Express takto: „To, co Rusové říkají, míní vážně. Budou věrně spolupracovat s Británií a Amerikou a svědomitě plnit rozhodnutí učiněná v Teheránu, aby tak zabezpečili mír na několik generací. [...] Stalin se rozhodně staví proti jakékoli snaze vnutit komunistické ideje podunajským zemím, protože nebude v zájmu nikoho vnutit komukoli takové zřízení, které nespočívá na svobodné vůli lidu.[20] Kalvodovo souhrnné hodnocení Benešovy politiky je následující: Beneš byl egocentristou sledujícím pouze svoje osobní zájmy, který se nedovedl dívat na věci z širšího, celonárodního hlediska, vidět je objektivně a nadčasově. Jeho morálka byla subjektivní. Byla to morálka Machiavelliho prince - jemu bylo dovoleno všechno a druhým nic. Praktikoval dvojí morálku: mluvil o demokracii, ale demokratickými principy se neřídil. Trpěl slavomamem, byl posedlý touhou po moci a byl hnán touhou po pomstě. Nakonec zničil sám sebe. Je bohužel tragédií, že za jeho pochybenou a nešťastnou politiku, za jeho krátkozrakost a sobectví musí trpět národy střední a jihovýchodní Evropy.[21]

Česká republika přijala legislativní normy o protiprávnosti komunistického režimu, o protikomunistickém odboji aj., poukazující na nelegitimitu, zločinnost a zavrženíhodnost komunistického režimu v letech 1948 až 1989. V legislativním procesu však nebyly zároveň zohledněny konsekvence týkající se porušování ústavnosti a lidských práv v poválečném období tzv. třetí republiky. Na základě politického a společenského konsensu však v roce 2004 český parlament přijal zákon (tzv. Lex Beneš) vyjadřující zásluhy Edvarda Beneše o stát. Faktem přitom je, že tento kontroverzní politik svou válečnou a poválečnou politikou rozhodujícím způsobem přispěl k sovětizaci Československa. Podíl Edvarda Beneše, jakož i nekomunistických politiků Národní fronty na „únorovém vítězství" komunistické strany je evidentní a vyplývá nejen z materiálů amerického ministerstva zahraničí, které prezentoval historik Kalvoda ve svých textech a zejména v knize Role Československa v sovětské strategii, ale i z běžně dostupných otevřených zdrojů.

Josef Kalvoda - již jako Čechoameričan a bývalý exulant - v dopisech adresovaných svým přátelům po pádu komunismu často vyslovoval názor, že neznalost vlastních dějin je u Čechů takřka neuvěřitelná, a dodával: Chtějí-li se Češi stát svobodnými lidmi, musí znát pravdu o své národní minulosti a nesmí si nalhávat do kapsy, pravda je osvobodí. Jak je v mnoha ohledech patrné, k realističtějšímu konsensuálnímu pohledu na poválečné období česká společnost dosud nedozrála.

 

Text je rozšířenou verzí první části přednášky „Josef Kalvoda a historiografie českých soudobých dějin" prezentované na konferenci „Josef Kalvoda - křesťanský politik, exulant, historik" pořádané Knihovnou kardinála Berana a občanským sdružením Exodus v Třemošné u Plzně 18. 6. 2012.

 

informace o Josefu Kalvodovi: www.josefkalvoda.ic.cz

kontakt: jan.cholinsky@seznam.cz

 


[1] V Norsku i ve Spojených státech amerických pracoval jako nemocniční ošetřovatel.

[2] Vojáci Kristovi, aréna volá! Sursum corda! Josef Kalvoda a protikomunistický odboj v zahraničí. Paměť a dějiny, 2010, č. 2 (online); Vlastislav Chalupa a Josef Kalvoda - Dva osudy a dva odboje. In: Třetí odboj. Kapitoly z dějin protikomunistické rezistence v Československu v padesátých letech 20. století, Plzeň 2010; Studená válka a mezníky v českém exilovém hnutí 1948-1989, Distance, 2010, č. 1 (online); Nesmiřitelný rozkol 1948-1956. Politický aktivismus v první etapě českého exilového hnutí. Securitas Imperii, 2010, č. 16 (online); dále „Český a slovenský protikomunistický odboj v zahraničí po únoru 1948. Sonda do vztahů Čechů a Slováků neuznávajících Radu svobodného Československa" (vyjde ve sborníku slovenského Ústavu pamäti národa) a „Causa Vladimír Pekelský a fenomén viny" (vyjde v Distanci, 2012).

[3] Výčet Kalvodových textů zabývajících se touto problematikou je uveden v kapitole Na lži se budoucnost národa budovat nedá v knize Poutník Josef Kalvoda. Život a dílo historika a ideologa protikomunistického odboje v exilu (CHOLÍNSKÝ, Jan, Kladno 2002, s. 241).

[4] Otázka uznání československé provizorní vlády, České listy, Mnichov, říjen 1967.

[5] Benešova politika během druhé světové války. Národní politika, Mnichov, leden-září 1975. In: KALVODA, Josef: Z bojů o zítřek,  III. díl, Kladno 1998, s. 113-114. Benešovi oddaný katolický kněz Msgre Jan Šrámek byl Benešem jmenován předsedou československé  exilové vlády.

[6] Tamtéž, s. 114.

[7] Czechoslovakia-Polish Confederation, Kosmas. Journal of Czechoslovak and Central European Studies. Winter 1982, vol. I., No. 2.

[8] Benešova politika během druhé světové války, s. 117-121.

[9] Tamtéž, s. 122-123.

[10] KALVODA, Josef: Role Československa v sovětské strategii, Nakladatelství Dílo, Kladno 1999, s. 223.

[11] Tamtéž, s. 225.

[12] Tamtéž, s. 241.

[13] Tamtéž, s. 244.

[14] Únor 1984, Hlas Bohemie, březen 1984. In: Z bojů o zítřek II. díl, Toronto 1996, s. 148-153.

[15] Jalta 1945 a vítězný únor 1948, Nedělní Hlasatel, Chicago, 10. dubna 1981. In: Z bojů o zítřek, III. díl, s. 166-169.

[16] Únor 1948, interview BBC s prof. dr. Josefem Kalvodou, Nové obzory, St. Gallen, zvláštní vydání 25. 2. 1988.

[17] Otázka Podkarpatské Rusi, Nedělní Hlasatel, 3. července 1983. In: Z bojů o zítřek II. díl, s. 122-125.

[18] Role Československa v sovětské strategii, s. 163.

[19] Tamtéž, s. 175.

[20] Tamtéž, s. 182-183.

[21] Benešova politika během druhé světové války, s. 129.