PODPORUJEME

Národní pochod pro život 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

14.05.2002

Autor: Jan Kubalčík

Poznámka k "Civilní oběti afghánské 'války proti terorismu': druhá odpověď"

Jan Kubalčík - již jen formálně...


Přesto, že na přání Víta Klepárníka (dále jen autor) má být na stránkách Mostu pro lidská práva ukončena diskuse o civilních obětech afghánského boje s terorismem, dovoluji si ještě jednou krátce reagovat. A to pouze formálně, nikoli na obsahová témata - právě proto, že autor diskusi ukončil. Zcela vědomě tedy nyní opouštím pole afghánského konfliktu a jeho civilních obětí...

Autor byl patrně v jakési tenzi, když se dopustil takových půvabných protimluvů jako např. "Základní problém zde spočíval a nadále spočívá v tom, že oponentovy všeobecně jednoduché(vyslovované celkem prostě a bez údivu nad vlastními formulacemi) vyžadují velké množství prostoru, energie a také znalostí, aby jim mohl čtenář čelit.", nebo "Jan Kubalčík přecházel řadu argumentů (z původního textu i z první odpovědi), raději přecházel na stále nová pole a rozšiřoval debatu..." - první text autora měl 7 stran, moje první odpověď stranu jednu; druhý text autora měl čtyři a půl strany, má reakce strany tři, poslední autorův materiál pak čítá dokonce stran 11. Samozřejmě, že jsem chtěl vyjádřit co nejvíce na co nejmenším prostoru a snad se mi to i podařilo - ale přesto ten uvedený nepoměr rozsahů by snad napovídal opaku tvrzení autora. Pokud jsem někde "odbočil" nebo "rozšířil" debatu, pak to nebylo mým cílem - mým cílem naopak bylo použít v diskusi běžného prostředku: příměrů (válka ve Vietnamu, operace Overlord,...), kterých se však autor dychtivě chápal a složitě dokazoval, kde příměry kulhají (a tak i k jeho vlastní nelibosti - pochopil-li jsem to správně - zbít ečně bobtnal rozsah jeho textů). Každý příměr nějak kulhá - to je všeobecně známo. A kdo chce psa bít... A jestli jsem "přešel" nějaký autorův argument? Asi ano. Možná je to lepší, než když autor místo toho, aby případně zvážil obsah mnou citovaného výroku H. Kissingera (ten však přešel), začne rozvíjet teorie o tom, jaký že zločinec to je.

Vše výše uvedené lze autoru odpustit. Je zde však něco co autoru - humanitnímu vědci odpustit nelze. Mám na mysli jeho práci s jedním konkrétním citovaným zdrojem - Demokracie v Americe (Alexis de Tocqueville). Autor se dopustil hned dvou faulů v diskusi a já jen doufám, že nevědomky. Pokusím se nejprve popsat ten méně závažný a pak onen závažnější:

 

1)                   Vlastním sice vydání odlišné od toho, které autor citoval (Academia 2000), ale domnívám se, že v mém pozdějším jistě nebyla dodatečně přidána celá půlstránka textu. A tak nelze než připomenout, že mezi celým autorem citovaným odstavcem a jím poslední citovanou větou "V Americe svoboda ducha není." ona půlstránka textu figuruje a autor to neráčil naznačit ani třemi tečkami, které by dostatečně čtenáře upozornily, že došlo k vypuštění nějaké pasáže, kterou autor nepovažuje pro potřeby své argumentace za podstatnou. Hlavně však - ona věta zní jinak: "Pokud Amerika zatím neměla velké spisovatele, nelze důvody hledat nikde jinde: neexistuje literární génius bez svobody ducha, a v Americe svoboda ducha není." Autor ví co je implikace (dokázal to ve své výrokově-logické kreaci: zápočet by obdržel) a tak také ví, co je to podmínka nutná (a de Tocqueville tvrdí, že "svoboda ducha" je nutnou podmínkou "existence literárního génia"). Od čtyřicátých let XIX. století, kdy dílo vzniklo, by se jistě našlo mnoho literárních géniů Ameriky. Považujme to proto za důkaz, že v Americe svoboda ducha je... Citovaná pasáž se tedy nachází v kapitole, v níž si de Tocqueville klade otázku, proč doposud nemá Amerika žádného významného spisovatele - spisovatel v citaci uvedený není tedy jen nějakým příměrem, nýbrž skutečným a jediným objektem zájmu. Vytržení z kontextu a znásilnění myšlenky - to je to, čeho se autor dopustil. Na jiném místě téže kapitoly de Tocqueville uvádí: "Vidíme vlády, které se snaží chránit mravy tím, že odsuzují autory nemravných knih. Ve Spojených státech za díla tohoto druhu nikoho neodsuzují; ale nikdo se je nepokouší psát.". Lze o takovém povědomí společnosti (jejích členů) prohlásit, že je zavrženíhodné? Ano, volnomyšlenkář to jistě bude tvrdit ("Maloměšťáci to jsou!")... A tak v souvislosti se svobodou i já použiji jeden citát z diskutované knihy: "'Nemylme se v tom, co můžeme považovat za svou nezávislost. Existuje totiž druh zkažené svobody, která je společná stejně tak zvířatům jako člověku a která spočívá ve volnosti dělat vše, co se komu líbí. Tato svoboda je nepřítelem každé autority, jen netrpělivě snáší všechna pravidla, s ní se všichni stáváme horšími, než doopravdy jsme; je nepřítelem pravdy a pokoje, a Bůh pokládá za nutné povstat proti ní! Ale je občanská a mravní svoboda, která čerpá svou sílu v jednotě a kterou chránit je vlastním posláním moci: je to svoboda dělat bez obav všechno, co je spravedlivé a dobré. Tuto posvátnou svobodu musíme bránit v každém nebezpečí a nasadit za ni, bude-li třeba, svůj život.'" [str. 36 - řeč pronesl Wintrop, který byl jako úředník obviněn ze svévolného jednání. Byl odměněn potleskem a od té doby byl vždy znovu zvolen guvernérem.]

 

2)                   Alexis de Tocqueville se v celém díle zabývá demokracií a jejími úskalími. Za patrně největší nebezpečí považuje zvrhnutí demokracie v prostou diktaturu většiny. To, co autor efektně (leč velmi nepřesně) završuje zmíněnou větou "V Americe svoboda ducha není.", je jen jiným (poněkud extrémním) vyjádřením nejvlastnější součásti každé demokratické společnosti - většinové veřejné mínění nakonec vítězí (na rozdíl od režimů jiných povah, v kterých nakonec vítězí mínění nějakého generálního tajemníka...). Není na tom nic divného a de Tocqueville si to jasně uvědomuje - jen autor to z něj necituje... Důležité je však ono "nakonec" a je třeba klást překážky bezprostřednímu prosazení okamžité vůle davu, neboť tato může být zmítána poryvy momentálních nálad. Je tedy nutné zajistit alespoň možnosti odkladů, aby bylo lze příslušnou věc prozkoumat znovu až vášně opadnou... atd. apod. To je to o čem de Tocqueville píše. Uznává přitom, že tento systém pojistek a protivah je právě v Americe zajištěn nejlépe (pro objektivitu opět připomínám - píše se rok 1830...) mimo jiné její federální Ústavou (k podrobnějšímu studiu lze doporučit Listy federalistů...) a hlavně povahou jejích občanů. A. de Tocqueville samozřejmě kritizuje (americkou) demokracii, celkově je však jeho dílo pravým opakem odmítnutí amerického způsobu vlády a systému jako takového.

 

Knihu Demokracie v Americe jsem měl náhodou po ruce. Nemám dostatek času, neboť (slovy autora) "provozuji i jiné aktivity", takže nemohu procházet všechny autorem citované texty. Ale nevím, jak mám pohlížet na jeho formálně úctyhodně zpracovaný seznam použité literatury, pokud je tu možnost, že pracuje i s dalšími svými zdroji takto manipulativně...

 

Jan Kubalčík