PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

20.10.2011

Autor: Jan Kubalčík

Poutníci na třetích cestách

Polemika s textem "Demokracie nemůže být lepší než demokraté".


Už je to takové pravidlo, že v článcích plodného kolegy Podrackého (dále jen Autor) mi řada myšlenek náramně konvenuje (a nebývá jich vůbec málo, aby bylo jasno...), ale skoro vždy tam narazím na něco, co prostě nemůže jen tak přejít. Nejinak se to má s jeho zatím posledním textem „Demokracie nemůže být lepší než demokraté". Dotknu se krátce jen toho nejdůležitějšího.

Předně se Autor mýlí, když píše o sociální soudržnosti jako by šlo o ekvivalent či synonymum vlastenectví. Ano, na základě lásky k vlasti jistě může sociální soudržnost fungovat... Ale vůbec to nemusí být jediný zdroj. Dejme hlas klasikovi: „Ať se budeme snažit jakkoli, nenajdeme v lidech sílu mocnější, než je svobodná spolupráce jejich vůlí. A neexistuje nic jiného než vlastenectví nebo náboženství, co by mohlo po dlouhou dobu udržovat všechny občany na cestě k témuž cíli." (Alexis de Tocqueville). A pokud bych se podržel postřehů geniálního pozorovatele, dokonce bych tvrdil, že pro řádné fungování společenství (tedy ve svobodě omezené řádem při zachování oné jistě a nesmírně potřebné sociální soudržnosti) je vlastenectví až druhořadé a v porovnání s uvedenou alternativou v dlouhodobé perspektivě méně funkční: „Svoboda vidí ve víře družku svých zápasů i svých vítězství, kolébku svého dětství, božský zdroj svých práv. Považuje víru za ochránkyni mravů; mravnost pak za záruku zákonů a svého vlastního trvání.", resp. „Pokud jde o mne, nevěřím, že by člověk mohl kdy unést současně úplnou náboženskou nezávislost a plnou svobodu politickou; jsem nakloněn domněnce, že člověk, který nemá víru, musí nutně otročit, a ten, kdo je svobodný, musí věřit." (opět Alexis de Tocqueville).

Není Autorovým originálním přínosem, že v hanlivém kontextu zmiňuje „superbohaté korporace", přičemž na jejich vrub přičítá mnohá zla, která popisuje. Předně, netvrdím, že velké podniky jsou jakkoli skvělé a báječné, ale byl bych stejně tak opatrný při opačných tvrzeních, že co od nich jeste, od ďábla jest. Druhotně se pak domnívám, že se význam těchto podniků dost přeceňuje. Nemám nyní před sebou žádná relevantní data, abych se o ně mohl opřít, ale soudím, že zdravý selský rozum spíše napovídá, že podstatná většina majetku je distribuována mezi lidmi, tedy není koncentrována v korporacích (něco málo na to téma např. v M. Novak: Duch demokratického kapitalismu). Jistě to neodpovídá na vše, určitě korporace dokáže své prostředky soustředit k danému cíli, což vlastníci distribuovaného majetku zvládnou jen stěží. Ale z druhé strany: i nejedna korporace je přece sdružením poměrně velkého počtu akcionářů...

Pak je tady „nový světový řád" (někteří autoři píší velké „N"). Rád bych vyšel z toho, jak o tomto pojmu píše Roger Scruton v textu „O potřebnosti národů". Scruton v rámci pasáže věnované tomuto tématu oponuje dvěma pojetím předpokládaného zániku národního státu. „Nový světový řád" je pak prostě stavem po tomto případném zániku. Jednou možností je naplnění předpovědi, že se národní stát prostě přežije (někteří tvrdí, že se již přežil) a vývoj spěje nezadržitelně k něčemu, co by bylo lze nazvat „tržním státem" (nechci zacházet do podrobností). Alternativním scénářem je nikoli předpověď, ale syntéza. Syntéze předchází analýza a ta v tomto druhém případě říká, že lidstvo čelí tak obrovským a hlavně globálním hrozbám, že je není možno z posic národních států zvládnout. Zmíněná syntéza pak proponuje nadnárodní či dokonce světovou vládu. Scruton obě posice (velmi účinně) kritizuje, byť na předkládané otázky nepohlíží jako na irelevantní problémy. O to však nejde. Podstatné je, že „nový světový řád" je v tomto pojetí bezproblémově diskutovatelná myšlenka, zatímco zmocníme-li se tohoto pojmu a označíme jím globální spiknutí zlovolných elit, které zkrátka chtějí planetárně vládnout (co taky jiného by člověk dělal, žeano...) a za tímto účelem promyšleně devastují životy nás ostatních, aby nás do svého chomoutu co nejdříve nahnaly, jde o záležitost zcela přirozeně vyřazenou z racionální diskuse. Velmi se obávám, že když Autor píše „Myslím si, že právě dotace nás mají co nejvíce morálně rozvrátit. Je to taková předzvěst nového světového řádu, ve kterém bude rozhodovat někdo mimo nás, házet nám potravu podle toho, jak se budeme chovat.", je podstatně blíže onomu druhému, nešťastnému pojetí.

V dalším Autor vyjadřuje poměrně staré a opakovaně praxí vyvrácené přesvědčení, že „stroje berou lidem práci" (v Autorově podání jde obecně o „technologický rozvoj"). Nevím, co nového se dá uvést ve prospěch opaku. Asi nic. Ano, řada sociologů píše o tom, že „práce se dnes stává luxusem" - ale v této situaci nejsme vůbec poprvé a nemám nejmenší pochybnost, že ji i tentokrát zvládneme - že to nebude (ani tentokrát) bezbolestné, to je zcela jiná věc. Jde zkrátka o zásadní (marxistické) nepochopení, že zdrojem prosperity je prvořadě lidská invence a svobodná spolupráce podmíněná důvěrou.

To vše by mě ale ještě k napsání polemiky nevyprovokovalo. Tím rozhodujícím byla téměř závěrečná Autorova pasáž: „Zatímco kapitalismus se alespoň snaží hrát svoji „hru na práci", socialisté by chtěli rozdávat bez práce. Nemravné jsou obě ideové teorie." a řádky následující. Zde mi opravdu již nezbývá nic jiného, než doporučit již jednou zmíněné dílo M. Novaka Duch demokratického kapitalismu... a popřát Autorovi šťastnou třetí cestu.