PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

07.10.2009

Autor: Čestmír Hofhanzl

Postkomunistická volební demokracie

„Dvanáct rozčilených hlasů na sebe křičelo a všechny si byly podobné. Teď už nebylo pochyb o tom, že s tvářemi prasat se něco stalo. Zvenčí pohlížela zvířata z prasete na člověka a z člověka na prase, a opět z prasete na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti.“ (George Orwell, Farma zvířat)


Strukturovaná společnost v Evropě vyrostla z křesťanských kořenů, základní normou bylo, že všichni jsme lidé a ze svých činů se budeme před Bohem odpovídat. Nezávislost duchovní moci na moci světské se, přes všechny úpadky a selhání v běhu staletí, udržela a zachovala. Díky tomu se evropské myšlení až do dnešní „moderní" doby nestalo jen lidsky účelové. Evropský člověk a jeho civilizace to dokázala i proto, že v evropském prostoru téměř dvacet století nikdy nepřevládla jen jediná moc. Mocenský systém, který by vše podrobil jen svému účelovému zájmu a postupně vše zneužil. Po staletí v Evropě vznikaly a fungovaly státy a mocenská centra a byly nuceny vedle sebe spoluexistovat. Přes konflikty, války, vraždění se musely dohadovat a nakonec uznat právo toho druhého na existenci.

Král se o moc dělil s feudály, když vyrostla a zesílila města, i ona si vybojovala svůj podíl na rozhodování. Uvnitř měst měly své zájmy řemeslnické cechy a měšťanské spolky a prosazovaly svůj vliv na rozhodování o veřejných věcech. V Evropě se během staletí vytvořila strukturovaná společnost, vznikaly společenské vrstvy, které měly své vnitřní hodnoty, dokázaly je formulovat a společně prosazovat. Existence společenských vrstev s pevnými vnitřními hodnotami a zájmy utvořila základ pro vznik politiky v moderním slova smyslu. K prosazování svých zájmů a představ si vytvořily organizační nástroje, které byly nazvány politickými stranami. Kdykoli se v „moderní" době prosadila v organizaci státu tuhá účelová centralizace, soustředění veřejné moci do jedněch rukou, bylo důsledkem potlačení až úplná likvidace této strukturované, spoluodpovědné vícevrstevné společnosti. Po prvotním úspěchu centralizace vždy následovalo zneužití, společenský rozklad a katastrofa.

Mocenský vzestup Francie po centralizaci královské moci, prosazené kardinálem Richelieu, skončil Francouzskou revolucí. Důsledky té centralizace si Francie ve veřejném životě nese dodnes. Bismarckovo podrobení Německa pruským způsobům a vládě vyústilo do Vilémova Německa a světové války, nakonec v Hitlerův nacismus s jeho světovou katastrofou. V Rusku strukturovaná společnost začala vznikat až na přelomu devatenáctého a dvacátého století. V samém zárodku její prvé výhonky definitivně zlikvidoval Leninův a Stalinův komunismus.

Na českém území byl postupný přirozený vývoj nejdříve narušen husitskou vzpourou, o dvě století později Bílou horou. Vyhnání a vyloučení z veřejného života velké části domácí šlechty poznamenalo českou scénu do dnešních dnů. Dovezená cizí šlechta se se svou novou zemí zcela neztotožnila ani za dvě-tři století. Nedokázala se ve veřejném prostoru chovat a jednat jako domácí rodová šlechta. I proto hospodářsky nejrozvinutější české země Rakouské monarchie nezískaly podíl na dělbě moci a bylo jen Rakousko - Uherské vyrovnání.

V české politice v době rozpadu a dělení Rakouska, při vzniku Československého státu, téměř zcela chyběla aristokratická část politického myšlení. Československá, dnes i česká politika jsou tím poznamenány - jsme plebejská společnost. To, co dnes předvádějí postkomunističtí „státníci", je i toho plodem.

Vzdání se nacistickému Německu bez boje je dokladem neexistence zemské politické elity, která by svou existenci ztotožnila se svou zemí a bránila ji za všech okolností. Stejné se ukázalo při uchopení moci komunisty. Na odpor se postavili jen jedinci - skutečná elita. Ta však nebyla na předních příčkách veřejného života. Příkladem je rodina Mašínova, dnes je osud synů Josefa Mašína dalším dokladem přízemního českého plebejství. České myšlení je schopné chápat hodnoty jako vlastenectví, obětavost a hrdinství jen v dialektické podobě komunistických „práv občana". Hodnoty jako je čest, hrdost a morálka se po více než půlstoletém vyplachování mozků v atmosféře komunismu a postkomunismu staly prázdnými pojmy.

Nejdůležitějším předpokladem dlouhodobého „úspěchu" komunismu byla likvidace autentické lidské a společenské elity. Zakladatelé nejvyššího a „konečného" uspořádání lidských věcí a společenského „pořádku" si byli vědomi základního předpokladu trvání svého „neřádu". Z myšlení všech „součástek" dokonalé společnosti musí být odstraněno nevypočitatelné fluidum schopnosti abstraktního a kritického myšlení. To platilo i pro „elitní" kádry komunistické rasy, která „stroj komunismu" měla řídit. I oni měli hranice, které nesměli překročit. Čtyřicet let byly celé dvě generace (a částečně až čtyři...) uzavřeny uvnitř společenského stroje, jehož hlavním zadáním bylo z vložené suroviny lidí umlít směs, ze které lze libovolně uplácat, co si konstruktéři a kormidelníci budou právě přát. Z toho, co jsem viděl se odehrávat v Sametové revoluci a následujících letech, musím přiznat, že ničivý „génius" těch banditů byl úspěšný.

Politický systém, který si říká demokratický, stojí na otevřené soutěži dvou nebo více ideových, mocenských nebo zájmových skupin, které soutěží o velikost svého vlivu na rozhodování o směrování společnosti a o hospodářských věcech. Rozhodčím je veřejnost, či hlas voliče ve volbách. Žádný z těchto základních předpokladů ve společnosti, která dlouhodobě prošla komunismem a byla jím natvarována, neplatí. Komunismus je mocenský systém, ve kterém vše, co kdokoli směl dělat, sloužilo zájmům zajištění „panování" party, která sama sebe nazvala „předvojem" pracující třídy. V takové „společnosti" neexistovala jiná, organisovaná společenská vrstva spojená společnými hodnotami a zájmy. „Sametový" způsob revoluce zajistil, že se neměly šanci vytvořit předpoklady pro utvoření se základů alternativních, ideových a hospodářských společenských vrstev a skupin, schopných vstoupit do reálné soutěže o moc a rozhodování. Ve veřejné sféře téměř kompletně, v úřadech, institucích, policii a na soudech přetrvaly struktury, které v nich rozhodovaly před listopadem 1989. Jedinci, kteří se do těchto úřadů a institucí dostali po „revoluční změně", neměli šanci chod těch úřadů a institucí výrazněji změnit. Finanční a hospodářská sféra zůstala kompletně v rukách struktur a lidí, kteří je ovládali v době před „převratem". Prostředky na investice do politiky měla právě a pouze tato společenská a mocenská skupina.

Následná privatizace většinově směrovala majetek do rukou lidí a struktur s bývalým režimem fyzicky, ideově i technologicky svázaných. Kdo si chtěl v tom procesu „pomoct", musel se okolnostem přizpůsobit a stát se de facto jedním z nich. Takový vývoj podpořil i základní signál, který sametoví „revolucionáři a státníci" vyslali v samém počátku k pohrobkům „komunistické" veřejnosti. Signál zněl: nemějte strach, zločin a zneužití se nebude v naší demokracii trestat. Formálně to bylo zajištěné kontinuitou právního řádu, neexistencí sankcí v nově vyhlašovaných zákonech, blokováním potřebných zákonů i úmyslnou nečinností při vymáhání a trestání nejen hospodářských přestupků proti zákonu. Důsledkem politicko-kriminálního nastavení principů demokratizace, privatizace, „volnosti, rovnosti, bratrství" bylo, že většina těch, kdo využili doby a „pomohli si", se stala spoluvinnými.

V české společnosti neexistuje vyjma restituentů společenská vrstva, v komunistickém žargonu třída, která by ke svému postavení, majetku a hodnotám dospěla dlouhodobou prací, poctivým, kulturním způsobem. Existují pouze rozptýlení, osamělí jedinci, kteří nemají naději se organizovaně prosadit a oslovit veřejnost. V současnosti působí na české politické scéně jediná mocenská skupina svázaná společnými „hodnotami". U většiny je to společná minulost v bývalém režimu a flagrantní zneužití doby, kterou sami nazvali Sametovou revolucí. Dobře vědí, že jejich jednání bylo nejen politicky zločinné, ale mnoho jejich aktivit a činů bylo a je kriminálně stíhatelných a trestných. V postkomunistické „demokracii" můžeme jedině tuto společnou třídu nazvat „politickým národem". Oni rozhodují o tom, co je správné, co je právo, kdo bude volen a bude na scéně fiktivně rozhodovat. Nás všechny ostatní můžeme nazvat Orwelovým „plebs". Stejně jako ve vizionářské předpovědi budoucího totalitně řízeného světa „Rok 1984" smí dnešní plebs chlastat pivo, do sytosti mezi sebou souložit a má-li na to, jezdit na dovolenou. Z „telescreenu" je krmen zprávami o aférách a úspěších vlády. Je s ním zacházeno jako s hloupým dobytkem, pravdivých a objektivních informací a komentářů se mu nedostane.

Oproti Orwelově vizi se technologie manipulace a ovládání plebsu modernizovala. Již nevládne jen jedna strana „vítězů" dávné revoluce. Dnes jsou na scéně dvě hlavní „vedoucí strany", které fiktivně „soutěží" o přízeň plebsu. Strana dávných „vítězů" revoluce jistí ideje a pořádek. Dvě malé strany jsou přežitkem z éry „velkého skoku", zvaným sametový. V přechodné éře velkého skoku „velký bratr" geniálně reformoval „nejlepší ze všech pořádků". V jeho průběhu byla provedena generační výměna kormidelníků. Demokracie a pluralita je v postkomunismu fikcí, jen jedna společenská „třída" má zdroje, které může investovat do politiky. Ovládá rozhodující hospodářské instituce, státní správu, policii i soudnictví. Drží ve svých rukách a úkoluje média a tisk. Oni jediní mají společné „hodnoty a ideje": „za všech okolností si udržet moc, nedovolit zpochybnění svého postavení i majetku". Pohromadě je drží vědomí, že zpochybnění jejich vedoucí úlohy, postavení a „pravd" by otevíralo přímou cestu k jejich odstavení od moci, majetku a u mnohých k soudu a do vězení.

V dnešní „moderní" době je zpochybněno téměř vše, následkem komunismu byly rozbity tradiční společenské vazby. Vládnoucí skupina nemusí být příliš početná. Stačí, když svými zavázanými lidmi obsadí rozhodující pozice, ovládne média, vytvoří systém existenčních a zločineckých závislostí. Pak může natvarovat společenské médium jak je libo. Třeba k rezignaci, nevíře v pozitivní činnost a starání se jen o sebe sama, jak jsme toho dnes svědky. Ovládaný plebs, kterému říkají „demokratický volič", byl zvyklý, že soudruzi z „předvoje pracujících" rozhodovali za něj. Dosud si neuvědomil, že „pánové-soudruzi" to dělají stejně, jen technologie je složitější a méně průhledná. „Demokratický volič" se ze zvyku brání pochopit a uvidět, jaká je skutečnost a jak systém funguje. Nechá se rozeštvat, jeho pozornost je odváděna k banalitám a hloupostem. Ještě nepřišel čas, aby si ti, kdo již nechtějí být plebsem, začali pod tlakem tvrdé reality uvědomovat celou tu hrůzu podvodu, který je s nimi hrán, jaké jsou a budou důsledky té fingované demokracie.

Byl jsem v sametové politice „velkého skoku", téměř celá devadesátá léta jsem měl příležitost cítit, vidět a uvědomit si realitu té podivné plurality. „Plurality", v jejímž základu byl jen jeden „politický národ" pohrobků komunizmu, kteří drželi ve svých rukou vše. Společnost byla nesvéprávná masa otroků, které oni sami vypěstovali. Na počátku „velkého skoku" bylo vyplaveno do politiky pár lidí, kteří chtěli změnu - bylo nás málo. Za sebou jsme neměli nikoho, pomalu nás zlikvidovali. Kdo se nechal zdiskreditovat a přidal se, toho nechali přežít a používají takové lidi jako onuci. Nejsvobodnější volby byly na jaře 1990. V chaosu změny se měl šanci dostat na kandidátku a být zvolen jedinec, který měl vůli k změně. „Strážci pořádku" ještě nedrželi vše pevně ve svých rukách. Volby v roce 1992 již zahájily proces „obnovení pořádku". V Občanské demokratické straně Václav Klaus s Josefem Zielenicem již ovládli a usměrnili výběr kandidátů a rozhodli, kdo bude zvolen. Ještě nebyla zkonsolidována média a důsledkem bylo vypadnutí nové „plánované levice" ze hry. Do parlamentu neprošlo Občanské hnutí. „Volič" ještě správně nemyslel a ještě volil. Dostala příležitost „riziková" značka Sociální demokracie, do které byli vloženy „lídři" padlého Občanského hnutí - Miloš Zeman, Zdeněk Jičínský, Pavel Rychetský a další.

Přes několikaletou masivní diskreditační kampaň se mezi léty 1992 až 96 nepodařilo ještě zlikvidovat a vyřadit Občanskou demokratickou alianci. Svou úlohu splnili „moravisti" a „zemědělci" a bylo připraveno jejich stažení z oběhu. Ještě ve volbách 1996 postkomunistický „volič" nevybral správně, jak předpokládal scénář. Do sněmovny se dostala ODA, navíc ještě nás pár, které neměli v pařátech a neřídili. „Vládní krize" v roce 1997 byla připravena a sehrána „řídícími orgány" Velkého skoku proto, že „ruka voliče" nesplnila zadání voleb 1996. Tím zadáním bylo, aby na parlamentní scéně zůstaly již jen maximálně čtyři divadelní soubory. Tak zvaný „Sarajevský atentát", pokus o svržení Václava Klause, byl absurdním divadlem. Ve skutečnosti to byl sehraný proces „bolševizace" ODS, který měl odkrýt nepevné kádry. Ty pak „odešly" do Unie svobody. Spolu s následným vyslovením nedůvěry Klausově vládě „koaličními" partnery to byla jedinečná parodie „pluralitní politiky". Vládnoucí pravicová koalice se samolikvidovala, sama si pod sebou uřízla větev. „Slavný" Havlův projev v Rudolfinu to smutné divadlo završení „normalizace" korunoval. Václav Havel spolupracoval, nezapomenu na režii, jak se komunisti smáli a komentovali scény.

Ústavní zákon o Zkrácení volebního období v zimě 1997-8 byl přesně o tomtéž, co se odehrálo v posledních měsících tohoto roku. „Zdravé síly" postkomunistické demokracie se z něho těšily. V únoru 1998 jsem ve sněmovně většinovým „demokratům" řekl, co se stane. O 11 let později se to skutečně stalo. Opoziční smlouva dvou „bratrů ve zbrani", Václava Klause a Miloše Zemana, měla „zákonem" uzavřít éru Velkého skoku. „Společnými demokratickými silami" chtěli odhlasovat zákon, podle jehož pravidel by „z vůle občana", rukou „předvoje podnikatelů a pracujících", zůstaly na scéně pouze dva divadelní soubory. „Úctyhodný" záměr kormidelníků nevyšel díky dvěma institucím, které se nám podařilo na počátku devadesátých let vestavět do českého ústavního pořádku - Senátu a Ústavního soudu. Po tomto neúspěchu kormidelníci změnili taktiku i technologii. Rezignovali na formální dodržování demokratických postupů a zákonných norem. Nastoupili na cestu daleko důslednějšího obsazování klíčových postů v ústavních institucích i ve správě státu svými zavázanými lidmi. Proto se stal prezidentem Václav Klaus, v „sociální demokracii" vystoupal na nejvyšší post Jiří Paroubek. Týž Paroubek, kterého kormidelníci do té nebezpečné značky vložili na samém počátku Velkého skoku. Mohl bych jmenovat další.

Na scéně se odehrává divadlo, které stále více připomíná rej šašků a bláznů, jak se scénář stále více vzdaluje od reality. Divadelní „kus" postkomunistické demokracie se blíží do parodicko-tragického finále. Velký režisér i spoluhrající komparz namíchali do postkomunisticko demokratické šlichty příliš mnoho vzájemně neslučitelných ingrediencí. Demokracie je demokracií a může tak fungovat, když pro všechny složky a skupiny společenského systému platí stejné základní hodnoty (a to ještě ne jakékoli...) a jsou je ochotny bez stálého vynucování násilím dodržovat. Bez všeobecně přijaté ochoty dodržovat nepsaná pravidla fair play se takový systém zákonitě stane chaosem. Mateřský komunismus byl vládou násilí. Jedna parta vnutila svou vůli všem ostatním a tvrdě vymáhala dodržování svých i blbých nařízení. Byla to peleš lotrovská, ve které i vládnoucí lotři museli držet vnitřní hranice. Základním signálem „postkomunistické demokracie" bylo, že lotři dostávají svobodu, schopnější bude ten, kdo si bez zábran více trhne. Zločiny minulé i budoucí se trestat nebudou. Sám komunismus byl vládou zločinecké galerky, která svým příkladem vychovala tisíce dalších učňů. Všichni tito talenti dostali svobodu ke svému rozletu. O něco dříve narození by si ještě mohli pamatovat, jak Václav Klaus dával za příklad talentu a podnikavosti Viktora Koženého.

Měl jsem příležitost v počátku devadesátých let vidět, jak se učitelé zločinu vzájemně propojují se svými talentovanými žáky. Politickou, podnikatelskou i společenskou „elitou" postkomunistické „demokracie" se stala galerka, jednají a chovají se tak, jak umí. Když jsem v roce 1991 ve sněmovně řekl: „Kladete základy zločineckého státu..." a zdůvodnil, proč si to myslím, bylo mi odpovědí mrazivé mlčení. Dovedu si představit nenávistné reakce na tento můj text. Skutečnost je taková, v přírodě v obecnosti i v přírodě lidského společenství neexistuje perpetuum mobile, i když se to někdy zdá. Čas postkomunistické demokracie se navršuje, nejvyšší účetní již sečítá položky na obou stranách účetní listiny.

 

25. září 2009

 

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz