PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

08.06.2009

Autor: Čestmír Hofhanzl

Postkomunistická demokracie – virtuální pluralita

Schopnost abstrakce, z příčin a souvislostí odvozovat následky, je vzácná rostlinka – v půdě zarostlé buření hlouposti a zločinu se jí nedaří. Člověk přijímá myšlenková schémata, která jej od raného dětství obklopují, zapisují se do jeho mysli a zvyků. Se skutečností a pravdou nemusí mít plody takového myšlení nic společného. Společnost vystavená po dlouhý čas prostředí bez pozitivních příkladů a vzorů tak může být snadno ovládnuta zločinným systémem, který s ní pak může libovolně manipulovat…


Motto: „Schopnost abstrakce, z příčin a souvislostí odvozovat následky, je vzácná rostlinka - v půdě zarostlé buření hlouposti a zločinu se jí nedaří. Člověk přijímá myšlenková schémata, která jej od raného dětství obklopují, zapisují se do jeho mysli a zvyků. Se skutečností a pravdou nemusí mít plody takového myšlení nic společného. Společnost vystavená po dlouhý čas prostředí bez pozitivních příkladů a vzorů tak může být snadno ovládnuta zločinným systémem, který s ní pak může libovolně manipulovat..."

 

Chceme-li popsat dnešní postkomunistickou „pluralitní" politiku, musíme se vrátit ke kořenům, ze kterých vyrostla. Člověk jako jedinec je ve svém jednání, zvycích a vzorcích chování v reakci na okolní svět v obrovské míře ovlivněn rodinným a společenským prostředím, ve kterém se odvíjel jeho život. Potažmo je takto ovlivněna společnost jako celek. Tři generace v naší zemi vyrostly v prostředí, jehož hodnoty, preference, chápání a pojetí klíčových pojmů a hodnot určoval komunismus a jeho velikáni. V naší ateistické zemi nezůstala žádná oáza skutečných hodnot a myšlení, kam by se dalo uchýlit a kde by mohla přežít společenská vrstva, jejíž mysl by nepodlehla devastaci komunismem.

 

Ve vlastní rodině jsem měl příležitost pochopit, jak prostředí komunizmu pokřivilo a demoralizovalo společenskou vrstvu, která se „hlásila ke křesťanství pod vnější záštitou lidové strany". Ty lidi nedrželo pohromadě společenství víry a sdílení pevných hodnot. Bylo to společenství malých lidí, pro které byl kostel formální oázou, ve které se mohli scházet. S hodnotami a vírou to většinou nemělo nic společného. Venku tito lidé „hráli" podle stejných pravidel jako ostatní. Ta pravidla se odvíjela od „hodnot", které nastavil komunizmus. Ve vnějším světě tak jednali bez výčitek, jak to bylo výhodné. V kostele si své hříchy „odmodlili" - resp. si to mysleli (nechci však v žádném případě zpochybňovat opravdovou upřímnou lítost... ale to nelze nepřenechat Tomu, který vidí zcela jasně naše činy i s jejich skutečnými motivy...). Ta dvojí morálka demoralizovala dvojnásobně.

 

Rodin, které dokázaly svým potomkům předat a vtisknout pevný morální, hodnotový řád, bylo poskrovnu. Jedinci vyrostlí v takovém rodinném prostředí se stali „sociálně nepřizpůsobivými". To proto, že nebyli ochotni se „sociálně vhodným" způsobem chovat a jednat. Takoví lidé se dříve či později stali nepřijatelnými pro všechny ve svém okolí - byli morální výčitkou.

 

Od konce šedesátých let jsem mohl pozorovat, kdo se stal „disidentem" - odpůrcem režimu. Většinou to byli bývalí komunisté, lidé, které mocenský mechanismus vyřadil ze hry. V tom prostředí bylo minimum lidí, kteří se systému postavili proto, že v oné ideologii a v tom sysému rozpoznali nemravnost a rozhodli se proti ní vystoupit... Komunismus popíral kulturní proces, kterým se člověk vymanil ze svého původního živočišného stavu. Komunistická „beztřídní" společnost měla být obnovením původního ideálního „zlatého věku" lidstva. Smutný stav společnosti i kritiků režimu na konci šedesátých a v počátku sedmdesátých let byl „přirozený", těžko tomu mohlo být jinak. Skuteční odpůrci komunizmu byli mrtví, nebo dožívali na společenské periferii či v zahraničí. Nikdo je neznal, stejně by je málokdo chápal. V té době již dvacet let neměla možnost se vyprofilovat, natož prosadit, skutečná osobnost. Normalizace sedmdesátých let vyzvedla z pokladnice negativních lidských typů na politický i společenský piedestal další, ještě větší lidské zrůdy. Jejich příklad a zklamání z předchozích let se v té době hluboko vepsalo do společenské duše.

 

Dobu normalizace sedmdesátých a počátku osmdesátých let jsem prožil v baťovském Zlíně -Gottwaldově. To město mělo specifický genius loci. Baťa udělal z provinčního kopaničářského městečka centrálu své vznikající světové ševcovské říše. Pracoval a stavěl na panenské louce, v rozletu mu nebránily žádné tradice ani kulturní zábrany; mohl všechno. Technologicky se v jeho rukou soustředilo vše, všichni v tom místě podléhali jeho vůli a byli na něm závislí. Baťův způsob kapitalismu byl fakticky počátkem cesty ke komunismu z opačné strany. Podřízení se všeho a všech jen ekonomii nakonec dovede člověka a jeho společenství spolehlivě do stavu, kterému se v našich časech říkalo komunismus. Stejně spolehlivě, jako když to pár idiotů lidem nadiktuje a do toho „blaženého stavu" je násilím nakopou. Baťa do toho místa vnesl žádnou kulturní „slabostí" nekontrolovaný kariérismus a ctižádostivost a to vše dal do vínku zde vyrostlým „talentům". Jak to tak bývá, Baťové samotní tímto až tak postižení nebyli, ale to je jiné téma.

 

Ta jednoduchá „kultura" kariérismu a ctižádostivosti, kterou batismus po sobě zanechal, nebrzděná žádnou kulturní zábranou (že se prostě některé věci nedělají), přinesla za komunismu své ovoce. Již samo přejmenování města na Gottwaldov, v počátku komunistické éry, bylo plodem „étosu" místního prostředí. Měl jsem příležitost poznat komunistickou elitu toho města a srovnat její jednání s tím, co jsem viděl během své životní cesty komunistickým Československem.

 

 

V předstihu téměř dvaceti let jsem viděl, jak se ve zlínském Gottwaldově odehrává to, co se s odstupem odehrálo, zpočátku pod jménem Sametové revoluce, v devadesátých letech v celé zemi. Během normalizace počátku sedmdesátých let se řediteli Gottwaldovských podniků stali kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti a agenti té „státotvorné" organizace a začali progresivně podnikat. Slušovický kolchoz se stal technologickou dílnou a laboratoří, ve které probíhal trénink kádrů a ověřovaly se technologie „moderního" komunistického podnikání. Každý, pro budoucí kapitalizaci komunistického „podnikání" perspektivní kádr, byl systematicky ohýbán a namáčen do kriminálního jednání. Museli přijmout absolutní podřízenost předsedovi, až nakonec již neměli jinou volbu.

 

Zažil jsem pokus o tu „výchovu" na vlastní kůži na zdravotnickém pracovišti v nemocnici. Nikdy jsem se nenechal přinutit udělat něco, čím bych mohl být vydírán. Na varování, že na mne udělají kruhový hon, jsem tehdy odpověděl: budu se bránit, umím to, nejsem zajíc. Odešel jsem s ujištěním, že mne nikdo v celém Československu nezaměstná.

 

V osmdesátých letech bylo již ve vládnoucí partaji rozhodování v rukách mocenského centra kolem tajné bezpečnosti, se kterým spolupracovaly hospodářské špičky. Skutečná nekomunistická politická opozice neexistovala; dožadování se lidských práv totiž ve skutečnosti není žádnou politikou.

 

Jak bylo již v tradici carského Ruska, měla modernizovaná komunistická tajná služba disent profízlovaný křížem krážem. Ukázalo se to po devadesátém roce, kdy si mnohé aktivity „odpůrců režimu" tajná služba fakticky vytvářela a řídila. V českých poměrech to nebyl velký problém, na každého se dalo něco vytáhnout, hrdinství se v našich krajích nenosí. Šíbrům, kteří již v osmdesátých letech rozhodovali o mocenských věcech státu, museli být „revolucionáři" k smíchu. Jim bylo již tehdy jasné, že technologii politiky musí změnit. Nás potřebovali jen k tomu, abychom jim pomohli v přechodné době přetlačit vnitrostranické mocenské oponenty. Kormidelníci přitom museli mít zvláštní smysl pro humor, když jako nejvyššího „revolucionáře" připravili divadelníka - autora absurdních dramat. Viděl jsem toho pána hrát „státnické" role s přesvědčením - zaslepen svojí důležitostí vůbec netušil, v jakém kusu vystupuje. Celá naše sametová revoluce byla divadlo a mnoho jejích aktérů si myslelo, že je to doopravdy. Tím přesvědčením bylo postiženo zvláště hlediště. Za čtyřicet let komunismu všichni zapomněli, jak skutečný život vypadá. Největším „úspěchem" komunistické výchovy bylo, že většina přijala pojetí své existence „jako že pracují a celým životem se prošvindlují". Málokdo se zamýšlel nad tím, jaké důsledky bude mít takové jednání a přístup. Ozval-li se kritický hlas, nikdo ho neslyšel a slyšet nechtěl. Po půl století vlády komunistického „bezvědomí" lidé nedokázali rozlišit věci zásadní a nedůležité od krávovin.

 

Sametová technologie zajistila, že ekonomické zdroje, organizační aparát státních úřadů, policie a soudů zůstal obsazen a v rukou těch, kdo v nich rozhodovali před „revolucí". „Pluralitní" politická scéna, tak jak byla v samém počátku sestavena díky „sametu", zajišťovala, že se nic radikálně nezmění. Politické tance v „pluralitním" parlamentu byly virtuálními kreacemi, které nic zásadního změnit nemohly, natož změnu kurzu. Určitý větší vliv na směrování politiky a jištění demokratického vývoje jsme měli jen asi rok a půl - od přelomu roku 1990-91. Politická chyba způsobená obyčejnou nenažraností - rozdělení si „Vánočních" odměn v předsednictvu České národní rady tak, jak to fungovalo za komunistů - vyvolala politickou krizi, kterou jsme využili jako členové nedávno ustaveného klubu Demokratické pravice v rámci Občanského fóra. Trvali jsme na odvolání předsednictva ČNR, které bylo výsledkem dohod s komunisty z jara 1990. Do nového vedení ČNR se dostali v lednu 1991 lidé, kteří nebyli zcela řízeni a chtěli skutečnou změnu. V následujícím čase do voleb 1992 byla napsána Česká Ústava, v ní byla prosazena druhá parlamentní komora Senát a Ústavní soud v dnešní podobě. To, že tato Ústava byla schválena, považuji dodnes za malý zázrak a vysvětluji si to tím, že oči všech byly upřeny jinam - na dělení státu. Díky kontrolním pravomocem, které tyto dvě ústavní instituce dostaly, se nepodařilo postkomunistům získat absolutní vliv a moc již v letech 1992-3.

 

Ve stejné době, tedy na konci zimy 1990-91 se do ustavující se Občanské demokratické strany prosadili Václav Klaus a Josef Zielienec - oba již v té době se zřejmými vazbami na Moskvu. Postkomunistická „pluralita" od samého počátku byla specifická tím, že ve vedení nejsilnější strany stáli „pravičáci", kteří své demokratické cítění a způsoby získali v zemi bývalého „velkého bratra". Jejich prvým úkolem také bylo očistit ODS od nevhodných „živlů" a udělat z ní poslušný nástroj: bolševizovat ji. Začalo to odstraněním federálních poslanců z politiky, pak následovali lidé, které vyplavila na veřejnou scénu „převratová" euforie a kteří nepatřili mezi od počátku zaúkolované. U vzniku všech významnějších „politických stran" byli lidé zaúkolovaní k jejich ovládnutí, případně likvidaci. To nebyl veliký problém, protože otrockou mentalitu a neschopnost aktivně pracovat pro zajištění své svéprávnosti zabudoval komunismus do české společnosti spolehlivě. Podle toho také drtivá většina „nezaúkolovaných" zůstala zcela pasivní a ti, kteří se alespoň zpočátku snažili, dříve či později vycouvali či byli vytlačeni. Pár skutečných proreformních osobností nemělo dostatek odhodlání, trpělivosti a pocitu odpovědnosti. To byly vnitřní důvody neúspěchu. Ten vnější je prostý - přesila byla veliká, neměli dost sil. Peníze na investici do politiky měli jen lidé a instituce spojené s „předpřevratovou" mocí a jejich dědici. Všechny mediální kampaně kolem financování politických stran v devadesátých létech byly připravené a pečlivě organizované politicko-mocenské mediální hry. Jejich jediným účelem bylo „umravnění" nebo řízená likvidace rizikových nebo již nepotřebných subjektů. Zblízka a do podrobností jsem zažil a mohl pozorovat pro veřejnost pořádané mediální divadlo kolem dluhu Občanské demokratické aliance. Od přípravy scény, přes výběr herců, mediální dávkování, až po konečnou likvidaci ODA. Vím dobře o čem mluvím.

 

Privatizace bez jasných vymahatelných pravidel, bez vůle dát jí jasný zákonný rámec a nekompromisně trestat přešlapy, tato privatizace byla takto připravena zcela cíleně. Celý ten způsob rozkradení, „vytunelování", byl tak připraven. Nebyly to náhodné kolize a karamboly, které lze při procesu tak velkého rozsahu považovat při jisté dávce doré vůle za „normální". Nebylo náhodou, že ministrem privatizace se stal můj stranický kolega Jiří Skalický, jehož otec byl důstojníkem vojenské kontrarozvědky. Šéfem Fondu národního majetku Roman Češka, v osmdesátých letech přichycený při krádeži automobilu, po celou dobu své famózní kariéry řízený. Kuponová privatizace, fondy, vykradené banky... to byly „jen" různé způsoby převodu peněz a majetku do správných rukou a kapes. Přístup byl důsledně systémový, všechny výhody při této „metodě" privatizace měli ti, kdo znali tajemství a cíl technologické změny vládnutí, které se říkalo Sametová revoluce. K nim se připojili lidé, kteří neměli skrupule a zábrany a stali se spojenci - nejméně od toho okamžiku byli vydíratelní. Způsob, jakým privatizace proběhla, v rámci kterého se většina nových velkých „vlastníků" nedomohla majetku a postavení dlouhodobou, poctivou prací, determinuje jejich přístup k politice i pojetí zákonů na desetiletí. V počátku devadesátých let jsem v poslanecké sněmovně promluvil o tom, co kolem nás probíhá a čeho se účastníme, jaké to bude mít důsledky pro českou politiku, celou společnost, její hodnoty a fungování státu. Řekl jsem tehdy: „Kladete základy zločineckému státu, na desítky let tím bude naše společnost poznamenaná...".

 

Viděl jsem způsob „privatizace" médií, i to, kdo a za jaké peníze v nich získal vliv. Mohl jsem srovnávat, co se uvnitř scény skutečně dělo, porovnávat fakta s jejich mediálním obrazem. Mediální „obraz" byl svou podstatou a obsahem vyléván, jako pomyje na hlavy „lidu". Ne aby byli informováni a poznali pravdu, ale aby ztratili schopnost rozlišovat odstíny barev i samotné barvy a neznali skutečnou realitu. Účelem bylo, aby i oni - pozorovatelé byli umazáni tím, že přeberou podstatné interpretace vykladačů takto tvořené „reality". Člověku se pak velmi těžko přiznává, že padl do nastražené pasti a jeho myšlení se podstatnou část dospělého života potácelo od nesmyslu k banalitě a zpět a skutečně důležité děje šly zcela mimo něj. Přiznat si, že jsem byl hlupákem, je výrazný intelektuální výkon vyžadující velkou dávku odvahy. Tvůrci virtuální reality správně předpokládají, že té je v naší zemi nedostatek. Kde by se vzal příklad?

 

Devadesátá léta nemilosrdně odhalila skutečný stav české společnosti i těch, kdo se cítili nebo byli vyhlašováni za elitu: postiženi komunismem jsme všichni. Většina není vůbec schopna rozlišovat, co jaký pojem znamená - kdy se lže, co je samotný pojem pravda. Mnozí pak nejen že nejsou schopni, ale o žádné takové rozlišování ani nestojí. Bláhově se domnívají, že oni jsou těmi pragmatiky života, kteří na to vyzrají a nenechají se žádnými takovými „od skutečného života odtažitými problémy" rozptylovat. Počínaje těmi, kteří vědomě lžou, přes skeptiky a agnostiky až k lidem zcela lhostejným či některých náročnějších myšlenkových pochodů zcela neschopným - výsledek je podobný: zapomnění, že morálku je třeba chápat ve smyslu Desatera, tedy že určité věci nedělám a ani je ve svém okolí netrpím. Koktejl těchto postojů se však vrátí jako bumerang - bumerang, který se vrátí s tím drtivější silou, čím dál se jej pokoušíme zahodit.

 

Jsem vděčný za příležitost vidět vlastníma očima co se ve skutečnosti v devadesátých letech v naší zemi odehrálo. Viděl jsem jednání „státníků", „osobností", „velikánů". Tak je média titulovala. Stejně tak jsem pozoroval chování a reakce „obyčejných" lidí. Byla to zkušenost zatraceně těžká a téměř nesdělitelná. Neviděl jsem žádného státníka, který by se skutečně přihlásil k odpovědnosti za svou zemi. Ti „lepší" pracovali na své nové kariéře. Ti horší sloužili od počátku v dresu bývalé moci a Velkého bratra z Východu. To dnes může být viditelné i pro poloslepého. Nejhorší pro mě bylo pozorovat, jak se i těch několik málo skutečně proreformních osobností, které různými nestandardními cestami překonaly intelektuální blokádu a dokázaly čerpat ze skutečně hodnotných zdrojů a i proto jim docházely podstatné souvislosti, začalo rozkládat a nakonec rozložilo. A to zdaleka nešlo o život.

 

Subjekty, které se dnes pohybují po parlamentní politické scéně a říkají si politické strany, nejsou autentické politické strany. Jsou to jen divadelní soubory, které podle režie a pokynů primášů předvádějí své kreace. O choreografii, o tom zda předváděný kus bude fraška, či tragédie, se rozhoduje mimo prostor veřejné politiky. Rozhodují o tom lidé veřejně neznámí a také veřejně nikomu neodpovědní. Ty, ať udělají cokoli, nelze hnát k odpovědnosti. Maximálně se davu předloží nějaký mouřenín, čičmunda, na kterého se vše svede a dav jej rituálně pomočí. A jede se dál.

 

To čemu se říkalo demokracie a tak i fungovalo, vyrostlo z kořenů, které sahají až do Staré Judeje a křesťanství. Že i moc má své hranice, které se nesmí překročit, určité věci se nedělají, a ač můžu téměř vše - nedělám to, mám odpovědnost i v čase. Život a jeho hodnoty nejsou jen jako, jsou doopravdy. Postkomunistická „demokracie" je však přímým pokračováním totalitní technologie komunismu. Dokonce si myslím, že dnešní mocenští technologové získali nové jistoty. Za „dřevního" komunismu byli identifikovatelní a tak jim při selhání systému a karambolech hrozilo, že ponesou následky. „Humanisace a demokratisace" technologie jim umožnila odsunout se do pozadí, být za scénou, mít stejnou, ne-li větší moc a nic neriskovat. Aby však systém fungoval setrvale, musí navíc mlžit. Tak rozkládají hodnoty společnosti tak, že se s každým novým „kusem" zdá, že hůř už to nejde. Pod každým dnem však zatím číhalo dno další.

 

Tak, jako jsme za komunismu jako pracovali, uzavírali závazky a bojovali za mír, tak jsme jako udělali revoluci, jako jsme komunismus porazili. Absurdní tragédie, které jako šéfoval dramatik Václav, však nebyla jako, byla doopravdy. V čele našeho státu jsou zločinci bez jakékoli zpětné vazby. Za to, co dělali za komunismu, se jim nic nestalo. „Revolučně" obnovili svou moc a rozkradli stát a jsou přesvědčeni, že mohou vše a nic se jim nemůže stát ani dnes.

 

Dvacet let se stále dokola systematicky odvádí pozornost od základních, principiálních věcí a hodnot. Systém a lidé, kteří měli na svědomí tisíce mrtvých, devastaci celé společnosti, strana, v jejímž jménu a pod jejíž firmou to prováděli, zůstala na scéně. Společenská vrstva, kterou ten zločinný systém vytvořil se „přetransformovala" v manažery, podnikatele, demokraty. Obsah a hodnoty, ve kterých vyrostli, v nich zůstaly. Kryti sametovými listinami práv se nelítostní pragmatici moci a zločinu přeskupili a ovládli rozhodující objem majetku, čímž upevnili své mocenské pozice. Netvrdil bych to, kdybych neviděl, jak se ten „nový pluralitní a svobodný" systém utvářel, jak politika fungovala, jak byli předsedové a „osobnosti" vyráběni. Nepochybuji o tom, že si většinu malých „politických stran" před každými volbami zakládají sami, aby preventivně bránili vzniku životaschopného subjektu. Stejně tak nepochybuji o tom, že základem tzv. ultrapravice jsou frekventanti policejní akademie a vypalování domů, kde žijí cikánské rodiny, jsou organisované provokace.

 

Je mi vyčítáno, že jen kritizuji a neříkám, jak z té situace ven a co jsem sám dělal. Stav, do kterého jsme dospěli, však není řešitelný žádným jednoduchým návodem. Totální moc nad společností se odosobnila, příčinu a viníka již nelze spojovat s jedním jménem, subjektem či institucí. Komunismus a technologie zestádnění vyvolali proces, ve kterém klíčové pojmy ztratily svůj původní obsah. Kdo drží moc, což v rámci potkomunistické technologie znamnená totéž co ovládnutí médií, může dialekticky podle potřeby významy pojmů měnit a obracet je v opak. Život není peříčko, za vše se dříve nebo později platí. Žili jsme celý komunismus jako, drtivá většina se přizpůsobila a přijala jejich „hodnoty". Udělali jsme jako revoluci, která zajistila pokračování jejich způsobů. Dnes jsme jako demokrati, jako demokraticky volíme, aniž máme skutečnou alternativu. Naše každodenní žitá realita je nenormální. Ten pocit zná každý, kdo pobýval nějakou delší dobu v civilisovaném zahraničí a vrátil se - opět na delší dobu - zpět domů. Ten pocit je třeba transformovat v racionální úvahu. Teprve pak začne klíčit naděje na vysvobození z pasti postkomunismu.

 

 

V Třeštici, 8. června 2009

 

Čestmír Hofhanzl

autor je členem Konzervativní strany