PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

08.03.2012

Autor: Čestmír Hofhanzl

Postiženi a lapeni v sametu

Podstatu změny nejlépe vyjádřil sám šéf československé normalizace Gustáv Husák. Původní proletářské „kdo nejde s námi, je proti nám“ pozměnil na normalizační „kdo udá, kdo zradí své přátele, může být jedním z nás“.


Funus tělesné schránky dramatika byl posledním dějstvím absurdního dramatu Sametové „revoluce". Nanebevzetí smutně tragické figury uzavřelo etapu virtuální reformy, tedy transformace zločinného politického systému. Na city vypočtená operace mne vedla k zamyšlení nad důvody, souvislostmi a důsledky „revoluční" éry. Završení sametové reformy komunismu pohřebním rituálem s dělovou lafetou, „revoluční" podnik kýčovitě uzavřelo.

Nejsme státotvorný národ, naše city vzplanou, když je zřejmé, že oheň nebude pálit. Hoří, když nehrozí popáleniny. Vzplanuvší nadšení po generace vždy končilo v podivné začoudlosti a smradu. Na povrch po každém revolučním vzepětí vyplouvají větší kreatury - lidé morálně horší než jsou ti, kteří byli ze scény odstraněni. Svůj stát jsme vytvořili na troskách středoevropské Habsburské monarchie, státního útvaru, který po tři století integroval malé národy ve středu kontinentu. Pomohli jsme zničit politický organismus, který Střední Evropu ubránil před expanzí osmanské říše. Mocensky tato monarchie stabilizovala prostor mezi Pruskem a Ruskem, mezi Německou říší a Ruským impériem. V devatenáctém století bylo Rakousko-Uhersko solidním právním státem, právo a zákon nebyly jen na papíře, ale skutečně platily.

Československo jsme postavili na národnostním principu. To, co vlastenci a bojovníci za samostatný stát vyčítali Rakousku-Uhersku - nadvládu Němců a Maďarů -, jsme ve vlastním státě otočili naruby a významně přitvrdili. Do základů státu jsme si vložili časovanou bombu. Neprozíravost evropských politiků, vítězů První světové války, a jejich neschopnost rozumně řešit problém svých mocenských choutek, pomohly zplodit nacismus. Poté novou a ještě hloupější válku, válku sebevražednou.

Českoslovenští političtí vůdcové pomohli zničit státní útvar, který po tři století integroval malé národy ve středu Evropy a zaručoval v tomto prostoru mír. Když čeští vlastenci dosáhli svého státu, neměli potřebnou odvahu ani přesvědčení a nebyli odhodláni za svůj stát platit svými životy. Za samostatnost, „po které jsme tak toužili", jsme nebojovali. Nepostavili jsme se nacistickému zlu, které jsme svou neprozíravostí pomohli odvázat z řetězu. Výzbroj a opevnění jsme bez boje vydali Hitlerovi, takže mohl více řádit.

Po válce, ve které jsme jako stát bojovali jen symbolicky, jsme vyhnali tři miliony Němců - lidí, kteří na území žili po generace a byli zde doma. Stvrdili jsme svoji nesolidnost a svůj mindrák. Netrestali jsme individuální vinu a zločin. Pomstili jsme se celému společenství, protože se to zdálo výhodné. Jednali jsme stejně jako náš nastávající okupant a zotročitel totalitní Sovětský svaz. Tímto činem jsme se ještě před Únorem stali součástí „tábora míru a socialismu". Únorový převrat byl logickým uzavřením toho, co jsme svým jednáním a většinovým chováním připravili a přijali. Nemáme to na koho svádět.

Po „Vítězném únoru" vyplavala na povrch společenská spodina. Aby si zajistila svoje společenské postavení, všichni, kteří za války věděli, co je čest a jejich povinnost a bojovali proto proti nepříteli, putovali do vězení a stali se občany třetího řádu. Budovatelé lepšího příští nastavili jako normu křiváctví a vypočítavost. Slabošský pokus o „humanizaci" zlořádu importovaného Únorem z vlasti světových proletářů v roce 1968 nebyl pokusem o odstranění zvrhlého nemorálního systému. Ti, které zločinný systém vynesl nahoru, zpohodlněli a chtěli systém změkčit - humanizovat. Toužili si užívat výhod svého postavení bez stálé obavy, že je hrubá technologie nastavená „otci zakladateli" také semele. Polovičatá vzpoura československých budovatelů socialismu pomohla nastartovat „reformu" Stalinova kavkazsko-proletářského komunismu v jeho sovětské vlasti. Původní banditský komunismus již neodpovídal době, aparát nebyl schopen řešit problémy socialistické říše.

Mobilizace vojenské moci k obsazení Československa znamenala předání moci z rukou ideologů do rukou bezpečnostních a vojenských špiček režimu. Českoslovenští reformátoři „socialismu s lidskou tváří", ač jistě neměli ten úmysl, vyvolali proces modernizace mocenské technologie v celé Sovětské totalitní říši. Dubčekovi „reformátoři" vše odvolali a vykonali počáteční špinavou práci „normalizace socialismu". Československý pokus o socialismus s lidskou tváří byl však startovním momentem, impulsem modernizace původní sovětské bolševické mocenské technologie. V mocenském aparátu sovětské říše došlo v letech po invazi k systémové výměně osob na rozhodujících místech stranické a vládní administrativy. Stranické aparátčíky a ideology nahradili experti pocházející ze státně bezpečnostních a vojenských struktur vycvičení na ovládání a vládnutí - nám plebsu.

Gustáv Husák po své instalaci na post generálního tajemníka pacifikoval, tedy „normalizoval" poměry ve vzpurné československé gubernii. Vnitřním obsahem normalizace bylo odstranit z veřejného prostoru každého, u koho hrozilo, že bude mít názor. Dvacetiletí 1970 - 1989 bylo dobou výměny kádrů, technologů obludného mocenského stroje. Kariéru nastoupili a udělali lidé, kteří ničemu nevěřili. Jediným smyslem jejich konání bylo „účel světí prostředky" a hmotné povznesení se. V počátku sedmdesátých let, po čistkách v aparátu Strany, se zdálo, jako by polevila ideologická agresivita, vypadalo to, že režim chce být tolerantnější. Agresivní ideologický nátlak se změnil v jemnější způsoby korupce a demoralizace. V sedmdesátých a osmdesátých letech komunismus vnitřně dozrával. Nemravná podstata zlořádu překrytá maskovaná ideologickými floskulemi - práv pracujících, rovnoprávností, třídním bojem - vyplula na povrch. Podstatu změny nejlépe vyjádřil sám šéf československé normalizace Gustáv Husák. Původní proletářské „kdo nejde s námi, je proti nám" pozměnil na normalizační „kdo udá, kdo zradí své přátele, může být jedním z nás". Normalizační dvacetiletí bylo dobou hlubokého hodnotového rozkladu celé společnosti. Už ani ti, kteří systém tvořili, kteří díky němu měli své postavení a výhody, nevěřili ničemu z toho, co hlásali. Z nás plebsu se stal dobytek, který ztratil víru ve smysl života. Absolutní většina nás plebejců v té době přijala realitu a nevěřila, že lze něco změnit, že lze žít jinak. V osmdesátých letech se uskutečnila vize George Orwella, kterou v románu „1984" vložil do úst „vnitřního straníka" připravujícího Winstona Smithe k anihilaci, kdy říká: „Lidé jsou nekonečně tvární. Nebo ses snad vrátil ke svému starému názoru, že proletáři nebo otroci povstanou a svrhnou nás? To pusť z hlavy. Jsou bezmocní jako zvířata. Lidstvo je Strana. Ostatní jsou mimo - na těch nezáleží."

Jak důkladně se podařilo předvoji proletářů potlačit v nás základy lidství můžeme vidět na složení a programu vznikající opozice v období normalizace. Komunisté s lidskou tváří nechtěli změnu systému. Pokoušeli se pouze o vylepšení jeho vnějšího obrazu. O vznikající opozici - disentu druhé poloviny sedmdesátých let - je možno říci, že nepřekročil stín těchto svých duchovních otců. Vypovídá o tom složení prvních signatářů Charty 77. Tři čtvrtiny z nich byli bývalí členové komunistické strany. Vypovídá o tom program tohoto opozičního sdružení - dožadování se lidských práv. Bývalí privilegovaní, kteří nemravný systém zakládali a pomáhali upevňovat, byli prohrou ve stranické rvačce svrženi na úroveň plebsu. Programem lidských práv především žádali o své znovupřijetí mezi vyvolené. V programu tohoto disentu nebylo slova o tom, že jsme lidé, že máme jiné představy o tom, jaké priority má lidské společenství prosazovat a chránit. Že považujeme za své právo i za svoji povinnost své ideály a hodnoty ve veřejné politice prosazovat a bránit. Že je nemravné a pro stav i budoucnost společnosti zločinné bránit nám účastnit se společenského diskursu idejí a hodnot. Takový hlas nebyl tolerován, vlastně ani nezazněl.

Modernizovaný předvoj dělnické třídy, kterým se v období velkého skoku normalizace stali „kormidelníci" zvláštních služeb režimu a mocenští technokraté, pochopil perspektivu použití takto orientované a diferencované „opozice". Tito lidé neměli ideje, neměli zásady, jejich velká část původně patřila mezi komunistickou elitu. Nebyl problém infiltrovat jejich řady, a posléze aktivity této nové opozice usměrňovat a řídit. Viděl jsem to. Měl jsem příležitost pozorovat, jak se chovali, kam se zařadili po změně režimu v devadesátém roce ti z oficiálních disidentů, kteří vstoupili do veřejné politiky. Před koncem roku 1989 neexistovala v Československu ani skupinka politicky přemýšlejících lidí, kteří by si uvědomovali a diskutovali hloubku a rozsah krize evropského liberalismu a do jakých rozměrů a hloubky tuto krizi dovedl ruský komunismus. To, co existovalo, neopustilo platformu mírné kritiky komunismu.

Stal jsem se prvním mimopražským členem Občanské demokratické aliance, malé strany, které se hlásila k evropským křesťanským hodnotám, ke konservatismu. Od počátku jsem nechápal Pavlem Bratinkou hlásanou tezi „Co není zákonem zakázáno, je dovoleno." ve společnosti, kde státní moc systematicky pracovala na potlačení morálky - nepsaných zákonů, toho co se nedělá. Hlásat v těchto poměrech, že co není zákonem zakázáno, je dovoleno, byl přímý návod k nemorálnímu chování a ke zneužití. Výsledek morálně hanebné sametové revoluce - privatizace státu do rukou individuí bez morálky, parazitů a jejich organizovaných bratrstev, byl předurčen již základními líbivými slogany a přístupy, kterými absurdní divadlo začalo. Kontinuita právního systému se systémem strany, která byla organizátorem zločinné praxe zaštítěná slogany pravdy a lásky, lidských práv, vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí určily další vývoj krutě reálné magorie. Liberalismus v peleši lotrovské, kterou komunismus byl, nemohl vyústit v nic jiného, než ve vítězství lotrů.

Politické strany zakládali lidé vyrostlí v hodnotovém prostředí komunismu, jím byli v různé míře postiženi. Politickým národem po půl století byli jen členové komunistické strany. Ti privilegovaní z nich měli zkušenost, jaký osobní prospěch účast v politice přináší. Do každé politické strany, která vznikla v období 1989 - 1990 byli tito lidé „vloženi" nebo do ní vstoupili sami. Způsob vzniku systému politických stran a nastavená kritéria nemilosrdně předurčily fungování a další vývoj „pluralitní a demokratické politiky". Mohli jsme ve Sněmovně diskutovat i hlasovat, ale v zásadních věcech nebyla šance prosadit nic. „Státotvorných" poslanců zainteresovaných na zachování starých pořádků bylo zkrátka spolehlivě víc. Výjimkou v tomto smyslu bylo krátké období v činnosti českého parlamentu v období od počátku roku 1991 do jara 1992. Díky krizi s odměnami Předsednictva České národní rady se tehdy počátkem ledna 1991 podařilo převolit celé vedení této sněmovny. Po této krátké „kontrarevoluční" epizodě se však tok sametové reformy komunismu po volbách v červnu 1992 vrátil do starého řečiště. Zvyšující se rychlostí poté postkomunistická společnost pokračovala k anihilaci „na věčné časy".

Občanskou demokratickou stranu ve funkční nástroj přetvořili Václav Klaus s Josefem Zieleniecem. Do rezervního nástroje reformistů, tedy do sociální demokracie „vložený" Miloš Zeman tuto stranu též přetvořil ve funkční nástroj. Volby v roce 1996 ještě formálně demokratickým postupem převod politické moci do rukou reformních kormidelníků zpečetit nedokázaly. ODA ještě ve sněmovně přežila a navíc s částí poslanců, kteří nebyli na vodítku. Strany jako Moravisté, Zemědělská strana, Sládkovci, byly svou podstatou „technické prapory" vytvořené na vykonání špinavé práce v přechodném období. Lidovci sloužili a fungovali podobně jako čtyřicet let v legálním komunismu.

Je nutné si uvědomit, že zdroje, tedy peníze a organizační struktury na politiku, na uvedení stran na scénu a do médií měla jediná společensko-mocenská skupina: technokracie vzešlá ze špiček zvláštních služeb předlistopadového režimu, která byla těsně propojená s technokracií finanční a hospodářskou, čili zájmová společenství, která byla vytvořena normalizací sedmdesátých let, a která již v osmdesátých letech ovládala politiku KSČ. Oni se rozhodli a rozpoutali proces sametové revoluce. Sametová technologie revoluce zajistila, že všechny zdroje a páky ovlivňování a řízení společenského procesu zůstaly v jejich rukách. Na scénu, do politiky, do médií se dostal jen ten, koho oni uznali, podpořili a použili. Tak zvaný Sarajevský atentát 28. listopadu 1997 byl vypočtenou strategickou akcí procesu „bolševizace" ODS. Pamatuji tu absurdní situaci, ve které „pučisté" vedení Rumlem a Pilipem nemohli ničeho získat. Podivná revolta byla vyvolána s cílem „odkopání se" nepevných kádrů v ODS. Nedostatečně věřící a tudíž nepevné kádry odešly z ODS a založili Unii svobody. Je zajímavé vědět, kdo se „pravicového" subjektu ujal - od koho dostali prostředky na činnost.

Následující demise ministrů KDU-ČSL a ODA i premiéra Václava Klause nemohly mít jiný efekt, než oslabení a sebelikvidaci těch, kteří krizi vyvolali. A samozřejmě posílení sociálních demokratů a komunistů. Nepochybuji o tom, že do projektu byl zasvěcen Václav Havel. Byl jsem přítomen při „slavném" projevu o „špatné náladě" v Rudolfinu a vnímal jsem okolnosti té strategické intriky.

Opoziční smlouva byla dohodnuta a připravena v samém počátku Sarajevské šarády - na ni byla ta demokratická vládní krize vypočítána. Opoziční smlouvou mělo být dosaženo ideálního stavu organizace sametové pluralitní politiky. Za legálního komunismu si „předvoj pracujících" zajistil vedoucí úlohu v ústavě. V pluralitním postkomunismu si jeho estébácko-podnikatelští dědici hodlali zajistit vedoucí úlohu zákonem o volbách do Poslanecké sněmovny. Cílem bylo upravit volební systém tak, aby se do Sněmovny dostaly jen dvě nejsilnější politické strany ČSSD a ODS, které by si svá místa vyměňovaly. Tomu nejlépe odpovídá právě to, co tehdy navrhli: většinový systém. Za nimi byla jedna stejná mocenská parta. Nikdo jiný by se mezi ně neměl šanci dostat. S „posílením většinových prvků" ve volebním systému schváleném v obou komorách Parlamentu v roce 2000 však nesouhlasil president Václav Havel a navrhl Ústavnímu soudu zrušení těchto změn. Ústavní soud většinu podstatných změn volebního systému skutečně zrušil. Došel totiž k závěru, že vzájemná kombinace většinových prvků ve svém výsledku narušuje ústavní příkaz poměrného zastoupení ve volbách do Poslanecké sněmovny. Stabilizace struktur postkomunistické moci formálně demokratickou cestou tedy nevyšla. Předvoj komunistických podnikatelů proto modifikoval technologii a přitvrdil proces koncentrace „tržního" podnikání do svých anonymních rukou.

Principem a smyslem komunistické privatizace po roce 1990 nebylo hledání odpovědných vlastníků. Smyslem té „privatizace" byl převod strategického majetku do „jejich" rukou. Ač hlásali, že každý majetek má mít svého konkrétního vlastníka, hlavní proud jejich privatizace šel na akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným, kde vlastník povětšinou není znám. Proto zákony nebyly vymahatelné a to i v případech, kdy se jednalo o jasné loupeže. Každý, kdo pochopil, co a jak se hraje, si pro sebe trhnul a stal se spojencem. V případě potřeby se pak proti němu dal použít zákon - v takovém případě fungoval a platil.

Jedinečným důkazem smyslu a účelu jejich privatizace je východní byzantsko-ruské pojetí majetku, ve kterém proběhla postkomunistická privatizace. Vlastnictví bylo v pojetí západní křesťanské civilisace, díky okolnostem, za kterých se vyvíjela, chápáno předně jako odpovědnost a tak tomu bylo až do moderní doby. V Rusku, od samého počátku jejich civilisace, v návaznosti na Tatary a Byzanc, ze kterých ta civilisace vyrůstala, byl majetek a vlastnictví primárně zdrojem moci. I mužik byl vlastnictvím svého pána a ten s ním mohl učinit, cokoliv mu bylo libo. Česká sametově komunistická privatizace proběhla ve smyslu východního - ruského pojetí majetku. Majetek v tomto pojetí byl a je zdrojem moci. Je toho, kdo jej trhne a nikdo mu do toho nemá co „kecat". Proto nebylo zapotřebí hledat odpovědného vlastníka. Trh, tržní prostředí v původním západním smyslu, znamenal soutěž v rámci nepsaných zákonů morálky - co se nedělá. Ve svém původním základním poselství vyhlásil „předvoj proletariátu" svou vedoucí úlohu na „věčné časy". Majetek a jeho „privatizace" v postkomunistické éře byla směrována a měla posloužit stejnému účelu. Tisíce parazitů, které komunismus za desítky let vychoval, mělo východní pojetí majetku hluboce zažité - vyrazili se nažrat. Vnitřně s požitkem sami sebe považovali za predátory. Viděl jsem „reformu", tedy způsob „privatizace" v lesním hospodářství. Šlo o popření všech dosavadních zkušeností odpovědného hospodaření s lesem. Stejné se odehrálo v zemědělství. Nepochybuji o tom, že podobně byl směrován proces postkomunistické „reformy" v ostatních odvětvích. Staronoví nebo noví vlastníci, kteří se ujali svého majetku odpovědně, se už jen svým přístupem postavili hlavnímu proudu směrování „reformy" a jistě to na své vlastní kůži cítí.

Sametový „způsob" revoluce nastavil směr, základní kritéria a principy „změny" mocenské a exploatační technologie legálně komunistického státu. Mocensko-ekonomická státně-bezpečnostní technokracie ustavená za legálního komunismu udělala sametovou revolucí druhý krok modernizace svého panování. V žádném případě nešlo o změnu přístupu či pojetí smyslu společenské existence. Původní pojetí vedoucí úlohy „předvoje pracujících", tedy parazita řídícího společnost, se v procesu sametové revoluce modernizovalo. Nový „předvoj podnikatelů" chápe sám sebe jako predátora. Staré pojetí proletářů „podle potřeby" se změnilo na modernizované „podle chuti". Absence odpovědnosti, která bytostně byla součástí, snad ještě narostla, chuť se zvýšila násobně.

Otcové-kormidelníci znali ducha svého plebsu - vždyť jej vychovali. Proto se na povrchu mluvilo jen o „právech". „Pravda" měla zvítězit nad lží a nenávistí. Nikomu nevadilo, že největšími bojovníky za Listinu práv a svobod ve Sněmovně byli komunisté. Kdykoli jsem ve Sněmovně apeloval na hledání pravdy, dostal jsem odpověď „pravda není" s dodatkem „každý má svoji pravdu". Nikdo nenesl odpovědnost. Aby tomu tak bylo i v budoucnu, nesměli být voláni k odpovědnosti komunisté. Roky jsem o těchto problémech ve Sněmovně mluvil a měl jsem příležitost pochopit, že je to ústřední princip technologie Sametové revoluce. Panáček dramatik se jim do role prvního milovníka hodil, nemohli do této role najít dokonalejší „osobnost" s aurou nevinnosti.

Většinový objem majetku přešel v procesu sametové privatizace do „rukou" organizátorů sametového revolučního procesu. Famosní rozkrádání nebyly excesy, byl to způsob akumulace kapitálu. Nefunkčnost právního a soudního oboru státní administrativy byla součástí hry. Stejné platí pro úřady státní správy, pro policii. Kdo si chtěl udržet místo, musel přijmout nepsaná pravidla a fungovat podle systému. Kariéru zaručovalo iniciativní přijetí a vyhovění systému. Ve „svobodných" volbách vybíráte herce prostředníky, kteří v postroji bílých koňů za bohatší obrok a výhody předvádějí taneční kreace na veřejné scéně. Rozhoduje a choreografii připravuje někdo úplně jiný za scénou. Odpovědnost nenese nikdo. Bílému koni hrozí, že ho principál, když zchromne anebo když nepotáhne správným směrem, prodá rasovi a nechá vámi poplivat. K tomu si vytvořili a natvarovali média. Viděl jsem vývoj a úpravu mediální scény: jak a za jak získané peníze si modernizovaný „předvoj komunistických podnikatelů" média koupil. Mohl jsem srovnávat, co se ve Sněmovně odehrávalo a virtuální obraz zprostředkovaný v médiích „investigativci" a „hlídači demokracie". U mediálního „lizu" zůstali jen ti, kdo věděli, co mohou a mají psát.

V samém počátku i v základech sametové revoluce byla lež. Nosným principem revolučního vzepětí byla neodpovědnost. Nepochybně „konstruktivní ideje". To vše, vloženo do společenského média propracovaného desetiletími legálního komunismu, s kontinuitou „práva" i „elit", nemohlo mít jiný výsledek. Politickou „elitou" jsou buď tajtrlíci anebo slouhové cizí moci, nejbohatšími „bílí koníci" nebo zloději. Co je vydáváno za společenskou elitu, je smutné pohledět. Lid, zatím nasycený, nechápe, nechce vědět, co se stalo, proč a jak k tomu došlo a poštve jej kdokoli proti každému. Někdy mi připadá, že jsme ztratili pud sebezáchovy.

Pompésní funus sametového dramatika na dělové lafetě byl procesem svatořečení, aby ta lež dlouho vydržela a i pochybnost byla rouháním.

Jsme v pasti.