PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

22.10.2007

Autor: Petr Vančura

Polsko před volbami 2007

Bratři Kaczynští se snaží poskytnout Polsku skutečnou veřejnou službu


Situace v Polsku zasluhuje hlubší rozbor a diskusi, než se jí doposud v českém tisku dostalo. Pozornost se v posledních dvou letech zpravidla soustřeďuje na předsedu polské vlády Jaroslawa Kaczynského a jeho stranu Právo a spravedlnost (PiS), a ti bývají vykreslováni jako krajně pravicoví, někdy až extrémističtí. Také president Havel si přihodil - Polsko prý kvůli Kaczynským potřebuje při volbách mezinárodní dohled. Informace tohoto druhu jsou ale zavádějící: Jaroslaw Kaczynsky je hluboce přesvědčený demokrat, někdejší přední polský disident, člověk osobně naprosto nezištný, a spolu se svou stranou si především přejí vytvořit z Polska skutečně demokratický stát. Stát, který by svým občanům sloužil, a ne, jak se v postkomunismu stalo smutným pravidlem, vládl v zájmu neprůhledných korupčních mocenských skupin vyrostlých z kořenů někdejší komunistické moci.

Základními cíli Kaczynského vlády se proto stalo rozbití nomenklaturního společenství, které Polsko po roce 1989 pevně sevřelo, podobně jako i ostatní středoevropské postkomunistické země, dále vytvoření právního státu podle evropské demokratické tradice, a boj s korupcí.

První úkol byl zčásti splněn již tím, že PiS vůbec vyhrála volby. Její předsedové vlády, nejprve Kazimierz Marcinkiewicz a po něm Jaroslaw Kaczynsky, jasně vykročili mimo hranice postkomunistické politiky, v minulosti se nikdy nezkompromitovali s komunistickou nomenklaturou ani tajnými službami, a nelze u nich nalézt ani stopy po skryté korupční agendě. Nějakými skandály byla sice poznamenána i PiS během svých dvou let u moci, ale nejednalo se, nakolik je známo, o typické postkomunistické skandály, při nichž se jedná o převody majetků do pochybných rukou, s pochybnými cíli. Nejvíce byla PiS a Jaroslaw Kaczynsky kritisováni při jedné z krisových situací způsobených tehdy koaliční Sebeobranou, když se snažili získat poslankyni Sebeobrany Begerovou, a souhlasili s jejím požadavkem na vysokou vládní funkci. PiS ovšem již tehdy bojovala o přežití, akce Begerové vyzněla spíše jako připravená provokace, a případ Kaczynským neublížil. Zavést v postkomunistickém prostředí poctivou správu veřejných věcí země není snadný úkol, právě kvůli obrovské míře korupce, které se v tomto prostředí náramně daří. S korupcí, tedy zneužíváním svěřených pravomocí, máme ostatně i v Česku své smutné zkušenosti.

Právě v boji s korupcí má Kaczynského vláda své největší úspěchy. Založila zcela novou policejní jednotku, Centralne Biuro Antykorupcyjne, zaměřenou na boj s korupcí na doteku mezi politiky a podnikateli. Úspěchy v boji s korupcí jsou také hlavní chloubou PiS před blížícími se volbami: Jaroslaw Kaczynsky se Poláků ptá, přejí-li si pokračovat v úspěšném boji s korupcí, anebo chtějí takové vlády, jako měli předtím. Polská veřejnost tyto úspěchy oceňuje, a především kvůli nim má PiS znovu naději volby vyhrát.

Kaczynští a PiS svým počínáním prokázali, že jakmile sama vláda není korupční, celé společenské prostředí se začne uzdravovat a stává se poctivějším. Dobrým příkladem je například polské ministerstvo místního rozvoje, které samo sebe vyřadilo z procesu rozdělování rozvojových peněz EU, podstatně tak zrychlilo vyřizování rozvojových projektů, a zásadně omezilo korupční machinace v tomto procesu. Česká republika by si tu od Poláků mohla vzít příklad. Jiným příkladem je ozdravění vývoje v místní správě - i zde se zdá, že se daří korupci potlačovat, i když tady se jedná o dlouhodobější proces, na ústřední vládě do jisté míry nezávislý.

Zajímavé jsou i postupy vlády PiS v zahraniční politice. Hlavními tématy této vlády jsou Evropská unie, Německo a Rusko. Polsko bratrů Kaczynských tu s tradiční polskou hrdostí otevřeně pojmenovává problémy, které se dotýkají celé střední Evropy. V klíčové energetické hře prvního desetiletí nového století svedlo Polsko neúspěšný boj proti rusko-německému obchvatu střední Evropy baltským podmořským plynovodem, který v budoucnu, zejména ve spojení s jižním „Modrým potokem", umožní Rusku tlačit na země střední Evropy od Estonska přes Ukrajinu až po Bulharsko, Česko nevyjímaje, hrozbou uzavření kohoutů prozatím užívaných plynovodů vedoucích přes tyto země. Podobnou strategii má Rusko i při vývozu ropy - staví námořní terminály na severu v Primorsku a na jihu v Novorossijsku, současně se spojovacím ropovodem přes Bulharsko do řeckého Alexandropolisu, které mu umožní, v případě politického zájmu, uzavřít kohouty ropovodu Družba. Takový postup jsme již v posledních letech viděli vůči baltským republikám, vůči Ukrajině a vůči Bělorusku. Poláci jednali intensívně o kazašských dodávkách pro ropovod vedoucí z Oděsy přes Brody do Polska, ale slovo ruského presidenta Putina platí zřejmě v Kazachstánu víc - krátce před klíčovým presidentským sumitem v Krakově letos v květnu ohlásil Putin návštěvu v Astaně, a kazašský president Nazarbajev se v Krakově omluvil. Kazašská ropa poteče mohutným ropovodem přes Novorossijsk, a plány na ropovod pod Kaspickým mořem nejspíše zůstanou jen na papíře.

Německou smlouvu s Ruskem o výstavbě baltského podmořského plynovodu NordStream sjednal jednostranně Putinův kamarád kancléř Schröder, aniž vzal v úvahu polské protesty či zájem Evropské unie na sjednání jednotné smlouvy EU s Ruskem o energetických dodávkách. Rusko jej za to odměnilo vedoucí funkcí ve společnosti, která baltský plynovod staví, a vzbudilo oprávněné podezření z korupce.

Na německé zájmy Polsko naráží i jinde. Pravděpodobně nejbolestivější jsou majetkové nároky Němců, i Slezanů a Mazurů, kteří po válce s dvacetiletým zpožděním „objevili" své německé kořeny. Desetitisíce těchto Němců se v 60-tých a 70-tých letech minulého století vystěhovaly do Německa, a nyní se hlásí o majetky, které v Polsku zanechali. Polská komunistická vláda jejich majetkové vztahy nikdy neřešila. Případ je nyní před Evropským soudem, a vysloví-li se tento soud ve prospěch žalujících Němců, Polsku hrozí vážná společenská destabilisace, a to i navzdory smluvnímu ukončení německých majetkových nároků, sjednanému v souvislosti se sjednocováním Německa v roce 1990. Tato smlouva totiž nepokrývá majetkové nároky soukromé. Polsko, které si Rusové a Němci mezi sebou přerozdělovali po staletí, které ztratilo obrovská území na východě, která si přisvojil Sovětský svaz, a v rámci Stalinovy poválečné politiky za ně náhradou dostalo do té doby německá území na západě, je přesvědčeno, že tyto majetkové nároky mají být uplatňovány vůči německé a ruské vládě, a ne vůči dnešním soukromým vlastníkům sporných nemovitostí. Češi tento případ zatím přehlížejí, ale pozornost by mu nepochybně také měli věnovat.

Sympatické jsou také některé prvky polského postoje k evropskému sjednocování, s nimiž Polsko často stojí samo jak David proti Goliáši. Vláda Kaczynských tu s vnitřní jistotou odmítá zaprodat základní principy, které jsou přitom buď principy Unie samotné, nebo obecnými principy naší civilisace. Příkladem prvního byl úspěšný boj proti ruskému přerušení dovozu masa z Polska, v němž se Polsku podařilo převést spor z bilaterální na unijní úroveň. Významným příkladem druhé skupiny je odpor proti nabujelé Listině práv, která se má stát součástí nové evropské smlouvy. Poláci si nepřejí, aby tato listina upravovala věci morální a společenských tradic, a usilují, aby v této podobě Listina pro Polsko neplatila. I tento prvek by zasloužil pozornost ostatních, a opět i naši českou, protože legislativní zavedení přemrštěných práv může mít pro evropské společnosti nepříjemné, až ochromující důsledky.

Všechny tyto postupy vlády Kaczynských ukazují na uvážlivou a poctivou politiku, jaká je doposud v postkomunistickém prostředí vzácná. Česká i mnohá zahraniční média při posuzování politiky bratrů Kaczynských kupodivu tyto slibné positivní prvky přehlížejí. Není potom divu, že nemohou vysvětlit trvající popularitu PiS i samotných Kaczynských v Polsku.

Vláda PiS má za sebou samozřejmě i neúspěchy a řadu chyb - jmenujme za všechny zejména neúspěch poněkud příliš náročného lustračního zákona, z nějž polský Ústavní soud zamítl celou řadu nevhodných ustanovení, a který bude proto nutné celkově přepracovat. Chybám se ale v postkomunistickém prostředí nelze moc divit. Poctiví a zároveň schopní demokratičtí politici a úředníci tu teprve musejí vyrůst - a nikde není psáno, že se to povede, nebo že k tomu vůbec vznikne příležitost. V tom také spočívá hluboký význam nadcházejících polských voleb. Přes mocný chorál pomluv proti bratrům Kaczynským je právě vítězství PiS pro Polsko největší nadějí. Naopak vítězství kterékoli jiné strany by znamenalo hrozbu návratu k onomu zmíněnému nomenklaturnímu sevření. To se týká i Občanské platformy, která se snaží o sobě vytvářet dojem, že je stranou liberální, ale je ve své podstatě stranou postkomunistických podnikatelů/privatisátorů, jejichž „liberálním" zájmem je spíše svoboda dělat si, co chtějí, na úkor ostatních - onen postkomunistický proud, o němž se jednou president Havel vyjádřil jako o „mafiánském kapitalismu". To bylo i důvodem, proč PiS před dvěma roky nemohla s Občanskou platformou vytvořit koalici. Kdoví, po těchto volbách, a po odchodu Jana Rokity z politiky, se třeba tuto koalici vytvořit podaří. V každém případě ale přejme Polákům, i sobě, aby v Polsku zvítězila poctivá veřejná služba, a poražena byla postkomunistická korupce.

 

16. října 2007

 

Petr Vančura

 

Vyšlo 20. října 2007 v MFD.